|
|
|
|
|
|
| 8. | Národní obrození | 8.1. | Česká literatura | 8.1.1. | Obecná charakteristika počátků národního obrození | |||||||
| 8.1.2. | Obranná fáze národního obrození | |||||||||||
| 8.1.3. | Ofenzivní fáze národního obrození | |||||||||||
| 8.1.4. | Fáze vyvrcholení národního obrození | |||||||||||
| 8.2. | Slovenská literatura | 8.2.1. | Obecná charakteristika | |||||||||
| 8.2.2. | Poezie | |||||||||||
| 8.2.3. | Próza |
8. NÁRODNÍ OBROZENÍ
 |
označení procesu politické a kulturní emancipace českého národa |
||
|
|
probíhalo ve třech vývojových fázích
|
|
|
1. fáze |
|
|
2. fáze |
|
|
3. fáze |
|
|
|
od 80. let 18. stol. do roku 1815 |
|
|
1815 - 30 |
|
|
1830 - 1848 |
|
|
|
období zvýšeného zájmu o český jazyk, dějiny a kulturu |
|
|
období formulování obrozeneckých programů (panslavismus) a vytváření zásadních vědeckých prací v národní jazyce |
|
|
období rozšiřování společenské základny a přerůstání obrozenské aktivity z oblasti pouze kulturně vědecké na politickou (austroslavismus, Repeal) |
|
|
|
J. Dobrovský F. M. Pelcl, V. M. Kramerius |
|
|
J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár, J. S. Presl |
|
|
K. H. Mácha, K. Havlíček Borovský, J. K. Tyl, B. Němcová, K. J. Erben, K. Sabina |
|
|
|
vznikaly první vědecké společnosti (r. 1784 Česká společnost nauk) a vlastenecké kroužky |
|
|
zvětšil se počet i význam vědeckých a kulturních institucí (r. 1818 Vlastenecké, dnešní Národní muzeum, v roce 1830 Matice česká); objevily se i falzifikáty, které měly dokázat starobylost národní kultury (Rukopis královédvorský, zelenohorský) |
|
|
zároveň vznikala vrcholná umělecká díla, zejm. literární |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
1. fáze |
|
|
2. fáze |
|
|
3. fáze |
|
|
|
od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol. |
|
|
poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol. |
|
|
30. – 50. léta 19. stol. |
|
| obranná (převážně vědci) | ofenzivní (vědci i básníci) | vyvrcholení obrozenských snah | ||||||
|
|
jiná koncepce rozděluje národní obrození do dvou etap - jazykově literární a politickou, obrození pak končí r. 1848 vytvořením české politické reprezentace; předělem mezi těmito etapami jsou 30. léta 19. stol. |
|
|
během národního obrození se vystřídali tito habsburští panovníci:
|
8.1. ČESKÁ LITERATURA
8.1.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POČÁTKŮ NÁRODNÍHO OBROZENÍ
|
|
v druhé pol. 18. století byla situace česky psané literatury velmi neutěšená
|
|||||||||||||||||||||
|
|
čeština se stala doménou tzv. brusičů neboli puristů
|
|||||||||||||||||||||
|
|
od pol. 70. let 18. stol. však nastává obrat |
|||||||||||||||||||||
|
|
knižní produkce v českém jazyce zase přibývá a čeština se postupně znova zmocňuje pozic, které ztratila v pobělohorské době |
|||||||||||||||||||||
|
|
vzniká novočeská poezie, drama i próza - během dvou tří generací |
|||||||||||||||||||||
|
|
vzniká i česká věda
|
↑
Tato doba nového vzestupu se nazývá národní obrození.
|
|
pro českou vědu národního obrození je důležitý vznik Královské české společnosti nauk - 1791
|
 |
teorie o vzniku národního obrození |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
křísitelská |
|
|
NO je v 19. stol. pokládáno za jakýsi zázrak |
|
|
|
|
|
|
- pobělohorské temno je považováno za národní smrt |
|
|
|
|
|
|
- ústní lidová slovesnost není brána jako součást budoucího vývoje |
|
|
|
|
|
|
- obrození bylo proto charakterizováno jako "národní vzkříšení" |
|
|
|
|
|
|
- obrozeneckým pracovníkům se říkalo křisitelé |
|
|
|
|
|
|
literárně historický spis - Antonín Rybička - Přední křisitelé národa českého (1883) |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
buditelská |
|
|
mladší vrstva literární vědy 19. století mluvila již o "buditelích" |
|
|
|
|
|
|
- pobělohorské temno je považováno za dobu spánku |
|
|
|
|
|
|
- vzniká tzv. pozitivistická literární teorie, která prosadila dnešní termín "národní obrození" (Jaroslav Vlček), ale vykládá ho idealisticky |
|
|
|
|
|
|
- NO vzniklo jako důsledek vlivu evropského osvícenství a jeho kořeny hledá v navázání na tradici husitství a vůbec na tradici reformační |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
materialistická |
|
|
za důvod vzniku NO pokládá společenský vývoj, jak se vytvářel od sedmdesátých let 18. století |
|
|
|
|
|
|
- objektivní podmínky pro obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu |
|
|
|
|
|
|
- z hlediska společenského vývoje je obrození těsně spjato s utvářením novočeského, tj. kapitalistického národa |
|
|
|
|
|
|
|
|
8.1.2. OBRANNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ
1. fáze NO
|
|
od 70. - 80. let 18. stol. do poloviny desátých let 19. století (1815 - Vídeňský kongres) |
||||||
|
|
období zvýšeného zájmu o český jazyk, dějiny a kulturu |
||||||
|
|
J. Dobrovský, F. M. Pelcl, V. M. Kramerius |
||||||
|
|
toto období lze nazvat obdobím generace J. Dobrovského a péčí o jazyk český
|
péče o jazyk
|
|
klíčovou úlohu sehrál jazykozpyt - studium jazyka
|
||||||||||||||||||
|
|
zvyšuje se zájem o české mluvnice a slovníky |
|
|
dochází k odsouzení snah puristů - brusičů, představovaných zejména Janem Václavem Pohlem a Maxmiliánem Šimkem
|
Josef Dobrovský (* 17. 8. 1753 Ďarmoty u Rábu - † 6. 1. 1829 Brno; český jazykovědec, zakladatel slavistiky a historik)
|
|
Měl pro první generaci našich obrozenců význam přímo klíčový, i když psal skoro vesměs německy a latinsky; česky otiskl jen několik kratších statí ke konci života. Jeho význam jako zakladatele srovnávacího slovanského jazykozpytu daleko přesáhl rámec naší literatury, Dobrovský byl již za svého života evropskou autoritou; po dlouhé době zase se uplatnil v jeho postavě příslušník našeho národa na mezinárodním poli. Jeho postavu literárně ztvárnil v půvabném románku Za ranních červánků (1875) Alois Vojtěch Šmilovský. Dobrovský se narodil r. 1753 v Ďarmotech u Rábu jako syn dragounského strážmistra Doubravského, kterého tam z Čech zavála služba; jméno Dobrovský vzniklo špatným zápisem do matriky. Otec se brzy poté usadil jako penzista v Čechách. Záhy však zemřel a matka se vdala za Němce, takže se v rodině mluvilo německy; česky se Dobrovský naučil až od spolužáků za gymnaziálních studií, která vykonal v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě a v Klatovech. Pak vystudoval v Praze filozofii a teologii a stal se vychovatelem v přední pražské šlechtické rodině hraběte Nostice, kde se seznámil se soudobým intelektuálním výkvětem. Zde působil v letech 1776 - 87, tedy právě v době vítězného tažení osvícenství. Po ukončení vychovatelského úkolu byl krátce správcem generálního semináře v Hradisku u Olomouce a od r. 1790 žil trvale v Praze jako soukromý učenec u svých šlechtických příznivců. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, zejména do Švédska (kam bylo za třicetileté války odvezeno jako kořist mnoho českých literárních památek) a Ruska. Zemřel r. 1829 v Brně na cestě z Vídně a zde je i pohřben. |
|
|
|
nevěřil v obnovení českého jazyka - domníval se, že čeština nemůže nazpět dobýt ztracené pozice jazyka náročné poezie i prózy a jazyka vědy |
||||||||||||
|
|
svůj názor na český jazyk a na možnosti jeho uplatnění vyjádřil pregnantně v závěru svých německy psaných Dějin českého jazyka a literatury r. 1792:
|
||||||||||||
|
|
více se zaměřil na jazyk české tvorby pro lid
|
|
|
Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice českého jazyka, 1809) |
||||||
|
|
Německo-český slovník (1802 - 1821) |
||||||
|
|
latinsky psaný spis Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris (1822, mluvnice staroslověnštiny, kterou mylně pokládal za praslovanštinu, tj. za společný jazyk starých Slovanů, za tzv. prajazyk) |
||||||
|
|
sledoval literární produkci vznikající v našich zemích v několika německých časopisech, které vydával
|
||||||
|
|
spisem Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury, 1792) založil Dobrovský naši literární historii
|
ad fontes
|
|
Dobrovského zásada vždy jít k pramenům (ad fontes) |
|
|
nedůvěřoval soudům převzatým z druhé ruky - kriticismus |
význam
|
|
stal se:
|
||||||
|
|
shromažďoval okolo sebe soukromé zájemce o jazyk a literaturu a dal jim vědecké základy - Václav Hanka a František Palacký |
||||||
|
|
působil i na novočeské básnictví, jak dokazuje jeho zájem o prozódii
|
literární historie a historie
Zájem o literární historii se v poslední čtvrtině 18. století stupňoval. Autoři literární historie buď vydávali starší díla (B. Balbín - Bohemia docta (Učené Čechy), ...), nebo se snažili o vlastní zhodnocení literární historie. V podstatě je k tomu vedly dva důvody. Jedním důvodem byl počínající proces národní a kulturní emancipace českého národa, druhým důvodem pak byl zájem šlechty zhodnotit její historickou činnost a přínos proti josefínským reformám. Objevuje se tedy tzv. "teritoriální vlastenectví" zahrnující v sobě pouze zemskou příslušnost k Čechám, nikoliv příslušnost národnostní. České země jsou pak chápány jako Bohemia nebo Böhmen.
Velkým přínosem tohoto období bylo, že Dobrovský nebyl jediný, který se zabýval literární historii. Měl možnost navázat na předchůdce i současníky zároveň.
Václav Fortunát Durych (* 28. 9. 1735 - † 31. 8. 1802, český filolog)
|
|
byl vlastním zakladatelem slavistických studií u nás a po té stránce učitelem Dobrovského
|
Mikuláš Adaukt Voigt (* 14. 1. 1733 - † 18. 10. 1787, český historik a numizmatik; zakladatel české numizmatiky, rodem Němec)
|
|
navazoval na Balbínův spis v latinské dvousvazkové práci Effigies virorum eruditorum (Obrazy vzdělaných mužů, 1773, 1775) a v literárním slovníku Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 sv., 1774 a 1783).
|
Karel Rafael Ungar (* 1734 - † 1807, rodem Němec)
|
|
vydal Balbínův spis Bohemia docta (Učené Čechy) |
|
|
byl knihovníkem ve Strahovském klášteře, pak správcem knihovny Klementinské (později univerzitní), kterou uspořádal a zkatalogizoval |
František Faustin Procházka (* 13. 1. 1749, † 2. 12. 1809, český literární historik a filolog; katolický kněz, knihovník univerzitní knihovny)
|
|
literární historik - třísvazkový soubor statí hlavně Miscellaneen der böhmischen und mährischen Literatur (Různé stati o české a moravské literatuře, 1784, 1785) |
||
|
|
autor latinsky psaného českého literárního dějepisu, sestaveného podle staletí |
||
|
|
vydával a jazykově adaptoval i staročeské spisy, které měly nahradit nedostatek původní produkce; vydal jich neméně než čtrnáct |
||
|
|
odmítal reformaci
|
Gelasius Dobner (* 30. 5. 1719 - † 24. 5. 1790, český historik)
|
|
otec kritického dějezpytu odmítal zkreslování českých dějin |
||||||
|
|
vydal v latinském překladu část Hájkovy kroniky (Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum, 1761 až 1786, 6 svazků)
|
František Martin Pelcl (* 11. 11. 1734 - † 24. 2. 1801, český osvícenský historik a jazykovědec)
|
|
jako náhrada za zkreslenou Hájkovu kroniku měla být Nová kronika česká (3 sv. 1791 až 1796; 4. díl, sahající do r. 1429, zůstal v rukopise) |
||
|
|
Pelcl byl vychovatelem u šlechtických rodin, zvl. u Nosticů, kde bylo středisko osvícenské kultury a opozice proti josefínské germanizaci a kde působil i Dobrovský |
||
|
|
později se stal (1793) profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě |
||
|
|
vydal Balbínovu Obranu a Příhody V. V. z Mitrovic s vlasteneckou předmluvou - viz výše
|
noviny, divadlo, zábavná próza
Václav Matěj Kramerius (* 9. 2. 1753 Klatovy - † 22. 3. 1808 Praha, český spisovatel, novinář a vydavatel)
|
|
vzděláním právník |
||||||||||||||||||||
|
|
otec Václava Rodomila Krameria
|
||||||||||||||||||||
|
|
nadšený propagátor a popularizátor osvícenských josefínských reforem (Kniha Josefova) |
||||||||||||||||||||
|
|
psal velmi dobru češtinou |
||||||||||||||||||||
|
|
založil Českou expedici (1790, jinde se uvádí 1789) - sloužila k vydávání lidové zábavné čtení (vzdělávací próza)
|
Zvláště veliký vliv na české obrození mělo české divadlo - vliv na národní uvědomování lidu. Divadelní tvorba prošla velikým a překotným vývojem, který byl v podstatě dovršen výstavbou Národního divadla. Začátky českého divadelnictví tohoto období však příliš radostné vyhlídky neskýtaly. Divadelní tvorba v první fázi obrození stála před několika důležitými úkoly. Předně musela:
|
|
zajistit pravidelná česká představení, |
|
|
postupně zvyšovat kulturní náročnost publika, |
|
|
vychovat české herce a české autory, |
|
|
vytvořit české hry. |
Pro začátky divadelní činnosti je charakteristická neexistence vlastní divadelní budovy pro české hry. Nejdříve se využívalo stávajících scén, kde se v drtivé většině případů hrálo německy a italsky (opera). Pokus o první české představení Kníže Honzyk (1771) skončil spíše fiaskem, než-li rodícím se úspěchem české divadelní tvorby. Obrat "k lepšímu" nastal až postavením vlastní divadelní scény Bouda (1786), která však neměla dlouhého trvání.
|
Divadlo v Kotcích |
Zřízené v roce 1739 v Praze v sále zrušeného obchodního střediska, tzv. Kotců, městskou radou Starého Města pražského. Pronajímáno různým divadelním společnostem. Repertoár tvořily zvláště italské opery, balety, později i německé činohry, frašky a pantomimy. Divadlo v Kotcích bylo prvním pražským městským divadlem, v pol. 80. let 18. stol. se zde uskutečnila první česká představení. Činnost Divadla v Kotcích ukončena po otevření Nosticova divadla v roce 1783. Pokus o české představení r. 1771 (překlad německé frašky Kníže Honzyk) nedošel ohlasu. |
||||
|
Nosticovo divadlo |
Divadlo v Praze, jehož budovu dal v roce 1783 postavit hrabě F. A. Nostic (architekt A. Haffenecker; původní název Gräflich Nostitzsches Nationaltheater - Hraběcí Nostické Národní divadlo); v roce 1797 přešlo do majetku českých stavů a bylo nazýváno Stavovské divadlo. Významná stavba českého klasicismu. Uvádělo hry, opery, balety a pantomimy v německém, respektive italském jazyce (1787 zde byla světová premiéra Mozartova Dona Giovanniho). Svou činností významně ovlivnilo vznik a rozvoj českého divadelnictví. 1785 až 1862, kdy bylo otevřeno Prozatímní divadlo, zde byla uváděna i česká představení, zejm. zásluhou J. N. Štěpánka, J. K. Tyla, J. J. Kolára. Velké oblibě se těšily české hry dávané od poloviny osmdesátých let (např. r. 1785 překlad německé veselohry Odběhlec od lásky synovské). V roce 1920 bylo zabráno českými herci a stalo se druhou scénou Národního divadla. V roce 1945 bylo přejmenováno na Tylovo divadlo, 1992 název Stavovské divadlo. V repertoáru převažují činohry, z operní tvorby zejm. díla W. A. Mozarta. |
||||
|
Bouda |
Divadlo v Praze, postavené z prken, otevřené 8. 7. 1786 hrou Láska a vděčnost k vlasti. Později nazýváno oficiálně C. k. vlastenské české divadlo. Hrála se zde česká a německá představení, zprvu komedie, později hry na vlastenecké motivy (Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova, vůdce Táboritů, Vršovci aj.) od vlastních autorů (V. Thám, P. Šedivý) i překlady (K. V. I. Thám). V pozadí stáli tehdejší podnikatelé K. Antong, J. Körner, F. X. Sewe, A. Zappe; po jejich neshodách v roce 1789 byla Bouda zbořena, ale soubor hrál i jinde až do roku 1803, kdy byl přejat Stavovským divadlem. |
||||
|
Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu, divadelní scéna v Praze - na dnešním Václavském náměstí (tehdy Koňský trh), otevřená v roce 1786. Na žádost skupiny českých divadelníků povolil založení divadla Josef II. vydáním „privilegia“ pro česká představení. Dřevěná budova (lidově nazývaná Bouda) byla postavena v horní části dnešního Václavského náměstí; v roce 1789 byla stržena a divadlo bylo přestěhováno do budovy zrušeného hybernského kláštera u Prašné brány. Od roku 1803 se hrálo v Raymanovském domě na Malé Straně, 1803 bylo privilegium prodáno českým stavům a česky se nepravidelně hrálo ve Stavovském divadle. K vůdčím osobnostem Vlastenského divadla patřili vlastenečtí intelektuálové (zejména V. Thám a K. V. I. Thám, M. Majober, P. Šedivý), kteří se pokusili o prosazování myšlenek českého národního obrození. V repertoáru zaměřeném zejména na lidové vrstvy měla významné místo osvícenská dramata a české historické hry, mj. Břetislav a Jitka (V. Thám), Oldřich a Božena (A. Zíma), Sedlské buřičství v Čechách (M. Stuna), Jan Žižka (J. Tandler). Významným uměleckým činem bylo též první uvedení her W. Shakespeara (Macbeth a Král Lear) v českém překladu. Vlastenské divadlo mělo zásadní význam pro další vývoj českého divadla, pro rozvoj české dramatické literatury a českého jazyka i pro emancipační hnutí českého národa. (Encyklopedie Diderot) |
Od počátku 19. století byly české hry zanedbávány. Pražský repertoár se šířil po venkově v loutkových hrách, které byly určeny dospělým. Cizí hry se přibližovaly domácímu obecenstvu často tím, že se jejich děj přenášel do českého prostředí. Z klasiků se dostal do repertoáru jen Schiller a Shakespeare (zejména Macbeth v překladu K. H. Tháma, vydaném s nadšenou předmluvou r. 1786). V původní tvorbě převažovaly hry vlastenecké. Většina produkce není dochována, ale o její šíři si můžeme udělat dobrou představu podle referátů v soudobých novinách.
Václav Thám (* 26. 10. 1765 Praha - † asi 1816 Halič, český dramatik, básník, překladatel, novinář a herec; cel. jm. Václav Jan Šimon Thám)
|
|
původně policejní úředník, ale opustil zabezpečené postavení a věnoval se plně literatuře a divadlu |
||||
|
|
seskupil kolem sebe celou družinu spolupracovníků a s nimi vydal již r. 1785 almanach Básně v řeči vázané, jímž chtěl dokázat, že je i čeština schopna pěstovat náročnou poezii, jakou četlo publikum v německém jazyku |
||||
|
|
Thámovy hry - napsal jich přes padesát - známe jen podle názvů:
|
Antonín Josef Zima
|
|
autor hry Oldřich a Božena |
Prokop Šedivý (* 4. 7. 1764 Praha - † před 1810, český dramatik, prozaik a básník)
O jeho životních osudech toho mnoho nevíme, dokonce není ani známo, kdy a kde zemřel. Byl synem sedláka (Podle Ottova slovníku naučného byl jeho otec sládek a staroměstský měšťan), studoval gymnázium u "piaristů". Ví se, že zastával nějaký úřad, ale pak se věnoval jako Thám literatuře a divadlu. Byl výtečným překladatelem dnes světových dramatiků (překládal Euripida, Corneillea, Molièrea, Shakespeara, Lessinga, Schillera, ...). Pro divadlo zpracoval více jak dvě desítky her (7 z nich vyšlo tiskem a 15 zůstalo v rukopisné podobě). Jako spisovatel se nevyznačuje originalitou, ani vkusem, ani vyššími literárními cíli. Jeho díla nemají valné kvality, jako ostatně většina děl tohoto období. Přesto má svůj historický význam a zásluhu: byl jedním z prvních, kdo budili lásku k české řeči a knize mezi nejnižšími vrstvami českého lidu. Počátkem 19. století opustil Prahu a živil se předváděním tzv. kukátka. (Kukátko je předchůdcem pozdější panoramy a vlastně i dnešního filmu. Říkalo se tak optickému přístroji, ve kterém bylo možno za poplatek prohlížet různé obrázky.).
|
|
je představitelem tzv. lokální frašky - jde o jeden z žánrových typů vídeňské lidové hry se zpěvy
|
||||||
|
|
o lokální pražskou frašku se pokusil ve hrách Masné krámy aneb Sázení do loterie a Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou |
||||||
|
|
prozaické práce:
|
Začátky náročnější prózy se objevují až po r. 1800 v některých překladech. Patří sem zejména Jungmannův překlad exotické povídky Atala od Fr. Chateaubrianda (1805) a překlad poučného románu J. Floriana Numa Pompilius (1808; Numa Pompilius - † 673 př. n. l., druhý římský král po Romulovi, zakladatel nejstarších římských kultovních institucí, stanovil božstva, jimž měli Římané odevzdávat oběti, určil i posvátné obřady, modlitby, oběti, písně, zakázal oběti lidské a vůbec krvavé a dával přednost obětem z polních plodin apod.) od Jana Nejedlého.
|
|
Jan Nejedlý, * 24. 3. 1776 - † 31. 12. 1834, český filolog a překladatel. Povoláním právník. Od roku 1801 profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě. Přispíval do Hlasatele českého a do Puchmajerových almanachů. Překládal z němčiny, angličtiny, latiny a řečtiny. Z odborných prací: Bőhmische Gramamatik. Bratr V. Nejedlého. (Encyklopedie Diderot) |
|
|
Vojtěch Nejedlý, * 17. 4. 1772 - † 7. 12. 1844, český básník a prozaik; katolický kněz. Člen Puchmajerovy družiny. Autor balad (Lenka, Krásná Božena, Básně), eposů (Přemysl Otakar v Prusích, Poslední soud) a rytířských povídek (Kvido, poslední král jeruzalémský). Bratr J. Nejedlého. (Encyklopedie Diderot) |
Václav Kliment Klicpera (* 23. 11. 1792 Chlumec nad Cidlinou - † 15. 9. 1859 Praha)
viz 2. fáze NO
Jan Nepomuk Štěpánek (* 19. 5. 1783 Chrudim - † 12. 2. 1844 Praha)
viz 2. fáze NO
novočeská poezie
Na rozdíl od počátků novočeského dramatu a prózy měla poezie poměrně hodnotnější úroveň. Důvodů bylo hned několik.
1. vydání almanachu r. 1785 - Básně v řeči vázané, sbírka měla dokumentovat:
|
|
básnické hodnoty starší poezie |
|
|
schopnost češtiny překládat z cizích jazyků - zejména z němčiny - tzv. anakreontská lyrika (říká se tak lehké poezii podle vzorů starořeckého básníka Anakreonta (druhá pol. 6. stol. př. n. l.) opěvující víno, zpěv a přátelství) |
|
|
několik pokusů o původní českou tvorbu |
2. Dobrovského reforma v básnictví - zavedení prozódie
3. činnost tzv. Puchmajerovy básnické družiny
| ukázka anakreontské lyriky - básnička z cyklu Někteří zpěvové z Anakreonta | ||
|
Amora Venuše Když Amor sobě vil kytičku, píchla ho včela do prstíčku. Počal si tedy naříkati, a šel k své matce žalovati, řka: Ach, milá máti, polituj! Teď umříti musí synek tvůj, neb mne píchlo malé hovádko, maje křídla jako háďátko, kteréž nazývají včeličku, do mého malého prstíčku. Smála se Venuše řkouc k němu, nic se, synáčku, nediv tomu, a posuď z toho bolesti těch, kteří přijdou tvému šípu v běh. |
||
|
Básnička byla napsána ještě před prozodickou reformou Dobrovského (postrádá pravidelného rozložení slovních přízvuků). Prozódii zavedla do praxe skupina básníků, kterou sdružil A. J. Puchmajer. |
Antonín Jaroslav Puchmajer (* 7. led. 1769 Týn nad Vltavou - † 29. září 1820 Praha, český básník a překladatel; katolický kněz)
Otec byl řemeslník. Národně se probudil až za vysokoškolských studií v Praze, kde studoval teologii. Hlavní zásluhu o jeho probuzení měl Š. Hněvkovský, který jej seznámil s Dobrovským. Dobrovský pak získal Puchmajera pro slavistiku a pro přízvučnou prozódii. Puchmajer působil jako kněz na různých místech, od r. 1807 farář v Radnicích u Plzně; zemřel v Praze. Pro začátky obrození je příznačné, že jádro svého díla vytvořil mimo Prahu.
Puchmajerova činnost je:
|
|
odborná
|
||||||||||||||||
|
|
básnická
|
| Bajka o mlékařce a hrnci mléka | |||||
|
Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně, Jako dobrá hospodyně, Nahlavu vzavši hrnec mlíka, Umyslila natrh jiti do Mělníka. Vlétni zatím suknici Kměstu porovné chvátá silnici; Pak že takto se lehčeji chodí, Sukni si podkasá, a obuv snohy shodí. Jduci cestou veselá, Počítá již vmysli, co vydělá, Pěkný dvacetníček, a snad i více nasvém mlíce. Myslila koupiti skopu vajec, a naně Nasaditi troje slepice |
Dokukaně: Bylať z Nadějovic paní Pepice. Cožby to bylo, řekla sama vsobě: Aby mi hodně kuřat ne vyseděly? Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době Mně jich několik potřeli: Bylabych musila zaviniti mnoho, Kdyby mi nemělo zevšeho toho Zůstati aspoň naprase. Zprasete, až se hodně vypase, Dostanu (kdož pak mi to přepře?) Tlusťoučkého, milostného vepře. Tak se sberou pomaličku a pomaličku Groše dopytlíčku! |
||||
|
Kdož mi přitakém požitku Krozmnožení mého dobytku Zapoví koupiti krávu; a potom březí kráva (Bodejž jen byla zdráva!) Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda Bujně skákati prostřed mého stáda! Vtom si Pepice hops! poskočí, Hrnec shlavy se skoti a plesk se nakusy rozskočí. Běda! ach, přenešťastná chvíle. Vejce, kuřata, slepice, Prase i vepř, i kráva i týle Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice, Co se již tak možnou byla učinila, |
Sničím a splačky se domů vrátí; Blaze ještě, že jí muž nevyplatí. Každý z nás, i blázni i mudrci praví, Větrné mosty si kštěstí vkotrbě staví. Sní se nám všem bdícím: jakž je nám tu blaze! Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze Za kanovníka, neboli za probošta volí Sčepicí a holí. Lid mne pražský miluje, ctí a zvelebuje. Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje; Dám hned probošství i kanovnictví kvindy: Jsemť ach! k-an pra-cký zas jak jindy. |
||||
| Báseň je přepsána do nového pravopisu, ale je podržena soudobá zvláštnost, že se totiž předložka píše dohromady s příslušným jménem. | |||||
|
|
především organizační
|
Šebestián Hněvkovský (* 19. 3. 1770 Žebrák - † 7. 6. 1847 Praha, český klasicistní básník; představitel puchmajerovské básnické školy)
Pocházel ze Žebráku (otec pocházel ze starého přistěhovalého polského rodu, domkář, řezník, koželuh, rolník i těžíř kamenného uhlí zároveň). Vystudoval v Praze práva (původně studoval na kněze). Po právnických zkouškách se stal radním v Plánici u Klatov, od r. 1805 – 26 v témž postavení působil v rodném Žebráce, kde se oženil, a r. 1826 – 36 byl starostou (purkmistrem) v Poličce. Posledních 11 let strávil na odpočinku v Praze.
|
|
pilný přispěvatel almanachů puchmajerovců |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
v tvorbě se opíral hlavně o lidové vrstvy |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
pěstoval anakreontiku a burleskní baladu (Vyšehradský sloup) vysmívající se pověrám |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
největší ohlas však měla jeho "směšnohrdinská" báseň ve 12 zpěvech (tj. komický epos) Děvín (1805); později - v době romantismu r. 1829 - přepracoval Děvín na epos hrdinský, ale ztroskotal
|
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
další díla:
|
Další přispěvovatelé do puchmajerovských almanachů
 |
Vojtěch Nejedlý - (viz výše) Hněvkovského krajan, děkan v Žebráce; pokusil se o rozsáhlé eposy, ale bez uměleckého úspěchu |
|
|
Jan Nejedlý - (viz výše) byl advokátem a od r. 1801 působil jako Pelclův nástupce - vyučující jazyka českého na univerzitě; překládal z řečtiny (1. zpěv Illiady), ale i z novějších literatur; jeho překlad románu Numa Pompilius (1808, z francouzštiny, viz výše) patří k prvním dílům náročnější novočeské prózy; vydavatel čtrtletníku Hlasatel český (1806 - 1808 a 1818) |
|
|
Josef Heřman Agapit Gallaš (1756 - 1840) - působil na Moravě, ranhojič v Hranicích; napsal dvoudílnou Múzu moravskou vydal r. 1813 a 1825 jeho přítel Tomáš Fryčaj; obsahuje ukázky lidové poezie |
Jakýsi spojovací článek mezi generací Dobrovského a Jungmannovou tvořily Prvotiny pěkných umění, které vydával vídeňský profesor Hromádko jako přílohu k C. k. Vídeňským novinám (1813 - 1817). Přispívali do nich příslušníci obou zmíněných generací. Mezi nimi byl i dobrušský kupec František Vladislav Hek (1769 - 1847), známý jako titulní postava Jiráskova F. L. Věka. Vynikl zejména jako satirik.
8.1.3. OFENZIVNÍ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ
Klikni zde :-)
8.1.4. FÁZE VYVRCHOLENÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ
Klikni zde :-)
8.2. SLOVENSKÁ LITERATURA
Klikni zde :-)
8.2.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA
Klikni zde :-)
8.2.2. POEZIE
Klikni zde :-)
8.2.3. PRÓZA
Klikni zde :-)
