Sumer - Encyklopedie Diderot

Akkadské označení jižní Mezopotámie ve starověku. Od konce 4. tis. př. n. l. do zač. 2. tis. př. n. l. obýván národem Sumerů. Z 3. tis. př. n. l. je doložena řada městských států (např. Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Ur (dnešní al-Muqayyar), Uruk (pahorek al-Warká), Lagaš (dnešní Telloh), Umma (dnešní Jocha), Nippur (dnešní Nuffar, od 13. století neobývaný), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhaimer) a Šuruppak (dnešní Fárah)). Na konci 3. tis. př. n. l. byl Sumer sjednocen pod vládou 3. dynastie urské (2111 – 2003 př. n. l.), která byla vyvrácena nájezdy Elamců a kočovných Amorejců.

Akkadská říše - Encyklopedie Diderot

Státní útvar vytvořený semitským obyvatelstvem Mezopotámie v 3. třetině 3. tis. př. n. l. na území bývalých sumerských městských států. Zakladatelem vládnoucí dynastie byl Sargon I., který rozšířil území státu až do Malé Asie a k Středozemnímu moři. Synové a nástupci Rimuš a Man-ištúšu (2269 – 2255 př. n. l.) museli čelit vnitřním i vnějším nepokojům. Válečnými výboji proslul Sargonův vnuk Narám-Sín (2254 – 2218 př. n. l.). O rostoucím významu panovníkovy moci svědčí tituly král veškerenstva, král čtyř světových stran a užívání klínopisného znaku určeného k označení božských jmen. Panovník byl rovněž zobrazován jako bůh s pokrývkou hlavy opatřenou rohy. Za Šar-kali-šarrího (asi 2217 – 2193 př. n. l.) došlo k vpádu Gutejců z východu, kteří zničili hlavní město Akkad a ovládli Mezopotámii.

     E. o G. z žánrového hlediska představuje monumentální hrdinský epos z nejstarší doby mezopotamské kultury. Není to již mýtus, jeho hrdinové žijí, trpí a umírají jako ostatní lidé, i když byli obdařeni nadlidskou silou. Sumer, král Gilgameš je pravděpodobně histor. postavou. E. o G. se tvořil po dlouhá období, některé témat, složky žily pravděpodobně dříve i později vedle eposu jako svébytné uzavřené příběhy - je známo 5 sumerských básní s hl. postavou Gilgameše. Také jednotí, epizody eposu se značně liší stářím i původem. Představa Enkidua odkazuje zřejmě k nejstarším mytol. vrstvám, kdy bohové byli zobrazováni jako zvířata. Téma boje s Ištar, v novobabylónské době kněžkou lásky a dobra, je pravděpodobně vzpomínkou na konflikt krále s kněžskou kastou, která v Mezopotámii byla neobyčejně vlivná. Pověst o nebeském býku byla původně nejspíš samostatnou pověstí, vyprávění o potopě je známo už z babylónského zápisu ze 4. tisíciletí př. n. l., značně se rozšířilo a dochovalo se i v Bibli. Jednotí, epizody jsou spjaty v poměrně pevný celek tématem přátelství tragicky přervaného a hledáním tajemství věčného života: hl. hrdina nedosáhne nesmrtelnosti, přesto se však na konci 11. tabulky, která představovala původní závěr cyklu, vrací obraz Gilgamešova díla - mohutných hradeb Uruku, jako by jedině činem, jenž přetrvá, mohl člověk překročit meze kladené smrtí.

     Při vzniku E. o G. se rozlišuje 5 vývojových stadií: 1. Ústní substrát z konce 3. tisíciletí př. n. l., kdy vznikly a ústně se tradovaly zpěvy, kde byl Gilgameš hl. postavou nebo kam byl dosazen v zájmu cyklizace. 2. Období sumerské, kdy došlo k zápisu hrdinských zpěvu v sumerštině - Gilgameš a Chuvava (boj Gilgameše s Chuvavou), vyprávění o Gilgameši a nebeském býku, pohřeb Enkidua (fragmentární líčení pohřebních obřadů), o potopě (do eposu přešla epizoda v definitivním znění jako vyprávění Uta-napištima), Gilgameš a dub, Gilgameš a Agga. 3. Období starobabylónské, kdy jednotí, izolované zpěvy dostaly jednotnou epickou kompozici a rozšiřují se o příběh Gilgamešova konfliktu s poddanými pro právo první noci a Gilgamešovo setkání s šenkýřkou bohů Siduri, které Gilgameše připoutalo k radostem pozemského života. Vzniklé akkadské, chetitské aj. verze byly známy i mimo Mezopotámii. 4. Období středoasyrské. 5. Období novoasyrské, kdy dílo vzniklo ve své kanonické podobě koncem 2. tisíciletí př. n. 1. Kanonická verze má 2 části: o přátelství Gilgameše s Enkiduem a o Gilgamešově marném úsilí dosáhnout věčný život. Akkadský zápis díla pochází ze 7. stol. př. n. 1. z doby asyrské, kdy bylo zapsáno podle starších textů na rozkaz krále Aššurbanipaliho pro královskou knihovnu v Ninive. Redaktorem konečné verze E. o G. byl Sin-!eqe-uninni, kněz žijící ve 12. stol. př. n. l. E. o G. byl rozšířen za hranice starověké Mezopotámie po celé klínopisné oblasti Blízkého východu. První poukázal na existenci babylón. eposu o Gilgamešovi G. Smith 1872 v přednášce pro Brit. společnost biblické archeologie, 1890 byly známé části eposu vydány jako Das babylonische Nimrodepos (na základě hypotézy o totožnosti Gilgameše a biblického Nimroda). 1928 vydal R. Cambell Thompson zákl. vyd. The Epic of Gilgamesh, později rozšiřované jen o nově objevené fragmenty. Oratorium B. Martinů Gilgameš (1954).

Amenhotep IV., Achnaton - Encyklopedie Diderot

Panovník 18. egyptské dynastie, činný 1348 př. n. l. – asi 1331 př. n. l. V zájmu upevnění královské moci podporoval spolu se svou manželkou Nefertiti kult boha Atona (mj. změnil své jméno na Achnaton, tj. Prospěšný Atonovi), po určitou dobu potlačoval kulty jiných božstev. Opustil Théby a založil nové hlavní město Amarna. Reformy vyvolaly odpor kněží a oslabily zemi; po jeho smrti byl obnoven starý řád. Umění jeho doby nese rysy naturalismu.

Amenhotep: IV. - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

(Chuen-aten, v deskách Tell-el-Amarnských klínovým písmem zvaný Napchururija, t. j. Nofercheper-Ra dle Ermana n. j. m.), syn předešlého a králové Tii, nastoupil v panství kol r. 1404 př. Kr., brzo však po nastoupení zanechal jména svého, v němž obsažen byl thébský bůh Amun, a přezval se Chu-en-aten. Změna tato souvisela s pronikavou změnou náboženskou, neboť král sníživ thébského boha Amuna jal se vzdávati jediné božské pocty héliopolskému bohu slunce. Reforma tato s rázem zásadně monotheistickým potkala se však s tuhým odporem kněžských sborů thébských, čímž král podnícen k energii neobyčejné. Stoupenci a bohocta Amunova všude pronásledováni, jméno boha Amuna na thébských památkách vydlabáno, a konečně královské sídlo přeneseno do nového hlavního města Achu-en-aten zvaného, jehož trosky blíže osady Tell-el-Amarna zvané ještě dnes pokrývají plochu několika čtvercových kilometrů. Jinak byli jsme až do nejnovějších dob o činech a o povaze A-ova kralování velmi špatně zpraveni. Teprve nález klínových desk Tell-el-Amarnských (Sayce, The Contemporary Review 1888, 299 – 303; Erman a Schrader, Sitzb. Berl. Akad. 1888, 583 – 588; Sayce a Budge, Proc. Soc. Bibl. Arch. 1888, 488 – 525, 540 – 569) podal světla překvapujícího. Dle těchto desk prostírala se říše egyptská za A-a IV. až do Babylónie, jejíž král Burnaburiáš zastoupen jest několika deskami. Celá Syrie severní byla podrobena, avšak právě již počal výbojný postup Hittitů ze severních končin. V radě králově měla rozhodující účastenství královna matka Tii, jíž veliká čásť nalezených dopisů byla psána, ona nepochybně byla 1 původem reformy náboženské. – Jak dlouho A. kraloval, není známo: poslední vročení jest z roku XII. Avšak po smrti jeho nastala reakce, jíž za oběť padly i reforma náboženská i nové hlavní město. Srv. Prášek, Osvěta 1888, 918 – 927. Pšk.

     B. vykládá dějiny Izraele jako nejvlastnější místo božího zjevení, jako události řízené Hospodinem (Jahvem, Jehovou), Bohem Izraele. Události se nepodávají jako pouhá histor. zpráva (mezi ní a událostí byl někdy víc než tisíciletý odstup), ale zároveň jako její výklad, sledující účel etický a náboženskovýchovný. Nejobecněji řečeno líčí B. cestu k plnějšímu lidství a společenství bližšímu pravdě. Různé významové vrstvy B. a její „temný" styl umožňovaly od nejstarších dob výklady z nejrůznějších pozic: jedny rozkrývaly skrytý, alegorický smysl B., dešifrovaly údaje o příchodu nového království (ortodoxní a heretická teologie, talmudismus, kabala), jiné řešily problémy historicity biblických událostí a autorství jednotí, knih (biblická kritika), další k B. přistupovaly jako k estét. objektu a liter. žánrově synkretickému útvaru. B. - obrovský žánrový svod z různých histor. epoch - fixuje někdy už značně proměněnou starověkou liter, tradici (zbytky epické poezie v písni Debory, v příběhu siláka Samsona, ve zprávě o vítězné bitvě u Gibeónu, stopky pohádky u proroka Ezechiela, lyr. žánry v Žalmech, Písni písní; knihy Samuelovy jsou vlastně vzpomínkami muže ži­jícího na královském dvoře; proroctví vznikala a posteriori jako zápisy minulých událostí; některé části mají charakter legend, novel, parabol aj.). Námětově právě tak jako myšlenkově těží B. z okolních kultur - mezopotamské, babylónské, egyptské aj. (zpráva o stvoření světa má paralelu v eposu o Gilgamešovi, pád člověka v mýtu o Adamovi, příběh Josefův v egypt. Příběhu dvou bratří, Kazatel připomíná egypt. Píseň harfeníkovu a Rozhovor člověka s jeho duší, Job obsahuje četné prvky známé z nejstarších řec. tragédií apod.). Stylizace některých příběhů prozrazuje souvislost s orientálním světským vypravěčstvím. Jednotí, části B. se liší individuálním, autorským stylem (rysy autorství se zvýrazňují v N. z.). Stylově, jazykově i obsahově se z B. vydělují knihy deuterokanonické, žánrově blízké lidové povídce a románu. B. je psána tzv. versetem, založeným na paralelismu členů (starohebrej. výslovnost a tudíž ani starohebrej. metrika nejsou známy).

     B. je nejčtenějším, nejinterpretovanějším a nejpřekládanějším dílem svět. literatury. Ve všech svých nesčetných rukopisech   (S. z. z 2. stol. př. n. 1.), vydáních a překladech představuje dynamický útvar o nestejném rozsahu, úpravě a kompozici. Překlady B. (nejstarší překlad S. z. do řečtiny, tzv. Septuaginta, asi ze 3. stol. př. n. l.; do latiny, tzv. Vulgáta, kol. 400, přel. sv. Jeroným; nejstarší staroslověn. překlad částí B. pochází od Cyrila a Metoděje) sehrály významnou úlohu při utváření nár. literatur. Nejstarší úplnou čes. rukopisnou B. byla za 1. svět. války (1914) zničená B. Drážďanská-Leskovecká (*70. - 80. léta 14. stol.). Zvláštní význam má šestidílná B. Kralická (1579), přetiskovaná ještě ve 20. stol. Myšlenkový svět B., její poetika, metaforické, alegorické a syžetové postupy ovlivňují dodnes duchovní a liter, vývoj. Zatímco katolická církev se opírala především o N. z. (protestantská a heretická učení o S. z.), v literatuře inspirované B. převažuje problematika starozákonní. Od středověku, který z B. učinil knihu knih, se vliv B. projevoval dvojím způsobem: o B. a apokryfy se opírala jednak hagiografie, legendistika, náboženský epos a alegorické putování (Dante, J. Milton, J. A. Komenský aj.), středověká mystéria, klasicistní, barokní i pozdější biblické drama (J. Racine, P. Claudel), jednak rozsáhlá tzv. karnevalová literatura („parodia sacra"), v níž se biblická témata a postavy svérázně deformuji (Rabelaisův Gargantua a Pantagruel aj.). Apokryfní motivy vstupovaly do folklóru i literatury (u nás např. patří Vypravování o Adamovi, o Šalomounovi, o dřevě kříže, Čtenie Nikodémovo, Evangelium o Ježíšově mládí k nejstarším liter, památkám). Apokryfní forma inspirovala I. Remizova, K. Čapka aj. Biblické vlivy působily silně zejména v barokní literatuře, rovněž české (námět magdalénský, mariánský, kristovský), biblická poetika a tematika inspirovala významně romantismus (A. de Vigny, A. de Lamartine, V. Hugo, W. Blake), směry 1. pol. a konce 19. stol., hlavně symbolismus (např. G. Flaubert, O. Březina, K. Hlaváček, P. Claudel), ve 20. stol. zvl. spisovatele katolické orientace (G. Bernanos, J. Durych, J. Deml). Románovým způsobem zpracovávají biblická témata D. F. Strauss (Život Ježíšův), T. Mann (Josef a bratří jeho) aj. B. je rovněž předmětem četných adaptací (Olbrachtovy Biblické příběhy aj.). Na základě B. se v literatuře vytváří rozsáhlá vrstva biblických loci communes, k nimž patří kromě frazeologismů, metafor, motivů, témat (podobenství o marnotratném synu, ráj a první lidé, poslední soud aj.) a postav (Kristus, Jidáš, Satan, Job, Maří Magdaléna aj.) syžetově žánrová schémata a pojetí postav (model pašijí a vzkříšení, spasitelské nebo pokušitelské pojetí postavy apod.).

Izraelské království - Encyklopedie Diderot

Starověký židovský státní útvar v Kanaánu (Palestině). Počátky státní organizace souvisí s působením vojevůdce izraelských kmenů Saula, který se stal asi 1025 př. n. l. izraelským králem. Za vlastního zakladatele Izraelského království (též Judsko-izraelského království) považován David, který na počátku 10. stol. př. n. l. sjednotil jižní (Judea) a severní (Izrael) část země u učinil hlavním městem Jeruzalém. Za vlády Davida a jeho nástupce Šalomouna největší rozkvět. V roce 932 př. n. l. rozdělení království na jižní Judské království s centrem v Jeruzalémě a Izraelské království s centrem v Samaří. Kolem roku 850 př. n. l. rozvoj Izraelského království, 840 – 770 př. n. l. asyrská nadvláda, 722 př. n. l. Izraelské království zničeno asyrským králem Sargonem II. a obyvatelstvo zčásti odvlečeno do assyrského zajetí.

Ilustrace k eposu

Ve své nejstarší podobě M. zřejmě představovala typický výtvor staroind. bardské poezie o zkáze Bharatovců. Zároveň se však k původ­nímu příběhu připojovaly zlomky dalších hrdinských zpěvů a cyklů, jakož i veršovaných genealogických přehledů, které z pokolení na pokolení předávali potulní pěvci a dvorští panegyrici (sútové). O ústním původu těchto částí eposu svědčí mj. i skutečnost, že sestávají téměř výhradně z dialogů, ať už mezi bardem a jeho posluchači (rámcový příběh) anebo mezi jednotí, hrdiny vyprávění. Pro tuto starou bardskou poezii je příznačná i vysoká míra stylizace postav, stejně jako užívání konvenčních líčení a ustálených výrazových prostředků. Nechybí jí však ani epická šíře, schopnost vcítit se do lidského nitra a smysl pro tragiku. Obliba těchto hrdinských zpěvů na druhé straně vedla k tomu, že se M. zmocnili bráhmanští kněží, kteří ji přetvořili v nástroj k šíření svých názorů (vložené didaktické traktáty, texty nábožensko-filozof. charakteru, např. Bhagavadgíta, mytol. příběhy a rituální návody, mravoučné příběhy, bajky a podobenství).

Za autora M. považuje tradice legendárního žrece Kršnu Dvaipájanu, zvaného též Vjása (= Uspořadatel), jemuž je připisováno rovněž autorství 4 védu a rozsáhlé puránové literatury. V nynější podobě ovšem M. rozhodně nemůže být dílem jediného autora ani výsledkem jednotné redakce. Lze ji považovat spíše za soubor literatury své doby; vyrostl kolem starého válečného eposu, který pravděpodobně existoval v 5. stol. př. n. 1., zásluhou početných generací bardů byl obohacen o další epické motivy (epizoda o Nalovi a Damajantí, příběh krále Dušjanty a jeho choti Šakuntaly, stručná verze Rámájany apod.) a posléze se v rukou bráhmanských teologů, komentátorů a opisovačů přeměnil ve volné nakupení mate­riálů různého stáří, ideového zaměření a původu, jež nezřídka postrádají nejenom vnitřní souvislost, ale vyloženě si protiřečí. Na mnoha místech však tato umělecky a myšlenkově neujednocená masa textů skrývá pasáže nesporné liter, hodnoty, stejně jako ponaučení plná životní moudrosti. M. je v Indii dodnes živá jako pokladnice světské i náboženské tradice i jako nevyčerpatelný zdroj námětů a inspirace pro veškerou pozdější liter, a uměl. tvorbu. Vznikla řada převodů a uměl. parafrází M. či jejich jednotl. epizod do novoind. jazyků a stejně tak látky z M. zdomácněly i v zemích jihovýchodní Asie (Barmě, Thajsku, Kambodži, Indonesii) jako vděčné téma liter. i výtvarných děl.

R. plnila zábavnou i vzdělávací funkci. Jejím cílem bylo zaujmout, rozptýlit, ale též vytvořit prototypy ideálních hrdinů, jejichž skutky a mravní zásady jsou v každém ohledu hodný následování. Někdy bývá interpretována též jako alegorické zobrazení vítězného postupu indoevrop. Árjů na jih indic. subkontinentu, avšak pro podobný výklad není dostatek textových podkladů. Spolehlivější jsou možnosti mytol. interpretace jednotí, postav eposu: Rámu lze chápat jako ztělesnění pořádku, povinností a ovládané síly, jeho sok Rávana představuje inkarnaci nespoutané vášnivosti, v postavě Síty (dosl. „brázda") je možno spatřovat personifikaci plodnosti a zároveň symbol árij. zemědělství, ohrožovaného útoky původního obyvatelstva, které hájilo svoji dědičnou půdu proti cizím kolonistům.

Za autora R. je tradičně považován Válmíki, legendární kajícník a světec, snad i histor. osobnost. Nejstarší jádro R. je bezesporu dílem jediného básníka. Jako materiál posloužil cyklus pověstí opřádajících postavu myt. krále z rodu Ikšvákovců, kteří vládli ve východoindic. království Kóšalsku v 6.-5. stol. př. n. l., obohacený o četné pohádkové a mytol. motivy. Výsledkem je histor. sága kombinovaná s prvky přírodní mytologie, zpracovaná ve formě dvorského eposu. Vyznačuje se živým, vybroušeným jazykem, barvitostí líčení i hojností okrasných výrazových prostředků. V pozdějších letech prodělala původní skladba četné změny; zejména byl její text podstatně rozšířen, takže dnes sestává ze 7 knih a čítá asi 24 000 dvojverší. Z mladší doby pochází zejména 1. a 7. kniha, jež se od zbývajících částí R. odlišují nižší uměl. úrovní, obsahují řadu vedlejších epizod a jejich údaje jsou nezřídka v rozporu s obsahem původních částí připisovaných Válmíkimu. K nejzávažnějšímu posunu však došlo v pojetí hl. hrdiny Rámy, jenž zde ztrácí bohatýrské rysy a vystupuje pojednou jako vtělení boha Višnua. Díky této proměně se R. dostala mezi svatá písma hinduismu: představuje závazný návod k jednání a tomu, kdo ji šíří, recituje či třeba jen poslouchá, podle obecného přesvědčení zabezpečí náboženské zásluhy. O přitažlivosti a popularitě R. svědčí nejenom četné adaptace a převody do novoindic. jazyků, časté dramatizace i výtvarná zpracování jednotí, motivů, ale zejména hluboký vliv na myšlení a jednání Indů nejrůznějšího přesvědčení, z nejrůznějších sociálních vrstev. Za hranicemi Indie R. zdomácněla prakticky ve všech zemích jihovýchodní Asie, ale i v Číně a Tibetu.

Mahábhárata - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Mahábháratam (t. j. »Velká báseň o Bháratech«), jm. veliké ep. básně sanskrtské, obsahující s doplňkem svým Harivanśem asi 100 000 strof. Rozdělena jest v 18 knih velmi nestejného rozměru, z nichž větší dělí se zase v menší oddíly; jednotlivé knihy a oddíly i jednotlivé kapitoly mají své podrobné tituly. Mimo vlastní M. stojí báseň Harivanśa, někdy s M-tem spojovaná i vydávaná, asi o 16.000 strofách: líčí se v ní osudy boha Višnu v rozličných jeho zjevech, zejména když na zemi žil jakožto Kršna.

Hlavním obsahem M-ta jsou příběhy, nesváry a boje dvou větví téhož rodu královského. Na toto jádro navěšeno však nepřehledné množství příběhův nejrozmanitějších o bozích i lidech, i výklady theogonické, kosmogonické a zeměpisné, filosofické, mravoučné a mn. j. (asi 3/4 básně), v nichž děj hlavní místy úplně zaniká a jež mnohdy tvoří celky velmi rozsáhlé, s hlavním dějem málo nebo nijak souvislé. Z těchto t. zv. episod M-ta největší a nejznámější jest vypravování o Nalovi a Damajanti, theosoficko-filosofická báseň Bhagavadgítá a děje Rámovy, zpracované jiným basníkem v Rámájaně. Vypravování a výkladů drobných je nejvíce v kn. III. (legendy o poutnických místech) a XII. i XIII. (zvl. výklady a vypravování mravoučného obsahu). Hlavní děj M-ta stručně jest tento. Kn. I.: V městě Hástinapuře u Gangy panoval král Śántanu z rodu Bharatovců (Púruovců). Ten měl s bohyní řeky Gangy syna Bhíšma; později oženil se s královskou dcerkou Satjavatí, z níž se mu narodili synové Čitrángad a Vičitravírja. Po smrti otcově nastolil Bhíšma, který se byl vzdal nároků na trůn ve prospěch nevlast. bratří a proto i slíbil věčné panictví, staršího Čitrángada, jenž brzy padl v boji proti daemonům. I Vičitravírja, který se oženil se dvěma ženami, zemřel mlád bez potomstva. Bhíšma pro svůj slib se zdráhá bratru Vičitravírjovi z jeho vdov vzbuditi potomstvo; učiní to poustevník Vjás, jejž Satjavatí byla porodila před sňatkem bez porušení panenství jistému světci. Obě vdovy hrozily se zjevu Vjásova, proto zrodili se z nich synové k vládě neschopní, slepý Dhrtaráštra a bledý Pándu; když Vjás měl z jedné ze vdov vzbuditi syna jiného, podstrčila mu otrokyni, z níž se narodil Vidur. Zatím vladaří Bhíšma, pak nastolí Pándua a oba synovce ožení. Pándu ze dvou žen měl 5 synů (vlastně byli syny rozličných bohů): moudrého a spravedlivého Judhišthira, silného Bhímaséna, bojovného Ardžuna a dvojčata Nakula i Sahadéva; Dhrtaráštrovi jediná žena porodila 100 synů (nejstaršího Durjódhana) a dceru. Když Pándu zemřel, žili synové jeho i Dhrtaráštrovi spolu na dvoře hástinapurském, ale ve stálých svárech, jež zejména se přiostří, když Judhišthir dle práva prohlášen za následníka, tak že Pánduovcům ukládáno i o život. Nalíčen na ně v Benaresu dům z hořlavých látek, v němž však uhořeli nastrčení lidé. Pánduovci, domněle uhořelí, skrývají se v lesích; všech pět bratří společně se ožení s Kršnou, dcerou krále paňčálského, a vyjeví při sňatku, kdo jsou. Při zápasech, jež jim bylo o nevěstu podstoupiti, seznámili se a spřátelili Pánduovci se svým příbuzným Kršnem, bohatýrem z rodu Jaduů, který dle názorů i v M-tě z veliké části uznávaných jest nejvyšším bohem Višnuem, vtěleným v podobě lidské. Nastalo i jakési smíření mezi Pánduovci a Dhrtaráštrovci, tak že říše rozdělena mezi obojí a Pánduovci si založí nové město, Indraprastham (bl. dnešního Delhi). Kniha II.: Moc Pánduovců vzrostla časem tak, že budí novou žárlivost jejich příbuzných v Hástinapuře. Tito, aby Pánduovce zničili, pozvou je ke hře v kostky. Podvodným způsobem obehrají je o vše, i o osobní svobodu, ale na domluvu starších vše jim vráceno. Novou sázkou a prohrou donuceni jsou Pánduovci žíti 12 let v lesích a třináctý rok tak, aby byli úplně neznámí; vyjdou se ženou Kršnou v kajícných rouchách, provázeni dosti hojnou družinou. III. kn. věnována lesnímu jejich životu a rozlič. dobrodružstvím. IV. kn.: V 13. roce Pánduovci se ženou, bez družiny, přestrojeni a pod cizími jmény jsou ve službách u Viráta, krále Matsjů. Jejich přičiněním vítězně odražen útok nepřátel Virátových, mezi nimi i Dhrtaráštrovců; o slavnosti vítězství, po uplynutí 13. roku, dají se poznati. Kn. V.: Přes rady starších příbuzných zdráhá se Durjódhan vydati sebe menší čásť říše Judhišthirovi a jeho bratřím. Obě strany chystají se k boji a položí se proti sobě na svatém Kurukšétře, rovině mezi Jamunou (Džumnou) a Gangou. Kn. VI. vyplněna jest posledními přípravami k boji a boji samými. 10. dne starý Bhíšma, který vedl posud voje Durjódhanovy, jest na smrť zraněn a marně radí zase ke smíru. Další boje s rozličnými příběhy vyplňuji knihu VII. a VIII. V kn. IX. zničeny jsou již v 18. den boje voje Durjódhanovy a skoro všichni jeho přátelé pobiti. I Durjódhan sám zabit od Bhimaséna v souboji na kyje. Kn. X.: Někteří přátelé Durjódhanovi však v noci vplíží se do nepřátelského lezení a pobijí skoro všechny vynikající příbuzné, syny a přátele Pánduovců; smrti ujdou jen bratří Pánduovcové sami a božský Kršna, kteří nebyli v ležení. Za to vrahům se dostane trestu v boji, v němž zejména Ardžun vynikl. Ve kn. XI. čteme nářky slepého Dhrtaráštra a jeho ženy nad záhubou synů. Dhrtaráštra shledá se i smíří s Pánduovci a vykoná s nimi posmrtné obřady za padlé. Kn. XII.: Judhišthir uváže se u vládu v Hástinapuře a dává se poučovati od Bhíšma na smrť zraněného, na bojišti ležícího o povinnostech a ctnostech lidských, zvl. královských. Kn. XIII. vyplněna jest skoro celá takovýmito radami. Konečně Bhíšma po dlouhé době zázračným způsobem zemře. V kn. XIV. shledáváme Judhíšthira u cíle bojů, ale sklíčeného hroznými ztrátami, jež stihly jeho celý rod. Na radu Vjásovu koná velikolepou oběť vítěznou. Ve kn. XV. Dhrtaráštra, pobyv 15 let v míru s Judhišthirem, se ženou a ostatními starými příbuznými vydává se do lesů, v nichž zahynul po tříletém kajic. životě. V kn. XVI. dojde zpráva o smrti Kršnově, která dovrší stesky Pánduovců. Proto vydají se v XVII. knize se ženou na pouť do hor Himálajských, na které všichni zahynou mimo Judhišthira, kterého Indra pozve do svého nebe. Kniha XVIII.: V nebi Indrově vidí Judhišthir svoje bývalé nepřátele v nebeských slastech, kdežto jeho drazí úpějí v pekelných útrapách; ale byly to jen přeludy na zkoušku jeho věrnosti a na jakýsi očistec, jejž musil prožiti. Judhišthir ponoří se v nebeskou Gangu, v níž pozbude lidského těla i lidských, citů a vejde v nebe, kde se shledá se všemi, přáteli i nepřáteli.

Původ a vznik M-ta je v jednotlivostech záhadný. Indové sami mají za původce básně svatého Vjása, syna Satjavatí, který i v ději básně samé vystupuje; osobě této připisují se i jiné výkony literární (uspořádání védů, složení purán a j.), ač ovšem je bytostí úplně smyšlenou (jméno Vjás znamená asi »pořadatel«). Dle jednohlasného skoro soudu evropských učenců není ani M. dílem jediné osoby. M. je báseň ve mnohé příčině nejednotná. Postup básně přerušován je často nekonečnými episodami; v těchto episodách (nezřídka i ve hlavním ději) časem totéž se opakuje; jsou rozdíly v mluvë i ve slohu, od slohu prostě vypravujícího až k nechutnému bombastu; jsou dosti časté odpory, v dějích pobočných i v ději hlavním; jsou mezi rozlič. částmi básně neshody v názorech náboženských i mravních; ráz celkový v rozličných částech básně rozličný; jsou části rázu hrdinské epiky vedle části čistě pohádkových s nemírným, v starší epice neslýchaným nadsazováním atd. S druhé strany hlav. děj básně v základních rysech zdá se býti promyšleným dílem jediné osoby. Pravdě nejpodobnější jest, že skutečně bylo M., mnohem menší než báseň nám zachovaná, jakožto dílo jediného básníka, dílo znamenité básnické ceny, které snad aspoň z části z básně zachované bylo by lze restaurovati. Toto dílo opěvalo látku, která má základy v starých bojích, vedených rozličnými kmeny indickými o primát v Indii, a jejíž části dle rozl. svědectví literárních ode dávna byly předmětem básnického tvoření pěvců lidových i dvorských; dle Ludwiga tato látka historická jest skřížena s látkou mythologickou, týkající se střídání (bojů) ročních počasí. Staré toto M. bylo později po celá století (snad až do středověku) všelijak měněno a doplňováno: přidávány kusy z jiných zpracování téhož děje, při čem čásť původní časem zanikla, hlavní děj rozmnožován novými přídavky (tak popis bojů, který na mnoze složen je z variací stejných motivů), zejména pak přidávány, na mnoze zcela povrchně, nejrozličnější vypravování a výklady pobočné, až ze starého M-ta vyrostla jakási encyklopaedie indických pověstí a příběhů mravoučných. Proto jest nesnadno, ba nemožno, i říci, kdy a kde M. vzniklo. Víme, že asi kol. r. 500 po Kr. M. mělo celkem nynější podobu a rozsah a že již asi kol. r. 300 po Kr. bylo pokládáno za spis posvátný, za soubor naučení o povinnostech lidských a královských. Ze které doby asi pocházelo první jádro básně, nevíme; z dohadu a z rozličných příčin kladou je rozl. učenci asi do doby mezi VI. a II. st. před Kr. Kde první báseň vznikla, zůstane neznámo asi navždy, jako jméno jejího básníka.

Cena básnická M. ta je přirozeně v rozličných částech rozličná. Děj hlavní s působivým vyvrcholením v oné době, kdy vítězové po dlouhých bojích přece necítí se šťastnými, jest složen poutavě a soustavně; nevíme ovšem, pokud složení to jest dílem jediného básníka a pokud dílem předchůdců, které jistě měl (jsouť i stopy vedoucí k poznání, že děj M. původně rozhodně stranil nepřátelům Judhišthirovým). Také zpracování některých, asi nejstarších, částí děje hlavního je ceny znamenité; totéž platí o některých episodách, z nichž některé zajisté mohou býti i částmi básně původní. Vedle toho jsou části v komposici i v provedení méně cenné, ba i zdlouhavé a nechutné. U veliké míře, ale nestejně v jednotlivých částech básně, vystupuje fantastičnost a přehánění, daleko přesahující míry lidské a pomyslné, které ovšem v Indii je stálým znakem vypravování o dějích jen poněkud vzdálených holé skutečnosti. Vypravování o nesmírných pokladech, obrovských zástupech vojska (Durjódhan dle jednoho místa měl daleko přes 100 milliard mužů) jsou ničím vůči rozličným zázrakům, zjevům bohův a daemonů, bojům jejich a j., o jakých M. vypravuje. Osoby, které dožily se 10.000, ba 100.000 let, nejsou v M-tě vzácností. Též názory náboženské, prostupující M., dodávají básni zvláštního rázu. Náboženstvím M-ta je celkem višnuitský bráhmanismus (který zejména v některých částech v Kršnovi vidí nejvyšší božstvo); ale i nejvyšší božstvo samo, ještě více božstvo ostatní, klesají více méně na pouhé prostředky vyhověti touze po zjevech fantastických, ba na živly čistě pohádkové. Všemohoucí jest moc svatých bráhmanův a osob, které dovedly s vytrvalostí oddati se velikým pokáním (která často po mnohá tisíciletí trvají): dovedou i bohy (mimo božstvo nejvyšší) svrhnouti s jejich moci. I bůh Brahmá, místy v M-tě vvstupující, jest spíše básnickým výtvorem než skutečným božstvem. Vlastní život náboženský jest obrácen ve vlastní nitro lidské, jeví se vědomím nicoty jednotlivce a touhou uniknouti útrapám světa a splynouti s věčným, nezměnným božstvem k životu věčnému a prostému všech pocitů pozemských, která proniká skoro všechno myšlení náboženské v Indii vůbec. Tyto názory pronikají i M. a vykládají se častěji v něm i obšírně (tak ve slavné Bhagavadgítě). V Indii požívá M. neobyčejné vážnosti a v překladech rozlič. jazyky novoind. s Rámájanem stalo se majetkem a zdrojem poučení i zábavy všeho lidu indického. Literatuře a umění vůbec bylo po všechny časy nevyčerpatelným pramenem látkovým.

Vydání: kalkuttské z r. 1834 – 1839, bombajské z r. 1863 a č. j.; kalkuttské 1882 – 94 na rozdávání lidu. Překlady evropské: franc. Hipp. Fauche (1863 – 72, 10 sv., nedok. pokračování Ballinovo dospělo r. 1899 k XII. kn.); angl.: Manmatha Nath Dull (v Kalkuttě od 1895, posud do III. kn.). V češt. některé ukázky překlady Schleicherovým a Šohajovým (»ČČM.«, 1851), Gebauerovým (»Květy«, 1868 – 69). – Srv.: A. Holtzmann, Das M. u. seine Theile (Kiel, 1892 – 94; 4 sv.); J. Dahlmann. Das M. als Epos u. Rechtsbuch (Berlín, 1895); t., M. – Studien l. (t., 1899); J. Zubatý, O M-tě (»ČČM.«, 1892). Ztý.

Rámájana - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Rámájanam, t. j. »báseň o Rámovį, jméno slavného eposu sanskrtského. Má 7 knih s tímto obsahem. I. V říši Kósalské s hlav. městem Ajódhjá (dn. Oude) panoval v šerém pravěku slavný král Daśarath, jemuž ze tří žen se narodili 4 synové: Rám, ve kterém se vlastně vtělil sám bůh Višnu, aby zničil daemony, sužující svět i bohy, Bharat, Lakšman a Śatrughna. Již v útlém mládí vynikl z nich zvl. Rám, jenž za pomoc, již poskytl svatému Viśvámitrovi proti daemonům, obdařen od něho božskými zbraněmi. Když bratří dospěli, oženili se; Rám pojal za ženu Sítu, ze země zrozenou dceru mithilského krále Džanaka, jíž si dobyl v zápase s jinými bohatýry. II. Stárnoucí král Daśarath chtěl prohlásiti za následníka Ráma; ale jeho úmysl překažen úkladem jeho druhé ženy, matky Bharatovy. Tato přiměla krále, jenž jí kdysi byl slíbil vyplniti dvé jakýchkoli přání, aby Ráma vypověděl na 14 let a za následníka prohlásil Bharata. Rám se Sítou a bratrem Lakšmanem odešli do vyhnanství, a starý král zoufalstvím oslepl i zemřel. Bharat se zdráhá ujmouti se vlády mu neslušející; ale marně se snaží přiměti bratra, dbalého cti otcovy, k návratu: na konec se uvolí 14 let vykonávati vládu jeho jménem. III. Rám se ženou a s bratrem putují pustinami, za hojných bojů s daemony. S potupou zažene daemonku Śúrpanakhu, žádající jeho lásky, a pobije voje daemonů, které ji chtěly pomstíti. Za to unesl její bratr, král daemonský, desítihlavý Rávan, Sítu do svého sídla na Lance (prý na Ceyloně). IV. Rám s Lakšmanem marně hledají unesenou Sítu. Spřátelí se se Sugrívem, králem opů, i s Džámbavantem, králem medvědů; vyslané voje opů pátrají, kam byla Sítá unesena. V. Op Hanumán, syn boha větru, přelétne přes moře, najde a potěší zajatou Sítu a oznámí vše Rámovi. VI. Zázračným způsobem pořízen most přes moře, Rám se svými spojenci po hrozných bojích pobije daemony, dobude Lanký a osvobodí Sítu. Bohové dosvědčí Sítě, že neporušila věrnosti manželské, a poněvadž zatím jest konec vyhnanství, Rám se svými vrací se do Ajódhje. VII. Nějaký čas Rám žije se S tou spokojeně; ale časem se doví, že budí v jeho poddaných pohoršení okolnost, že Sítá byla delší dobu v moci cizího muže. Proto ji vzdálí od sebe a pošle do poustky světce Válmíkie. Tam Sítá porodila dva syny blížence, kteří byli vychováni od Válmíkie. Při slavné oběti, kterou podnikl král Rám, přednášeli tito synové báseň o činech Rámových, složenou od Válmíkie. Rám se doví, že oba pěvci jsou jeho synové, a chce Sítu zase uvésti k sobě; Sítá potvrdí zase slavnou přísahou u přítomnosti bohů svou manželskou věrnost, ale na její žádost ji unese bohyně Země do podsvětí. Rám po nějakém čase se promění v boha Višnu a odejde se svými věrnými do nebe.– Indům platí R. za nejstarší umělou báseň a za dílo světce Válmíkie. Na jisto je R. dílem jediného básníka, nám neznámého. V ústech přednašečův báseň ovšem se měnila: zachovala se v několika recensích, místy dosti značně mezi sebou se lišících, a bezpochyby byla v starší době všelijak předělávána a rozmnožována (zpěvy I. a VII. jsou podle jednohlasného soudu z největší části nepůvodní); v zachovaných recensích má kolem 650 kapitol. Kdy R. vzniklo, nelze říci. Indům platí za starší než Mahábháratam, kdežto učenci mimoindičti jsou větším dílem mínění opačného. Na jisto asi již existovala v posledních stoletích před Kristem. Básnická cena některých partii je velmi značná, kdežto jiné nejsou prosty rozvláčnosti. V Indii bývalo R. dílem velice oblíbeným a podnes jsou populární rozličná zpracování jeho v novějších jazycích indických. Vyd.: A. G. Schlegel (Bonn, 1829 – 38, s lat. překl., neukončeno); G. Gorresio (Paříž, 1843 – 58, s vlašským př.); m. t. řada vydání indických. Překlady: H. Fauche (franc., Paříž, 1863 – 72); R. T. H. Griffith (angl., Benares, 1870 – 74 a 1895); M. N. Dutt (angl., Kalkutta, 1891 – 94); J. Menrad (něm., Mnichov, 1897); A Roussel (franc., Paříž, 1903).– Srv. A. Weber, Ueber das R. (»Abhandl.« berlínské Akad., 1871); H. Jacobi, Das R. (Bonn, 1893); A. Baumgartner, Das R. und die Râma-Literatur der Inder (Freiburk i. B., 1894); A. Ludwig, Ueber das R. und die Beziehungen desselben zum Mahâbhârata (Praha, 1894, »II. Jahresber. des Ver. für Volkskunde«). Ztý.

Avesta - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Avesta (Avastá) čili, jak do nedávných dob vůbec, ale neprávem se říkalo, Zend-Avesta jest sbírka trosek zachovaných ze svatých písem staroíránských. Jméno A. snad souvisí se staroperským ábaštá (zákon), nacházejícím se v behistánském nápise (IV, 64 ve Spiegelově vydání). Obsahem A-ty jsou tyto spisy: 1. Vendidád (z avestského vídaevó-dátem, protidémonský zákon) o 22 hlavách (fargardech). Obsahuje mimo některé legendy (o stvoření světa, o Jimovi, mythickém králi a předchůdci Zarathuštrově, o pokušení Zarathuštrově, o Thritovi, prvním lékaři) hlavně zbytky jakési sbírky zákonův a zásad, dle nichž je se říditi vyznavačům Ahuró-Mazdáovým. Části Vendidádu mají skoro veskrze formu rozmluvy tázajícího se Zarathuštra s odpovídajícím Ahuró-Mazdáou. 2. Jasnó (Jasna, Izešneh, velebení) o 70 hlavách (há). Obsahuje rozličné modlitby liturgické, z veliké části suchopárné a litaniovité, pak t. zv. gáthy (zpěvy), texty velice temné, ale v A-tě nejdůležitější, z nichž nejčistěji lze poznati učení Zarathuštrovo; pak je zde ješt k Hómovi. Některé hlavy jsou obsahu exegetického. 3. Vispéred (z av. víspé ratavó, všichni geniové) o 27 hlavách (kardé): liturgické modlitby, tvořící doplňky modliteb Jasnu. Z částí těchto tří knih, na různo promíšených, sestaven jest mimo to t. zv. Vendidád sáde (V. čistý, t. j. prostý »zendų, výkladu), jejž každý párský kněz má denně recitovati. 4. Chorda-Avesta (malá A.), asi sbírka krátkých modliteb laiků pro rozličné doby a okolnosti, vyňatých z veliké části z knih předešlých, provázených úvody a závěrky novoperskými. Sem přičítají se obyčejně i zbytky jiných ztracených sbírek: tak zejména důležité ješty (jašty, chvalozpěvy) k rozličným božským a svatým bytostem, sírózahy (modlitby ke geniům jednotlivých dní měsíce), njájiše (modlitby prosebné) a jiné zlomky. – Nejstaršími částmi A-ty jsou gáthy v Jasně, básněné metricky ve zvláštním dialektě, po nich některé prosaické texty téhož dialektu; z ostatních částí A-ty, t. zv. mladší A-ty, jsou zase nejstarší ješty, jichž prvotně metrická forma znešvařena jest rozličnými změnami a přídavky; nejmladší jsou texty ostatní, skorem vesměs prosaické. – Původ A-ty jest posud skoro úplně temný. Najisto vznik její děkovati máme Magům, kmeni nebo rodu kněžskému, jehož prvotní sídlo jest úplně neznámo (z rozličných příčin hledá se v Médii nebo v Baktrii), jemuž však sluší zásluha vytvoření učení, jehož nejvyšším božstvem jest Ahuró Mazdáo. Jaké účastenství v této činnosti měla bytost zvaná v A-tě Zarathuštrem, později Zartuštem, od Řeků Zóroastrem, nebude lze asi nikdy určiti: kdežto dříve vznik učení i svatých písem pokládával se za individuální jeho zásluhu, nyní některým zdá se bytostí úplně mythickou (Kern, Darmesteter). Byl Zarathuštró asi osobou mezi Magy zvláště vynikající, jež během času stala se jakýmsi jediným východiskem vší činnosti Magů. Ve které době hledati máme počátky této činnosti a počátky literárního tvoření, jehož pomníkem jest A., je rovněž úplně temno: bezpochyby klásti je sluší před r. 1000 př. Kr. Učení Magů rozšířilo se během staletí mimo prvotní jejich území a s ním i jeho hlasatelé, kteří ve svých rodech stále udržovali výkonnou moc kněžskou: za Achaimenovců bylo již státním náboženstvím perským. V této době také (najisto ne po V. stol. př. Kr. ) provedeno bylo i první sebrání svaté literatury, roztříštěné posud v ústním podání a snad již i v nějakých opisech v rodinách kněžských; toto sebrání asi bylo i koncem tvůrčí činnosti literární, ač některé doplňky vznikly snad i v dobách pozdějších. Opis souboru v neznámém písmě o 21 knihách čili 815 hlavách uložen byl v archivě persepolském. V bojích s Alexandrem Velikým a jeho nástupci a v úpadku, jenž po nich následoval, utrpělo učení i svaté písmo Magů veliké ztráty: teprve za Sásánovcův, asi ve III. nebo IV. stol. po Kr., pořízen nový soubor trosek bývalého bohatství. Sebráno i sepsáno (v písmě však již jiném, jehož základem bylo písmo pehlevské) nyní jen 348 hlav; spolu pořízen t. zv. zend (zand), překlad a výklad zachovaných textů, jež během času staly se nesrozumitelnými, na základě starých tradic: tento zend v rukopisech A-ty (vyjmouc Vendidád sáde) jest promíšen po odstavcích s originálem, a jazykem jeho jest huzváreš č. pehleví, jeden ze soudobých jazykův íránských, prosycený silně živly semitskými. Ale ani nyní nezůstalo učení Magů se svými památkami ušetřeno pohrom: v VII. stol. po Kr. bouře muhammedánské zasadily mu smrtelnou ránu. Obyvatelstvo Iránu z největší části donuceno přestoupiti k novému učení, a jen skrovný zbyteček Pársů v okolí Jezdu a čásť jich, vystěhovalá do sev.-záp. části Přední Indie, zůstali věrni učení starému a dovedli zachrániti asi čtvrtinu toho, co za Sásánovců bylo sebráno. V Indii pořízeny také některé překlady nové, sanskritský překlad části Jasnu (Neriosengh v XV. stol.) a překlady guzeratské. – V Evropě stala se A. známou v minulém století přičiněním nadšeného Francouze Anquetila Du Perron, jenž téměř desítiletým úsilím plným útrap a nebezpečí opatřil si opisy A-ty a výklady tehdejších kněží Pársův indických (na základě zendu pehlevského). Publikace jeho Zend-Avesta; ouvrage de Zoroastre... trad. en françois (Paříž, 1771) vzbudila v Evropě prudký boj mezi učenci, již pokládali Anquetilovu Zend-Avestu za padělek (Jones, Chardin, Richardson, Meiners), a jejími obhájci (Klenker, Tychsen). Teprve rozluštění pehlevských nápisův a pomocí těchto i nápisů staroperských učinilo pravost nálezův Anquetilových nepochybnou. Výkladu A-ty věnována v našem století péče neunavná (překlad Anquetilův ovšem byl pln vad); způsobem vědeckým zahájili jej E. Rask a E. Burnouf. Po nich veden byl dosti tuhý boj o methodě, dle níž A. se má vykládati: zdali na základě párských tradicí (Spiegel, Justi, Harlez), nebo v první řadě pomocí srovnávání s indickými védy beze zření ke tradici (Haug, Roth). Boj tento není ještě ukončen, ale zdá se, že vykladači A-ty čím dále více se uchylují k cestě střední: uznává se tradice za pomůcku velice platnou, ale jakož z pehlevských i jiných překladů samých lze dokázati, že původcové jejich originálu ve všem dobře nerozuměli, doplňuje i opravuje se tato tradice všemi pomůckami, jež zejména srovnavací jazykozpyt vykladači poskytuje. Ovšem bude třeba ještě mnoho práce, než výklad A. ve všech kusech bude nepochybný. – Nejlepší vydání A-ty jsou: F. Spiegel, Avesta, Grundtext sammt der Huzwaresch-Übersetzung (Lipsko, 1851 – 58); N. L. Westergaard, Zendavesta I. (Kodaň, 1852 – 1854); K. Geldner, Avesta, die heil. Bücher d. Parsen (Štutgart, od r. 1885). Překlady: F. Spiegel, Avesta (Lipsko, 1852 – 63, kommentář tamže, 1865 – 69); C. de Harlez, Avesta (Lutich, 1875 – 76); J. Darmesteter, The Zend-Avesta (Oxford, 1880 – 83). Jazyk A-ty (avestský, též starobakterský, starovýchodně íránský, zendský) jest jedním z jazykův íránských nejstaršího stadia, blízko příbuzný jazyku staroperskému, ale s ním ne totožný. Bohužel není zachován pro rozličné osudy A-ty veskrze v plné ryzosti, zejména po stránce zvukoslovné. V A-tě jsou vlastně památky dvojího dialektu: gáthového a mladšího avestského, jež snad ne pouze časem, nýbrž i genericky se liší. Zvláštnosti obojího dialektu ostatně v památkách zachovaných nejsou zcela přesně rozlišeny. Některé části A-ty vznikaly napodobením starých vzorů, když již jazyk sám byl jazykem mrtvým: odtud v nejmladších částech jejích zvláštnosti, jež nelze vyložiti jinak než jazykovou neznalostí jejich původců. Ztý.

Persie - Encyklopedie Diderot

Persie, území na jihozápadě Íránu. Oblast s prastarou kulturou (paleolitické nálezy), ve 3. – 2. tis. př. n. l. elamské (zčásti semitské) osídlení. Poté sem přišli Peršané, kteří zde před pol. 1. tis. př. n. l. vytvořili mocenské centrum své říše. Významné památky z doby Achaimenovců (viz též Pasargady, Persepolis), z doby Sásánovců (Fírúzabád, založený Ardašírem I., Bišápúr, vybudovaný Šáhpúrem I., aj.), ale i z dalších období. Bohaté jsou nálezy textů, kultovních a světských předmětů, soch, reliéfů atd. Kýros II. z dynastie Achaimenovců položil základy samostatné mocné říše, kterou jeho následovníci (zejm. Kambýsés II., Dáreios I., Xerxés I.) rozšířili a udrželi. Poslední vládce achaimenovské říše Dáreios III. podlehl Alexandrovi III. Velikému. V seleukovské a parthské době vládli v Persii politicky nevýznamní místní vládci (fratarakové), kteří si podrželi určitou nezávislost a dokázali udržet zvláště kulturní tradice. Na tyto tradice navázali Sásánovci, kteří obnovili nezávislou říši nejen na tradičním perském území (Persida, Médie), ale i v dalších přilehlých regionech. Jejich vláda přetrvala až do 7. stol., kdy byla Persie islamizována.

     Básně Š. zahrnují značně dlouhé období čin. společnosti od rodového zřízení k jeho rozpadu a postupnému formování třídních vztahů. V nejstarších básních je patrný duch prvobytně pospolného zřízení. S. poskytuje pohled na různé stránky života dávné čin. minulosti; k jejímu zachování přispělo jistě také to, že za dynastie Čou byla poezie ve velké úctě a byla dokonce používána při diplomatických jednáních. V básních Š. nevystupuje ještě individuální tvůrce, jsou z velké části lidovou tvorbou, i když redakce sběratelů jim dodaly určitou jazykovou jednotu. Lidový původ je patrný i na básnických prostředcích, zvi. u písní kuo-feng a siao-ja: např. paralelismus kladoucí vedle sebe obrazy ze života přírody a lidí. Oblíbený byl refrén a syntaktický paralelismus, takže si básně zachovaly zpěvnost i poté, co melodie byly ztraceny. Dokonalá kompoziční vyváženost básní dokazuje dlou­hodobé tříbení v proudu tradice.

     Básně Š. vznikaly mezi 11. a 6. stol. př. n. l., za doby dynastie Čou (asi 1027 - 256 př. n. l.). Tradičně uváděná Konfuciova účast na výbo­ru je sporná, je však jisté, že sbírka prošla několika redakcemi, než nabyla dnešní podoby. Za Chánů existovaly 4 verze Š., z nichž 3 se ztratily a zachovala se tzv. edice Maova - Mao-š'. Komentář, který ji doprovází, nejranější známý komentář, je napsán ve formě úvodů k jednotlivým básním; cílem úvodů je využít básní k ilustraci idejí konfucianismu, který se tehdy stal státní ideologií. Komentář změnil básnické dílo v učebnici morálky, přisoudil básním autory a spojil jejich obsah s konkrétními histor. událostmi; výklad textů je svévolný, vše je chápáno jako jinotaj. Byl uznáván až do Sungů (960 - 1279), kdy jej filozof Ču Si (12. stol.) přehodnotil; teprve čchingští (1644 - 1911) badatelé odhalili skutečné hodnoty sbírky. Š. je nejen první a nejvýznamnější básnická sbírka čínského, ale i jedno z nejlepších děl svět. starověku. V Číně tvořila její znalost nepostradatelnou součást vzdělání, řada veršů nabyla hodnoty rčení a vstoupila do lidového povědomí již v písemně zachycené podobě. Z liter. hlediska je nejdůležitější z klasických knih. Zařazením do kanonických knih konfucianismu se konfuciáni zasloužili o její zachování. Po celý další dlouhý vývoj čin. literatury se s výroky, formálními zásadami i myšlenkami Š. setkáváme u většiny básníků, velký význam měla především za Tchangů (618 - 906). Ve středověku se rozšířila do Japonska, Koreje a Indočíny, kde hluboce působila na poezii těchto národů.