P. o R. tvoří součást tzv. karolínského cyklu v rámci „chansons de geste" (písní o hrdinských činech), epických skladeb v národním jazyce a vztahujících se k jedné postavě nebo k jedinému rodu. Jejich vlastním námětem je rytířské hrdinství. Představy o rytířském ideálu se v nich prolínají s obrazem křesťanské etiky do té míry, že lze těžko určit, zda jde o vyu­žití křesťanství v zájmu rytířské bojechtivosti a polit, rozpínavosti nebo naopak, zda „rytíř­ské ctnosti" jsou využity k cílům „svaté" války. Tyto zákl. hodnoty jsou předvedeny v dram. sváru: feudální pouto v boji věrnosti se zradou a křesťanské zásady v zápase křesťanů s „nevěřícími". P. o R. je psána vysokým stylem, vyznačujícím se úsilím o vznešený účin. Psychologie stojí v pozadí - každá postava ztělesňuje určitý morální postoj (dobrý - zlý, statečný - zbabělý, hrdina - zrádce, křesťan - pohan apod.). Vyhraňují se jednotí, typy postav: král (Karel Veliký), rek (Roland), jehož udatnost bývá obvykle zvýrazněna srovnáním s dalším skvělým rytířem (rozvážný Olivier) a s postavou zbabělce nebo zrádce (Ganelon). Tak se postupně vytváří obraz dokonalého rytíře, vyznačujícího se odvahou, hrdostí na vlastní rod, věrností lennímu pánu a Bohu a pohrdajícího smrtí.

     Pozadím P. o R. je skutečná událost: roku 778 byl napaden Basky severně od Roncevalského průsmyku zadní voj mladého krále Karla, vracejícího se ze špan. výpravy. Mezi oběťmi tohoto útoku je i jistý Roland. Je zřejmé, že Karel ve skutečnosti bojoval na Iberském poloostrově v zájmu několika saracénských knížat, byl odražen u Zaragozy, a tak vyplenil aspoň křesťanskou Pampelunu. Historie byla však přetvořena v legendu: mladý Karel se stává císařem s prokvetlým vousem, Roland jeho synovcem a Olivier je postava docela vymyšlená. Útočníky nejsou křesťanští Baskové (nebo Gaskoňci), ale Saracéni. Španělské tažení se mění v křížovou výpravu a bitva u Roncevalského průsmyku je důsledek zrady. P. o R. byla mnohokrát upravována a přepracována. Asi do 1140 se datuje Pseudo-Turpinova kronika Historia Karoli Magni et Rotholandi. Kolem 1170 přeložil P. o R. bavorský kněz Konrád do němčiny. Franc. kulturní oblasti je nejbližší (kromě špan. odkazů) tzv. Benátský rukopis (V4) ze 14. stol., napsaný v benátském dialektu. Známé jsou i úpravy v jazyce nor., velš., angl., nizozem. a pozdější volná zpracování italská (M. M. Boiardo, Zamilovaný Roland, 1494; L. Ariosto, Zuřivý Roland, 1516).

     P. o N. nabyla definitivní podoby za vrcholného středověku v rakousko-bavorské oblasti stmelením několika hrdinských písní, nibelunská látka však náleží do okruhu starogermán. poezie a je součástí časově i prostorově velmi členitého okruhu nibelunských pověstí a písní, které se ze střední Evropy rozšířily i do Skandinávie a na Island, kde se pak rozvíjely do určité míry nezávisle na pozdějších něm. nibelunských písních. Nibelungové znamenají původně myt. bytosti, jsou strážci a vlastníky pokladu, který na nich mocí dobude vyvolený hrdina, jemu samému se však stane příčinou záhuby (v P. o N. jsou jako Nibelungové označováni vždy momentální vlastníci pokladu). Zákl. mýtus o Siegfriedovi se vykládal nespolehlivě jako mýtus přírodní, mýtus o bohatým světla, v němž Nibelungové byli jeho démonickými protivníky. Myt. základ středověkou P. o N. již jen slabě prosvítá. Přibližná podoba původních nejstarších nibelunských textů se odvozuje z dochovaných severských děl (Edda, Sága o Vólsunzích, Snorriho Edda a Sága o Thidrekovi, prozaické zpracování pověstí o Dietrichovi z Bernu). Prvotní fabule P. o N. je založena na sloučení franské a burgundské hrdinské pověsti z 5. - 6. stol., které se rekonstruují jako Píseň o Siegfriedově smrti a Píseň o zániku Burgundů. Burgundská pověst vznikla kontaminací pověstí o dvou histor. událostech: porážce Burgundů Huny roku 436 a náhlé Attilově (= Etzel) smrti roku 453 (zemřel na chrlení krve), která se spojovala s pomstou jeho něm. ženy Hildiko za smrt otce. Geneze franské pověsti se hledá buď v mýtu, nebo v pověsti o nedoložené histor. události, ve které měl královský syn přijít k Burgundům jako vyhnanec, nalézt zde útočiště a posléze se stát obětí polit. vraždy. Severská podání, jež se zachovala v původnější podobě, jsou silně prostoupena mytologií. Dochovaly se zde (Edda) i samostatné písně asi z 9. - 10. stol. o Siegfriedově mládí. Píseň o zániku Burgundů dostala novou podobu v 8. - 9. stol. (tzv. Bavorská píseň o Kriemhildě), kde se žena za záhubu svého rodu nemstí na manželovi, jak tomu bylo v podáních severských, ale naopak, mstí se za smrt manžela na svém rodu. O Bavorskou píseň o Kriemhildě a předpokládaný další vývojový stupeň, epos z pol. 12. stol., se opírá P. o N. Je to knižní epos určený k předčítání. Za autora konečné podoby P. o N. bývá pokládán básník z okruhu štaufského dvora - většina badatelů se domnívá, že žil v Pasově v blízkosti biskupa Wolfgera (1191 - 1204) - se širokým rozhledem po soudobé evrop. literatuře. Nápadná je návaznost P. o N. na franc. lyriku zvi. při výkladu snů a na franc. epiku - epos o čtyřech synech Aimonových a Píseň o Rolandovi. Jako dílo básníkovy autoreflexe bývá vykládána postava burgundského pěvce Volkera z Alzey - statečného rytíře, jehož zálibou je hudba a básnění. Z kontextu ostatní středověké literatury a jejích motivických souvislostí s P. o N. se vyvozuje datace jejího vzniku na 1. desetiletí 13. stol. Od svého vzniku se stala P. o N. velmi oblíbenou a šířila se až do pozdního středověku. Od počátku novověku zájem o rytířskou epiku klesá, až v 17. stol. je P. o N. již zcela zapomenuta. Ani její znovuobjevení 1748 a vyd. 1757, 1782 nevyvolalo větší ohlas. Její nové ocenění přináší až romantismus (J. W. Goethe ji přirovnával k Homérovi), na počátku 19. stol. se stává předmětem systematického zkoumání. Od 2. pol. 19. stol. podnítila vznik mnoha uměl. děl (F. de la Motte Fouqué, F. Hebbel, R. Wagner, M. Mell aj.). Zfilmoval F. Lang (1922-24).

     Prostota a současně důstojnost veršů umocňuje slavnostní tón celého díla. Cílem skladby však není pouze oslava vynikajícího válečníka, věrného za každých okolností svému králi a dbalého rytířské cti. V podání neznámého básníka neztrácí Cid na monumentalitě pří­značné pro hrdinské eposy, ale získává navíc lidské rozměry. Je milujícím manželem, starostlivým otcem a mírnou a shovívavou vrchností. Tím vším vlastně přerůstá prototyp ideálního křesťanského rytíře. Ve srovnání s franc. Písní o Rolandovi, která vznikla přibližně ve stejné době, se špan. autor více přidržuje reality. Patrné je to jak v pojetí Cida, tak ve věrném vystižení chování a myšlení středověkých rytířů, cenících si zbraní, šperků a kořisti stejně jako statečnosti.

     P. se zachovala v jediném zápise, který na základě verze blízké originálu pořídil 1307 Per Abbat. V pozdním středověku byla skladba nově zpracovávána a rozšiřována, nejprve ve Zpěvu o Rodrigovi (*konec 14. nebo poč. 15. stol., Cantar de Rodrigo), v romancích, které z něho vycházely, a později ve formě prozaického, kronikářsky pojatého vyprávění. Byly to právě romance, ze kterých těžili i spisovatelé 17. - 19. stol. Mezi mnoha variacemi látky vynikla Corneillova tragikom. Cid (1637). Původní znění středověkého díla vydal tiskem až 1779 T. A. Sánchez. Velké oblibě se těšilo zejména v období nástupu tzv. generace roku 1898, kdy se P. stala východiskem úvah o ději­nách a osudu Španělska i inspiračním zdrojem krásné literatury. Do češtiny přeložil pozdně středověké adaptace cidovské látky J. Vrchlický ve sb. Cid v zrcadle španělských romancí (1901).

     Š. je více lyr. nežli dram. skladbou. Nestaví do popředí spád děje či skutky jednotí, hrdi­nů, ale spíš vnitřní svět jejich citových prožitků a usiluje o dosažení silného emotivního účinku hlavně barvitým líčením milostných vztahů a přírodních scenérií. Námět, zápletka a její rozuzlení zde hrají druhotnou roli; nejde ani o realist. zobrazeni života a jeho konfliktů. Spíše se jedná o to, aby známý příběh s četnými pohádkovými prvky byl podán co nejvytříbenější formou, s využitím neotřelých básnických obrazů a bohaté metaforiky. Proto také Š. mimo Indii slavila vždy větší úspěchy při četbě či recitaci nežli při uvedení na jevišti.

   Š. představuje nejvyzrálejší z děl staroindic. básníka a dramatika Kálidásy a zároveň vrcholný produkt klasického kávjového liter, stylu. Tento styl, který během guptovského období (4. - 5. stol.) ovládl veškerou liter, tvorbu, zejména umělou dvorskou poezii, si libuje v užívání složitých metrických útvarů, četných básnických ozdob, slovních hříček a přirovnání. Hl. cílem dram. díla bylo navodit v divákovi příslušnou náladu, zvi. pocity lásky, hrdinství a soucitu. Překlad Š. do angličtiny (W. Jones, 1789) a do němčiny (G. Forster, 1791) byl v romant. Evropě přijat s nadšením a vyvolal vlnu zájmu o indic. kulturní dědictví. Zvláště výrazně zapůsobila Š. na J. W. Goetha i na J. G. Herdera, H. Heina aj.

     Přes formální sjednocení tradiční formou masnaví představuje P. různorodý celek, v němž se setkává . v případě Sedmi princezen dokonce v rámci jediné skladby - epos didaktický s romaneskním. Didaktickou složku představuje v nejvýraznější podobě Pokladnice tajemství, kterou sám Nizámí vztahoval k dílu per. mystika Saná'ího Sad pravdy a zákon cesty, a Iskandar-náme, pojaté jako filozof, báseň o vztahu světské moci a pravé podstaty života (Alexandr tu vystupuje jako mocný východořím. císař a dobyvatel, ale i jako filozof, hledající cestu k pravdě - je zde obklopen symbol. sedmičkou řec. filozofů - Aristotelem, Sokratem, obdařeným některými atributy Diogenovými, Platonem aj.). Pod tímto tématem se současně skrývá obecná alegorie o životní pouti člověka. Vývojově jsou zvl. důležité oba eposy romaneskní - Chosrou a Šírín, Lajlá a Madžnún. Navázaly na epickou tradici 11. stol., v níž došlo k postupnému rozleptání hrdinského eposu (Firdausí: Kniha králů) dobrodružnými prvky (Gurgání: Vis a Ramín); důležitým zárodkem tohoto vývoje byly i milostné epizody hrdinského eposu. Prvky této tradice Nizámí přetváří v mistrovsky skloubený a vyvážený celek; příběh se soustřeďuje kolem psychologicky hluboce pojatého milostného tématu, chápaného již jako projev vnitřního života jedince, často přímo navzdory sociální normě (motiv šílenství z lásky). Nový citový prožitek si vyžádal i novou uměl. techniku, využívající podnětů lyriky, s níž se Nizámího romaneskní epika sbližuje živým jazykem, ale i subjektivitou a tíhnutím k introspekci.

     Přesnější zprávy o životě Nizámího se nezachovaly, některé údaje čerpají z jeho díla nebo z tradice. Narodil se přibližně 1141 v Gandži (dříve Kirovabad 1939 - 1989 v Ázerbájdžánské republice), kde údajně strávil svůj život až do smrti 1209 (je považován za klasika ázerbájdžán. literatury). Z autorovy nejisté biografie se často uvádějí do vztahu k jeho dílu hluboké citové otřesy - nedlouhé manželství s darovanou a velmi milovanou otrokyní Áfáq, záhy přerušené její smrtí, stejně jako dvě další, brzkou smrtí žen přervaná manželství. Nizámího dílo bylo mnohokrát napodobováno, našlo řadu pokračovatelů, kteří se pokoušeli zvl. s jeho eposem Chosrou a Šírín a Lajlá a Madžnún soutěžit (Amír Chusrau Dihlaví, Alíšer Navoí, Džámí aj.); v moderní literatuře srov. např. Legendu o lásce (*1948) N. Hikmeta. Stalo se i bohatým zdrojem pro malíře-miniaturisty.

Výpisky: Nechytej se pevné světa. Ti, kdož se ho pevně drží, umírají nesnadno - Proč běhat za svým údělem? Seď a tvůj úděl přijde sám - Jsou hoře, která leží na člověku, a přece je v nich skryto tisíc léků.

"Tisíc zlatých rozházel jsem, však budu zas jiné mít

Vařit ovci, zabít vola dal jsem, ať je veselo

Tři sta pohárů z nás každý do dna musí vyprázdnit."

     Nacházíme zde čtyřverší fůeťii, jimž dával Li Po přednost, dále osmiverší liiš'; obě formy patřily tenkrát k tzv. „novému stylu"; rovněž však rozmanité starší formy, tzv. „básně ve starém stylu", které spíše vyhovovaly požadavku poetické volnosti, neboť připouštěly různou délku verše (3 - 10 slabik) aj. Měly také výhodu zpěvnosti, protože navazovaly na básně jůefu, původně skládané k hudebnímu doprovodu. Básně vynikají detailním propracováním námětu, mnoha jemnými vazbami  významovými i formálními mezi jednotl. verši, obrazy a rýmy. Nejvýraznější prvky poetiky jsou silná představivost, pestrý slovník, hyperbolizace a nepravidelný verš. V přirozených přechodech ze skutečnosti do světa snů je patrný vliv starých písní čchu-cch' (jejich hl. tvůrcem byl Čchů Juan kolem 300 př. n. l.).

     Prosazování živé, dynamické, vůlí k životu překypující a zároveň citlivé, až nostalgicky naladěné osobnosti, uvádějící v jednotu minulost i přítomnost, vlastní osud i životy ostatních lidí společně s věčným koloběhem života - to jsou charakteristické rysy Li Poových básní. Zřejmý je v nich vliv taoismu, zájem o okultismus a alchymii, stejně jako znalost konfuciánské i buddhistické liter. tradice. Silnější než společen. postoj, skrytý často v narážkách, ve vtipu a humoru básní, je autorova osobnost, takže z hlediska výrazu společen. vědomí vychází lépe samozřejmě Li Poův současník Tu Fu. V Li Poových básních je až příliš často používáno zájmena „já" a mluví se tu o sobě více, než je v čin. poezii běžné:

     Ač velmi výjimečná, navazuje Li Poova poezie v mnohém ohledu na literaturu předchozích období, zejména na písně čchu-cch' z doby před naším letopočtem, dále na poezii doby dynastie Chán (206 př. n. l. - 220 n. l.) a básně období Šesti dynastií (375 - 583 n. l.). Přátelství s Tu Fuem neznamenalo příbuznost jejich tvorby: představují spíše opačné póly. Li Poova poezie je pravděpodobně nejoblíbenější a nejpřekládanější z čin. literatury doma i ve světě jak pro svůj půvab, tak díky legendám o autorově životě a smrti. Li Po byl vzorem a inspirací pro korej. i japon. básníky; angl. překlady E. Pounda (1915) silně ovlivnily anglo-amer. literaturu.

Výpisky: .../ stromy ráje / končí na ohništi.

Tu Fu

     Z básnických forem je nejběžnější za Tchangů kanonizovaná fintchi-š' (tj. báseň v novém stylu), jejímž byl Tu Fu spolutvůrcem. Používalo se v ní pětislabičných i sedmislabičných veršů s pravidelným vnitřním členěním, měla vždy sudý počet veršů, sudé verše se rýmovaly. Závazné bylo užití předepsaného množství veršových dvojic a dodržení daného tonálního půdorysu založeného na střídání tzv. rovných a lomených tónů. K útvarům fintchi-š' patří čtyřverší ťuefů, osmiverší lú-š' a dlouhá báseň o sudém počtu veršů, pchajlů. Mezi Tu Fuovými básněmi vynikají osmiverší liiš'. Básně z cest jsou většinou psány ve formě kutchi-š' (tj. básně ve starém stylu); tyto básně se neří­dily přísnými pravidly fintchi-š', zahrnovaly široký rejstřík forem, mezi nimiž dominoval pětislabičný verš. Objevovaly se tu i variace na nápěvy jue-fu, kdysi lidové formy, a to většinou ve spojení s trag. tematikou - obrazy zkázy v zemi pustošené válkou. Společným rysem všech básní Tu Fuových je pevná kompozice a uměřený, vážný jazyk.

     Jestliže je Tu Fu považován za patrona čin. poezie a jeho dílo za nejcennější část čin. literární tradice, znamená to ocenění nejen jeho estetických, ale i zvláštních mravních hodnot. Básnická tvorba je u Tu Fua chápána jako vážné společen. poslání, důležitou složku jeho poezie tvoří básně odhalující temné stránky skutečnosti, svět nespravedlnosti, zla a násilí, ale také člověka v tomto světě, trpícího a deptaného, ale přesto nositele nezničitelné hodnoty - humanity.

     Básnická tvorba Tu Fuova spadala do období rozkvětu čin. literatury za dynastie Tchang, kdy se v umění rozvíjely všechny předcházející tendence a projevily se pozitivně vlivy buddhismu a jiných myšlenkových proudů z Indie a Západu. Nejoriginálnějším přínosem této doby byla pro Cínu i svět. kulturu poezie, a to především Li Poova, Tu Fuo­va a Wang Wejova (již Sti Eršan v 17. stol. ve své knize O tchangské poezii viděl právě v těchto třech autorech ztělesnění „tří cest": síly nebes, síly člověka a síly země), ale i poe­zie Wang Ťiho, Meng Chaožana, Po Ťůiho aj. Tato poezie se stala celonárodním vlastnictvím. Tu Fu byl již roku 813 označen za „největšího básníka", za života však se mu na rozdíl od Li Poa širokého uznání nedostalo. V nové době byl překládán do mnoha cizích jazyků. Zařazen do kalendáře svět. kulturních výročí UNESCO, 1962 se konaly oslavy 1250. výročí jeho narození.

     Kanonizované řazení súr stírá vnitřní proměnnost a vývoj myšlenek K. Obsah i tvar prorokových projevů totiž určovalo nejen to, že byly pronášeny ve chvílích mystického vytržení, ale i to, že Mohamed v nich vždy reagoval na konkrétní potřeby rodícího se sociálního společenství, jemuž svou náboženskou rétorikou vytvářel ideologickou platformu monoteismu - náboženství, které v osobitém Mohamedově tvaru bylo na arab. půdě všeobecně přijatelné. V K. se tedy odráží rozvoj prorokových idejí od doktríny čistě náboženské, jež (navazujíc svou důslednou vírou v jediného Boha především na vlivy judaismu a křesťanství) byla hlásáním boží dobrotivosti a současně vzrušenou vizí eschatologickou (tj. vizí konečné katastrofy světa a posledního soudu), až k doktríně totalitní, zahrnující všechny stránky osobního a společen. života. K. se tak stal mj. souborem norem etických, náboženských, kultovních i právních, regulátorem veškerého jednání a myšlení věřících. Proměna funkce jednotí, súr v závislosti na okamžiku vzniku se odrazila i na jejich tvaru. Proto je možné při rekonstrukci jejich chronologie - obvyklé je dělení na 3 období mekkánská (celkem 90 súr) a období medinské (24) - vycházet z předpokladu postupného přechodu od čistě poetických, exaltovaných, krátkých veršů a expresívních súr až k volně plynoucímu textu prozaickému. Jako dílo náboženské rétoriky je K. však i dílem literárním, jež silně ovlivnilo celou islámskou literaturu - a to nejen specifickým použitím básnického jazyka, ale i častými,  byť   nerozvinutými   prvky   vyprávěcími, v nichž se K. inspiruje příběhy postav Starého i Nového zákona (Noe, Abraham, Mojžíš, Izák, Jákob, Josef, Aron, David, Šalamoun, Zachariáš, Jan Křtitel, Ježíš aj.), činy arab. hrdinů (Húd, Sálih, Šu'ajb aj.), ale i Dhu'l-Karnajna, tj. Alexandra Velikého.

     Podle tradice dovedlo čtyřicetiletého Mohameda z mekkánského kmene Kurajšovců první zjevení 5 veršů súry XCVI (roku 610) k obavě, zda se nezbláznil, a k myšlence na sebevraždu. Avšak jeho žena Chadídža a její bratranec Waraka, znalý křesťanství, v něm upevnili víru, že je skutečným poslem božím. Po určité přestávce (podle vykladačů 6 měsíců - 3 roky) se pak prorokovi začalo opět dostávat nových zjevení, jejichž hlásáním získával stále více stoupenců, ale i nepřátel. Uvnitř Mekky se stále sílící islám postupně dostával do polit, opozice a byl posléze natolik potírán, že 622 byl Mohamed se svými stoupenci donucen přerušit kmenové a rodové svazky (tzv. hidžra) a utéci do Mediny. 10 let medinského působení pak položilo základ polit, a sociálnímu uspořádání muslimské obce, jejíž učení poměrně rychle ovládlo se zbraní v ruce většinu arab. kmenů. Během prorokova života byl K. stále otevřeným textem, nicméně je pravděpodobné, že po prorokově smrti byla většina súr již různými autory zapsána - ostatně sám prorok v Medině některá zjevení diktoval. Potřeba pevného a celistvého textu K. vedla ke vzniku 5 kodexů, z nichž nejvýznamnější je tzv. Hafsin exemplář sepsaný Mohamedovým sekretářem Zajdem ibn Thábit za prvního chalífy Abú Bakra (632 - 634) a uchovávaný Hafsou, jednou z Mohamedových žen. Tento text se také později, když vznikly spory o znění jednotí, veršů, stal v letech 651 - 656 podkladem pro text kanonický ('uthmánský, Vulgáta), v němž čtyřčlenná komise v čele opět se Zajdem ibn Thábit definitivně stanovila pořadí, počet a tituly súr i počet veršů. Díky nedokonalosti tehdejšího grafického zápisu však vznikla možnost různočtení dílčích celků a již v 10. stol. bylo možno 'uthmánskou redakci K. číst 7 kanonickými způsoby, z nichž se pak nejvíce v posledních staletích prosazuje čtení podle kúfského znalce Ásima (zemřel 744) v záznamu jeho žáka Hafse (zemřel 805). O toto čtení se také opírá oficiální egypt. vyd. 1923, v souč. době všeobecně uznávané většinou islámského světa.

Překlady: 1614 (Václav Budovec z Budova, výb. Vejtah Alkoránu po Azoárách, to jest Kapitolách; z lat. pravděpodobně podle T. Bibliandriho, in: V. Budovec: Antialkorán), 1912-25 (Ignác Veselý), 1934 (1938, Alois Richard Nykl), 1972 (Ivan Hrbek, chronologické řazení).

Muhammad držící v rukou černý kámen z Kaaby v Mekce, malba ze 14. století