1.   Starověká literatura   1.1.   Orientální literatura    1.1.1.  

Literatura předního východu

                  1.1.2.  

Literatura indická                                

                  1.1.3.  

Literatura perská

                  1.1.4.  

Literatura čínská

          1.2.   Antická literatura   1.2.1.   Antická literatura  základní informace
                  1.2.2.   Řecká literatura
                  1.2.3.   Římská literatura

 

1.1. ORIENTÁLNÍ LITERATURA

Klikni zde :-).

 

1.2. ANTICKÁ LITERATURA

 

1.2.1. ANTICKÁ LITERATURA – ZÁKLADNÍ INFORMACE

Odrážka

literatura starověkého Řecka a Říma

Odrážka

základ evropské vzdělanosti, dodnes inspirační zdroj

Odrážka

výhodná zeměpisná poloha – spojnice 3 světadílů

 

1.2.2. ŘECKÁ LITERATURA

Odrážka

8.st.př.n.l.  2. a 1.st.př.n.l., do expanze Říma

Odrážka

prehistorická fáze  ústní lidová slovesnost – mýty (báje)

Odrážka

periodizace řecké literatury

Odrážka

období archaické  do 6. st. př. n. l.

Odrážka

období attické  5.  4. st. př. n. l.  vrchol řecké otrokářské demokracie, rozkvět Athén

Odrážka

období helénistické  4.  1. st. př. n. l.  po dobytí Řecka Alexandrem Makedonským

 

 

Řecká literatura - Encyklopedie Diderot

Nejstarší evropská literatura sahající asi od 8. stol. př. n. l. do roku 529 n. l. Dělí se v souladu s periodizací vývoje společnosti na čtyři období: a) archaické období (do začátku 5. stol. př. n. l.), v němž byl pěstován epos hrdinský (Ílias a Odyssea), didaktický (Hésiodos) a raná řecká lyrika (elegie, iambografie, epigram, chórická a monodická lyrika). S rozvojem racionálního chápání světa vznikla v Malé Asii nauková próza (filozofická, historická a zeměpisná pojednání); b) klasické období (5. – 4. stol. př. n. l.) bylo doprovázeno především rozkvětem dramatu, tragédie (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedie (Aristofanés). Svého vrcholu dosáhla i próza filozofická (Aristofanés), historická (Aristofanés) a rétorika (Démosthenés, Ísokratés, Lysias); c) helénistické období (4. stol. – 30. př. n. l.) bylo charakteristické vznikem nových kulturních center (Alexandrie); literatura se přizpůsobovala změněným společenským podmínkám, rozvíjely se nové žánry a literární směry, např. alexandrijská poezie (Kallimachos, Apollónios Rhodský), nová attická komedie (Menandros), zábavná próza, zejm. řecký román a novela. Rozmach vědeckého bádání, související se zakládáním knihoven a badatelských center (knihovna v Alexandrii, Múseion), s sebou přinesl rozvoj naukové prózy (Eratosthenés z Kyrény) a gramatiky (Zénodotos); d) římské období (30 př. n. l. – 529 n. l.) se vyznačovalo návratem ke klasickým vzorům (viz též atticismus). Preferována byla próza historická (Pausaniás, Plútarchos, Dio Cassius) a zábavná (eroticko-dobrodružný román), v poezii převažoval epigram. V 5. stol. nastalo oživení epiky (Nonnos, Músaios). Filozofie přinesla poslední velký metafyzický systém – novoplatónismus (Plótínos). Uzavřením filozofických škol v Athénách (529) začalo období byzantské literatury. Řecká literatura antická položila základy básnickým a prozaickým žánrům evropské literatury.

 

 

Období archaické - do 6. st. př. n. l.

epická tvorba

Odrážka

nejznámějšími díly tohoto období jsou dva homérské eposy Ílias a Odyssea

Odrážka

téma:

Odrážka

válka trojská (závěr); Trója = Ílion

Odrážka

Odysseovo 10 leté bloudění, návrat do rodné Ithaky

 

Ílias  dosl. Ílijská, tj. Báseň o Íliu  * 2. pol. 8. stol. př. n. l.

Odrážka

nejstarší v úplnosti dochovaný starověký řecký hrdinský epos, zpracovávající epizodu z okruhu pověstí o trojské válce

Odrážka

v prvním ze 24 zpěvů (toto dělení eposu o 16 000 daktylských hexametrech pochází zřejmě až z 2. stol. př. n. l., snad od Aristarcha ze Samothráky a je dáno počtem písmen řec. abecedy) dochází ke sporu mezi Agamemnonem, vrchním velitelem řec. vojsk, která už 10. rok dobývají maloasij. Tróju (ílion), a mezi nejudatnějším řec. bojovníkem Achillem

Odrážka

Agamemnon odnímá Achillovi jeho podíl na kořisti, krásnou Briseovnu, a Achilles se proto neúčastní dále boje

Odrážka

tím je dán zákl. konflikt Íliady  tzv. "Achillův hněv"

Odrážka

boje před Trójou zvolna pokračují, postupně jsou v jednotí, epizodách představováni přední urození bojovníci v řec. i trojském vojsku a jsou líčeny i předchozí válečné události a připomínány některé jiné mytol. příběhy

Odrážka

Trójane získávají v boji postupně převahu a zastaví je teprve Achillův přítel Patroklos, maskovaný jeho zbrojí

Odrážka

když jej nejudatnější trojský bojovník Hektor zabije, rozhodne se Achilles pomstít přítelovu smrt

Odrážka

zažene trojské vojsko zpátky do města, zabije Hektora, proti vší etice boje zhanobí jeho mrtvolu a vydá ji teprve na prosby Hektorova otce, trojského krále Priama

Odrážka

Hektorovým pohřbem Íliada, odehrávající se v rozmezí pouhých 51 dní, končí

 

 

     Z Achillova hněvu, přímo tematizovaného v incipitu Íliady, vyrůstá v prvém plánu obraz světa myt. héroů, který v druhém plánu přináší jistou, v podstatě epickou perspektivu světa a společnosti. Íliada ji vyjadřuje uzavřeným společenstvím dvou válčících stran, které je zobrazeno převážně objektivizovaně, bez bezprostředních hodnotících signálů v autorské řeči. Charakteristická je pro ni výrazná statičnost a jednolitost dějově obvyklé („známé") a prostorově jasně ohraničené ("domácí") situace, kterou přes všechny zásahy lidí i bohů beze zbytku určuje Osud (i vládce bohů Zeus vlastně jen usměrňuje veškeré dění tak, aby probíhalo ve shodě s ním). Tuto statičnost zprostředkuje jednoduchá a přehledná syžetová linie, rozvíjená rovněž jednoduchými odbočkami, převážně odkazujícími do mytol. minulosti, a sdělovaná slavnostním, patetickým stylem, který prostě lineárně přiřazuje jednotí, prvky. Jeho projevem je jazyková parataxe, následné líčení souběžných dějů, epický čas, neshodující se s časem chronologickým, bitvy pojaté jako rozčleněné v řadu jednotí, soubojů, tzv. katalogy  výčty, se světem héroů paralelně organizovaný svět bohů, u kterých jsou potlačeny atributy nadpřirozenosti a božské dokonalosti do té míry, že se to záhy stalo jednak příčinou kritiky, jednak popudem k travestiím. Statičnosti odpovídá i obšírnost epického stylu, zejména „doslovnost" sdělení (příslušná skutečnost se místo odkazu vždy podává znovu), shodná vyprávěcí perspektiva dějů ústředních i průvodních, věcná přesnost a podrobná kresba vybraných detailů; v neposlední řadě pak neměnná epiteta postav ("důvtipný Odysseus") a věcí, popř. shodné verše a celé veršové pasáže (topoi), užívané ve standardních situacích.

     Íliada představovala (s Odysseou) vrchol veršované epiky již brzy po svém vzniku (vzorové epické postupy označuje Herodotos jako „nejhomérštější") a dochovala se díky tomu, že byla přijata jako histor. pramen (do 6. stol. př. n. l. se podle Homéra rozhodovaly územní, polit. spory aj.; teprve postupně se  u Herodota, Thukydida  počíná o hodnověrnosti homérských údajů pochybovat), dále jako jistý, byť nesoustavný svod mytologie i jako svrchované uměl. dílo (Íliada byla podle všech známek v antice nejčtenějším liter. textem). Vykazuje sice souvislosti s jinými starověkými liter. díly (Epos o Gilgamešovi) a bezesporu navazuje na obdobná, pravděpodobně ne tak rozsáhlá díla domácí, která ještě nebyla zachycena písmem, avšak její ojedinělost zdánlivá (nedochovaly se tzv. kyklické eposy, jež na ni a na Odysseu navazovaly) a co do rozsahu a propracovanosti epického stylu i ojedinělost faktická ještě zvětšily její význam a vytvořily představu nedostižného ideálu (jakýmsi spojením Íliady a Odyssey, "biblí" a učebnicí národní hrdosti Římanů měla být např. Vergiliova Aeneis). Ani minimální znalost řečtiny ve středověké Evropě (kromě Byzance), která byla ostatně kompenzována různými parafrázemi (přeložená helénistická zpracování připisovaná Diktysu a Daretovi, Ilias Latina, Roman de Troie, Kronika trojánská, Římská kronika), ani nepřijatelná koncepce histor. událostí řízených antickými božstvy nepotlačily její význam, který v novověku naopak ještě stoupl  nejprve dík osvícenskému zájmu o pramenné studium, později dík romant. idealizaci folklóru.

 

 

Odysseia  dosl. Báseň o Odysseovi  * zač. 7. stol. př. n. l.

Odrážka

antický epos zpracovávající již s použitím některých novelistických a románových prvků osudy jednoho z hrdinů skončené trojské války, vrcholné dílo řecké literatury archaického období

Odrážka

v tzv. Telemachii (I. - IV. zpěv) se Odysseův syn Telemachos vydává na popud bohyně Athény pátrat po otci, který se po 10 letech dosud nevrátil od dobyté Tróje, protože o ruku Odysseovy ženy Penelopy se neustále ucházejí četní nápadníci

Odrážka

od spartského vladaře Menelaa se Telemachos dovídá, že otce drží na ostrově Ogygii nymfa Kalypso

Odrážka

ta zároveň Odyssea na pokyn posla bohů Herma propouští

Odrážka

Odysseus je v bouři zahnán k ostrovu Scherii, kde se jej ujímá dcera fajáckého krále Alkinoa Nausikaa

Odrážka

u Alkinoova dvora Odysseus při hostině (IX - XII) vypráví své osudy po dobytí Tróje:
Odrážka

po střetnutí s Kikony a přistání u země Lotofagů, kteří hostí všechny cizince omamnými plody zapomnění, si Odysseus vysloužil nenávist boha moře Poseidona, protože oslepil jeho syna Kyklopa Polyféma, aby se i s druhy dostal z jeho zajetí

Odrážka

i přes pomoc vládce větrů Aiola byl zahnán k zemi lidožravých Laistrygonů a poté k ostrovu kouzelnice Kirky

Odrážka

s pomocí Hermovou přemohl její kouzla a na její radu sestoupil do podsvětí, kde se od duší zemřelých dověděl, jak přemoci nepřízeň bohů při návratu do vlasti

Odrážka

po překonání dalších předpověděných nástrah (Sirény, Skylla a Charybda) však při plavbě ke Kalypsinu ostrovu ztratil za bouře všechny druhy, kteří při zastávce na ostrově Thrinakii porazili skot z posvátných stád boha Hélia

Odrážka

Fajákové Odyssea odvezou na Ithaku, kam se mezitím vrací i Telemachos

Odrážka

oba s pomocí pastýře Eumania a za přispění Athény pobijí nápadníky usazené v Odysseově domě

Odrážka

po 41 dnech, jež uplynuly od Telemachova odjezdu z Ithaky, se Odysseus znovu ujímá vlády nad Ithakou a po dvacetiletém odloučení se setkává s Penelopou

 

 

     Na rozdíl od Iliady nepředvádí O. neměnný a „známý" herojský svět, byť její prostředky jsou  s malými výjimkami  v jádru tytéž. Sama bohatá obsahová složka O. narušuje statické pojetí skutečnosti: do rámcového příběhu o synovi hledajícím po světě otce, který přerůstá v příběh o vracejícím se hrdinovi, jenž si musí znovu vybojovat manželku i vladařskou moc, je vklíněno hrdinovo vyprávění (prakticky sled epizod podaných v ichformě) o putování exotickými kraji (v podstatě pohádkovými, třebaže alespoň formálně jsou začleněny do mytol. systému  Polyfémos je Poseidonův syn apod.). Dynamizujícím prvkem je tu také menší podíl mimolidských složek na ději  bohové tu již nevystupují jakožto všudypřítomný princip zaručující chod událostí podle určení Osudu, omezují se spíše na jednorázové zásahy (Olymp sloužící zřejmě už poměrně pevně zformulovaným zákonům morálky). Třebaže hrdinova pevná víra v ně dosud nedoznává proměny, fakticky ustupují do pozadí a místo nich hrdinu ovládá nutnost neustále řešit další a další nové situace. Rovněž příroda v O. není prvkem dějotvorným, není předváděna jako člověkův partner v akci  jak si ji člověk počíná osvojovat, přisuzuje jí úlohu pouhého prostředí. Výrazné vnitřní členění fabule a její syžetové ozvláštnění přehodnocuje ve srovnání s Iliadou funkci děj. odboček, takže vedle klasických mytol. epizod (vyprávění aoida, tj. pěvce Demodoka o lásce Area a Afrodity) nacházíme stručné příběhy typu exempel či fabliaux (např. Odysseova lest s pláštěm). Celková dynamická struktura O. tedy funguje jako předpoklad dobrodružnosti.

     O. představuje typ eposu, který charakterizuje větší „literárnost"  výrazný románový námět, komplikovanější děj, propracovanější dialogy, počínající postupné přehodnocování původního mytol. pohledu na svět vnášením hlediska etického (i tak však Platon kritizoval homérské bohy pro jejich „nemravnost") a estetického (přejímání pohádkových folklórních prvků). V porovnání s domácky přímočarou herojskou, víceméně dějepravnou Iliadou působila exotičtější O. zábavněji, svou výstavbou rafinovaněji a soustředěním na jednoho hrdinu komorněji. Proto asi se např. stalo přebásnění O., Odussia od Livia Andronika, prvním skutečným dílem řím. literatury. Nejsilnější podnět pro evrop. literaturu spočíval v Odysseově vyprávění u Fajáků, třebaže z hlediska rozsahu nezaujímá v eposu nikterak závažné místo. Vedle toho, že se jakožto bezděčný projev nastupující řec. zvídavosti a expanzívnosti stalo předstupněm antického zeměpisectví (a cestopisectví), představuje zárodek helénistického dobrodružného románu (Apuleiův Zlatý osel), který se později vyvinul v samostatný typ v rytířském románu a zvl. v 16. stol. v pikareskním románu, charakterizovaném putováním hrdiny a řadou drobných dobrodružství (Lazarillo z Tormesu). Odysseovský typ, který je ovšem tragičtější, se v liter, povědomí však udržel  v renesanci a později romantismu (A. Tennyson) zosobňoval titánské úsilí jedince vyvinuté proti neosobní síle, v moderní literatuře (J. Joyce, N. Kazantzakis) nabyl podoby odcizeného člověka, nejvýrazněji v rozsáhlém Joyceově r. Odysseus, kompozičně i stylem navazujícím na O. Homérovu. Operní zpracování C. Monteverdi (Odysseův návrat do vlasti, 1641), J. Berg (Odysseův návrat, 1964) aj.

 

 

znaky homérského eposu:

Odrážka

rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech

Odrážka

bohatá dějovost (příběhy, mnoho postav, určité místo, více dějových linií)

Odrážka

popisné pasáže i lyrické vložky

Odrážka

členěn do zpěvů, kapitol

Odrážka

obsahuje tzv. prvky epické šíře (epiteta, přirovnání, detailní popisy) – zpomalují děj (retardace)

Odrážka

hlavní postavy  výjimeční hrdinové, nositelé příběhů

Odrážka

zdroj  ústní lidová slovesnost, mýty

Odrážka

forma: veršovaná skladba  časoměrný hexametr (překlad do češtiny jako 6stopý daktyl, daktylotrochej)

 

lyrická tvorba

Odrážka

elegie

Odrážka

píseň s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv

Odrážka

Archilochos

Odrážka

činný v 7. stol. př. n. l., řecký básník; původem z ostrova Paru

Odrážka

nechal se najímat jako žoldnéř; padl v boji proti sousednímu Naxu (ostrov i správní středisko)

Odrážka

proslul útočnou jambickou poezií, především výsměšnými až obscénními verši proti jakémusi Lykambovi a jeho dcerám, které podle legendy nakonec spáchaly sebevraždu

Odrážka

monodická lyrika - jednohlasá

Odrážka

pro sólový zpěv, doprovod lyry

Odrážka

Sapfó

Odrážka

* okolo 600 př. n. l.

 

 

Písně

Zlomkovitě dochovaný soubor lyrické poezie, dílo nejslavnější starořecké básnířky. Sapfina monodická lyrika, vlastně zpěv provázený hrou na lyru, zabírá poměrně nevelký námětový okruh. Poetická inspirace krystalizuje okolo Sapfina Múseia (Domu Múz), kde se pod básnířčiným vedením sdružovaly dívky aristokratického původu v jakémsi náboženskovýchovném společenství (thiasos), typickém pro řec. společnost na archaičtějším stupni vývoje. Sapfiny básně jsou reflexí vztahů, které vznikaly v Múseiu. Sapfo líčí svá citová vzplanutí k jednotí, dívkám (Atthis, Gyrinna), stesk z odloučení, melancholickou touhu po opětovném setkání. Nechybí ani didaktický moment mravního poučení a káráni družek. Některé básně jsou věnovány úvahám o prchavosti lidského štěstí, útrapách, stáří a smrti. Ve svých verších se básnířka často obrací k bohyni lásky Afroditě, oslava bohyně bývá často spojena s invokací a prosbou o pomoc, jak je tomu i v jediné plně dochované Sapfině b. Verše na Afroditu. Část poezie přináší i ohlas rodinných vztahů umělkyně: tak v jedné básni se modlí za šťastný návrat svého bratra Charaxe z ciziny, v jiné se vyznává z lásky ke své dceři Kleis. Významnou skupinu tvoří tzv. epitbalamia - svatební písně. Jsou odrazem průběhu Svatebních obřadů, v zlomcích se setkáváme s loučením nevěsty s panenstvím, závodem chlapeckého a dívčího sboru, žerty před svatební komnatou. Nechybí ani mytol. varianta tohoto námětu: Svatební píseň o Hektoru a Andromaše. Kromě roz­sáhlejších zlomků se dochovala celá řada útržků Sapfiny poezie, přinášející vzletné myšlenky, prcha­vé dojmy a motivy stesku. Přes jejich fragmentárnost i ony otevírají cenný pohled do Sapfina díla. Jejich počet se v poslední době rozhojnil zejména nálezy papyrových zlomků v Egyptě. Sapfina lyrika formálně vychází z folklórní písně. Přebírá její strofické útvary, které zdokonaluje, nejznámější z nich získaly její jméno (sapfická strofa větší a menší). Také v oblasti výstavby metafor a obrazů Sapfo v mnohém následuje folklórní postupy: přirovnání nevěsty k jablku na vysoké větvi, ke kosatci, jenž byl podupán, srovnání dívčí tváře s měsícem, uvádění písní otázkou a metaforika s přírodními motivy. Ve vzývání božstva se Sapfo přidržuje tradičního schématu: invokace s ohlasem dřívější pomoci a prosbou o opětovné přispění. Novým prvkem v Sapfině poezii, který jejím veršům zajistil nesmrtelnost, je jejich vyhraněně subjekt, ráz. Básnířka jako by prožívala totalitu světa prizmatem vlastní osobnosti, básnický subjekt je v jejím díle takřka neustále přítomen, její verše jsou prodchnuty osobními vášněmi, radostmi a bolem.

Velkého ohlasu došla jak Sapfina poezie, tak její tajemná osobnost, jež sváděla lidskou fantazii k novým a novým výkladům (diskuse o charakteru Sapfina vztahu k jejím družkám ovšem spíše uškodily než prospěly poznání jejího díla). Na některé rysy její meliky navázal Anakreon z Teu. Stopy básnířčiny erotiky nalezneme i ve sborové lyrice (Ibykos). Theokritos skládá podle jejího vzoru epithalamia a přebírá i její obraz o zničujícím účinku pohledu na milovanou bytost, který pro Římany přebásnil v proslulých verších věnovaných Lesbii Catullus. Sapfická inspirace působí vedle alkajské i na lyriku Horatiovu. S jejím ohlasem se setkáváme ještě u pozdních rétorů, kteří si rádi vypůjčují citáty z jejího díla (Julianus Apostata) nebo prozaicky parafrázují její písně (Himerios). Novověká evrop. poezie zná Sapfo převážně zprostředkovaně přes lyriku římskou. Teprve něm. novohumanismus obra­cí svou pozornost k řec. originálům. U nás najdeme ohlas Sapfina díla nejvýrazněji u Vrchlického. Na přiblížení jejího liter. odkazu čes. publiku má nejzávažnější podíl F. Stiebitz. Inspirován Sapfinou osobností vytvořil 1822 operu Sapfo A. Rejcha.

 

 

Odrážka

milostná píseň, pijácká

Odrážka

k pobavení

Odrážka

Anakreón

Odrážka

činný v *polovině 6. stol. př. n. l., řecký básník; původem z maloasijského Teu

Odrážka

účastnil se bojů proti Peršanům, po pádu rodného města působil na Samu a v Athénách

Odrážka

jeho poezie navázala na aiolskou lyriku

Odrážka

převažují pijácké (sympotika) a erotické básně, později hojně napodobované (tzv. anakreonteia - anakreontská lyrika – o víně, ženách, lásce, zpěvu)

 

 

Fragmenty básní

Zlomky rozsáhlého díla řeckého básníka, jehož básně se staly základem antické i novodobé anakreontiky, lyriky, pro niž je příznačný úzký okruh konstantních motivů vyjadřovaných v moderní době triádou „víno, žena, zpěv".

O kompozici sbírky, rozdělené ve starověku do 5 knih a tvořené monodickou lyrikou (písněmi zpívanými sólově za doprovodu lyry), elegiemi a jamby (písněmi v elegickém distichu a vzestupných jambických řadách, především v trimetru jambickém) a psané jónským nářečím s lehkou příměsí aiolštiny, nemáme představy. Tematicky se zřejmě nevymykala běžné lyrice své doby - obsahovala především erotika (písně opěvající lásku a mládí), sympotika (písně zpívané při sympoziu, pijácké písně) a skoptika (posměšné písně a invektivy).

Pokud můžeme soudit ze sporých zlomků, které se dochovaly ze tří Anakreontových knih, autorův civilní tón a výrazný antiherojský postoj k životu (báseň o zbabělé ztrátě štítu ve válce a zachránění holého života) přispíval k akcentování subjekt, postoje i tam, kde od původního ztvárňování vlastních zážitků (báseň o thráckém hříběti) přešel k nezávazným a elegantním variacím na běžná témata. Anakreontovo pozdější postavení dvorského básníka (žil na dvoře tyrana Polykrata ze Samu) přispělo k tomu, že tón jeho poezie je převážně hravý. Anakreontovým jménem se zaštítila řada anonymních básníků helénistické doby. 62 dochovaných básní svědčí o tom, že jejich autoři přejali kromě tematiky i Anakreontovu stylizaci do podoby šedovlasého básníka hédonicky vychutnávajícího radosti života a shlížejícího nostalgicky, ale s určitou vyrovnaností na jeho konec. Znovuobjevení této poezie v pol. 16. stol. a spojení tradice antické anakreontiky se středověkou tradicí pijácké písně (Archipoeta) vytvořilo zásobárnu motivů a postupů, z níž čerpala stejně poezie renesanční jako galantní rokoková poezie a které mohly být obměňovány klasicistně i romanticky. Zvláštní význam měla anakreontika, prošlá ovšem něm. médiem, v čes. obrozenské poezii, kde překlady anakreontik i vlastní anakreontická tvorba nahrazovaly dosud nerozvinutou schopnost ztvárnění vlastních citů.

 

 

Odrážka

sborová lyrika

Odrážka

ódy, oslava osob

Odrážka

Pindaros

Odrážka

* asi 522 až 518 př. n. l., † po 446 př. n. l.

Odrážka

nejvýznamnější z autorů sborové lyriky

Odrážka

z jeho tvorby se dochovaly pouze čtyři knihy oslavných básní opěvujících vítěze všeřeckých her - olympijských her, které psal na objednávku

Odrážka

vyznačují se patetickou vznešeností a slavnostností

Odrážka

epigram

Odrážka

původně oslavný verš, nápis na hrobě, pomníku, dárku, pak satiricky útočná báseň – Simónidés, Ión

Odrážka

bajka

Odrážka

vyjadřuje lidovou moudrost

Odrážka

Aisópos (Ezop)

Odrážka

působil v 6. stol. př. n. l., řecký autor bajek

Odrážka

téměř pololegendární postava, později mu připisováno autorství prakticky všech řeckých bajek

Odrážka

podle pověstí otrok thráckého původu, po propuštění procestoval Babylónii a Egypt, odkud zřejmě pocházejí mnohé náměty bajek tradovaných pod jeho jménem

Odrážka

do písemné podoby byly převedeny až ve 3. stol. př. n. l. Démétriem z Faléronu (350 - 280 př. n. l.)

Odrážka

starověké veršované verze se dochovaly v řeckém podání Babriově a latinském Phaedrově

Odrážka

z byzantské doby se dochovala řecká zpracování prozaická včetně lidového románu Bios Aisópú (Život Ezopa), jež se stala předlohami pro různé národní adaptace - česky vyšlo již 1480

Odrážka

Bajky
Odrážka

krátký epickodidaktický útvar, který klasické podoby nabyl na sklonku 1. pol. 1. tisíciletí př. n. l. v Řecku, původně šířený ústním podáním

Odrážka

většina bajek, připisovaných Ezopovi, se odehrává ve světě zvířat

Odrážka

v krátkých prozaických příbězích, které obsahují stručný děj, soustředěný jen k podstatným jevům a situacím, vystupuje víceméně ustálený repertoár postav
Odrážka

zvířata, hmyz i rostliny jsou nadány lidskými vlastnostmi a cítěním a také jako lidé jednají - perzonifikace

Odrážka

na základě charakteristických vlastností nebo podoby se stávají typem a jako nositelé určitého neměnného charakteru mají i v ději přisouzené pevné místo a způsob jednání (např. lstivá liška, pilný mravenec, panovačný a krutý lev)

Odrážka

v mnoha bajkách vystupují také lidé, kteří jsou typizováni na základě své fyziognomie, stavovské příslušnosti nebo povolání
Odrážka

s postavami bohů, kteří jednají jako lidé, pronikaly do řec. bajek prvky mytologie

Odrážka

objevují se etiologické bajky, vysvětlující původ určitého jevu (např. Netopýr, šípek a potápka)

 

 

    Styl B. je jednoduchý, podtrhuje spád děje. Četné dialogy vnášejí do textu dramatičnost a dynamiku. Alegoričnost většiny bajek je založena na obecnosti a typizaci ve způsobu zobrazování, na antropomorfizaci a personifikaci. Konkrétní obraz v bajce tedy nemá jen přímý, věcný význam, nýbrž je zároveň nepřímým znakem k vyjádření určité obecné ideje, odhaluje podstatu jevu nebo situace, formulu­je názor na skutečnost. Bývá vysloven vtipnou pointou nebo k němu směřuje mravoučná tendence vyprávění. Pravděpodobně dodatečně, ale už ve starověku, bylo mravní naučení bajky vyjadřováno zvláštní sentencí, která byla připojena většinou na konci (epimythion), mohla však stát i na začátku (promythion). Ponaučení, které z bajek vyplývá, staví na životních zkušenostech a moudrosti. V B. se odráží společen. a hospodářská situace Řecka v 6. stol. př. n. l. Možnost vyjádřit obrazným a přitom srozumitelným způsobem krit. názor učinila bajku oblíbeným prostředkem sociální kritiky, zvlášť u nižších vrstev se šířila v střediscích kulturního a polit, života (Athény).

     Ezop je pokládán za prvního vypravěče a tvůrce klasických bajek, třebaže nejstarší záznamy jsou doloženy už u Sumerů (18. stol. př. n. l.) a objevují se též v Hesiodově díle (700 př. n. l.). Údaje o autorovi nejsou spolehlivě doloženy a jejich výklad je ztížen tím, že Ezopův životopis nabyl časem legendárních rysů. Nejstarší, prozaickou sbírku B. pořídil Demetrios Falerský (350 - 280 př. n. l.). Tato sbírka, z níž se dochovaly jen zlomky, stala se základem dalších antických souborů bajek spojovaných s Ezopovým jménem. Nejstarší dochovaná redakce pochází z 1. - 2. stol. n. l. a obsahuje 230 prozaických bajek v latině (Recensio Augustiana). V 1. stol. n. l. zpracoval řím. básník Phaedrus B. v latin, verších (jambický senár), tvořil však i své vlastní. Jiný řím. básník, Babrios, psal na poč. 2. stol. n. l. bajky v řečtině a ve verších, připojuje k nim novelistické motivy jiných látek. O 200 let později čerpal z tohoto díla Avianus, jenž do svého souboru pojal 42 bajek psaných latinsky elegickým distichem; většinu převzal od Babria. Na základě Avianova zpracování (4. stol. n. l.) a prozaické parafráze Phaedrovy sbírky vznikl tzv. Romulus, nejoblíbenější středověký prozaický soubor ezopských bajek. Různorodý materiál ze středověkých sbírek, opírající se o zpracování z 1. - 2. stol. n. l., je soustředěn v souboru, který obsahuje asi 400 bajek (Corpus fabularum Aesopicarum). V novověku vrcholí tradice ezopovských bajek v dílech spisovatelů 17. - 19. stol. (J. de La Fontaine, G. E. Lessing, I. A. Krylov, u nás A. J. Puchmajer). Lze předpokládat, že v Čechách byly B. známy na základě latin, zpracování. Nejstarší čes. redakce, parafrázující 60 bajek Anonymových, pochází z 15. stol. a je obsažena ve Sborníku hraběte Baworowského. Nejobsáhlejší vydání ezopských bajek v Prostějovském sborníku (*16. stol.) Jana Akrona Albína (Vrchbělského) se opírá o překlad něm. redakce Steinhowelovy a je doplněno Albínovým překladem Nových fabulí přímo z řečtiny. Části sborníku se v četných otiscích objevují až do 19. stol.

 

 

Období attické - 5. - 4. st. př. n. l.

Odrážka

Attika = poloostrov, krajina na východě středního Řecka s centrem v Athénách

Odrážka

vrchol řecké otrokářské demokracie, rozkvět Athén

Odrážka

rozvoj řeckého dramatu

Odrážka

z obřadních her - oslava boha Dionýsa

Odrážka

Dionýsos, též Bakchos, latinsky Bacchus – řecký bůh plodnosti, bujného veselí, extáze a vína

Odrážka

v Attice kult Dionýsa povýšen na státní - konaly se tzv. Dionýzie

Odrážka

z dramatických prvků při slavnostech se vyvíjelo řecké drama

Odrážka

rozlišovala se tzv.:

Odrážka

malá dionýsia měla charakter lidové slavnosti

Odrážka

velká dionýsia (podporována zejména Peisistratem - řecký politik a vojvůdce) získala všeřecký význam; mimo jiné na nich předváděly řecké tragédie a komedie

Odrážka

nejdříve na scéně hrál pouze jeden herec a chór (sbor), který vyjadřoval mínění lidu, později se na scéně objevili postupně další herci - dva a tři

Odrážka

herci byli vždy muži

Odrážka

historicky starší jsou tragédie - 5. stol. př. n. l., pak následovaly komedie

 

tragédie

Odrážka

Aischylos

Odrážka

* asi 525 př. n. l., † asi 456 př. n. l., řecký dramatik

Odrážka

nejstarší z trojice slavných athénských tragiků, od nichž se dochovaly celé hry

Odrážka

v mládí se zúčastnil řecko-perských válek, mj. i bitvy u Marathónu

Odrážka

podle tradice byl pohnán před soud za to, že ve svých hrách prozradil tajemství mystérií; byl však osvobozen

Odrážka

určitý čas žil v sicilských Syrakusách, kde také zemřel

Odrážka

podle legendy mu orel, který považoval jeho holou lebku za želvu, svrhl na hlavu kámen

Odrážka

Aischylos za svého života napsal 90 her

Odrážka

dochovalo se jen 7 tragédií

Odrážka

uvedl na scénu druhého a třetího herce a otevřel tak prostor skutečnému dramatickému dialogu a divadelní akci

Odrážka

jádrem většiny jeho her je mytologický konflikt starého a nového božského řádu, jehož je člověk nechtěným aktérem

Odrážka

typický pro Aischyla je vznešený jazyk, zájem o morální problémy, především otázku viny a trestu (hybris a nemesis)

Odrážka

jeho tragédie se vyznačují jednoduchou dramatickou stavbou, obvykle jsou uspořádány do tematicky provázaných trilogií, z nichž pouze Oresteia (Agamemnón, Prosebnice, Eumenides) se dochovala v úplnosti

Odrážka

z dalších trilogií se dochovaly pouze jednotlivé tragédie: Prosebnice, první část trilogie o osudu Danaoven, Sedm proti Thébám z thébského cyklu a Upoutaný Prométheus z trilogie o Prométheovi

Odrážka

kromě těchto mytologických her se zachovala i tragédie s historickým námětem

Odrážka

náměty z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů, např. Oresteia (Orestés povinen pomstít smrt svého otce Agamemnóna, tj. zabít svou matku)

Odrážka

je považován za zakladatele řecké tragédie

Oresteia - insc. 458 př. n. l.
Odrážka

jediná dochovaná starořecká trilogie

Odrážka

soubor 3 tragédií z okruhu bájí o prokletí Tantalova  rodu - východisko Orestei - prolog
Odrážka

Pelopův syn král Atreus uspořádal na usmířenou se svůdcem své ženy, bratrem a konkurentem Thyestem hostinu, na níž mu předložil maso jeho synů (vyjma novorozeněte Aigistha)

Odrážka

když Thyestes zjistil, co jí, proklel celý rod

Odrážka

Helena, žena Atreova syna krále Menelaa, dala podnět k trojské válce a Menelaův bratr král Agamemnon byl nucen v Aulidě obětovat Artemidě svou dceru Ifigenii, aby výprava, které velel, mohla vyplout

Odrážka

1. Agamemnon
Odrážka

Agamemnon se vrací z vítězné války do Argu. Vítá jej sbor starců a manželka Klytaimestra. Na její naléhání vstoupí do paláce po rudém koberci vyhrazeném pouze bohům. Kassandra, králova souložnice zajatá v Tróji, obdařená darem pronášet věštby, kterým však nikdo nevěří, prorokuje Agamemnonovu a svou smrt a smířena s osudem vstupuje do domu, kde Klytaimestra, mstící vraždou smrt dcery, její slova naplní. V nastalé hrůze se zmocňuje vlády Klytaimestřin milenec, Thyestův syn Aigisthos.

Odrážka

2. Oběť na hrobě (Choeforoi - dosl. ženy nesoucí úlitbu)
Odrážka

Po letech přichází do Argu Agamemnonův syn Orestes v doprovodu přítele Pylada, aby vyplnil Apollonův příkaz pomstít otcovu smrt. U hrobu otce se setkává se sestrou Elektrou. Předstíraje, že je posel nesoucí zprávu o Orestově smrti, vnikne do domu, zabije Aigistha a po chvíli váhání, když mu Pylades připomene božský příkaz, i matku. Potřísněn její krví zešílí a prchá z vlasti pronásledován vidinou Erinyí (Lític).

Odrážka

3. Usmířené Lítice (Eumenides) (Lítice = Erínye - bohyně pomsty a kletby; jejich počet ustálen na počtu tří - Alléktó, Tísifoné a Megaira)
Odrážka

Štvaný Orestes hledá pomoc v Apollonově delfské svatyni, kde jej bůh vyzve, aby odešel do Athén a dožadoval se ochrany bohyně Athény. Orestes odchází a sbor Erinyí, který Apollon uspal, je k dalšímu pronásledování vzbuzen duchem Klytaimestry. Pallas Athéna zakládá pro rozhodnutí o míře Orestovy viny novou soudní instituci - areopag. V soudní při mezi Erinyemi, které požadují trest za vraždu matky, a Apollonem jako obhájcem a iniciátorem Orestova činu, podle něhož tento čin trestu nepodléhá, neboť Orestes mstil vraždu otce, se kterým je (na rozdíl od matky) pokrevně spojen, se Athéna, bohyně zrozená bez matky, staví na Orestovu stranu. Vybízí soud, aby hlasoval, a oznamuje, že Orestes bude osvobozen i při rovnosti hlasů, o kterou se vzápětí přidáním hlasu svého sama postará. Erinye pak usmiřuje tím, že jim nabízí svatyni a úctu lidu Attiky, jehož radostný průvod O. uzavírá.

 

 

     Svým tvarem je O. dokladem takového stupně rozvoje řec. tragédie, na kterém si již vývoj divadelních prostředků vyjadřování vynutil rozšíření počtu postav o druhého a třetího herce, ale na kterém posud nepoklesla úloha sboru - a to nejen jako lyr. a vyprávěcí složky, ale i jako přímého dram. činitele. První 2 části O. zůstávají v rovině mýtu a vyjadřují jej v dramaticky i eticky vypjatých situacích. Zobrazujíce vznik zločinu motivovaného mstou za předchozí smrt a jeho následné potrestání, které se však stává zločinem novým a možná ještě větším, utvářejí konflikt dvou mravních norem (cti matku, pomsti otce), jehož řešení se stává těžištěm 3. části trilogie, která byla nositelem nejaktuálnějšího sdělení, spojnicí mezi mýtem a přítomností. Aischylos, občan oddaný svému městu, neuvažuje totiž o problematice viny a trestu v kategoriích individuální morálky, ale jako o otázce čistě sociální. Jeho tvůrčí athénská inovace mýtu (v jiných verzích spartského) odráží v mytologickosymbol. rovině proces proměn athénské obce na její cestě od kmenového zřízení k demokracii. Spor o Oresta mezi Erinyemi a Apollonem lze vykládat jako srážku dvou principů právní posloupnosti - starší matriarchální s novější patriarchální (které dává autor prostřednictvím Athény přednost) - přičemž však obě strany zastávají stanovisko krevní msty. Rozhodující není fakt, že Orestes byl osvobozen, jako spíše způsob a funkce tohoto osvobození. Tedy to, že Orestes byl vzat z moci Erinyí rozsudkem instituce složené z občanů, čímž byl definitivně přetržen řetěz kmenového výkonu práva. S přirozenou dialektikou vlastní antickému myšlení O. vypráví o boží spravedlnosti a o tom, jak její vykonávání přechází do rukou sebevědomé athénské společnosti.

     Doplněnou na tetralogii o nedochované satyrské drama Próteus, provozoval Aischylos O. roku 458, tedy čtyři roky poté, co radikalizující se athénští demokraté v čele s demagogem Efialtem zahájili boj proti polit. moci konzervativního areopagu. V tomto boji byl sice Efialtes zavražděn, leč pravomoc areopagu byla omezena. Aischylovo zobrazení zrodu areopagu se tedy v této souvislosti obvykle vykládá buď jako protest proti radikálním proměnám, nebo naopak jako potvrzení té úlohy rady, která jí po reformách zbyla. - Orestovská látka patřila v antickém Řecku k zákl. mytol. syžetům. Před Aischylem ji lze nalézt např. už u Homéra a Stesichora (nedochována báseň Oresteia, 6. stol. př. n. l.). Pod přímým vlivem O. a do značné míry i v opozici vůči ní zdramatizovali toto téma i Sofokles (Elektra) a Euripides (Elektra, Orestes), v jejichž zpracování pak působil příběh o Orestovi na četné autory nové doby (H. Sachs, V. Alfieri, A. Dumas st., G. Hauptmann, H. v. Hofmannsthal, R. Jeffers aj.; pramenem Senekovy trilogie Agamemnon je neznámá hra z helénistického období). Přímo Aischylovou O. se nechali inspirovat např. Ch. M. Leconte de Lisle v tr. Erinye (insc. 1873), E. O'Neill v dramatu Smutek sluší Elektře (1931) a J.-P. Sartre v Mouchách (1943). U nás pak zejména A. Dvořák v Nové Orestei (1923).

 

 

Odrážka

Sofoklés

Odrážka

* asi 496 př. n. l., † 406 př. n. l., řecký dramatik

Odrážka

pocházel z bohatých poměrů, přítel Periklův

Odrážka

původně sám vystupoval jako herec; pro slabý hlas však musel jeviště opustit

Odrážka

jako dramatik byl velmi úspěšný; jeho dramatické dílo obsahovalo asi 120 her, zachovalo se pouze 7 kompletních tragédií (Aiás, Antigona, Oidipús král, Élektra, Tráchíňanky, Filoktétes a Oidipús na Kolóně) a satyrské drama Slídiči

Odrážka

podle Aristotela obohatil tragédii o některé nové prvky, jako bylo zavedení třetího herce a malovaných dekorací a početní rozšíření sboru; upustil také od psaní tematicky provázaných trilogií

Odrážka

ústředním motivem jeho her je problém konfliktu lidského jednání s vyšším řádem, ať už jde o překročení mezí daných člověku, po kterém zákonitě následuje tragický pád (Oidipús, Aiás), nebo o rozpor mezi platností pozemských zákonů a úctou prokazovanou bohům (Antigona, Élektra)

Odrážka

Antigona (Antigona plní mravní příkaz – pohřbí přes zákaz bratra Polyneika, odsouzena ke kruté smrti)

Odrážka

Král Oidipús (hl. hrdina trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky)

Antigona (Antigoné) - * asi 442 - 441 př. n. l.
Odrážka

antická tragédie na mytologický námět

Odrážka

Válka „sedmi proti Thébám", tj. válka mezi Oidipovými syny Polyneikem a Eteoklem, skončila vzájemnou smrtí obou bratří. Jejich nástupce a strýc Kreon dá Eteokla jako obhájce vlasti pohřbít se všemi poctami, pod trestem smrti však zakáže učinit totéž s tělem vlastizrádce Polyneika. Avšak Antigona, sestra obou mrtvých, tohoto zákonu nedbá, protože ho považuje za odporující zákonům božím. Nedbá ani domluv své mírnější sestry Ismeny, posype pohozené tělo bratra prstí a vykoná příslušné obřady. Je při tom chycena a Kreon, rozhorlený při výslechu její zpupností, rozhodne, že bude zaživa uzavřena ve skalní hrobce. Marně Kreona prosí o rozvahu náčelník sboru i vlastní syn, Antigonin snoubenec Haimon. Teprve výstraha věštce Teiresia jej přesvědčí, aby odvolal zákaz Polyneikova pohřbu a spěchal zazděnou Antigonu osvobodit. Je však již pozdě a poslové přinášejí kruté zprávy: Antigona se oběsila, zoufalý Haimon se pokusil napadnout svého otce, a když se mu to nepodařilo, proklál se mečem, sebevraždu spáchala i jeho matka Eurydika - Kreon je zcela zdrcen.

 

 

     Děj A. není motivován zásahy vyšších božských sil, odehrává se výhradně v rovině mezilidských vztahů. Jeho vnitřní dynamika je určována jednak autorovým pojetím světa jako objektivního, v jádru spravedlivého řádu, který si bezpodmínečně, bez ohledu na osud jedince, vynucuje nastolení rovnováhy vždy, když je nějak narušena, jednak jeho humanistickou heroizací postavení člověka, který musí s danou nepřízní osudu zápasit. Jakkoliv je zřejmé, že Sofoklovy sympatie jsou v reakci na racionalismus a individualismus soudobého sofismu na straně ideální občanské etiky Antigony, není jeho tragédie dramatem didakticky tezovitým. Díky schopnosti vykreslit živé, a přece heroické charaktery postav je A. dialektickým zpodobením konfliktu dvou zcela protichůdných pojetí zodpovědnosti člověka k člověku. Na jedné straně tu stojí autorita státní moci - samovládce dbající podle svého nejlepšího osobního přesvědčení o prospěch obce (za niž ovšem považuje především sám sebe) a o dodržování jejích tvrdých zákonů. Na straně druhé pak žena snad až egoisticky sebevědomě odhodlaná obětovat svůj život ve jménu nepsaných zákonů lidskosti. Antigona, v emocionální fascinaci smrtí přímočaře naplňující obecné zákony, je postavou monolitně jednoznačnou, neprocházející žádným přerodem ani rozhodováním. Postavou, která však uvádí děj tragédie do pohybu, neboť svým jed­náním nutí ostatní postavy nějak reagovat a zaujímat postoje. Do značné míry se tak vlastní těžiště hry posunuje směrem k rozporné postavě jejího protihráče Kreona. Člověka, který se těžce mýlí, kterého jeho přílišný racionalismus vede k přeceňování vlastních možností (obdobně jako Oidipa), který překročí v zájmu osobní racionální představy o spravedlnosti hranici rovnováhy řádu a prohlédne teprve, když je za to osudem krutě, ale zákonitě potrestán.

     Sofokles, rodák z Kolonu u Athén, prožil svůj život v období po per. válkách, kdy toto město bylo na vrcholu rozkvětu. Na athénské jeviště vystoupil poprvé 470 př. n. 1. a již o dva roky později porazil v soutěži dramatiků Ais-chyla. Jeho přínos k vývoji starořec. divadla spočíval mj. v rozvinutí možností scénické výpravy, v odstoupení autora od povinnosti současně hrát, v rozšíření počtu členů sboru a především v zavedení třetího herce. Velmi významným zásahem do tradice pak byla také skutečnost, že se vzdal skládání dějově svázaných trilogií a svá dramata pojal jako jednotí, uzavřené celky, což napomohlo zvýšení dram. hutnosti děje. Ačkoliv je A. nejstarší ze 7 dochovaných dramat (Sofokles jich napsal zhru­ba 120), je dílem autora zralého věku, které svou působivost prokazovalo po mnohá staletí a inspirovalo celou řadu pozdějších tvůrců - Seneca, J. de Rotrou (1639), J. Racine (1664), W. Hasenclever (1917), J. Cocteau (1928), L. Stojanov (1926), A. Maliszewski (1939), J. Anouilh (insc. 1944), B. Brecht (1948), C. Hu-balek (1960), P. Karvaš (1962), V. Trapl (1980) aj. Opera I. Krejčího a C. Orffa.

     Výpisky - „Antigoné: Být tyranem však je věc příjemná / jak z mnoha příčin, tak i proto, že / smí jednati i mluvit, jak chce sám. Kreón: To vidíš jen ty sama z Thébanů! Antigoné: I ti to zří, však mlčí před tebou. Kreón: A nestydíš se od nich lišiti?" (1975, 40-41).

 

Král Oidipus (Oidipús tyrannos) - * asi 430 - 425 př. n. l.,

Odrážka

starořecká tragédie

Odrážka

Král Oidipús (= řec. oteklá noha) se dovídá z úst svého švagra Kreona, který právě přichází z věštírny, že mor sužující město Théby má konkrétní příčinu: žije tu vrah předchozího krále Laia. Oidipús vynese nad neznámým vrahem kletbu, je odhodlán ho vyhledat a potrestat, když tu je náhle překvapen obviněním, které vysloví věštec Teiresias: oním neznámým vrahem jsi ty sám! Silně pobouřen a domnívaje se, že jde o Kreonovo spiknutí, snaží se Oidipús obvinění vyvrátit. Avšak jeho aktivita postupně v rozhovorech s manželkou Iokastou, korintským poslem a pastýřem odhaluje krutou minulost: Oidipús je ve skutečnosti synem krále Laia a Iokasty. Synem, kterému byly po narození probodnuty nohy a který měl být usmrcen, neboť věštba určovala, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Leč pastýř, jenž měl Oidipa usmrtit, jej přenechal pastýři korintského krále Polyba a ten jej vychoval jako vlastního. V dospělosti Oidipús domnělé rodiče opustil, aby se vyhnul věštbě. Avšak cestou v prudkém hněvu zabil neznámého cizince, aniž tušil, že je to jeho otec Laios, a když se mu podařilo rozluštit hádanky Sfingy a osvobodil od ní Théby, získal odměnou thébský trůn a ruku královny-vdovy Iokasty, aniž věděl, že je jeho matkou. - Poznání minulosti všechny zdrtí. Oidipova žena-matka si bere život, Oidipús sám se oslepí a opouští Théby.

 

     Příběh Oidipa je příběhem o síle osudu, naplňujícího se právě skrze skutky, jimiž se mu lidé snaží vyhnout. Sofokles tu potlačil otázku dědičné podmíněnosti trestů stíhajících Laiovu rodinu a postavil do centra tragédie Oidipa jako jedince, který platí za přestupek proti řádu (diké), ačkoliv tento přestupek spáchal nejen nevědomky, ale dokonce proti racionální vůli své i všech ostatních zúčastněných. Soustředil se na okamžik anagnorize, Oidipova sebepoznání, na tragickou dialektiku určující, že Oidipús, prohlédnuv a poznav pravdu, oslepne. Proto také Sofokles nezpracoval složitou, na mnoha okolnostech závislou historii chronologicky, ale vystavěl svou tragédii v uzavřené formě jednoduchého přítomného děje odhalujícího postupně strašnou minulost. Tato poznávaná minulost je však přitom neoddělitelnou součástí přítomnosti, neboť i přes vynikající kresbu individuálních charakterů není K. O. dram. analýzou individuálního svědomí a Oidipův přestupek nemá individuální, ale sociální rozměr: Třebaže byl spáchán bezděky, stal se reálným narušením rovnováhy řádu světa. A je neodkladnou povinností Oidipa, jako vladaře, tuto rovnováhu opět nastolit, a to i za cenu sebezničení. Ostatně Oidipús, jakkoliv mu patří autorův soucit, není zcela bez viny: jeho přílišný racionalismus ho na vrcholu těžké pouti za poznáním, těsně předtím, než má být zdrcen, přivedl k výsměchu věštbě a k urážce věštce Teiresia, mluvčího ideální etiky. Sofokles tak vytvořil tragédii o dialektice života člověka a univerza, které může být vůči jedinci nesmírně kruté, nikdy však není panstvím náhody a zvůle.

     Dle histor. pramenů byl Sofokles šťastný muž, jemuž se dostalo během života mnoha poct jako básníkovi, občanu i knězi. Zdá se tedy věčnou otázkou, odkud se v jeho díle vzala taková schopnost vyjádřit hloubky lidského bytí a utrpení. (Ideově se zpravidla jeho postoje charakterizují jako obhajoba ideálních občanských ctností před jejich rozkladem v dobovém sofismu.) Pozoruhodné také je, že ze sedmi dochovaných tragédií Sofokla tři tematicky čerpají z oidipovského mýtu: K. O., Antigona a Oidipús na Kolonu (insc. 401 př. n. l., Oidipús ho epi Kolónó). Při prvním uvedení K. O. obsadil jeho autor v dram. soutěži 2. místo za Aischylovým synovcem Filoklem, nicméně během dalších staletí se toto drama stalo jedním z nejslavnějších, jak to mj. dokládá i výčet jmen autorů jím inspirovaných: Seneca, P. Corneille (1659), Voltaire (insc. 1718), P. B. Shelley (1820), A. Pláten (1828), E. FitzGerald (1880), H. v. Hofmannsthal (1906), F. Zavřel (1919), J. Cocteau (1928), A. Gide (insc. 1932) aj. (Svůj specifický ohlas si našlo oidipovské téma i v psychoanalýze S. Freuda.) K. O. však nepůsobil výhradně tématem, ale také a především uzavřenou formou, slučující přítomné a minulé, ve které byl v období měšťanského dramatu spatřován vzor, jak převádět složité epické děje do soustředěného tvaru (viz např. korespondence J. W. Goethe - F. Schiller). V této souvislosti bývá K. O. spojován také s analytickým dramatem ibsenovského typu z 2. pol. 19. stol. Zfilmováno 1967 (P. Pasolini, Itálie), 1968 (Ph. Saville, Velká Británie). Scénické oratorium I. Stravinského (1927) a opera G. Eneska (1936).

 

 

Odrážka

Eurípidés

Odrážka

athénský dramatik

Odrážka

* 485 až 480 př. n. l., † 406 př. n. l., řecký dramatik; působil v Athénách, přítel Sókratův

Odrážka

jeho život je obestřen řadou legend a anekdot; od 408 žil na dvoře krále Archeláa v makedonské Pelle

Odrážka

napsal přes 90 divadelních her, z nichž se zachovalo 19 tragédií (nejznámější jsou Ifigenie v Aulidě, Médeia, Élektra, Hippolytos, Bakchantky, Trójanky, Héraklés)

Odrážka

na rozdíl od svých předchůdců vytvářel hrdiny nového typu, které zobrazil v jejich lidské dimenzi

Odrážka

tragický konflikt tak přesouvá do sféry lidských citů

Odrážka

jeho pozdní hry se mění spíše v činohru plnou spletitých dějových peripetií. Inovoval dramatickou techniku omezením sborových partií a jejich oddělením od vlastního děje

Odrážka

jeho hry významně ovlivnily pozdější vývoj evropského divadla

Odrážka

princip intriky, typický pro jeho pozdní dramatickou tvorbu, byl převzat střední a novou attickou komedii

Odrážka

kritický poměr k mýtu, zájem o skutečné lidi, téma lásky, psychologie ženy

Odrážka

Médeia, Élektra

Odrážka

zavádí na scénu ”deus ex machina” - nadpřirozený zásah božstva, náhlé nemotivované řešení

Médea - (Médeia) — insc. 431 př. n. l.
Odrážka

antická tragédie na mytologický námět

Odrážka

Děj dramatu čerpajícího ze závěru báje o Argonautech se odehrává v Korintu, kam uprchlá Médea , poté, co v lolku přesvědčila dcery krále Pelia, aby svého otce rozsekaly na kusy, a tak pomohla svému i muži Iasonovi pomstít otcovu smrt. - V Korintu však Médea poznává, že ji Iason chce opustit a oženit se s dcerou krále Kreonta, který Médeu vykazuje ze země. Zhrzená Médea touží po pomstě a lstivě si na Kreontovi vyprosí ještě jeden den na rozhodnutí, kam odejde, neboť nemá vlast díky tomu, že zabila bratra a zradila otce, kolchidského krále Aieta, když pomáhala Iasonovi ke zlatému rounu. Iason se ji snaží přesvědčit, že útěkem do Řecka jenom získala a že on svůj nový sňatek uzavírá z prospěchu a s ohledem na zájem jejich dětí. Okolojdoucí král Aigeus nabídne Médeji ochranu v Athénách, ke které si jej ona zaváže přísahou, a cítíc se nyní bezpečná, provede svůj záměr: Naoko se Iasonovi podrobí a jeho nevěstě pošle vzácný šat a zlatý vínek, jejichž kouzelný jed zahubí jak ji, tak i Kreonta. Po velkém duševním boji zabije Médea i poslední výhonky Iasonova rodu, své dva syny. Z jejich smrti vášnivě obviní zoufalého Iasona a odlétá v dračím voze svého děda, boha Hélia, do Athén.

 

 

     M. nese všechny podstatné znaky většiny Euripidových tragédií (dochováno 17). V jejím středu stojí ženská postava ve vypjaté situaci: její příběh není (jako u Sofokla a zvl. Aischyla) nazírán z hlediska mytol. symboliky namířené především k otázkám etiky života aténské obce, ale z hlediska morálky konkrétního, neopakovatelného a společensky poměrně nezávislého jedince. Euripides tak prostřednictvím divadla nadhodil racionalistické myšlenky, které v soudobém myšlení ztělesňovala sofistická filozofie, a snad poprvé v dějinách učinil cílem dram. obrazu duševní život člověka. Euripidovo směřování k psychologizaci jednání zobrazovaného jedince pak zákonitě potlačuje úlohu kolektivního chóru, uvolňuje jeho závislost na ději, do kterého již chór přestává přímo zasahovat, a pokládá důraz na účinnost vylíčení vnitřních stavů postav v dílčích scénách. Mýtus tu ztratil svou bezprostřední společen. funkci a stal se odrazovým můstkem, od něhož se autor odrazil k příběhu plnému vášní a individualizovaného prožitku. Vyjádření vášnivé upřímnosti a nezvratné vnitřní logiky myšlení Médey (tedy ženy-barbarky, nespoutané konvencemi „civilizovanějšího" okolí), které vedou až k Činu krvavému a nezvykle krutému, bylo nepochybně prostředkem autorova zpochybnění tradičních sociálních, mravních (a náboženských) hodnot občana klasického městského státu - viz ohlas v Aristofanových Žábách (insc. 405 př. n. l.), v nichž dramatik eticky staví proti Euripidovi morálku Aischyla.

     Spolu s nedochovanymi tr. Filoktetes a Diktis a satyrskou kom. Ženci (Eristai) byla M. poprvé hrána 431 př. n. l., tedy na počátku peloponéské války - v období rodící se krize řec. společnosti. V dram. závodech tetralogií tehdy Euripides získal třetí (poslední) místo za Euforionem a Sofoklem. Avšak tradiční báje o Médeji v podobě, jakou jí dal on, vstoupila do svět. literatury. V antickém Řecku ji snad současně s ním zpracoval básník Neofron a později Euripides mladší, Dikaiogenes, Karkinos aj. Do latiny ji v návaznosti na Euripida převedl Ennius a v různých žánrových podobách ji zpracovali Ovidius (Listy heroin, nedochována tr. Médea), Curiatius Maternus a Lucanus. Na množství pozdějších liter., výtvarných a hudebních děl na téma Médey měla pak nepochybně velký vliv Senekova stejnojmenná tragédie, kterou se inspiroval jak P. Coraeille (1635), tak i F. Grillparzer (1822). Ve 20. stol. se pak k této látce obrátilo velké množství dramatiků: H. H. Jahn (1925), R. Jeffers (1946), J. Anouilh (1946), M. Braun (1956), J. Parandowski (1961) i hudebních skladatelů: J. A. Benda (1775), L. Cherubíni (1797). Film P. P. Pasolini (1969).

Výpisky - „Neboť žena je tvor bázlivý / a nestatečný, trne, jak jen uzří krev; / však zneuctí-li jí kdo lože manželské,  / je krvelačná jako žádný jiný tvor" (1976, 267) — „Rozumný muž dítky své / dát nikdy nemá příliš cvičit v moudrosti. / Neb nejen, že se nečinnost jim vytýká, i občanův je stíhá závist neblahá. / Neb hlupcům-li věc řekneš novou, rozumnou, / ne moudrým, nýbrž darebným se budeš zdát. / A vynikneš-li nad ty, kteří zvláštního / mní něco vědět, budeš všechněm odporným" (1978, 25).

 

Trójanky - (Tróiades) - insc. 415 př. n. l.

Odrážka

protiválečná tragédie předního starořeckého dramatika

Odrážka

Děj se koná krátce po pádu Tróje v řec. táboře, kam vitězní Řekové shromáždili zajaté ženy. Rozdělují si je mezi sebou jako kořist - trojská královna Hekabe připadne lstivému Odysseovi, její nejmladší dcera Polyxena je zabita jako oběť u Achillova hrobu, druhou dceru, panenskou věštkyni Kassandru zaslíbenou Apollonovi, si bere sám Agamemnon. Nejhorší osud čeká na Andromachu, vdovu po největším trojském hrdinovi Hektorovi - Řekové ji udělili Achilleovu synovi a současně rozhodli, že její malý syn Astyanax bude svržen z trojských hradeb. Zatím pravá příčina vleklé a krvavé války, Menelaova žena Helena, je přes Hekabiny protesty omilostněna a vrací se na Menelaově lodi domů. Řec. hlasatel Talthybios, prostředník mezi řec. vojevůdci a trojskými ženami, přináší Hekabě tělo mrtvého vnuka, aby jej mohla pohřbít. Hradby Tróje padají, ve městě zuří požár a zajatkyně jsou odváděny k lodím. Zpupnost vítězů nezná mezí, ale čeká je zasloužený trest, jak se dozvídáme už z prologu plného ironie: ochránce Tróje Poseidon a Trojanům nepřátelská Athéna, uraženi bezuzdností a bezbožností dobyvatelů, se chystají řec. loďstvo na cestě domů zničit mořskou bouří.

 

   Euripidova scénická" reflexe krutosti, nesmyslnosti a neoprávněnosti válek nemá souvislý děj. Je to lyrickoepické pásmo volně spojené ústřední postavou (zajatá Hekabe) a chórem trojských žen. Přestože hra nepostrádá jisté momenty dram. napětí (vydání Astyanakta, agón mezi Helenou a Hekabou), dram. gradace je nesena neúprosným vršením lidských tragédií jednotí, postav. Monolitně pojaté hrdinky se nevyvíjejí, jsou jen vyvolávány na scénu, aby v epizodě, které dominují, sdělily neopakovatelným způsobem své vlastní téma: Šílená Kassandra radostně zpívá a tančí orgiastický tanec k poctě boha sňatku, neboť jako věštkyně ví, že její sňatek přinese záhubu domu Atreovců, vážná, do sebe uzavřená Andromacha medituje o povinnostech ženy a svém budoucím osudu, který je strašnější než smrt, frivolní Helena využívá všech možností rétoriky, aby zmařila obvinění a využila je ve svůj prospěch. Lítost nad zmařenými životy a strach z budoucnosti v otroctví zní i písněmi chóru, který tu není neorganickou anachronickou přítěží, ale podstatným aktérem děje. Hudební stránka tragédie byla patrně scelující složkou hry, jak svědčí nesmírně propracovaná a složitá veršová instrumentace. Lyr. metra tu neprovázejí jen písně chóru, ale i jednotí, protagonisty, takže jambický trimetr dialogů přechází v monodie (sólové árie) a složité recitativy. Verš příznačně podtrhává emocionální vypjatost dialogů a diferencuje postavy (nezainteresovaný řec. hlasatel mluví prostým jambem, postavy a chór mu odpovídají rozličnými lyr. metry). Ne náhodou bývá tato tragédie označována za antické oratorium.

     Euripides napsal T. v předvečer loupežné Alkibiadovy výpravy na Sicílii, inspirován krutým porobením ostrova Melu roku 416 př. n. l., kdy Athéňané pobili všechny muže schopné nosit zbraň a ženy a děti prodali do otroctví. Vzhledem k tomu, že řec. divadlo neznalo tragédii ze současnosti a nerozvinulo ani žánr histor. hry, použil Euripides mýtus (známý každému Rekovi především z homérských básní) zcela moderně jako projekční plátno, na něž promítl aktuální problémy doby. Hra získala druhou cenu v soutěži tragédií a byla uvedena s tr. Alexandros, Palamedes a satyrským dr. Sisyfos; postrádá všechny typické znaky tragédie, její volná stavba však dává mnoho možností scénickým realizacím, v nichž bývá vyzdvižena naléhavost Euripidova humanistického poselství (srov. i adaptaci J.-P. Sartra).

 

 

Odrážka

znaky antické tragédie:

Odrážka

čerpá z mytologie (téma)

Odrážka

hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí

Odrážka

konflikt se silnějšími (osud, bohové, společenské zákony) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí)

Odrážka

forma: verš

Odrážka

existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)

Odrážka

jednota času, děje a místa

Odrážka

děj se nečlení na dějství

Odrážka

spojení mluveného slova, zpěvu, tance

 

komedie

Odrážka

Aristofanés

Odrážka

* asi 445 př. n. l., † po 386 př. n. l., řecký dramatik; nejvýznamnější reprezentant staré attické komedie

Odrážka

o jeho životě není známo téměř nic

Odrážka

debutoval v roce 427 komedií Daitalés (Hodovníci), celkem napsal 44 her, z nichž se dochovalo pouhých 11: Acharňané, Jezdci, Oblaka, Vosy, Mír, Ptáci, Lysistrata, Ženy o Thesmoforiích, Žáby, Ženský sněm a Bohatství

Odrážka

v komediích je uchována řada archaických prvků, typické jsou pro ně folklórní fantastické motivy a symetrická stavba (pravidelné zrcadlové střídání určitých strukturních celků)

Odrážka

vyznačují se užíváním scénických efektů a bezprostředními reakcemi na politické, sociální a literární problémy doby, včetně invektiv vůči konkrétním současníkům (Kleón, Eurípidés, Sókratés)

Odrážka

řeší aktuální politické otázky, názory, kritika přetvářky, podlosti ap.

Lysisrata - (Lysistraté) - insc. 411 př. n. l.
Odrážka

protiválečná hra nejvýznačnějšího představitele staré atické komedie

Odrážka

Peloponéská válka. Athéňanka Lysistrata (= žena rozpouštějící vojsko, ukončující válečné výpravy) se smluví s ženami všech řec. měst, zvl. se Sparťankou Lampito, že se zdrží pohlavního styku s muži na tak dlouho, dokud nebude uzavřen mír. Současně obsadí athénské ženy Akropoli, čímž ovládnou i státní pokladnu, a brání ji proti starcům, kteří neodešli do války. Ze slovního zápasu (tzv. agon) mezi Lysistratou a jedním z radů (probulů) vycházejí názory žen vítězně a probulos zesměšněn mizí ze scény. Pohlavní odříkání stojí ženy nadlidské úsilí, nicméně hlídány Lysistratou vydrží, a když muži již nemohou déle odolávat svým touhám a obdobné zprávy přinese i poselství ze Sparty, jsou záhy všechny sporné otázky mezi válčícími stranami vyřešeny a dojednán mír. Ženy se vracejí ke svým mužům a komedie končí průvodem a zpěvem sboru. Jako pozůstatek staršího ritu hrají tu důležitou úlohu symbol, kožený falos a nahá žena představující smíření.

 

 

     Obsah i forma návrhu na uzavření míru, se kterým Aristofanes přichází v L. ve jménu jednoty všech Řeků, posvěcené slavnými boji s Peršany, jsou přímo podmíněny postavením a úlohou divadla v rámci života demokratických Athén 5. stol. př. n. 1. - Podobu tzv. staré atické komedie, k níž L. patří, formoval totiž jednak její vývoj z nevázaných falických písní k oslavě boha Dionýsa a jednak s tím úzce související specifičnost její funkce náboženské, mravní, filozofické a estetické v rámci života obce. Komedie se tak stala burleskním útvarem se zpěvem a tanci, s prolínáním výstupů chórických a sólových (v L. jsou 2 dvanáctičlenné polosbory starců a žen a vedlejší sbor Sparťanů), s dějem víceméně fantaskním, s koexistencí vážných projevů zbožnosti a zlidštující karikatury bohů, s ostrou polit, a liter, satirou, s drastickou až obscénní komikou i s pozitivním úsilím po uspořádání věcí obecných. Groteskní zkreslení přítomné reality a její zfamiliárnění smíchem umožňovalo autorovi, jehož povinností bylo v rámci náboženských slavností eticky promluvit k pospolitosti, uchopit svět kolem sebe jako řešitelnou jednotu, ve které člověk spjatý s přítomností může ovládnout osud svůj a své obce, aniž by byl omezován nevypočitatelným tlakem bohů (válečným dilematem vítězství nebo smrti). L. je svým způsobem modelovou situací - složitost skutečnosti byla zákl. groteskním nápadem převrácena a zjednodušena na předem rozhodnutý konflikt, který lze snadno během jednoho dne dram. času vyřešit. Samotný děj je pak tvořen řadou fraškovitých výstupů, jež však, na rozdíl od většiny Aristofanových komedií, nerozkládají jednotnou linii - a to snad právě díky nosnosti erotického tématu, vynucujícího si určitý logický průběh děje a návaznost akcí.

     L. je po Acharňanech (*425, Acharnés) a Míru (*421, Eiréné) třetí dochovanou Aristofanovou protiválečnou komedií. Provozována byla patrně o svátku Velkých Dionýsií roku 411 - tedy v období, kdy se po katastrofální porážce výpravy proti Syrakusám (413), jejímž cílem bylo ovládnout Sicílii a Středozemní moře, a po obsazení atické tvrze Dekeleie Spartou téhož roku dostává athénská demokracie do těžké krize. Tato situace vytvořila podmínky pro zvýšené úsilí aristokracie směřující ke změně ústavy a nastolení oligarchie, jež bylo načas také korunováno úspěchem zvolením vlády deseti probulů. Ochotou aristokracie k dalšímu pokračování války a k vyjednávání s Peršany lze vysvětlit některé protiaristokratické prvky L., odlišující ji od ostatních komedií (v podstatě konzervativního a s radikální demokracií vždy polemizujícího) Aristofana, který svými názory zastupoval nejspíše postoje rolníků, tj. válkou nejvíce zasažené části obyvatelstva.

 

 

Odrážka

znaky antické komedie:

Odrážka

veselohra, komický účinek

Odrážka

zesměšňuje jevy života, šťastný, smírný konec

Odrážka

útok na politické poměry, soudobou morálku

Odrážka

nevázaný žert

Odrážka

dialog

 

historická próza

Odrážka

Hérodotos – otec historie (řeckoperské války)

Odrážka

Dějiny (Historiai)
Odrážka

* pol. 5. stol. př. n. l.

Odrážka

položil základy k literárnímu ztvárnění širšího dějinného úseku

Odrážka

Historicky zabírá Herodotova práce období od pol. 6. stol. př. n. l. až po 479. Autor ovšem často zabíhá až do dob mytických, v nichž také hledá počátky nepřátelství mezi Řeky a barbary (úvod 1. knihy). První skutečně histor. událostí je výboj lýdského krále Kroisa proti řec. osadám v Malé Asii a jeho porážka per. králem Kyrem. Epizodicky je zmíněna historie Lýdú, Médů, Peršanů, řec. osad v Malé Asii a Lakedatmonanů. Dílo pokračuje líčením výpravy per. krále Kambysa do Egypta a exkursem o této zemi (2. kniha). 3. a 4. kniha pojednávají o rozličných výbojích Dareia I., nástupce Kambysova. Vloženy jsou epizody o Polykratově vládě na Samu, v Indii, Arábii, o Skytech, národech severovýchodní Evropy a afrických osadách. Dareiova výprava proti Iónům je zlomem ve vyprávění. 5. kniha končí dobytím Miléta a dalším výkladem o dějinách Sparty a Athén. Při prvním útoku na pevninské Řecko per. loďstvo ztroskotá; druhá výprava vyústí v řec. vítězství u Marathonu (6. kniha). Xerxes, Dareiův nástupce, zaútočí proti Řecku po souši i na moři. Sparťané jsou poraženi u Thermopyl (7. kniha). Po námořní bitvě u Artemisia, která končí nerozhodně, vyplení Peršané Athény. Řekové zasazují Peršanům zničující údery u Salamíny, Plataj a Mykaly. Děj se uzavírá řec. vítězstvím u Sestu (479).

 

 

     Herodotos nazval své dílo Historiés apodexis,  dosl.   Přehled zkoumání. Prvotním jeho úmyslem bylo patrně podat obraz historických a etnografických zvláštností národů středomořského a blízkovýchodního prostoru, jež poznal zčásti i na základě autopsie. V technice vyprávění navazuje na iónského cestovatele Hekataia z Milétu (asi 500 př. n. 1.) a tzv. logografy, kteří zpracovávali monograficky dějiny jednotí, obcí a národů (např. Xanthos, Hella-nikos). První část díla je naplněna řadou epizod, mnohdy pololegendárního a myt. charakteru. Zde je autor dědicem lidového prozaického vyprávění, jež bylo šířeno tzv. logopoíi - skladateli řečí. Pro svou uzavřenost, dram. stavbu a vypointovaný závěr bývají tyto epizody někdy nazývány novelami (Kroisos a Solon, Polykratův prsten, Gyges a Kandaules atd.). V druhé části D. přechází Herodotos k souvislejšímu a sevřenějšímu líčení událostí. Celková kompozice díla připomíná zčásti homérské básně, zčásti dramatiku aischylovského typu. Na Homéra poukazují epická šíře, výklad s množstvím detailů a odboček. Trag. vystupňování děje až ke konečné katastrofě je ohlasem athénské dramatiky. S Aischylem sdílí Herodotos také přesvědčení, že svět je ovládán božskou silou a každé porušení rovnováhy vzbuzuje závist bohů (fthonos theón), která trestá zpupného jednotlivce a obnovuje svět. pořádek. Z toho také pramení autorův vztah k mýtům, jež na jedné straně racionalisticky koriguje, ale jimž na druhé straně přiznává hodnotu histor. sdělení. Sloh díla je výrazně formován technikou lidového vyprávění. Převládá parataxe nad hypotaxí, časté jsou přechody do přímé řeči, opakování výrazů a ustálených formulí. Řečí D. je tzv. pestrá iónština - směsice epické iónštiny, atické řečtiny a aiolských poetismů. Vlastním autorovým přínosem je patrně to, že se jako první pokusil o celostní uchopení a výklad důležité události, v našem případě řeckoper. válek. Hybnou sílu dějin viděl v konfliktu mezi Řeky a barbary, jeho řešení svěřil do rukou božstva. Herodotovo dílo získalo v antice věhlas jako stylistický vzor, jako historik byl autor kritizován pro nedostatek kritičnosti a objektivity. Na Herodotův styl navazují řečtí historikové Xenofon a Eforos. Pro Cicerona zůstává Herodotos otcem historie, Dionysios z Halikarnassu mu dává ve srovnání s Thukydidem přednost. Aticisté, hledající inspiraci v dílech klasické řec. literatury, vyzdvihují zvl. lahodnost a „sladkost" dialektu D. V tomto smyslu byli ovlivněni zvláště Arrianos, Lukianos, Pausanias, Filostratos, Dio Cassius, z křesťan­ských historiků Eusebios z Kaisareie. V 15. stol. pořídil L. Valla překlad D. do latiny, předmluvu k němu napsal Henricus Stephanus; 1502 vydává A. Manutius knižně řec. verzi. K velkým obdivovatelům Herodota patřil i Filip Melanchthon. Novely obsažené v díle poskytly inspiraci krásné literatuře, hlavně poezii, příběh o Polykratově prstenu zpracoval F. Schiller, příběh o Gygovi F. Hebbel (Gyges a jeho prsten) aj.; u nás J. Vrchlický.

 

 

Odrážka

Thúkydidés – kritika pramenů, věrohodnost (peloponéské války)
Odrážka

Dějiny peloponéské války - (Ho polemos tón Peloponnésión kai Athénaión, dosl. Válka Peloponéských s Athéňany)
Odrážka

 * kolem 400 př. n. l. Historické dílo starořeckého historika a politika o osmi knihách považované za první pragmatické ztvárnění dějin; významně ovlivnilo literární formu děl antických i moderních historiků.

Odrážka

Dílo časově zabírá události let 431 - 411. V úvodu charakterizuje autor souč. válku jako nejzávažnější řec. událost a na základě rekonstrukce starších řec. dějin vyvozuje, proč v době minulé nemohlo dojít ke konfliktu tak zásadního významu. V knize 1 - 5 je líčena tzv. archidamská válka. Thukydides vykládá o sporu Korkyry s Korintem, který ve svých důsledcích vedl k roztržce Athén a Sparty. Lakedaimóňané dvakrát vtrhnou do Atiky a plení athénské okolí. Obyvatelstvo se stahuje do Athén a vzniká morová nákaza, jíž podlehne i Perikles. Následují další spartské výpravy do Atiky, v Athénách se dostává k moci demagog Kleon. Ten a spartský vojevůdce Brasidas padnou v bitvě u Amfipole, ke slovu se dostává umírněnější strana a je uzavřen tzv. Nikiův mír (421). 6. - 7. kniha popisuje athénskou výpravu na Sicílii, k níž došlo na popud Alkibiada, Periklova příbuzného a žáka Sokratova. Po vyplutí loďstva je však Alkibiades odvolán zpět do Athén, aby se zodpovídal z údajného svatokrádežného činu (poškození posvátných sloupků - hermovek). Výzvy neuposlechne a prchá do Sparty. Sicilský podnik končí pro Athény fiaskem. Sparťané obsadí na radu Alkibiadovu v Atice Dekeleiu a opevní ji. 8. kniha líčí boje v Egejském moři mezi Spartou a Athénami. Alkibiades znovu přechází na athénskou stranu.

 

 

     Thukydides představuje radikální obrat v řec. historiografii. Za téma si volí souč. dějiny, jedinou histor. událost. Jeho polit, zkušenosti (působil sám jako stratég) a krit. duch mu dovolily vniknout hluboko do peripetií histor. událostí. Ptá se po příčinách války a nalézá je ve vzrůstu athénské moci po řeckoper. válkách. Herodotovský koncept závisti bohů, překročení míry a trestajícího božstva je Thukydidovi naprosto cizí. Pohnutky jednotí, aktérů děje vyvozuje z jejich psychologie. Pro polit, vývoj bere v potaz i vnější podmínky včetně hospodářských. Vnitřně je dílo členěno na letní a zimní období války. To vede mnohdy k jisté atomizaci a nesnadnosti celostně uchopit dílčí událost. Autor se snaží střízlivým a zhuštěným stylem vsugerovat svým čtenářům dojem vlastní nestrannosti. Výjimku představují řeči jednotí, politiků, koncipované podle pravidel soudobé rétoriky, v nichž autor dává nenápadně vyznít svým názorům a postojům. Výraz je místy vystupňován až k nadšenému patosu (řeč Periklea nad padlými Athéňany - 2. kniha). Dram. nadání slovesného umělce přerůstá v epizodách přísně analistický postup dějepisce (katastrofa na Sicílii, popis morové epidemie v Athénách). Thukydides je ojedinělým zjevem v řec. historiografii, nekladl si za cíl pobavit čtenáře ani přinést morální příklady pro následování nebo zavržení. Dějiny chápal jako výsledek lidských činů, jež nemohou být oprávněny vyšším principem.

     Na D. látkově navázal Xenofon v Řeckých dějinách. Pro dějepisce přelomu věku se staly platným stylistickým kánonem. V Římě je napodobovali stylově Sallustius, Asinius Pollio, Tacitus a Ammianus Marcellinus. Pro středověk zůstává dílo bez výraznějšího ohlasu. Teprve překlad L. Vally do latiny 1452 oživuje zájem o Thukydida. N. Machiavelli čerpá z D. své ideje o podřízení individua celku, něm. humanista Ph. Melanchthon o nich přednáší. Nový zájem o dílo je podnícen boji mladé buržoazie v Anglii proti monarchii. Také ze strany monarchistických přívrženců dochází k polemickému využití Thukydida, přičemž velkou roli hraje angl. překlad T. Hobbese (1628). Thukydidovy D. byly vysoce hodnoceny i D. Humem, B. G. Niebuhrem a L. Rankem. Staly se jedním ze vzorů moderního dějepisectví, jež bylo probojováváno v dílech něm. polit, historiků 19. stol.

     Výpisky „My totiž máme státní zřízení, které nepotřebuje nic závidět zákonům sousedů, spíš jsme sami příkladem jiným, než abychom druhé napodobovali. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, nejen o několik málo jednotlivců; podle zákonů mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle příslušnosti k určité skupině. Když je naopak někdo chudý schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu v tom jeho nízké společenské postavení na překážku" (1977).

 

 

řečnictví

Odrážka

Démosthenés (× Filip Makedonský - filipiky)

 

filozofická próza

Odrážka

Platón, např. Ústava

Odrážka

Aristotelés, Poetika, Rétorika; encyklopedické dílo (shrnutí poznatků) a rozdělení vědních oborů

 

Období helénistické - 4. - 1. st. př. n. l. - po dobytí Řecka Alexandrem Makedonským

vědecké dílo

Odrážka

Eukleidés, Archimédés

 

Odrážka

tzv. ”nová komedie” - Menandros

Odrážka

Smírčí soud - (Epitrepontes, dosl. Sudiči)
Odrážka

* konec 4. stol. př. n. 1.

Odrážka

komedie  starořeckého  dramatika,  hlavního představitele tzv. nové atické komedie

Odrážka

Děj komedie o 5 jedn. se odehrává v Athénách. Mladík Charisios znásilnil o slavnosti Tauropolií neznámou dívku. Poté se na základě úmluvy oženil. Když se po pěti měsících po svatbě narodí jeho ženě Pamfile dítě, Charisios netuší, že je to jeho vlastní, odchází z domu a oddává se hýření v domě Chairestratově s hetérou Habrotonon. 2. jedn. obsahuje scénu, která vysvětluje název kusu (epitrepontes - ti, kteří předkládají svou při k rozhodnutí). Otroci Daos a Syriskos se přou o právo na věci nalezené spolu s odloženým dítětem Pamfily. Daos, který dítě nalezl a odevzdal na vychování Chairestratovu otroku Syriskovi, se nechce věcí vzdát. Syriskos vyžaduje věci, mezi nimiž je i Charisiův prsten, pro dítě, aby mohlo být později poznáno pravými rodiči. Pamfilin otec Smikrines rozsuzuje při ve prospěch Syriska. Charisiův otrok Onesimos pozná prsten svého pána a svěří se hetéře Habrotonon. Ta chce s pomocí prstenu prohlásit dítě za své a přimět Charisia k tomu, aby ji vykoupil a pojal za ženu. Charisios uzná údajné Habrotonino dítě za své a Smikrines chce odvést dceru od manžela, avšak ona odmítá. Situaci řeší ve 4. jedn. Habrotonon: pozná v Pamfile pravou matku dítěte. Vrací jí chlapce a zároveň prozradí, kdo je otcem. Vzápětí se i Charisios dozvídá od Habrotonon o skutečném stavu věcí. Zlomek 5. jedn. předvádí starce Smikrina, který chce opět odvést svou dceru, v dialogu s Onesimem a chůvou. Nechápavý stařec se stává terčem žertů ze strany sloužících a jen pomalu pochopí rozuzlení konfliktu.

 

 

     Nová atická komedie, k níž S. s. patří, vychází z tradičních dram. schémat, jak se vyvinula v poslední fázi rozkvětu řec. tragédie (Euripides) a byla přetvořena do veseloherní polohy prostřednictvím tzv. střední atické komedie. Hra je členěna na 5 jedn. oddělených mezihrami sboru, které tematicky s chodem děje nesouvisejí, je dán i klasický repertoár charakterů: lstivý otrok, chytrá hetéra, přihlouplý stařec, zamilovaný mladík, kuchař atd., i typické intriky: odložené dítě, sourozenci, kteří nevědí o svém příbuzenství, záměna osob atd. Role jsou rozdělovány mezi tři herce a ustálené byly také formy masek v komedii používaných. Originalita Menandrova nespočívá patrně ani v zacházení s dram. kompozicí: diváku je předem vše známo z prologu a baví se tím, jak jednotí, postavy dospívají po děj. peripetiích ke konečnému poznání. Menandros však tradiční charaktery naplňuje hlubokým humanismem a prohlubuje jejich citový rozměr.

     Menandros byl oblíbený již ve starověku (Aristofanes Byzantský: „Menandre a živote, který z vás kterého napodobil?"). I v pozdějších dobách zůstával Menandros oblíbeným autorem vzdělanců (Plutarchos). Širšímu publiku připadal příliš vážný, proto dávalo před­nost jeho soupeřům Filemonovi a Difilovi. Na moderní evrop. drama měl Menandros vliv zprostředkovaně přes řím. komedii Plautovu a Terentiovu. Oživení zájmu o řec. dramatika přichází až s 19. stol. A. Meineke, něm. klasický filolog, vydává 1823 fragmenty z Menan drových komedií, velký obdiv k autorovi chová i J. W. Goethe a G. E. Lessing. Obrat v menandrovském bádání přichází 1897, kdy byl v Egyptě nalezen papyrus s 87 verši jeho Rolníka (Geórgos), a nedlouho nato nález tzv. Káhirského kodexu (1905), zpřístupněný 1925 ve vydání U. von Wilamowitze-Moellendorffa, kde se objevil první rozsáhlejší fragment Menandrovy komedie - právě S. s. (nepatrná část 1. jedn., nejdůležitější scéna 2 .jedn., téměř celé 3. jedn. a řada dalších fragmentů), po němž následoval 1957 objev tzv. Bodmerského kodexu s téměř úplným textem kom. Takový protiva (Dyskolos), největší liter, objev tohoto století na poli antické literatury — jakkoliv ani on nepřispěl k vytvoření důkladnějšího obrazu autorovy tvorby (108 děl).

     Výpisky „Onesimos: S radostí dám ti malou lekci. Poslouchej: / Na celém světě bude asi tisíc měst, / v každém z nich bydlí asi třicet tisíc lidí. / Myslíš, že bozi spasí nebo zatratí /jednoho po druhém ? To by se nadřeli! /A myslíš, že se o nás málo starají? / V každém z nás ubytovali náš charakter /jak velitele stráže. Ten v nás přebývá. / Může nás zničit, když ho neposloucháme, /jiné zas může spasit. Tohle je náš bůh! / Záleží na něm, jestli jednou vedeme si / dobře a jindy zase zle. Chceš dobře žít? /Nečiň nic zlého ani neuváženého!" (1983).

 

 

 

  Akropolis Apollón
 
Zeus a Héra Řecká keramika  

 

1.2.3. ŘÍMSKÁ LITERATURA

Klikni zde. :-)