1.   Starověká literatura   1.1.   Orientální literatura    1.1.1.  

Literatura předního východu

                  1.1.2.  

Literatura indická                                

                  1.1.3.  

Literatura perská

                  1.1.4.  

Literatura čínská

          1.2.   Antická literatura   1.2.1.   Antická literatura  základní informace
                  1.2.2.   Řecká literatura
                  1.2.3.   Římská literatura

 

1.1. ORIENTÁLNÍ LITERATURA

Klikni zde :-).

 

1.2. ANTICKÁ LITERATURA

 

1.2.1. ANTICKÁ LITERATURA – ZÁKLADNÍ INFORMACE

Odrážka

literatura starověkého Řecka a Říma

Odrážka

základ evropské vzdělanosti, dodnes inspirační zdroj

Odrážka

výhodná zeměpisná poloha – spojnice 3 světadílů

 

1.2.2. ŘECKÁ LITERATURA

Klikni zde :-).

 

1.2.3. ŘÍMSKÁ LITERATURA

Odrážka

od 3.st.př.n.l. – 5.st.n.l. (někdy se uvádí r. 529)

Odrážka

latinská, většinou nepůvodní (vliv řecké literatury)

Odrážka

periodizace římské literatury:

Odrážka

období archaické od 3. stol. př. n. l. do konce 2. stol. př. n. l.

Odrážka

období vrcholné - zlatý věk od konce 2. st. př. n. l. – poč. n. l.

Odrážka

období císařské - stříbrný věk = celé 1. st. n. l. do poč. 2. st. n. l.

Odrážka

období úpadku - od poč. 2. st. n. l. do r. 476 (někdy se uvádí r. 529)

 

 

Římská literatura - Encyklopedie Diderot

Zahrnuje literární památky z období od 3. stol. př. n. l. do roku 476 n. l. Na jejím počátku nestál Homér, ale otrok řeckého původu Livius Andronicus. Římská literatura přejala z řeckého prostředí všechny základní literární formy, které adaptovala na domácí podmínky; vytvářela i některé vlastní žánry (satira, právnická próza, historický epos). Rané období (240 – konec 2. stol. př. n. l.) se vyznačovalo rozvojem divadla, především komedie (Plautus, Terentius), didaktické a epické poezie (Ennius) a prózy (Cato starší ). Období pozdní republiky (konec 2. stol. – 30 př. n. l.), označované za zlatý věk římské prózy, bylo spojeno především s dílem M. Tullia Cicerona; vedle řečnictví se rozvíjela i odborná próza (Varro Reatinus) a historiografie (Sallustius, Caesar). Poezie dosáhla svého vrcholu v dílech neoteriků (Catullus). Augustovo období (31 př. n. l. – 14 n. l.) přineslo nebývalý rozkvět poezie epické, didaktické (Vergilius) i lyrické (Horatius, Ovidius, Propertius, Tibullus). Prózu reprezentovalo monumentální historické dílo Liviovo. Stříbrné období (14 n. l. – 2. stol.), jemuž dominoval tzv. nový styl (Seneca) a nostalgie po republikánských časech, bylo charakterizováno příklonem k historické a satirické literatuře. Svého vrcholu dosáhl epigram (Martialis), satira (Persius, Juvenalis, Petronius Arbiter) a dějepisectví (Tacitus). Epika hledala inspiraci v mytologii (Statius) a historii (Lucanus). V pozdním období římské literatury (2. stol. – 476), někdy mylně chápaném jako doba úpadku, se měnila funkce literární komunikace a vznikala nová kulturní centra (severní Afrika, Gallie, Hispánie). Vedle původních básnických prací (Claudianus, Ausonius), prózy zábavné (Apuleius), historické (Ammianus Marcellinus) a filozofické (Boëthius) vznikala celá řada kompilací, výtahů, komentářů a encyklopedií. Paralelně se rozvíjela křesťanská literatura; kromě apologetických, dogmatických, exegetických, homiletických a hagiografických spisů se začala objevovat latinská křesťanská poezie (hymny, biblický epos).

 

 

Období archaickéod 3. stol. př. n. l. do konce 2. stol. př. n. l.

Odrážka

podle římské tradice byl zakladatelem římské literatury řecký otrok Livius Andronicus [lívijus andronykus] * kolem 284 př. n. l., † kolem 204 př. n. l.

Odrážka

původem byl Řek z Tarentu (město v jižní Itálii, původně založeno Řeky a r. 272 př. n. l. bylo dobyto Římany)

Odrážka

jako dítě - otrok se dostal do Říma, byl prodán neznámému Římanovi

Odrážka

v dospělosti se stal údajně otrokem - vychovatelem dětí (údajně u Marca Livia Salinatora - pozdější vítěz v bitvě u Seny)

Odrážka

Salinator jej měl propustit na svobodu kvůli jeho vynikajícím intelektuálním vlastnostem

Odrážka

na svobodě se Andronicus původně věnoval dále učitelství - vzdělával římskou mládež řečtině a latině

Odrážka

neměl však žádné jazykové a literární pomůcky v řeckém a latinském jazyce

Odrážka

proto přeložil jako první do latiny Homérovu Odysseu pod názvem Odysia - toto dílo bylo v podstatě učebnicí až do doby Horatiovy (* 8. 12. 65 př. n. l., † 27. 11. 8 př. n. l.)

Odrážka

r. 240 př. n. l. uvedl na římské jeviště o římských hrách (Ludi Romani) tragédii a komédii v latinském jazyce - vycházel z řeckých dramat, nejvíce z Eurípida

 

komedie

Odrážka

Titus Maccius Plautus

Odrážka

* kolem 250 př. n. l., † kolem 184 př. n. l., římský dramatik; jeden z nejvýznamnějších autorů komedií

Odrážka

pod jeho jménem se dochovalo 21 komedií (Komedie o hrnci (o lakomci - vliv na Molièra - hra Lakomec), Amfitryon, Pseudolus, Chlubný voják, Lano a další), patřících k žánru tzv. palliáty (komedie z řeckého prostředí)

Odrážka

jeho hry představují latinské adaptace předloh řeckých autorů nové attické komedie

Odrážka

často jsou kombinovány náměty ze dvou různých her

Odrážka

charakteristické pro Plauta je posilování komického prvku a vkládání zpívaných árií (cantica)

Odrážka

vytvořil celou škálu komických typů přejatých novodobým evropským dramatem

Odrážka

vliv Menandra; čerpá ze života obyčejných lidí (otroci, vojáci, milenci)

Pseudolus (o prohnaném otroku)

Odrážka

insc. 191 př. n. l.

Odrážka

nejslavnější komedie Plautova komedie

Odrážka

Děj se odehrává v Athénách před domy starce Simona a kuplíře Balliona. Šimonův syn Calidorus se dozví, že jeho milenka Phoenicie, otrokyně kuplířova, má být za 20 min prodána makedon. vojákovi. Voják už složil zálohu, Calidorus propadá zoufalství, protože sám potřebnou částku postrádá. Otrok Pseudolus pána ujistí, že obnos sežene. Následuje scéna s hudebním doprovodem (kuplíř Ballio s karabáčem v ruce předvádí svůj živý inventář). Calidorus se mezitím marně snaží dosáhnout svého cíle po dobrém, Pseudolus na sebe bere úlohu „vojevůdce", který hodlá zteči Ballionovo „království". Mladíkovi sděluje, že má již svůj plán a že je nutné, aby mu k tomu účelu opatřil obratného pomocníka. Poté se objevuje otec Simo, který se již dozvěděl o synových záletech, a jeho přítel, stařec Callipho, chlácholící Simona poukazem na jeho vlastní mladické nerozvážnosti. Pseudolus se překvapivě svému staršímu pánovi ke všemu přiznává, slibuje, že hetéru odvede od kuplíře, a zaskočený Simo přislíbí otroku za jeho obratnost 20 min. Vzápětí se Pseudolus obrací k divákům a přiznává, že žádný plán vlastně nemá. Šťastná náhoda problém vyřeší, když přichází vojákův posel Harpax a přináší zbytek částky. Pseudolus se hbitě vydává za kuplířova otroka a od Harpaxe vyláká vojákovu pečeť. Poté podává Calidorovi v nabubřelém slohu zprávu o svém úspěchu. Pseudolovi se podaří s pomocí nepravého Harpaxe oklamat Balliona a odvést Phoenicii, ač byl předtím Ballio Simonem varován. Bohorovný kuplíř slíbil Šimonovi otrokyni i dvacet min, jestliže otrok uspěje. Na scénu přichází pravý Harpax, Ballio kapituluje a Simonovi slíbené peníze vyplatí. Hru uzavírá karnevalová scéna: opilý Pseudolus předvádí neslušný tanec a líčí milostné radovánky Calidora a Phoenicie; potká Simona, vymáhá na něm slíbených 20 min, přinutí ho, aby hrál úlohu otroka, a vede ho na hostinu ke Calidorovi.

 

 

     Na P. lze demonstrovat hl. rysy Plautovy dram. tvorby. Je to především umění postavit jiskrný, vtipný dialog, plný hyperbol, slovních hříček a parodie. Slohové rozpětí autorovo je široké: od vysokého sakrálního výrazu až po jazyk ulice - vulgární latinu, jíž charakterizu­je postavy denního života. Dialogy se u Plauta střídají s áriemi, tzv. kantikami, představenými formou monodií, duet a tercet. Řím. komedie se tak na rozdíl od svého vzoru nové komedie atické vrací k zapojení hudební složky. Svérázné jsou i Plautovy kompoziční postupy - vidíme náznaky kontaminace dvou i více dram. předloh, existuje zde celá řada volných, dále nerozvíjených motivů (např. postava starce Calliphonta). Obecně platí, že Plautova kompozice není spjatá vnitřně pevně logickou vazbou, ale je spíše řetězová a řadí volně za sebou efektní, fraškovité scény. Je pravděpodobné, že na utváření tohoto fraškovitého rázu plautovské komedie měla vliv oskická atellána nebo jihoital. hry flyaků. Formálně zachovávaje řec. rámec svých předloh (Menandros, Difilos), vnáší Plautus do svých děl rysy řím. života (tak vkládá Pseudolovi v 1. jedn. do úst řím. právní formule). Na rozdíl od zjemnělého Terentia nezná Plautův humor žádných moralistických mezí a nezřídka sklouzává i k obscénnosti.

     K Plautovým obdivovatelům v antice patřili Varro, Cicero i Caesar. V té době byl již považován za klasika. Často byl srovnáván s Terentiem, byť ne vždy vycházel z tohoto srovnání vítězně (Horatius). Přesto nikdo nemohl Plautovi upřít jeho hl. přednost - živý a bujný humor. I ve středověku byl čten a opisován, ač jeho hry byly oficiální kritikou zatracovány jako nemravné. Humanismus přinesl novou vlnu zájmu o Plautovo dílo. U nás byl 1533 studenty pražské univerzity předveden v sále Novoměstské radnice jeho Chlubný voják (*204 př. n. l., Miles gloriosus). Dram. odkaz Plautův se stal nevyčerpatelnou studnicí pro mo­derní evrop. komedii - Moli ère, W. Shakespeare, C. Goldoni, P.-A. Beaumarchais, N. A. Ostrovsky, V. K. Klicpera, H. von Kleist, J. Giraudoux. Stopy jeho chytrého Pseudola odkrýváme ve Scapinovi, Figarovi a Goldoniho Sluhovi dvou pánů. U nás byl Plautus hrán již od 90. let 19. stol. Do čes. kulturního povědomí se výrazně zapsal Pseudolus v překladu V. Šrámka, v režii J. Frejky a s L. Peškem v titulní roli. Zfilmoval R. Lester pod titulem Cestou na fórum se stala divná věc (1966, USA).

 

Komedie o strašidle (Mostellaria)   

Odrážka

*3. - 2. stol. př. n. l.

Odrážka

intriková   římská   komedie,   pravděpodobně volně adaptujíct řeckou předlohu - 5 jedn.

Odrážka

Zatímco byl kupec Theopropides na cestách v cizině, jeho syn Filolaches se oddal zahálčivému životu a hýření, podporován svým prohnaným otrokem Traniem. Filolaches vykoupil z otroctví svou milenku Filematii. Když pořádá hostinu, jíž se účastní i jeho přítel Kallidamates se svou milenkou Delfií, otec se náhle vrací z cest. Tranio si vymyslí, že v domě straší, a odvrátí starce od vstupu dovnitř. Přichází lichvář a vymáhá zaplacení dluhu i s úroky za peníze, jež půjčil Filolachovi na vykoupení otrokyně. Tranio přemluví Theopropida k zaplacení dluhu a tvrdí, že peníze mladík potřeboval na zálohu ke koupi nového domu. Je nucen hromadit nové a nové lži, ale nakonec se pravda provalí zásluhou Kallidamatova otroka Faniska. Nakonec přichází Kallidamates, bere na sebe zaplacení dluhu a přesvědčí Theopropida, aby odpustil synovi i Traniovi.

 

     Komedie je typickou ukázkou Plautovy komediální techniky - důraz je zde kladen zvi. na komiku slovní, počítá se s vtipně vypointovanými replikami v dialozích, charakteristikou osob jejich mluvním projevem a s parodová ním úředních formulí. Text je pravděpodobně volným překladem řec. kom. Přízrak (Fasma) od autora nové atické komedie Filemona (4. - 3. stol. př. n. l.). Plautus zachovává řec. prostředí originálu, ale vnáší do něj nové originální prvky, důležitou roli zde nově hraje mj. hudební stránka díla - hl. postavy proná­šejí delší árie (kantika). Patrně i v této komedii, jak nasvědčují logické nedůslednosti v předivu děje, kontaminuje autor motivy z různých komedií jiných a spojuje je v jeden celek. Plautus dává přednost živelné komice s náhlými zvraty ve vývoji děje, nevyhýbající se drsnosti výrazu, před ukázněnou dram. stavbou. Jeho postavy jednají pod vlivem situace, nikoli na základě vnitřního přesvědčení nebo logiky děje (např. závěrečné odpouštění Theopropidovo je v podstatě nemotivované). Zatímco důležitou složkou v řec. komediích nové atické školy byla i vážnost, ironizuje Plautus absolutně vše - i filozof, úvahy vložené do úst jeho postav pozbývají svého moralistického hrotu již samotným způsobem podání. Tyto rysy přibližují plautovskou komedii novodobé frašce. Je dodnes cenná zvl. svým geniálním smyslem pro postižení komických paradoxů každodenního života a láskyplným postojem k „malým" problémům obyčejného člověka.

     Plautus výrazně ovlivnil další vývoj komediálního dram. umění. Pro starověk se brzy stal klasikem a byl hojně čten, komentován a napodobován. M. Terentius Varro (1. stol. př. n. l.) vyzdvihoval jeho jazykové kvality, stejně jako Aulus Gellius (2. stol. n. l.), který ve svých výpiscích (Atické noci) pro nás zachoval i názory starých řím. gramatiků na Plautovo dílo (např. Q. Terentia Scaura).

 

 

období vrcholné – zlatý věk od konce 2. st. př. n. l. do poč. n. l.

 

řečnictví

Odrážka

Marcus Tullius Cicero

Odrážka

*3. 1. 106 př. n. l., † 7. 12. 43 př. n. l., římský politik, spisovatel, filozof a řečníko

Odrážka

bdobí občanských válek - politické řeči, dopisy; vzor klasické latiny

Odrážka

V roce 75 př. n. l. jako kvestor v západní Sicílii vedl spor s prokonzulem Gaiem Corneliem Verrem a dosáhl jeho odsouzení (Řeči proti Verrovi). 63 jako konzul potlačil Catilinovo spiknutí (Čtyři řeči proti Catilinovi). Začátkem 50. let jej však tento čin přivedl do vyhnanství. Za 1. triumvirátu se postavil na stranu Pompeiovu a po Caesarově vítězství se stáhl do ústraní. Po jeho smrti mluvčí senátorské strany, ostře vystupoval proti M. Antoniovi (Filipické řeči proti M. Antoniovi), na jehož rozkaz byl zavražděn. Ve spise O řečníku formuloval jednu z klasických charakteristik historie jako „učitelky života“. V tomto a v dalších rétorických spisech představil ideál řečníka jako všestranně vzdělané osoby, spojující mravnost a široký rozhled literární a filozofický. Popularizoval řeckou filozofii v Římě, aniž se pokoušel o vlastní řešení hlubších otázek; zasloužil se o vytvoření latinské filozofické terminologie. Významně přispěl k zušlechtění latinského jazyka; jeho literární styl se stal vzorem pro pozdější latinské spisovatele. (Encyklopedie Diderot)

Řeči proti Catilinovi (In Catilinam orationes) - *asi 60 př. n. l.
Odrážka

nejslavnější politická řeč římského státníka, filozofa a řečníka, v jehož díle byla dovršena syntéza řecké a římské kultury

Odrážka

Čtyři Ciceronovy řeči tematicky spíná postava Lucia Sergia Catiliny, Ciceronova polit, odpůrce, který se pokusil zorganizovat spiknutí a násilím uchopit moc. V 1. řeči odhalil Cicero před senátem jeho záměry a vyzval jej, aby opustil Řím. V 2. a 3. řeči, informující shromážděný lid o situaci po Catilinově odchodu, vysvětlil svá opatření a předložil usvědčující důkazy proti spiklencům, kteří byli zatčeni. 4. řečí zasáhl v senátě do diskuse o trestu pro spiklence.

 

 

     Rámcové zachování tradičních zásad výstavby polit, řeči a současně pragmatické podřízení bohatých prostředků antické rétoriky sledovanému záměru, jímž je naprosté potření protivníka, umožnilo přizpůsobit styl řečí okolnostem a posluchačstvu bez ohledu na vžitá pravidla (dokonce i bez ohledu na pravidla teoreticky proklamovaná autorem sa­mým). Dvě řeči (I a IV) adresované vzdělanému publiku v řím. senátě jsou stylisticky propracovány do nejmenších odstínů. Jejich hl. rysem je patetický tón a invektivní nadsázka vyvažovaná demonstrováním údajné vlastní objektivity. V dalších dvou řečech, pronesených před širším plénem (shromážděním lidu), převládá naproti tomu styl hovorový - v sebevědomé druhé řeči je rozvinuta celá škála ironizace protivníka, strohá a klidnější třetí řeč, předkládající důkazy, se snaží zapůsobit pouhou věcností. Působivá rytmizace věty, podtrhovaná užitím nejrůznějších rétorických figur, jako je anafora, aliterace, homoioteleuton, chiasmus aj., suverénní vládnutí bohatým slovníkem a přesné využívání synonymiky slov k ulehčení orientace v řeči a k sledování argumentace, účinná gradace menších i větších celků a sugestivní řečnické otázky mají samozřejmě funkci výrazně estetickou. Nikdy však neklesají na úroveň ornamentální výzdoby. Jsou přísně podřízeny (stejně jako argumentace a psychol. atakování publika působením na city) persuasívnímu, tj. přesvědčovacímu charakteru řeči.

     Text vydaných řečí není patrně zcela totožný s řečmi skutečně pronesenými v rozmezí od 8. 11. do 5. 12. roku 63 př. n. l. Autor při jejich pozdější redakci dbal na zachování iluze autentičnosti, musel však stylisticky dotvořit ty z nich, které byly původně pouze improvizovány, a nevyhnul se ani určitým úpravám, vyvolaným novým vývojem situace. Shrnutím všech 4 řečí do jednoho celku vytvořil modelovou polit, řeč, v níž je logicko-argumentační stránka v souladu se stránkou stylisticko-poetickou a občanský patos řečnického vystoupení prostoupen důrazem na mravní profil řečníka, jeho všestrannou vzdělanost a schopnost aktivního zasahování do společen. dění. Účelové navázání na apelativnost klasické řec. rétoriky (Demosthenes) spolu s eklektickým smiřováním různých soudobých rétorických stylů (prostého a střízlivého atického stylu a patetického, až bombastického asij. stylu; jehož mírnější varianty byl Cicero stoupencem) se projevilo v životnosti formy schopné aktualizace nejen v pozdním starověku a středověku, kdy společen. funkce řečnictví klesla, ale i v nové době (rétorické projevy Velké franc. revoluce - G. J. Danton, M. Robespierre, J. B. Louvet de Couvray, C. Desmoulins).

 

 

paměti (memoáry)

Odrážka

Gaius Julius Caesar

Odrážka

*13. 7. 100 př. n. l., † 15. 3. 44 př. n. l., římský politik, vojevůdce a spisovatel

Odrážka

Příslušník patricijského rodu Iuliů, příbuzensky a politicky spojen s populáry. Unikl Sullovým proskripcím; jako pokračovatel Mariovy politiky získal popularitu u lidu. Sblížil se s Crassem, s jehož finanční podporou zahájil úřední kariéru. V roce 63 nejvyšší pontifik, 62 prétor v Západní Hispánii. 60 zorganizoval 1. triumvirát s Pompeiem a Crassem, s jejichž podporou se stal roku 59 konzulem. V letech 58 – 50 působil v Zaalpské Galii a po potlačení Vercingetorigova povstání 52 ji pacifikoval a proměnil v římskou provincii. Za Rýn do Galie vytlačil pronikající Germány. Po pádu triumvirátu se odmítl vzdát velení v Galii a rozpustit vojsko. Snaha o kompromis s Pompeiem ztroskotala, 49 překročil říčku Rubicon, oddělující Předalpskou Galii od Itálie, a zahájil občanskou válku. Reorganizoval vojsko a zlepšil možnosti jeho manévrování v terénu. Poté vojensky ovládl Itálii. V roce 49 porazil stoupence Pompeia v Hispánii, 48 Pompeia u Farsálu v Řecku. V Alexandrii předal vládu Kleopatře, s níž byl v milostném vztahu. Občanskou válku dokončil vítězstvími v Africe 46 u Thapsu a 45 v Hispánii u Mundy. Stal se diktátorem, ve prospěch říše provedl řadu administrativních, daňových a sociálních reforem. 46 př. n. l. zavedl nový (tzv. juliánský) kalendář. Jeho monarchistické sklony, ignorování republikánských institucí, neřímské pocty vedly k posílení opozice v senátu. Stal se obětí atentátu. Autor Zápisků o válce galské a Zápisků o válce občanské. (Encyklopedie Diderot)

Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico) - *52 - 51 př. n. l.

Odrážka

válečné  paměti  latinsky  píšícího  římského státníka, apologeticky a propagačně zaměřené

Odrážka

vylíčení vlastních činů

Odrážka

Chronologicky zaznamenaná taženi na uzemí někdejší Gallie v letech 58 - 52 př. n. l. (podle jednotl. let je dílo analisticky rozvrženo do 7 knih; z hlediska histor. událostí zůstalo vlastně nedokončeno, 8. knihu, popisující završení řím. expanze, proto připojil Caesarův důvěrník Aulus Hirtius). Z. líčí průběh jednotl. bojů s nejrůznějšími galskými kmeny i s Germány, kteří podnikali vpády do Gallie (Ariovistus), vrcholí pak historií potlačeného povstání, jehož se 52 př. n. l. zúčastnila valná většina galských kmenů pod vedením Arvernů (Vercingetorix). Zachycují i Caesarovo dvojí manifestační vylodění v Británii (55 a 54 př. n. l.) a krátkodobá proniknutí na území Germánů za Rýn (55 a 53 př. n. l.), prováděná "... jak ke slávě, tak ku prospěchu národa římského". Veškeré Caesarovy akce jsou prezentovány jako udržování stávající polit. situace v územní sféře řím. zájmů (vojenská pomoc spojencům apod.) a jako zajišťování bezpečnosti přilehlé řím. provincie. Mimoto se v díle popisují tamější odlehlé kraje, Římanům dosud málo známé, společen. a vojenská organizace jednotl. kmenů a zvyky obyvatel, to vše nahlíženo očima vojevůdce.

 

 

     V podstatě politicky zaměřený spis při zdánlivém zachování nestrannosti (hl. postava díla, autor sám, vystupuje ve 3. osobě) a histor. objektivity (do textu jsou zařazeny i stylizace skutečných, popř. předpokládaných projevů jednajících histor. postav) ospravedlňuje Caesarovo počínání a nenásilně vyzdvihuje a oslavuje jeho osobu (po způsobu životopisů se zde nezdůrazňuje aktivita vedlejších postav - chybějí např. hojnější příklady osobní statečnosti jednotí, vojáků, oblíbené téma epizod v dějepisných pracích; také celková perspektiva časoprostoru fakticky ztotožňuje vypravěče s hl. postavou). Nad pouhý dokument reportážního charakteru (značná část textu psána histor. prézentem) se dílo povyšuje dík vytříbenému slohu, těžícímu z prostoty aticismu, který sice vycházel především z autorových potřeb řečnických (předpoklady k získání popularity v nejširších lidových vrstvách), ale zde je navíc v souladu s vojačkou rázností, věcností a rozhodností Caesarova počínání, a dále dík monumentálnosti, která povstává ze slohově uměřeného a oproštěného pojímání emočně a eticky výrazných obsahů a která tento „deník" přesouvá do obecné polohy ideálů a potvrzuje tak proklamovanou ušlechtilost Caesarových záměrů.

     Z. jsou do jisté míry výsledkem toho, jak se autor musel i v liter, tvorbě, pojaté původně samostatně, vyrovnávat s rostoucím polit, významem své osobnosti. Od námětů z mytologie (b. Chvála Herkula, tr. Oidipus - obě nedochovány), chápané jako první fáze dějin, přechází k monografickým zpracováním souč. látky, jednak v polemickém spisu Protikatonské řeči (* 45 př. n. l., Anticatones), jednak v jednoznačně polit. dokumentu, jakým se teprve vlastně v jeho pojetí stává memoárová literatura (commentarii); Caesarovi předchůdci (např. L. Cornelius Sulla) ji totiž vesměs psali až po odchodu z veřejného života. Ta umožňovala tematizaci individua, u Caesara místy dovedenou (leckdy metodou zamlčování nepříznivých skutečností) takřka k mytologizaci, jež ovšem podle dobového pojetí příslušela histor. látce. Její hl. funkce, podat příznivou bilanci  pisatelovy  veřejné  činnosti  (patrná, avšak nikoli nejdůležitější již v Xenofontově Anabázi), vystupuje ještě výrazněji v Caesarově druhém stěžejním díle, Zápiscích o válce občanské (*2. pol. 40. let př. n. l., Commentarii de bello civili). Subjektivitu memoárů a jistou neliterárnost, danou strohou analistickou faktografičností, pak obě Caesarova díla vyrovnávala objektivizací formy a slohovou propracovaností, čímž rovněž navazovala spíše na Xenofonta a řec. historiografy (Polybios) než na řím. tvůrce tradičních memoárů. Rovněž zřetel ke čtenáři (výběr a způsob podání faktů, zejména galských reálií) je doporučoval naléhavé potřebě aktuálního zhodnocení proběhnuvšího období. Z těchto důvodů byla obě díla záhy přijata jako směrodatný histor. pramen, (tak byla hodnocena až do novověku) a navázaly na ně další anonymní spisy (Zápisky o válce alexandrijské - dílo snad Hirtiovo, Zápisky o válce africké, Zápisky o válce hispánské), které společně vytvořily tzv. caesarovský soubor (Corpus Caesarianum), sledující Caesarovu dráhu do bitvy u Mundy 45 př. n. 1. Na liter, popularitu Z. měla vliv jednak příkladná čistota klasického slohu (proto se staly kanonickým textem školní četby), jednak autorův věhlas, jenž byl také ve většině případů skutečnou příčinnou jejich působivosti.

 

 

lyrika

Odrážka

Gaius Valerius Catullus

Odrážka

*asi 84 př. n. l., † asi 54 př. n. l. římský básník

Odrážka

Jeden z předních představitelů modernistické básnické skupiny, tzv. neoteriků. Zachovaný korpus 116 básní obsahuje epyllia, epigramy i milostnou lyriku. Proslulost získal především cyklus lyrických skladeb věnovaný milence (nazývané poetickým pseudonymem Lesbia), v němž s neobvyklou citovostí zachycuje proměny milostného vztahu. (Encyklopedie Diderot)

Básně - *před 54 př. n. l.
Odrážka

Soubor dochovaných básní největšího římského lyrika, příslušníka skupiny neoteriků (označovaných též jako mladořímská moderna).

Odrážka

Celek, obsahující 116 básní, se zřetelně rozpadá do 3 oddílů. I. (1 - 60) tvoří drobná lyrika psaná převážně hendekasylabem. II. obsahuje rozměrnější básně (61 - 68) - epyllion (malý, pečlivě komponovaný epos) o svatbě Pelea a Thetidy, řím. svatební píseň, elegii věnovanou příteli, paraklausythyron (píseň přede dveřmi), báseň o Áttidovi a překlady z řečtiny (Bereničina kadeř helénistického básníka Kallimacha). III. část (69 - 116) tvoří básně psané v elegickém distichu, mající většinou ráz invektivní. Určitá mechaničnost uspořádání, spojení lyriky a epiky v jednom celku, stejně jako na antické poměry neobvyklá rozsáhlost (2 250 veršů) svědčí pro domněnku, že uspořádání souboru nepochází z ruky autora, ale vzniklo později, snad dokonce až při opisování antických děl ve středověku.

 

 

     Lyr. hrdinou Catullovy poezie je člověk pojatý nikoli jako občan, člen kolektivu, ale jako soukromé individuum stojící v prudké opozici proti společnosti, pohrdající autoritami, tradicí a dobou zdůrazňovanými etickými hodnotami. Uzavřen do kroužku stejně smýšlejících přátel, s nimiž vede hravé dialogy, deklaruje nesmlouvavě své právo neúčastnit se polit, zápasů, jejichž protagonisty stíhá ostrým výsměchem blízkým folklórní pohaně. Stylizuje se do podoby básníka, který považuje svou tvorbu za životní poslání (třebaže své básně předstíraně skromně označuje za hříčky, bláhovosti) a otevírá ji do té doby tabuizovanému tématu citového života. V okruhu písní věnovaných milence Lesbii obnažuje pro současníky šokujícím způsobem všechny zvraty milostného citu (což svádí k rekonstrukci jakéhosi románu lásky mezi mladým mužem a starší, vdanou ženou od ostýchavých začátků přes vášeň, rozmíšky a usmiřování až k zoufalství nad zradou) s důrazem na jeho rozpornost. Krajně subjekt, tón, podporovaný živostí Catullova jazyka, ve zvýšené míře obsahujícího hyperboly a vulgarismy, vytváří iluzi, že jeho lyrika je upřímnou zpovědí dítěte svého věku i tam, kde pouze suverénně přetvořil loci communes antické poezie (báseň na smrt milenčina vrabce). Na rozdíl od lyriky ponechává Catullus epice její tradiční mytol. roucho, ale i zde nastoluje téma lásky (na rozdíl od „nemorální" lyriky zde uvádí téma manželské lásky a věrnosti a zcela netradičně hlásá právo na uzavření manželského svazku na základě lásky a oboustranné svobodné volby).

     Za zdánlivou prostotou a spontánností Catullovy lyriky a učeností jeho epiky se tají pečlivé studium řec. vzorů (Sapfo, Archilochos, helénistická poezie) i odvážný experiment (uvedení nových typů verše, ovládnutí složitých strofických útvarů, snaha o symetrickou kompozici), které způsobily revol. přeměnu v řím. pojetí básnické tvorby (do té doby považované za činnost nedůstojnou řím. občana) a jejich úkolů a položily základy řím. poezii tzv. klasického období (Vergilius, Horatius, Ovidius). V čes. národním obrození nepatřily nicméně Catullovy básně k nejpřekládanějším z antického odkazu (jednotlivě J. H. Kavka, J. H. A. Gallaš, A. Marek), souborně bylo Catullovo dílo přeloženo do češtiny až 1973. K skladbě Catulli carmina inspirovalo C. Orffa.

 

 

autoři z doby Oktaviana Augusta:

 

Odrážka

Publius Vergilius Maro

Odrážka

* 15. 10. 70 př. n. l., † 21. 9. 19 př. n. l., římský básník; nejvýznamnější latinský epik, chráněnec císaře Augusta

Odrážka

Zpočátku psal poezii ve stylu neoteriků, která se svým výrazem blíží zejm. Catullovi (Catalepton). Proslavila ho básnická sbírka Bucolica (Zpěvy pastýřské), nazývaná též Eclogae, jíž Vergilius do římského literárního prostředí uvedl Theokritovu pastýřskou idylu. Na rozdíl od svého řeckého předchůdce vnesl Vergilius do idylického světa pastýřů římský politický mýtus; nejslavnější, čtvrtá ekloga, předpovídající zrození božského dítěte a příchod Zlatého věku, byla později vykládána v křesťanském duchu jako předzvěst Kristova zrození. Učená skladba Georgica (Zpěvy rolnické), zahrnující čtyři zpěvy (o rolnictví, sadařství a vinařství, chovu dobytka a včelařství), podává idealizovaný obraz venkovské práce a oslavuje mír panující pod patronací císaře Augusta. Vrcholem Vergiliovy tvorby je mytologický epos Aeneis, vyprávějící příběh trójského hrdiny Aenea, který po vyvrácení rodného města hledá novou vlast pro svůj národ. Vergilius chtěl tímto eposem vytvořit latinský protějšek Odyssey a Íliady. Epos je však kompozičně sevřenější než homérské skladby; každá z knih představuje samostatný uzavřený celek. Pro svou dokonalou formální a jazykovou stránku byl epos oblíben v pozdní antice i ve středověku a sloužil jako školní četba; oceňován byl i křesťanskými autory. (Encyklopedie Diderot)

Aeneis - *19. př. n. l.
Odrážka

epos na oslavu Augustova rodu

Odrážka

trojský hrdina Aeneus po dobytí Tróje a po dlouhém bloudění přistál v Itálii = praotec Augustova rodu

Odrážka

poslední dílo římského básníka, který dovršil dobové úsilí o římský národní epos a vyjádřil ideál občana naplňujícího svým mravně opravdovým a odpovědným přístupem k životu dějinné poslání Říma

Odrážka

Téma rozsáhlého eposu (9 896 veršů) je předznamenáno v prvních 7 verších, shrnujících děj a rafinovaně naznačujících zvukomalbou návaznost na domácí tradici a aluzemi souvislost s homérskou epikou, kterou chce zastoupit. 1. část A. (zpěv I - VI) je skutečně jakousi obdobou Odyssey: hrdina, trojský rek Aeneas, se po pádu Tróje vydává na pokyn bohů na obtížnou cestu, aby pro sebe a své druhy nalezl novou vlast, bloudí však po mořích a zemích, prožívá různá dobrodružství (z nichž nejzávažnější je milostné vzplanutí ke kartaginské královně Didoně ve zpěvu IV a sestup do podsvětí v VI), kterými je zdržován na své pouti za vytčeným cílem. 2. část (VII - XII) je - stejně jako Iliada - válečnou freskou: hrdina přistane v Latiu u ústí Tiberu a chce se pokojně usadit v zemi, je však donucen bojovat s rutulským králem Turnem, nápadníkem Lavinie, dcery krále Latina, kterou Aeneovi přiřkla věštba. Nakonec nad ním zvítězí a může tak splnit své poslání („.. .založiv město / usídlil v Latiu bohy: tak povstal Latinský národ, / dávní praotci albští a římské vysoké hradby").

 

 

     Některé nedůslednosti, množství věcných neshod a 58 neúplných hexametrů svědčí o tom, že báseň, kterou sebekrit. básník přikázal na smrtelném loži zničit, nebyla dokončena. Přesto je A. dílem uzavřeným a jednotným. Kompozice je do důsledků promyšlená, děj retardovaný retrospektivami (II a III, vyprávějící příhody Aeneovy před příchodem k Didoně) a zrychlovaný dram. epizodami (IV - tragédie Didoniny lásky, XI - hrdinské činy a smrt amazonky Camilly) je pevně koncentrován. Postavám zachycovaným v momentech velkého citového vypětí vládne stoické Fátum, Osud. Ústřední hrdina A. je typickým vyvolencem tohoto Osudu - zbaven vlastní iniciativy, vědomý si svých závazků a dbalý svých povinností demonstruje smysluplnost svého jednání (a tím i smysluplnost chodu společnosti, světa, vesmíru) tím, že se dobrovolně Fátu podřizuje. Odhalování vůle Osudu, který podle stoických představ aktivního člověka usměrňuje, ale pasivním jedincem smýká, je jednotícím prvkem, který prostupuje kontext postav i kontext děje a zajišťuje eposu vnitřní řád. Nepřítomnost národní epiky způsobila, že při budování obrazu slavné řím. minulosti, který by posloužil jako ideální příklad mravně neporušené společnosti, musel básník paradoxně sáhnout k řec. mytologii. V Aeneovi, který byl podle převzaté liter, tradice praotcem Říma, byl nalezen hrdina, jehož postava umožňovala tendenčně spojit osudy Říma s osudy vládnoucího panovníka odvozujícího svůj původ podle soudobé módy od Aeneova syna Askania (Iula). Epika homérská i pohomérská však poskytla jen děj. kostru pro 1. část A. Její tradiční epizody získaly často novou funkci a stávají se prostředky k rozvíjení časového plánu (katabáze, tj. sestup do podsvětí, i popis nového Aeneova štítu slouží k předpovědi budoucnosti) nebo k podtržení ústřední ideje (zdržení hrdiny na cestě jsou varovnými mementy, hrdina jejich prostřednictvím poznává své skutečné poslání). Ústup od epické objektivity, omezení epické šíře, důraz na důležité děj. prvky, promyšlená kompozice celku i jednotí, detailů, psychol. propracování charakteru hrdinů odkazují spíše k poetice helénistické, popřípadě k poetice neoteriků, kterou se snaží překonat podtržením angažovanosti a výchovné funkce uměl. díla zcela ve smyslu Augustovy kulturní politiky. Využití postupů řím. histor. eposu a navázání na tradice řím. historiografie v 2. části A. v pasážích glorifikujících a idealizujících pravěkou Itálii dodává eposu histor. perspektivu a slučuje mytol. a histor. epos v epos nového typu, v němž mytol. aparát ustupuje do pozadí a tradiční epické líčení je obohaceno výrazně dram. a rétorickými prvky.

     A., orientovaná na vzdělaného řím. čtenáře, který neznal pojem originality a který soutěž autora s řec. vzory pociťoval kladně jako způsob zapojení řec. kultury do řím. tradice, se stala po Homérovi druhou biblí antického svě­ta a základem evrop. epiky. Pověst Vergilia jakožto antického mága (z A. se věštilo) předvídajícího příchod Kristův umožnila aktualizovat ve středověké epice romant. složky eposu v duchu rytířské etiky, nacionální ráz A. posloužil jako východisko eposům psaným v národních jazycích (Benoit de Sainte-Maure, Heinrich von Veldeke). Vergilius, jehož si Dante zvolil jako průvodce do podsvětí ve své Božské komedii, ovlivnil hluboce vývoj eposu (Ludovico Ariosto, Torquato Tasso) i heroikomiky (Scarronova travestie Předělaný Vergilius, Blumauerovy Příhody statečného rytíře Aenea, Vergiliova Aeneis obrácená naruby Osipovova a Kotelnického, Kotljarevského Aeneida aj.).

 

Zpěvy rolnické (Georgica) - *29 př. n. l.

Odrážka

latinsky psaný didaktický epos z období zlatého věku římské literatury

Odrážka

Tématem díla psaného v hexametrech a rozděleného do 4 knih je popis venkovského hospodaření. Čtyřveršový předzpěv v úvodu I. knihy, adresovaný inspirátoru díla C. Cilniu Maecenatovi, shrnuje látku celých Z. r. Následuje prosba za přispění přírodních božstev a patronů zemědělství, která přechází v apoteózu Octaviana (budoucího císaře Augusta) a předpovídá mu zbožštění. Kniha pak pojednává o pěstování obilí, obdělávání půdy a podává jakýsi kalendář polních prací podle dní, ročních období, počasí a polohy nebeských těles. Končí připomínkou neblahých znamení, jež se na obloze objevila při Caesarově zavraždění. II. kníhaje věnována pěstování stromů a vinné révy, upozorňuje na hojnost druhů a odrůd v různých krajích a zemích, mezi nimiž vyniká Itálie, a přechází v chvalozpěv na přednosti venkovského života. Paralelou k předzpěvu je úvod III. knihy, v němž autor Octavianovi slibuje oslavnou báseň - stala sejí později Aeneis. Kniha sama se soustřeďuje na chov dobytka - skotu, koní, ovcí a koz; v závěru líčí zhoubnou morovou epidemii zvířat. V IV. knize je popsáno včelařství a způsob života včel; poté následuje epyllion o myt. včelaři Aristaeovi, v jehož rámci je ještě zpracován orfeovský mýtus. Krátkým epilogem, připomínajícím Octavianovy činy v době vzniku básně, Z. r. končí.

 

     Z. r. podávají didaktickou formou řadu věcných údajů, ale bez snahy o soustavné zpracování látky („nemohu chtít svým veršem vylíčit všecko"). Vedle opakovaně zdůrazňované motivace umělecké - uvést poprvé do římské literatury naučnou báseň o zemědělství („do pastvin netknutých dosud vejdu"), totiž vycházejí Z. r. vědomě vstříc Octavianovu úsilí o stabilizaci země, spojovanou s povznesením upadajícího rolnického stavu a s celkovým zachováním tradičních řím. mravních hodnot. Obdobně dvojaké je i myšlenkové vyznění díla. V dobách „bezbožných", tj. občanských válek, dostává tu sice přednost epikurejský ideál apolit. života, venkovská idyla. Tento idylismus je však těsně spjat se souhlasem s oficiálními polit, cíli (sjednocení říše pod nadvládou Říma jako podmínka míru) i s osobou jejich představitele, a v tomto smyslu znovu - až paradoxně - vyvolává otázku občanské angažovanosti. Tomu slouží i kompozice: didaktické pasáže jsou prokládány mytol. a histor. exkursy a liter. aluzemi, věcné údaje jsou vybírány tak, aby zdůrazňovaly rozmanitost a bohaté možnosti rolnické práce. Ta není trudnou nezbytností, nýbrž od bohů seslaným prostředkem proti nečinnosti. Rozměrné odbočky dodávají závěrům jednotí, knih střídavě pesimistické a optimistické vyznění. Jednotícím prvkem díla je básnický přístup lyrikův k látce, spojující věcnou a mimořádně vysokou formální poučenost s osobním zaujetím a citovým prožitkem. Barvitě, prokresleně a nesmírně dynamicky vystupuje kterákoli složka zachycovaného světa. Dík tomuto vidění je takřka suchopárné téma zvládnuto vytříbeným, přehledným a rytmicky bohatým veršem.

     Z. r. stejně jako ostatní dvě velká Vergiliova díla, idyly Zpěvy pastýřské (*39 př. n. l., Bucolica) a epos Aeneis, znamenají vstup nového básnického druhu do řím. literatury.Vergiliovou příslušností k oficiálním básníkům a jeho závislostí na Maecenatovi byly dány dva požadavky na tvůrce: vyrovnat se s dosavadním liter, vývojem, zvi. s řec. helénistickou poezií a na tomto základě pak básnicky podpořit Octavianovo státotvorné přihlášení se k řím. tradici. Odtud pramenila potřeba důkladných učených studií. Z. r. vznikaly v rozmezí 7 let a prozrazují mj. znalost didaktické poezie alexandrijské školy, zvi. dvou básní Nikandra z Kolofonu O chovu včel a O rolnictví (z tohoto spisu Vergilius patrně přejal řec. název svého díla). Kromě toho měl - vedle osobní znalosti venkovského života - k dispozici také prozaické předlohy z řím. literatury, mj. starší spis M. Porcia Catona O zemědělství, především pak spis M. Terentia Varrona O venkovském hospodářství. Sám se v textu hlásí k zakladatelům řec. a řím. didaktické poezie - Hesiodovi a Lucretiovi. Míra Vergiliova navazování na tyto předchůdce je ovšem různá - od parafrází až po povšechnou znalost látky, popř. stylu. Právě v tom, jak dokázal zvládnout učený helénistický aparát, dodat mu osobité lyr. zpracování a celek pak postavit do služeb rodícího se augustovského klasicismu, byla spatřována hl. přednost Z. r., a proto byly označovány za nejdokonalejší dílo nejen Vergiliovo, nýbrž celého řím. básnictví. Málo zdařilé pokračování Z. r. představuje veršovaná 10. kniha O pěstování zahrad ze spisu L. Iunia Moderata Columelly O zemědělství.

 

 

Odrážka

Quintus Horatius Flaccus

Odrážka

satira, písně, lyrika

Ódy (Carmina) - *23 - 13 př. n. l.
Odrážka

lyrická sbírka římského básníka představující vrchol klasicismu Augustovy doby

Odrážka

První 3 knihy Ó., jejichž cílem bylo podle autora vytvořit Římanům lyriku schopnou konkurence s řec. poezií, jsou svébytným celkem kompozičně přesně ohraničeným. Otevírá jej úvodní dedikace G. C. Maecenatovi, nejvýznamnějšímu mecenáši doby, který kolem sebe soustředil básníky ochotné a schopné podporovat Augustovu kulturní politiku, a uzavírá pyšná předpověď vlastní básnické nesmrtelnosti („pomník jsem zbudoval trvalejší než bronz"). Počáteční demonstrace formální virtuozity, projevující se v suverénním střídání obtížných řec. meter a strofických útvarů v řím. literatuře s výjimkou sapfické strofy dosud neužívaných, je ideově dovršena v tzv. řím. ódách (III, 1- 6), v nichž autor vystoupil jako propagátor náboženských a mravních reforem v konzervativním duchu. Ó., tematicky velmi rozmanité (obsahují písně erotické, pijácké, parainetické čili naučení, hymny, některé druhy příležitostné poezie jako propemptikon, tj. básnické přání šťastné cesty, epikedeion, tj. kondolenční báseň aj.), ocenil Augustus a zadal básníkovi úkol složit hymnus pro okázalou slavnost stoletních her roku 17 př. n. I. (tato Carmen saeculare, Píseň stoletní, bývá k Ó. řazena) a připojit ke 3 knihám Ó. ještě čtvrtou.

 

 

     Ó. (na rozdíl od novodobé ódy je horatiovská óda pouhou písní, navíc proti řec. ódě již odtrženou od hudebního doprovodu) jsou ve většině případů pojímány jako nepřetržitý lyr. dialog mezi autorem, stylizujícím se do podoby stoicky vyrovnaného umírněného epikurejce, a adresátem básně. Tím bývá - s výjimkou jednotí, bohů v hymnických básních - nejčastěji určitá osoba, často sice konkrétně pojmenovaná, ale zbavená individuálních rysů do té míry, že skuteční (i když fiktivní) příjemci autorova poselství splývají se čtenářem vůbec. Jemu sděluje autor svou životní filozofii, ideál spokojenosti s málem a klidného užívání radostí života zakotveného v přítomnosti („pro dnešek žij, o zítřek pramálo dbej"). V tomto pojetí života ovšem není místo pro hluboké myšlenky a silné vášně - Horatiova polit, píseň je nesena střízlivým tónem a postrádá subjekt, zaangažovanost stejně jako jeho erotika, v níž defiluje neurčitý zástup žen majících řec. jména a postrádajících vlastní tvář. Jako by tradiční motivy přejaté z arzenálu řec. poezie i autorovy osobní zážitky (počítaje v to i prožitek přírody, pojímané jako věčně se obnovující a věčně se opakující scenérie lidského života, nad nímž i ve chvílích největší pohody stojí vědomí pomíjivosti) tvořily jen vhodnou dekoraci pro didaktické a rétorické, ale přesvědčivé vyjádření mravních maxim, podávaných s gnómickou jasností a úsporností. Básnické monumentalizování tohoto životního postoje, vyžadujícího pevný mravní kodex, vedlo básníka, sklíčeného úpadkem řím. společnosti, k ódám na sociální a polit, téma­ta. Jejich místy až pindarovský styl (podle řec. sborového lyrika Pindara, proslulého svým temným patosem) se však dostával někdy (zvláště v přidané IV. knize) do sporu s Horatiovou klidnou věcností i s jeho sklonem k idyličnosti a hravosti, majícím nejpůvabnější podobu v intimním ovzduší žertovných básní věnovaných přátelům.

     Horatiova typicky řím. transformace aíolské lyriky (Alkaios, Anakreon, Sapfo) s její složitou veršovou technikou, smyslem pro detail, přesnost a úspornost výrazu a plastičnost obrazů přinesly výrazné obohacení řím. poezie a dovršení syntézy řec. a řím. lyriky, započaté neoteriky, kteří stejně jako Horatius hledali inspiraci jak u klasické řecké, tak u helénistické poezie. Dílo, prodchnuté „pohanskou" filozofií, nemohlo být aktualizováno ve středověku, který se obracel spíše k Horatiovým Listům (*20 - 13 př. n. l., Epistulae I - II) a Satirám (*35 - 30 př. n. l., Satirae I - II), ale jeho formální mistrovství a racionální přístup k tvorbě i jeho lyr. didaktičnost byly znovu oceněny humanismem i novodobými básnickými školami. Nesmírný vliv měla Horatiova lyrika na básníky čes. obrození, které okouzlovala jak její metrika, již se pokoušeli napodobovat, tak Horatiova životní vyrovnanost, skromný život „procul negotiis" (daleko od úřadů) a „aurea mediocritas" (zlatá střední cesta), tedy ideály, podle nichž mohli formovat svůj básnický úkol ve skromných poměrech rodící se čes. společnosti.

 

 

Odrážka

Publius Ovidius Naso

Odrážka

*20. 3. 43 př. n. l., † 18 n. l., starořímský básník

Odrážka

autor:

Odrážka

milostné poezie, např. Umění milovat

Odrážka

mytologická poezie, např. Proměny (Metamorfózy) = 250 řeckých a římských bájí s motivem proměny (např. nymfa Niobé se změní v plačící kámen)

Odrážka

elegie (z vyhnanství) Žalozpěvy

Odrážka

Z blíže neznámého důvodu byl císařem Augustem poslán do vyhnanství v Tomidě (dnešní Constanţa) na pobřeží Černého moře, kde také zemřel. Jeho ranou tvorbu charakterizují erotické sbírky Lásky, Listy heroin (fingované dopisy mytických žen) a dvojice pseudodidaktických básní Umění milovat a Léky proti lásce. K hlavním dílům patří mytologická epická skladba Metamorfózy, básnicky zpracovávající báje s tématem proměny, a Kalendář, popisující v kalendářním pořádku římské svátky a obřady. Z doby jeho pobytu ve vyhnanství pocházejí elegické sbírky Žalozpěvy, Epistulae ex Ponto, pamflet na nejmenovaného přítele Ibis, napodobující stejnojmené dílo Kallimachovo, a didaktická báseň o rybách a rybolovu Halieutika. Jeho poezii charakterizuje elegantní lehkost a formální mistrovství, obdivované do současnosti. (Encyklopedie Diderot)

Listy heroin (Heroides, též Epistulae heroides) - *mezi léty 20 př. n. l. a 2 n. l.
Odrážka

raná sbírka, v níž se konstituoval žánr heroidy - fiktivního milostného dopisu

Odrážka

L. h. obsahují celkem 21 listů psaných elegickým distichem. Autorkami 15 kratších listů (průměrný rozsah 150 veršů) jsou známé heroiny antické mytologie - Penelopa píše Odysseovi (1), Fyllis Demofoontovi (2), Briseovna Achillovi (3), Faidra Hippolytovi (4), Óinone Paridovi (5), Hypsipyle lasonovi (6), Dido Aeneovi (7), Hermione Orestovi (8), Deianeira Herkulovi (9), Ariadna Théseovi (10), Kanake Makareovi (11), Médea lasonovi (12), Laodameia Protesilaovi (13), Hypermestra Lynkeovi (14) a Sapfo, jediná histor. postava mezi nimi, Faonovi (15). Všechny hrdinky se zpovídají z lásky ke svým většinou nevěrným mužům, milencům či snoubencům. Stále se opakující motivy odloučení, tesknoty, osamělosti, žárlivosti, myšlenky na smrt aj. jsou individualizovány podle charakteru postav. K tomuto souboru Ovidius později dodal ještě 3 dvojice delších listů, v nichž dochází k přímému dialogu mezi pisateli (Paris - Helena, Leandros - Hero, Akontios - Kydippe).

 

 

     V antické literatuře oblíbené monology zrazených, opuštěných nebo trpících žen povýšil Ovidius na žánr, když jim dal - inspirován patrně příkladem svého současníka Propertia - formu dopisu a pisatelkami učinil myt. heroiny píšící svým vzdáleným partnerům. Vynikající znalost psychologie spolu s technikou suasorie (= řečnické cvičení, při němž se řečník vciťuje do psychiky héroa nebo histor. postavy a uvažuje, jak by se chovali ve smyšlených situacích) umožnily Ovidiovi plasticky podat duševní stav žen, jež mužova zrada nebo odmítání vhání do trag. konfliktů. Obdivuhodné je i zpřítomnění adresátů, jejichž činy jsou nelítostně probírány (někdy i z více stran: Paridovi píše Oinone a odpovídá mu Helena, Iason je adresátem dopisu Hypsipylina i Médejina). Ačkoli nebylo Ovidiovým cílem reinterpretovat situace dostatečně známé čtenářům z antické epiky a tragédií, mýtus se mu stal jen osnovou protkanou drobnokresbami erotického soukromí Augustovy doby. Tím byl charakter hrdinek deheroizován a modernizován; staly se z nich sentimentální, bezradné a bázlivé postavy. Myt. plán však zabránil, aby klesly k ironické frivolitě, jíž se vyznačují hrdinky Ovidiovy milostné poezie. Rétoričnost mající podobu duchaplných variací na dané téma přechází místy v mnohomluvnost, která je zmírňována epickými vložkami vyprávějícími události předcházející příslušné situaci (z Médejina dopisu se dozvídáme, jak s její pomocí Iason získal zlaté rouno, z Deianeiřina dopisu poznáváme činy Herkulovy) nebo impresionistickým líčením prostředí korespondujícího s náladami jednajících postav (Ariadnino probuzení na Naxu). Dokonalý verš spontánně plyne a dostává gnómický charakter v pasážích obsahujících etické úvahy.

     L. h. získaly velkou popularitu. Ovidiův přítel Sabinus dokonce připojil k listům jednotl. heroin odpovědi adresátů (což patrně přimělo Ovidia k přidání oboustranné korespondence). Ovidius se sám ve sbírkách psaných v exilu - Žalozpěvy, Dopisy z Pontu (*14 n. l., Epistulae ex Ponto) - stylizuje do podoby trpícího hrdiny píšícího svým drahým. Znalost L. h. ve středověku dokládá mj. jejich citace v Dantově Božské komedii, novověk přiřadil sbírku k Proměnám jako tematicky bohatý zdroj, z něhož čerpala novověká poezie i drama.

 

Proměny (Metamorphoses) - asi 8 n. l.

Odrážka

epická latinská skladba

Odrážka

Námětem P. jsou metamorfózy světa a mytol. postav. Spojují pestrou škálu rozličných příběhů (asi 250) v souvislou báseň o 15 knihách, začínající vznikem světa z chaosu, stvořením člověka, mýtem o čtyřech věcích lidstva, pokračující přes potopu světa ke vzniku nového lidského rodu (Deukalion a Pyrrha) až k zrození pokolení héroů. Následují cykly o zakladatelích měst a osudech jejich rodů (Kadmos a Théby, Perseus a Argolis). Pověsti thesalské (Iason, Médea) a athénské (Théseus) jsou vystřídány bájemi s tematikou krétskou (Minos, Minotauros, Daidalos a Ikaros). Poté básník přechází k příběhům héroů Meleagra (slavný hon na kalydonského kance), Thésea a Herakla. Další cyklus příběhů je seskupen okolo postavy pěvce Orfea. Na něj navazují drobnější příběhy (Midas, Peleus, Keyx a Alkyone) a pověsti trojského okruhu. Ty slouží jako odrazový můstek pro přechod k řím. tematice (Aeneas, Pomona a Vertumnus, Romulus, Numa a Pythagoras, Asclepius). Dílo vrcholí apoteózou Julia Caesara (jeho změnou v kometu). V závěru básně prorokuje Ovidius vlastnímu dílu nesmrtelnost.

 

     Motiv proměny zaměstnával antické literáty již před Ovidiem (Eratosthenes, Nikandros, Boio, Parthenios). Básníkův přítel Aemilius Macer složil sám báseň o proměnách ptáků. Ovidius však zvolil motiv proměny jako významový pilíř spojující dílo v daleko univerzálnějším významu. Proměna je představena v elementární rovině mytologické (změna člověka ve zvíře, kámen či rostlinu), ale též kosmologické (vznik světa, člověka) a filozofické (Pythagorova nauka o stěhování duší). Druhým jednotícím faktorem je časová posloupnost, která vede báseň od počátku světa až k básníkově současnosti (i čas je ovšem představen jako neustálá proměna). Tematicky básník čerpá z řec. mytologie, helénistických sbírek učených básníků a z řím. poezie (Ennia, Vergilia). V některých básních vystupuje proměna jako ústřední jev (Aktaion, Apollon a Dafne), jinde je pouze okrajovým doplňkem (Faethón, Daidalos a Ikaros). Rozličná je také technika spojování básní do jednolitého celku. Ovidius se pokouší o kompromisní řešení mezi velkou epickou básní a drobným helénistickým epickým medailonem (epillyem). Básně rozličné délky jsou navlékány jako korálky na nit pomocí charakteristik postav, míst, výkladu místních jmen, zcela volně kladeny vedle sebe či naopak velmi umně vkládány do útvarů rámcového vyprávění. Také styl básně je neobyčejně pestrý, přechází od prostého vyprávění v úrovni všednodenní řeči k didakticky složitému výkladu, rétoricky vybroušené pasáži a k religiózně hymnické mluvě. Kromě této jazykové obratnosti je básníkovou nejvýraznější předností nevysychající básnická obraznost. Čtenář je vtažen do barevného toku střídajících se scenérií, naznačených gest či bleskových, mnohdy ani nedokončených „sestřihů". Ve vnitřní významové výstavbě básně hraje velkou roli zejména kategorie pohybu a klidu, jež slouží k odstínění vlastní proměny, vystupňování dynamiky vášně, sugesci časového sledu i zdůraznění pocitů radosti a žalu.

     Raný středověk reaguje na P. rozpačitě. Až v 11. - 12. stol. ožívá zájem o Ovidiovo dílo (podle medievisty L. Traubeho „Ovidiův věk"). Ovidius se stává školním autorem, je hojně komentován a parafrázován. Pro žákovskou poezii je nevyčerpatelným zdrojem, bývá nazýván doctor egregius (vynikající učenec) milostné poezie. Počínaje renesancí jsou ná­měty Ovidiových P. již pevně zakotveny v kulturním povědomí Evropy. Ohlasy na jeho dílo najdeme nejen u G. Chaucera, W. Shakespeara, J. Miltona, J. Drydena, G. Boccaccia, F. Petrarky aj., ale u stovek dalších. Také pro výtvarné umění představují P. silný inspirační zdroj (ital. malířství 15. - 16. stol., franc. malířství 18. stol.). V sochařství ztvárnil nejživotněji ovidiovské proměny G. L. Bernini (ApolIon a Dafne, Pluto a Proserpina). Z čes. básníků ovlivnil Ovidius nejvýrazněji Vrchlického, J. Karáska (Endymion) a O. Theera (Faethón). Parafrázi příběhu Daidala a Ikara přinesl v b. Proměna F. Hrubín.

 

Žalozpěvy (Tristia) - *mezi léty 9 - 12 n. l.

Odrážka

sbírka napsaná v exilu, která ustálila žánrovou podobu elegie

Odrážka

autor se snaží v díle obhájit před čtenáři a neustále naznačuje, že byl nespravedlivě odsouzen k vyhnanství

Odrážka

Ž. jsou tvořeny 5 knihami žalozpěvů - básnických listů psaných elegickým distichem. Jednotl. knihy, koncipované vždy jako samostatný celek mající svůj prolog a epilog, vykazují různou míru záměrnosti v kompozici. Nejpropracovanější se z tohoto hlediska jeví I. kniha. V jejím prologu (1) a epilogu (11) se autor obrací ke čtenáři, jemuž knihu posílá jako svého vyslance, do středu sbírky je položen dopis manželce (6). Kolem tohoto centra jsou seskupeny dopisy věrnému (5) a nevěrnému (8) příteli, vzpomínky na poslední noc v Římě (3), a na druhém pólu dopisy těm, kteří budou autora v Římě zastupovat (7, 9). Tato poselství jsou proložena obrázky z cesty do Tomidy (2,4, 10). II. knihu tvoří naproti tomu jediná báseň o 578 verších. Je určena jako otevřený dopis císaři Augustovi (kromě ženy a jakési Perilly, někdy považované za Ovidiovu nevlastní dceru, jedinému, kdo je v básni označen jménem). Obsahuje básníkovu obhajobu spolu s přehledem milostné tematiky v antické poezii a dramatu. III. a IV. kniha jsou složeny z dopisů přátelům a líčení básníkova života v barbarském prostředí a nezvyklých podmínkách (zima a jaro v kraji, nájezdy barbarských kmenů, nemoc aj.). IV. kniha je uzavřena slavnou Ovidiovou autobiografií, která jakoby činila tečku za celým cyklem. Pátá kniha vznikla patrně jako přídavek k předešlým a byla zveřejněna roku 12. Mezi dopisy posílanými do Říma tu dominují dopisy manželce (2, 5, 11, 14).

 

     První sbírka napsaná básníkem po relegaci (=  vyhnanství bez ztráty majetku a občanských práv) je skutečným žalozpěvem nad osudem, který Ovidia stojícího na vrcholu slávy vyhnal z Říma, střediska polit., společen. a kulturního dění, na nehostinné a necivilizované pobřeží Černého moře do Tomidy (dnešní Constanţa). Opakující se motivy stesku nad ztrátou vlasti a rodiny, stálé ospravedlňování se, stížnosti na drsné podmínky, úpěnlivé prosby o zakročení v básníkův prospěch, devótní pochlebování císaři spolu s nemírnou skromností, s níž se básník poníženě vyslovuje o básnické nedostatečnosti svého díla, vedla k podcenění Ž. Byl v nich spatřován jen úpadek básníkova talentu rozmělňujícího se v monotónních projevech zbavených někdejší oslnivé hravosti a spontánnosti. Ve skutečnosti tato básníkova autostylizace je součástí promyšlené lidské i liter, taktiky. Aby dosáhl žádoucího účinku, vtiskl elegii, v soudobé poezii žijící jako útvar, jejž lze naplnit pestrým obsahem (politickým, etickým, milostným aj.), zásadní žalozpěvný tón („Osud můj žalostný je, i báseň žalostná bude - / obsah i podoba díla ve shodě vzájemné jsou"). Elegie dostávají charakter „carmina publica", jakéhosi otevřeného listu adresovaného všem, v nichž může básník vzbudit soustrast a jejichž prostřednictvím může dosáhnout odvolání rozsudku. I když se pod nejmenovanými adresáty básní skrývají Ovidiovi skuteční přátelé a nepřátelé, vlastním adresátem sbírky je čtenář, ať už současný nebo budoucí („O mně, který jsem skládal ty hravé milostné zpěvy, / budoucím - aby mě znali - čtenářům dána buď zvěst"). Čtenář, v němž jediném je záruka básnické nesmrtelnosti, je povolán, aby stál jako rozhodčí ve při básníka a moci. Pod zdánlivě přímočarým a prostým líčením osobních zážitků je napjata síť liter, a mytol. narážek (Homér, Vergilius aj.). Básník transponuje svůj osud do heroicko-epického světa, navazuje na své Listy heroin, stylizuje se do podoby trpícího hrdiny (Odyssea), úpějícího pod hněvem nejvyššího boha (Ovidius vede často paralelu mezi Augustem a Jupiterem) a píšícího list vzdálené ženě (srovnávané mj. s Penelopou). V popisu poslední noci v Římě četl dobový příjemce díla nejen ztvárnění trag. zážitku, ale i jasnou paralelu k poslední Aeneově noci v Tróji, v líčení nebezpečné mořské bouře četl i konvenční motiv antické epiky.

     Ž., od středověku až do poč. 20. stol. školní četba doporučovaná mládeži jako dílo méně škodlivé než proslulé erotické básně autorovy, přitahovaly dlouho pozornost díky tajuplným důvodům básníkovy relegace. Ať už byl vlastním důvodem k vypovězení přečin z oblasti morální, sakrální nebo politické, jisté je, že velmi tvrdý trest svědčí o tom, že netečnost prvního římského básníka k principovu pokusu o restauraci starořím. mravů byla shledána neúnosnou. Útvar elegie i stylizace postoje vyhnance - básníka stojícího v opozici proti moci a vzdáleného svého publika však zůstala Ovidiovým vkladem do kulturního povědomí (viz Grillparzerovu sb. Tristia ex Ponto, Puškinovo spříznění s osudem Ovidiovým v jeho Listu Ovidiovi, Macharovu sb. Tristium Vindobona, vzdálenou reminiscenci v Tyrolských elegiích K. Havlíčka a Duinských elegiích R. M. Rilkeho aj.).

 

 

stříbrný věk – literatura doby císařské – 1. st. n. l.

 

satira

Odrážka

Marcus Valerius Martialis

Odrážka

*asi 40, † 104, římský básník

Odrážka

Nejvýznamnější epigramatik píšící latinsky. Žil z podpory svých bohatých čtenářů. Hlavní část jeho díla tvoří 15 knih epigramů, tematicky velice různorodých: reflexivní, biografické, literární, erotické a výsměšné (česky vyšly pod názvem Posměšky a jízlivosti) (Encyklopedie Diderot)

Epigramy (Epigrammata) - *asi 80 - 101 n. l.
Odrážka

rozsáhlá sbírka krátkých příležitostných básní - epigramů od římského básníka hispánského původu.

Odrážka

Celek Martialova díla představuje 1561 básní utříděných do 15 knih. Svou publikační činnost začal autor v roce 80, kdy u příležitosti otevření řím. Kolosea napsal sb. Kniha podívaných (Liber spectaculorum), oslavující jednotí, atrakce cirku uspořádané pro řím. publikum císařem Titem. O svátcích Saturnálií bylo zvykem posílat známým dárky a rovněž podarovávat své hosty nějakou drobností. K tomuto zvyku se tematicky vážou knihy Dárky (Xenia) a Dárky na cestu (Apophoreta). Vlastní jádro Martialova odkazu představuje 12 knih básní tematicky velice rozmanitých. Menší část vyplňují příležitostné básně - epigramy náhrobní, věnovací a stolovní, reakce na veselé i smutné životní události, popisy uměl. děl. Převládají ovšem epigramy satir. rázu: verše o manželské nevěře a záletnicích, portréty "učených" diletantů, šarlatánů, potulných felčarů, žvanivých "filozofů", povýšenců, profesionálních hostů, pochlebníků, světáků, dotěrů, simulantů atd. Nemalé místo je věnováno liter. polemice.

 

 

     S Martialovým dílem se dotváří typ epigramu, tak jak později přejde do svět. literatury a obecného kulturního povědomí: krátká, ostře vypointovaná a vtipná báseň satir. rázu. Antická tradice do Martiala rozuměla epigramem vlastně jakýkoliv příležitostný nápis. Satir, epigram vykrystalizoval v helénistickém období, ale plného rozvití se dočkal až na půdě Říma. Břitké a nevybíravé epigramy psal již Catullus (1. stol. př. n. l.), za Nerona se proslavil v Římě žijící Řek Lukillios, ale klasickou podobu dal tomuto liter, žánru až Martialis. Jeho epigram je formálně básní psanou převážně v elegickém distichu, vyskytují se však i jiné rozměry (hendekasylab, cholijamb aj.), ale poměrně zřídka. Satira Martialových epigramů není sžíravá a adresná, básník postupuje spíše metodou typizace: bystrým okem odhaluje charakteristické negativní jevy souč. společnosti a pranýřuje jejich původce. Vyhýbá se útokům na vyšší společen. vrstvy a také sféra polit, života je z jeho tvorby téměř vyloučena, odhlédnemeli od umělecky nejslabších básní, pochlebujících mocným tohoto světa. Martialovy epigramy jsou nenapodobitelné ve svém umění na malé ploše podat charakteristiku dílčí skutečnosti v podstatných rysech, vyvolat v čtenáři jisté očekávání a naplnit je nečekanou, vtipnou pointou (acumen) nebo živě vykreslit směšnou postavu či situaci zachycením gesta, posunku nebo náznaku akce. K příznačným uměl. postupům autorovým patří parodie, nadsázka a gag. Jeho básně mají ještě dnes dar přiblížit dnešnímu čtenáři řím. skutečnost plastičtěji než dílo leckterého dějepisce.

     Již v antice byla Martialova sláva velká. Aelius Verus ho nazýval svým Vergiliem a ve 3. stol. byla jedna z jeho básni vzata za vzor pro oslavu Alexandra Severa. Poté ho citují nejen gramatikové jako Charisius a Priscianus, ale také církevní otcové Hieronymus, Sidonius Apollinaris aj. Znalost jeho básní nezanikla ani ve středověku, cesta vede přes Isidora ze Sevilly a Jana ze Salisbury. V novověké literatuře nalezl celou řadu napodobovatelů: ve Francii C. Marot a N. Boileau, v Polsku J. Kochanowski aj. Nejvýznamněji se Martialův vliv obrazil v něm. literatuře. Teoretický i epigonský zájem věnoval jeho dílu G. E. Lessing, ohlasy najdeme u F. Grillparzera, A. Platena, F. Schillera a J. W. Goetha (Xenie). Zprostředkovaně i přímo působil i na formování čes. moderního epigramu v díle J. Jungmanna, F. L. Čelakovského, J. Kollára a hlavně K. Havlíčka-Borovského. Velkou zásluhu na při­blížení Martiala modernímu čes. čtenáři má živé a osobité přebásnění výběru z Martialových básní provedené R. Krátkým.

 

 

Odrážka

Decimus Iunius Iuvenalis

Odrážka

*okolo 60, † po 127, římský básník

Odrážka

O jeho životě známo velmi málo. Autor sbírky Satiry, obsahující 16 rozsáhlých satirických básní, navazujících na tvorbu Luciliovu a Horatiovu. Pranýřuje lidské nectnosti (přetvářka, ženská zkaženost, lakota, pověrčivost), charakterizující mravní úpadek doby. Jeho kritika je maskována tím, že pro své postavy užívá jména již nežijících osob.

 

filozofie

Odrážka

Lucius Annaeus Seneca

Odrážka

*4 př. n. l., † 65 n. l., římský filozof, básník, prozaik a politik. Působil v Římě jako advokát, brzy si získal pověst předního římského řečníka a stal se senátorem. Znepřátelil si však ženu císaře Claudia Messalinu, která dosáhla toho, že byl v roce 41 poslán do vyhnanství na Korsiku. Druhá žena císaře Claudia Agrippina mladší mu roku 48 vymohla povolení k návratu a učinila ho vychovatelem svého syna, pozdějšího císaře Nerona. Po Claudiově smrti Seneca spolu s velitelem praetoriánů Sextem Afraniem Burrem řídil za nedospělého Nerona pět let státní záležitosti. Povahově labilního Nerona se snažil vhodně usměrnit, ale jeho vliv postupně slábl. Po smrti Agrippiny se vztah císaře k jeho učiteli značně zhoršil. V roce 62 odešel Seneca do ústraní a věnoval se plně literární činnosti. V roce 65 byl obviněn, patrně neprávem, z účasti na spiknutí a Neronem přinucen k sebevraždě. Jeho rozsáhlá literární činnost zasahovala zejm. do oblasti filozofie, přírodovědy a básnictví. Ve filozofii nebyl původním myslitelem; v duchu římského stoicismu věnoval pozornost především otázkám praktické etiky, hájil myšlenku rovnosti lidí a kladl důraz na plnění povinností, které má člověk k sobě samému i k ostatním. Nejpůsobivější jsou v jeho pojednáních ta místa, kde se výklad morálních principů opírá o autorovy životní zkušenosti (Listy Luciliovi). Jediný stoik z doby římského císařství, který si uchoval zájem o přírodní filozofii a přírodovědu (Naturales quaestiones – Otázky přírodní filozofie). Z básnické tvorby jsou nejvýznamnější tragédie, složené na tradiční řecké náměty a určené k přednášení a k četbě, nikoli k předvádění na jevišti. Psychologie postav je v nich potlačena; jsou pojaty jako dramatický střet jednoduchých protipólů stoické morálky, dobra a zla, ctnosti a neřesti. V dalších staletích Seneca ceněn zejm. jako velký moralista a jeho myšlenky, shodující se v mnohém s křesťanskou morálkou, byly v oblasti etiky hojně využívány. Mimořádně velký význam pro další vývoj latinské literatury měl jako prozaik po stránce formální; obohatil výrazové prostředky latiny, přispěl k rozvoji latinské filozofické terminologie. (Encyklopedie Diderot)

O duševním klidu (De tranquillitate animi) *okolo pol. 1. stol.

Odrážka

Filozofický dialog římského filozofa a literáta. V úvodu se na Seneku obrací s prosbou o radu rozháraný přítel Serenus. Má sice zálibu v střídmé životosprávě, ale kdykoliv se setkává s přepychem, nemůže se ubránit jeho lesku a ztrácí radost ze své skromnosti. Síly se snaží dát k dispozici státu, ale každý neúspěch ve veřejné činnosti ho vrací zpět do soukromí ještě zatrpklejšího. Hledá cestu z vlastní rozkolísanosti v obavě, aby nakonec nepřevládla v jeho povaze slabost. Ve své odpovědi přirovnává Seneca Serenův stav k rekonvalescenci. Není již nemocen, proto nevyžaduje tvrdších léčebných zákroků, pro jeho stav je však důležité, aby věřil v správnost vlastní cesty. Cílem snažení musí být získat a udržet si za všech okolností duševní klid. Návod k získání tohoto stavu postupuje nejprve vylíčením negativních vlastností, jež mu brání (vnitřní nestálost, rozkolísanost, časté střídání zájmů, aktivity a nečinnosti). Proti tomu je třeba bojovat cílevědomě zaměřenou  činností  veřejnou  nebo  soukromou. Pro duševní rovnováhu je dále žádoucí nelpět na majetku, přijímat trpělivě rány osudu a být na ně připraven, nepodléhat návalům nenávisti k lidstvu, ale na jeho vady pohlížet se shovívavostí. Také protivenství, která museli prožít slavní muži (Sokrates, Cato Mladší), je třeba pojmout jako pobídku k na­podobení jejich hrdinného postoje, ne jako popud k truchlení. Filozof se také má bránit přetvářce, střídat samotu s pohybem ve společnosti, duševní námahu s odpočinkem. Závěrem Seneca dodává, že všechny tyto prostředky vedou k úspěchu jen tehdy, je-li naše péče o duševní vyrovnanost horlivá a soustavná.

 

 

Svým tvarem stojí dílo na pomezí filozof, dialogu aristotelského typu, kde převažují del­ší souvislé pasáže nad skutečnou výměnou replik, listu a diatriby, útvaru, který přístupnými jazykovými prostředky seznamoval širší publikum s etickými zásadami filozof, škol. Výstavba pojednání se příliš neliší od techniky pou­žívané autorem v Listech Luciliovi (Epistolae ad Lucilium). Ústřední etický problém je rozdělen do dílčích bodů, které jsou postupně probírány formou obvyklou pro řečnická cvičení. Odstavec bývá většinou uveden tezí, jež dané filozof, zásadě odporuje, ta je potom vyvracena pomocí logických argumentů, citátů z řec. filozofů a příkladů z řím. historie. Seneca disponuje nepřebernou zásobou rétorických loci communes (obecně citovaných míst), jež dokáže obratně uplatnit. Argumentací podepřená dílčí zásada je vždy podkladem pro další, a tak text nabývá podoby plynulého toku myšlenek. Autor se nebrání ani vkládání delších úvah, rozsáhlejších příkladů a sérií sentencí; to vše mu napomáhá vyvolat dojem improvizace a navodit atmosféru důvěrného rozhovoru. Všechna částečná pozorování neomylně vedou k potvrzení předem vytyčené hl. teze. Závěrečné shrnutí je proto stručné a má spíše povahu konstatování. Seneca je tvůrcem tzv. nového řím. liter, stylu. Ten je charakteri­zován členěním v krátké, rytmické a myšlenkově vypointované sentence. Filozoficky je Seneca zástupcem řím. stoicismu, který však je značně eklektický a neváhá vypůjčovat si myšlenky jiných škol. Seneca neuchvacuje hloubkou myšlenkového záběru a teoretickou úrovní, ale je přitažlivý jemnou psychol. kresbou a optimismem člověka přitakávajícího životu.

Liter. ohlas Senekův v jeho době byl velký. Mezi nejslavnější díla následující nový styl patří i histor. epos M. Annaea Lucana Farsalské pole. K Senekově filozofii se hlásí císař Marcus Aurelius, na jeho myšlenkové poselství se odvolává ve své Útěše z Filozofie Boethius. Křesťanství nalézá mnoho společných tónů mezi Senekovou etikou a vlastními morálními zásadami. Proto byl filozof přijat do okruhu myslitelů křesťanskými autory citovaných a ve 4. stol. vznikla podvržená sbírka korespondence mezi ním a apoštolem Pavlem. Středověk zachoval Senekovo dílo v mnoha rukopisech, jeho jméno figuruje ve sbírkách citátů a sentencí. U nás patří k nejcitovanějším „pohanským" autorům v díle Tomáše ze Štítného, jeho myšlenky uvádějí i J. Hus a J. A. Komenský. Nejsilněji Seneca zapůsobil na franc. klasicismus. Jeho vliv se ovšem prosadil spíše v oblasti dramatu. Senekovy tragédie hluboce ovlivnily díla P. Corneilla a J. Racina a nemálo přispěly k formulování klasických zásad dram. tvorby u N. Boileaua. Přitažlivý byl pro literaturu i filozofův osobní osud (např. Sienkiewiczovo Quo vadis).

 

 

historie

Odrážka

Publius Cornelius Tacitus

Odrážka

*asi 55, † asi 116, římský historik

Odrážka

Autor rozsáhlého díla, v němž dominují dva obsáhlé a částečně dochované spisy, Historiae (Dějiny), popisující římskou historii 69 – 96, a Annales (Letopisy), vracející se k době 14 – 68; oba názvy vznikly dodatečně. Zvl. v renesanci měl velký vliv spisek De origine et situ Germanorum (Germánia), který je jedním z nejdůležitějších antických pramenů k poznání Germánů v římské době. (Encyklopedie Diderot)

Letopisy, Historie (Dějiny) (Annales, Historiae) - *1. pol. 2. stol. n. l.

Odrážka

Dvě díla římského historika, uměleckou formou zachycující události od smrti Octaviana Augusta po pád Neronův (Letopisy) a od zmatků po smrti Neronově do konce panování císaře Domitiana (Dějiny).

Odrážka

Obě díla (dohromady 30 knih) se zachovala jen neúplně. Z L. (16 knih) 1. - 4. kniha, 5. a 6. zčásti a knihy 11 a 16 bez začátku a konce. Z D. jsou k dispozici první 4 knihy a začátek 5. Tacitovo dílo je pramenem pro dobu vlády císaře Tiberia a Nerona, období zmatků po jeho smrti a část období vlády Vespasianovy. Podrobnější vylíčení událostí v Římě se střídá se stručnějšími průhledy do dění v provinciích. Ve vnitropolit. problematice je ve středu Tacitova zájmu vztah mezi císařem a senátem, osobnost císaře, psychol. motivace jeho činů a rozhodnutí.

Odrážka

V lidské psychice vidí autor zdroj všech histor, událostí. Děje vně Říma se soustřeďují zvl. okolo krizových ohnisek v Germanii a Parthii. Přesvědčením je Tacitus republikán aristokratického ražení, uznává však polit. nutnost vzniku a existence principátu.

Odrážka

Vpráci historika usiluje o krajní přesnost, využívá i autentických histor. dokumentů a výpovědí očitých svědků. Přestože jeho programová zásada psát bez hněvu a zaujatosti („sine ira et studio") není dodržována doslova (zvl. v portrétech panovníků), je mu na jeho dobu vlastní až překvapivě velká dávka objektivity (nezamlčuje ani klady svých polit, protivníků).

 

 

     V obou dílech postupuje autor tzv. analistickou metodou, tj. řadí události chronologicky podle dní v roce, tak jak bylo zvykem v starořím. kronikách. Tato technika přináší s sebou celou řadu problémů: narušuje jednotně vylíčení déle trvajících událostí, přetrhává děj, posloupnost a oslabuje uměl. působnost celku. Tyto nedostatky Tacitus plně nahrazuje sevřeným, ukázněným slohem, který využívá ostře vypointovaných sentencí tzv. nového stylu (Seneca), smysluplně volených zámlk a přesného odstínění přívlastků. Je mistrem drobnomalby histor. portrétu, z několika letmých prvků dokáže načrtnout přesvědčivě lidský charakter. Autorův pesimistický svět. názor vyrůstá ze 2 pramenů: veškeré svět. dění chápe jako výraz chorobné jednotlivcovy touhy po moci. Trag. prožitek dějinného determinismu vede u Tacita až k ztrátě víry v smysluplnou lidskou aktivitu a k fatalismu. To je už druhý zdroj, z něhož historikův pesimismus pramení: pozoruje totiž, jak se v průběhu dějin zužuje prostor pro individuální svobodu. Tok svého vyprávění často přerušuje filozof, úvahami a osobním komentářem k ději. Nejčastějším kompozičním postupem u Tacita je kontrast - určuje napětí souběžných dějů, portrétů postav i typů lidských jednání. Tak se budova Tachova histor. díla vysoko tyčí nad úzkými výchozími prostorami, z konkrétních dějů vytváří dějepisec typizované podoby lidského jednání srovnatelné se strukturami řec. tragédie. Drama, které L. a D. nabízejí, se přitom posouvá do abstraktnějších rovin, kde neplatí „deus ex machina" a kde se vztahy na ose provinění, trest a odpuštění stávají mnohem spletitějšími. Pokud je řešení lidských konfliktů u Tacita vůbec možné, může se uskutečnit jen ve společnosti samé.

     V tacitovském duchu složil své dějiny ve 4. stol. Ammianus Marcellinus. Tacitovo histor. dílo bylo hojně čteno ve středověku i za renesance; ideologům franc. revoluce posloužilo jako vzor protiabsolutistického postoje i jako album portrétů svobodomyslných mužů, považovaných za ideové předchůdce revoluce - "Tacitovo jméno nutí tyrany blednout", napsal franc. básník M.-J. Chénier. Tacitus byl často citován Voltairem, J.-J. Rousseauem, něm. osvícenci i rus. děkabristy. L. a D. byly také důležitým pramenem klasiků marxismu pro dějiny řím. říše. Histor. látky jako by přímo vybízely k liter, zpracování: Sienkiewiczovo Quo vadis, Feuchtwangerův Nepravý Nero a Gravesův Já, Claudius vycházejí z tacitovské faktografie a nezřídka přebírají i jeho hodnotící soudy. U nás byl Tacitus inspirátorem poe­zie J. Vrchlického a J. S. Machara, posloužil jako podklad histor. románů J. Loukotkové.

     Výpisky "Senát se usnesl, aby aedilové spálili jeho (tj. Cremutia Corda) knihy; ale ty se dochovaly, byvše . ukryty a pak zveřejněny. Tím směšnější je omezenost dočasných držitelů moci, kteří myslí, zeje možno za­ hladit také paměť příštího věku. Naopak trestáním věhlasných lidí vzrůstá jejich vážnost; cizí králové pak nebo ti, kdo si počínali stejně krutě, připravili sobě hanbu, oněm slávu" (1975, 198).

 

 

období úpadku - pozdní období – 2. st. n. l.

 

Odrážka

Marcus Aurelius Antonius

Odrážka

*121, † 180, římský císař od roku 161 a filozof

Odrážka

R. 161 – 169 řídil Římskou říši spolu s Luciem Verem; po jeho smrti vládl sám, od roku 177 se dělil o vládu se synem Commodem. Během jeho vlády se musela říše bránit prudkým útokům barbarských kmenů na Východě i v Evropě. Osobně vedl úspěšné vojenské operace proti germánským Markomanům a Kvádům (zčásti probíhaly na území dnešního Slovenska a jižní Moravy) i proti Sarmatům. V roce 180 podlehl ve vojenském ležení morové nákaze. Antická tradice ho hodnotila jako jednoho z nejlepších římských císařů. Nadšený stoupenec stoické filozofie, v níž nalézal oporu při plnění vladařských povinností. Byl přesvědčen, že vesmír je řízen prozřetelností, s kterou má člověk spolupracovat. Své filozofické úvahy si zaznamenával v soukromých, řecky psaných poznámkách, nazvaných Hovory k sobě. Vůči křesťanství vystupoval negativně. (Encyklopedie Diderot)

Hovory k sobě (Ta eis heauton) *70. léta 2. stol. n. l.

Odrážka

Řecky psané filozofické myšlenky římského císaře a filozofa.

Odrážka

V 1. knize (z celkového počtu 12) sepsané „v zemi Kvádů nad Granuou", tj. u sloven. Hronu, probírá Marcus Aurelius galérii postav, které se kladným způsobem zapsaly do jeho života. Kromě rodičů, děda Marka Annia Věra a adoptivního otce císaře Antonína Pia vzpomíná zvl. na své učitele filozofie (Apollonia, lunia Rustika a Sexta), gramatiky a rétoriky (Alexandra, M. Comelia Frontona). Druhou knihou začínají vlastní filozof, zápisky. V kratších či delších odstavcích jsou vykládány jednotí, filozof. zásady, morální postoje a aforistická naučení. Jednotí, myšlenky se periodicky vracejí, výklad není souvislý, ale jádro filozof, učení z něj lze vyvodit. Marcus Aurelius je přesvědčen o účelném uspořádání vesmíru, jehož částí je i člověk. Bůh je přítomen i v jednotlivci jako jeho vůdčí část - rozum. Řídí-li se člověk rozumem a nenechává se unášet klamnými představami, pak žije v souladu s přírodou. Tato forma života je zároveň životem ctnostným, jenž nalézá svůj smysl v naplňování dobra a odmítání zla. Kromě následování těchto zásad je vše ostatní nedůležité a zbytečné. Vnější vlivy nezasahují klid ctnostné duše, na jednání bližních hledí stoický myslitel shovívavě a s láskou. Chápe pomíjejícnost věcí, které přecházejí jedna v druhou, i pomíjejícnost vlastní. Zda se člověk rozpadne v atomy nebo v zákl. prvky, nehraje podstatnou roli. Důležité je, aby pochopil své místo ve světě a neotřesitelně je zaujal. Dovést lidi k tomuto názoru je nejdůležitějším úkolem filozofie.

 

 

Dělení díla na 12 knih je činem neznámého redaktora. Je otázkou, zda autor H. určil veřejnosti, či mu sloužily jako intimní deník, který sepisoval za rušných chvil svého tažení proti Markomanům a Kvádům. Žánrově lze H. nesnadno zařadit. Spadají do proudu pozdně filozof, písemnictví, jež se vyjadřovalo formou diatriby - kratší přednášky (Epiktetos), listu (Seneca) či dialogu (útvar obecně rozšířený už od Platona). Forma je částečně blízká i tzv. pestrému písemnictví, jež k sobě volně řadilo přejaté myšlenky, citáty a komentáře k nim (A. Gellius). Vývojově představuje dílo přechod mezi klasickým filozof, dialogem a jakýmsi „monodialogem" se sebou samým, jejž pro antiku dovršil Augustinus ve svých Vyznáních. Jeho kořeny lze hledat i v liter, druhu konsolace - útěchy, propracovaném zejména Senekou. Kompozice díla je na první pohled chaotická. Střídají se zde delší uzavřené útvary s pevnější myšlenkovou osnovou a aforisticky vyostřené, krátké sentence. Tato chaotičnost je však narušována periodickým opakováním zákl. filozof, myšlenek autora, vracejících se vždy s novou naléhavostí, jako by se tím čtenáři sugeroval vnitřní pohyb lidské duše, jež se vrací do sebe pro posilu z nejzákl. jistot své podstaty. Podobnou technikou pracuje i Augustinus. Styl H. je jasný a přehledný, autor si nelibuje v dlouhých periodách. Jeho jazykem je obecná řečtina (koiné). Filozoficky představuje Marcus Aurelius poslední vyznění tzv. mladší stoy s jejím sklonem k synkretismu a pesimismu ve vztahu k vnějšímu světu. Je příznačné, že celé H. jsou hluboce prodchnuty myšlenkou na pomíjejícnost všeho včetně individuální existence. Úvahy o smrti určují zákl. polohu díla. Jediným přístavem, kam se lze kdykoliv utéci z rozbouřených vln světa, je pro Marka Aurelia jeho vnitřní svět, ovládaný rozumnou duší.

Myšlenky a forma H. zapůsobily nejen na křesťanské myslitele, jako byl Augustinus, ale i na pohanskou opozici, jež v nich hledala posilu a inspiraci (císař Julianus). Ve středověku zájem o dílo upadá a oživuje se až s renesancí. V novověku se stává pramenem a vzorem sbírek sentencí (B. Pascal, F. La Rochefoucauld) a konfesí (J.-J. Rousseau). V jednotě panovníka a jeho díla byl hledán typ osvíceného vladaře (Fridrich Veliký). Forma první knihy je předobrazem moderní polit, memoárové literatury.

 
Odrážka

 

 

 

 
     
 

Imperium Romanum (Encyklopedie Diderot)

Právní a územní pojem označující všechny oblasti římského císařství. Zpočátku pojem chápán abstraktně jako výraz mocenské sféry římského národa, později i konkrétně jako vymezení hranic říše. Ze správního hlediska významné zejména a) Augustovo rozdělení provincií na senátorské (spravované senátem, bez vojenských posádek) a císařské (nově dobyté, spravované přímo panovníkem, s vojenskými posádkami); b) Diocletianovo administrativní rozdělení říše na dvanáct diecézí, které se dále dělily na provincie. Itálie byla rozdělena na dvě diecéze a tím fakticky postavena na roveň ostatním oblastem Imperia Romana; c) rozdělení Imperia Romana na část západní a východní po smrti císaře Theodosia I. v roce 395. – Největšího územního rozmachu dosáhlo Imperium Romanum za císaře Traiana (od Hispánie až po nově zřízenou provincii Arábii a Dákii), poté vedli císaři vesměs války obranné (viz též limes romanus) a od 3. stol. se Imperium Romanum postupně pod nájezdy barbarů i z vnitřních příčin rozpadalo. Právní pojem Imperium Romanum přetrval pád Západořímské říše v roce 476 a byl převzat Karlem Velikým, později i německými císaři (tzv. svatá říše římská národa německého, jež právně zanikla až 1806). Na východě byla nositelem státoprávní ideje Imperia Romana Byzantská říše až do svého zániku v roce 1453 a poté zcela formálně ruská carská říše do roku 1917.

 
 

 

 

Náboženský průvod

Plastika muže

Hadriánova vila v Tivoli

 

 

     

 

Forum Romanum