8.   Národní obrození   8.1.   Česká literatura   8.1.1.   Obecná charakteristika počátků národního obrození  
                  8.1.2.   Obranná fáze národního obrození  
                  8.1.3.   Ofenzivní fáze národního obrození  
                  8.1.4.   Fáze vyvrcholení národního obrození  
          8.2.   Slovenská literatura   8.2.1.   Obecná charakteristika  
                  8.2.2.   Poezie  
                  8.2.3.   Próza  

 

8. NÁRODNÍ OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1. ČESKÁ LITERATURA

Klikni zde :-)

 

8.1.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POČÁTKŮ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.2. OBRANNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.3. OFENZIVNÍ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

 

2. fáze NO

odrážka

od poloviny desátých let 19.stol. do poloviny 30. let 19. stol.

odrážka

někdy se jako konec 2. fáze NO uvádí rok 1830 (červencová revoluce - pařížská revoluce v období 27. – 29. 7. 1830, zahájila nástup liberalismu v Evropě), nebo se uvádí pol. 30. let 19. stol. (do české i světové literatury vstupuje K. H. Mácha - vrchol romantismu u nás)

odrážka

1815 - 30 - období formulování obrozeneckých programů (mj. panslavismus)

odrážka

Panslavismus - kulturně politické hnutí, které vzniklo v 19. stol. a usilovalo o sjednocení slovanských národů východní Evropy obvykle pod ruskou patronancí. Panslavisté tvrdili, že německá a latinská kultura západní Evropy je již vyčerpána a že musí ustoupit nastupující mladé slovanské kultuře. Od 70. let 19. stol. dostal panslavismus zahraničně politické souvislosti vzhledem k úloze Ruska při vytváření národních států na Balkánském poloostrově a stal se vlivnou ideologií ruské vládnoucí třídy a ruského nacionalismu. Koncem 80. let ztratil panslavismus vliv. V modifikované podobě se objevil na začátku 1. světové války. Hlavní představitelé: N. J. Danilevskij, Michail Nikiforovič Katkov (1818 – 1887), N. P. Ignatěv. (Encyklopedie Diderot)

odrážka

vytváření zásadních vědeckých prací v národní jazyce

odrážka

J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár, J. S. Presl

odrážka

toto období lze nazvat obdobím generace J. Jungmanna a vytvořením vědeckého českého jazyka

východiska 2. fáze NO

odrážka

česká literatura má za sebou již určité úspěchy - bohemistické práce Dobrovského, Thámovy a Puchmajerovy almanachy, Hněvkovského Děvín

odrážka

ve městech přibylo českého živlu

odrážka

zvětšovala se účast česky smýšlejících vzdělanců na kulturní tvorbě

odrážka

sílí vliv počínající české buržoazie

odrážka

období po napoleonských válkách

odrážka

osvícenská filozofie a klasicismus ustupují do pozadí - počíná romantismus (jeho první fázi, představované u nás zhruba dvacátými léty, říkáme někdy preromantismus)

úkoly 2. fáze NO

odrážka

získat pro česky psanou literaturu nové společenské vrstvy

odrážka

vytvořit literární díla, která by snesla již přísnější umělecká měřítka


charakteristika literárního vývoje

Ve druhé fázi NO se v české literatuře objevuje romantismus. Má zcela jiné pojetí literární tvorby, jiná jsou i východiska, ze kterých čerpá.

 

Romantismus

Klasicismus - osvícenství

  důraz na citovou složku člověka     důraz na rozumářskému osvícenství  
  zdůraznění národní specifičnosti     jednostranná závislost na antických vzorech  
  objevení krásy literární lidové tvořivosti     často vyumělkovaná tvorba pozdního klasicismu  
  opírá se o historii, v níž zdůrazňuje především středověk        

 

odrážka

důraz na národní specifičnost spojený s citovým akcentem posiloval utváření novodobého národa tím, že zbavoval obrozenské kulturní pracovníky pocitu méněcennosti a závislosti na německé vzdělanosti

odrážka

důraz na minulost přispíval k národní hrdosti

odrážka

zájem o lidovou tvořivost umožňoval opřít se o autoritu lidové písně, která pomohla překonat kulturní mezeru vzniklou v oficiální literatuře 18. století a zejména uchvacovala svými vysokými estetickými i etickými hodnotami

 

Kulturní tvorba byla hlavním polem, na kterém se mohla česká buržoazie u nás tehdy projevit, a proto nabývala i literatura zvláštní důležitosti. Literární tvorba byla tedy předstupněm snah politických.

Všichni významní tvůrci této doby byli současně činni na poli básnickém i vědeckém (Čelakovský nebo Kollár byli univerzitními profesory nebo že Palacký a Šafařík psali také básně).

 

 

Tři důležité předpoklady literárního vývoje

 
 

1. Především to bylo vypracování básnického a odborného jazyka, který by stačil na nové funkce, které nyní literatura dostávala. Protože se vlastně po celá dvě staletí nevytvářela českým jazykem věda a náročná poezie byla zúžena na malý tematický prostor, vymizela mnohá slova a jazyk neměl dost prostředků pro vyjádření nových pojmů a představ. S tím se potýkala již generace Dobrovského, ale protože ještě neusilovala o náročnou poezii evropské úrovně ani o tvorbu vědeckou, vystačila s oživováním starých českých slov, jak to doporučoval Dobrovský, a s přejímáním některých polonismů, jak to v praxi provedl Puchmajer. Nyní šlo o vytvoření nového jazyka básnického; zde měl zásadní význam Jungmann, který šel jinými cestami než Dobrovský, a proto také narážel na jeho odpor.

 
 

 

 
 

2. Předpokladem pro kulturní rozvoj bylo posilování historického vědomí a v této souvislosti nové oživení přetržené husitské tradice; zde byl hlavním tvůrcem Palacký.

 
 

 

 

3. A konečně bylo velikou oporou pro národní snahy formulování a propagování slovanské myšlenky. Sem směřovalo životní dílo J. Kollára, P. J. Šafaříka a zčásti i F. L. Čelakovského. Syntézu všech snah představuje pak dílo Máchovo.

 

Rozvoj národních snah představovaly časopisy:

odrážka

1813 - 1817 vycházely jako beletristická příloha C. k. Vídeňských novin Prvotiny pěkných umění

odrážka

1815 - 1817 vycházel Povídatel

odrážka

1819 - 1820 Kratochvilná včelička

odrážka

obě předcházející periodika vycházela péčí Matěje Josefa Sychry (* 1776 - † 1830, český básník; katolický kněz)

odrážka

Farář v Jimramově a ve Žďáru. Autor vlasteneckých básní (Maličkosti v řeči vázané) a literatury náboženské a výchovné (Kázání). Vydavatel zábavných a vzdělávacích časopisů (Povídatel, Kratochvilník, Kratochvilná včelička).

odrážka

1820 - 1823 čtvrtletník Dobroslav vydávaný Josefem Liboslavem Zieglerem

odrážka

1820 - 1825 Čechoslav , založený Václavem Rodomilem Krameriem

odrážka

v třicátých letech byl důležitý nový Čechoslav - 1830, redigoval Josef Jaroslav Langer (* 12. 11. 1806 - † 28. 4. 1846, český básník a prozaik)

odrážka

Od obrozenského preromantického vztahu k národní literatuře a folkloru přešel k nekonvenčnímu satirickému pohledu na vlasteneckou společnost (Selanky, Kopřivy, Bohdanecký rukopis, Den v Kocourkově). Jeho dílo vyjadřuje vědomí nezbytnosti politického práva národů na sebeurčení (zejm. báseň České lesy).

odrážka

1834 - 1837 a 1841 - 1845 Květy (redigoval Josef Kajetán Tyl)

odrážka

1834 - 1835 Česká Včela (redigoval František Ladislav Čelakovský)

 

odrážka

vědecké časopisy

odrážka

1821 - 1840 Krok

odrážka

1827 Časopis Společnosti vlasteneckého musea v Čechách (pod titulem Časopis Národního muzea vychází dodnes)

odrážka

Význam mělo i založení dvou ústavů, Národního muzea (1818) a Matice české (vznikla 1830 jako "Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české" při Společnosti muzejní). Matice pečovala zejména o vydávání českých knih.


 

Josef Jungmann (* 16. 7. 1773 Hudlice u Berouna - † 14. 11. 1847 Praha, český jazykovědec, literární historik, básník a překladatel; přední osobnost národního obrození)

    Jungmann se narodil r. 1773 jako syn domkáře v Hudlicích u Berouna. Vystudoval v Praze gymnázium, filozofii a práva a pak - po složení příslušných zkoušek - se stal učitelem na gymnáziu v Litoměřicích. Posiloval češství svých žáků i tamních bohoslovců tím, že je soukromě vyučoval češtině. Roku 1815 přešel na staroměstské gymnázium do Prahy a tam žil až do své smrti r. 1847. Již za života se mu dostalo všeobecného uznání.

 

 

Tvůrce jazykového a literárního programu, který realizoval ve vlastních básních (příspěvky do Puchmajerových almanachů, např. romance Oldřich a Božena); dokazoval uměleckou působivost metrických prostředků a prozodických systémů, zejména v náročných překladech děl světové literatury (Slovo o pluku Igorově, J. W. Goethe, Heřman a Dorota, F. Schiller , óda Na radost, Píseň o zvonu, J. Milton, Ztracený ráj, F. R. Chateaubriand, Atala). Jeho překlady znamenaly odklon české poezie od klasicistické uměřenosti a normativnosti k modernímu preromantismu, který vyzdvihoval slavnou českou minulost, humanismus a sílu národa obsaženou ve folkloru. Český jazyk obohacoval o slova přejatá ze slovanských jazyků, oživením archaismů a citlivým vytvářením neologismů. Autor první učebnice literární teorie a poetiky (Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu). Vytvořil soupis českých literárních děl dochovaných rukopisně, knižně i časopisecky, i s jejich výkladem (Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka). Vrcholem jeho třicetileté vědecké práce je pětidílný Slovník česko-německý, který obsáhl 120 000 slov. (Encyklopedie Diderot)

 
     
 

     Vůdčí postavení ve druhé fázi NO měl Josef Jungmann. Šel jinými cestami než Dobrovský, jak to odpovídalo nové společenské a kulturní situaci. Jungmann byl vlastně protichůdcem Dobrovského pokud šlo o názor na vývojové možnosti češtiny i pokud šlo o citový přístup k české kultuře. Jestliže Dobrovský byl především racionalista, jehož síla byla v sžíravé a často ironické kritice, Jungmann byl především člověk vášnivého citu. Výmluvně to dosvědčují následující dva úryvky z jeho Slovesnosti. Český jazyk charakterizuje takto:

 

     ... svou látkou i dobou co první velikosti hvězda na obloze národův se třpytící, jazyk bohatý, ohebný, měkký, nicméně silný, dvorný, libozvučný, ke všem prozaickým i básnickým dílům nanejvýš způsobný, a kdyby i národním nebyl, již svou vnitřní dokonalostí pozornosti naší a šetrnosti hodný. Není-li dílům našim té odplaty, jaková dílům podobným u velikých národův se dostává: jest v tom již nějaká pro šlechetného Čecha odplata, že - česká jsou; odplata v tom oblažujícím vědomí, že i on něco k zachování a ušťastnění národu svého učinil.

 

     A o pár řádek dále:

 

     Nemýliž nás, co nepříznivci hlásají o vadách, o hynutí jazyka našeho, an nás ctitele jeho za blouznivce a pošetilce vydávají; vše to činí, že ho neznají, že svůj sami přepjatě milují, ba někdy i z horší příčiny. Co jim platná velikého národu vzdělanost a literatura, an tak málo v moudrosti, lidskosti a mravní dobrotě prospěli. My jim ne hanou, ale skutky čestnými odpovídejme.

 

     Nemohouce míti literatury velkých národův, jež bychom snad jí zaplavovali, jako oni svou zaplavují svět, chtějme píliti o skrovnou, ale výbornou a péče hodnou slovesnost. Hleďme více k národnímu blahu a vzdělávání než k nějaké jeho u cizích slovútnosti a jménu, a bude i národ i vláda žehnati počínání naše; mysleme, že božská prozřetelnost, kteráž má své nezpytatelné cesty, postavila nás právě v tu zemi, v ten národ, kterýž pečlivosti naší nejvíc potřebuje. Nemějme zření k pomíjející v literatuře módě, ale k stálému užitku; varujme se poklésků jinonárodních literatur, kteréž staly se trhovými, ziskonosnými promyslníkův fabrikami; spokojeni buďme skrovnou od skrovné vlasti odměnou; pracujme pro vlast, ne pro sebe, aniž dbejme jak mnoho, ale jak dobře!

 
     
odrážka

Rozmlouvání o jazyce českém (1806, Hlasatel český)

odrážka

jde o dvě stati, kterými vyjádřil kulturní snahy své generace

odrážka

ve formě dialogu mezi stoupencem a odpůrcem národních snah odůvodnil zde Jungmann své pojetí národa

odrážka

hlavní znak národnosti vidí v jazyku

odrážka

Čechem tedy není každý obyvatel české země, ale jen ten, který česky mluví

odrážka

jde o naprosto jinou koncepci, než jakou byla koncepce osvíceneckého vlastenectví, která vlastence chápala teritoriálně - Čechem je ten, kdo žije na území českých zemí

odrážka

jde tedy o vlastenectví opírající se o slovanské vědomí - je prostředkem k dosažení národnostní rovnoprávnosti

odrážka

tomu měla sloužit především českým jazykem pěstovaná věda, schopná přispět ke kulturnímu povznesení širokých vrstev a ke zlepšení jejich života

odrážka

proto se Jungmann zasloužil i o založení výše zmíněného časopisu Krok

 

odrážka

vlastní básnická tvorba

odrážka

těžištěm byla překladatelská činnost - překlady dokázal, že je čeština schopna vyjádřit i velmi náročné myšlenky světové literatury

odrážka

překládal z:

odrážka

angličtiny (Alexander Pope [poup], Thomas Gray [grej], John Milton [miltn]),

odrážka

němčiny (Johann Wolfgang von Goethe [géte],  Johann Christoph Friedrich von Schiller [šilr], Johann Gottfried von Herder [herdr], Gottfried August Bürger [birgr], Friedrich Gottlieb Klopstock [klopstok]),

odrážka

ruštiny (Nikolaj Michajlovič Karamzin),

odrážka

francouzštiny (François-Auguste-René de Chateaubriand [šatobrijan])

odrážka

nejvíce zapůsobil překladem Chateaubriandovy povídky Atala (1805), jeden z prvních pokusů o náročnou novočeskou prózu, a překladem Miltonova Ztraceného ráje (1811, na překladu však pracoval již od r. 1800)

odrážka

tento překlad měl nesmírný význam pro další rozvoj českého básnického jazyka - překladatelské veledílo:

 

verše IV. zpěvu - líčení ráje

       
 

Odtud zdvihne se a těží nepřítel

k mezem Edenu, kde utěšený ráj,

v blízce teď, svým zelenitým obvodem

věncuje, co polní tvrzí, planité

témě příkré pustiny, jíž srstnaté

boky peřestým a divým obrostlé

houštím brání dostupu: a k temeni

pnou se v kolmou výši stíny nádherné

cedrů, jedlí, sosen, rozsochatých palm,

vstupujíce řádně, stíny nad stíny:

čacké lesní divadlo! a nad vrchy

jejich strmí náspy ráje zelené,

daleká nás všechněch otci výhlídka

na nížinu panství jeho okolní!

Výše náspů stála řada okrouhlá

   

stromů vzácných, pěkným těžkým ovocem,

zlatým ovocem i květem pospolu,

sličným měňavostí barev živoucích,

na něž svými radostněji lučilo

slunce paprsky, než na spanilý

mrak západní, neb mokrý luk, an zemi bůh

deštěm zrošuje; tak milostnýtě byl

onen kraj! Tu za čistějším čistější

povětří mu vane vstříc, a do srdce

dýše zdárně jarní vznik a potěchu,

hodnou zapuzení všeho zármutku,

jen ze zoufalosti. Měkcí větříci,

chvějíce svá vonná křídla střásají

zápach kvítkový, a šepcí, odkavad

nabrali té balšámové kořisti.

 
           
odrážka

Ke konci života vydal Jungmann ještě překlad Goethova idylického eposu Heřman a Dorota (1841)

odrážka

v rukopise zůstal překlad Slova o pluku Igorově

odrážka

z Jungmannových původních básní (celkem nečetných) jsou vývojově důležité dvě první české znělky a romance Oldřich a Božena

 

odrážka

rozšiřování slovní zásoby

odrážka

Jungmannovy překlady usilovaly o filologickou přesnost

odrážka

proto musely řešit obtížné jazykové problémy - vyrovnat se s nedostačující slovní zásobou tehdejší češtiny

odrážka

rozšiřování slovní zásoby řešil:

odrážka

oživováním zapomenutých staročeských slov

odrážka

přejímáním z jiných slovanských jazyků, zejména ruštiny a polštiny

odrážka

vytvářením novotvarů

odrážka

jeho neologismy byly úspěšné - dovedl vytvářet nová slova v duchu jazyka a kromě toho se již mohl - na rozdíl od pobělohorských "puristů" - opírat o literární produkci

odrážka

šlo mu také hlavně o synonyma básnického jazyka

odrážka

tak vytvořil nová básnická slova

odrážka

z pol. - chmura, linouti se, ohon, ohromný, úsvit

odrážka

z ruš. - blahý, bol, děva, dolina, chlum, luh, plod, rov, šíje

 

odrážka

odborná činnost

odrážka

z odborné činnosti přispěla k rozvoji literatury všechna tři jeho rozsáhlá díla:

odrážka

Slovesnost

odrážka

Historie literatury české

odrážka

Slovník česko-německý

 

odrážka

Slovesnost (1820)

odrážka

sloužila především školské potřebě jako učebnice

odrážka

napsal ji, když byla zavedena na gymnáziích jako předmět (nikoli dosud jako vyučovací jazyk!) čeština

odrážka

byla to teorie literatury s připojenou čítankou

odrážka

tím, že uváděla příklady z české literatury od doby Husovy až po současnost, ukazovala prakticky bohatství české literární tvorby

 

odrážka

Historie literatury české (1825)

odrážka

tato práce se opírá o starší dějiny Dobrovského, ale liší se od nich pojetím

odrážka

jádrem je knihopis, tj. soupis všech tehdy známých českých literárních památek od nejstarších dob až do Jungmannovy doby

odrážka

látka je rozdělena do několika oddílů, jimž vždycky předchází syntetická stať o stavu osvěty a literární tvorby v dané periodě

odrážka

zde bylo názorně ukázáno veliké bohatství české literatury v starší době

 

odrážka

Slovník česko-německý (vydaný v pěti svazcích velkého formátu v letech 1834 - 1839)

odrážka

shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka - 5dílný (120000 slov)

odrážka

čerpal:

odrážka

z literárních památek

odrážka

z řeči lidu

odrážka

z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura, závoj, tklivý)

odrážka

vytvářel novotvary (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.)

odrážka

důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný

odrážka

na 4689 stranách shrnul slovní bohatství spisovného jazyka s četnými doklady a dodnes je nejlepším pramenem pro poznání obrozenské češtiny a nejednou poslouží i při četbě textů staročeských

odrážka

toto dílo bylo chloubou soudobé české vědy a mohlo být uskutečněno jen proto, že Jungmann našel řadu obětavých spolupracovníků a sám přinesl značné finanční oběti, aby dílo mohlo vyjít

 

odrážka

z pozůstalosti byly vydány Jungmannovy Zápisky

odrážka

jsou zajímavé především tím, že se v nich Jungmann, který přeložil duchovní epos Miltonův, jednoznačně projevuje jako ctitel Voltairův

 

Jungmannova škola

 

Jungmann měl veliké organizační schopnosti a seskupil okolo sebe - zvláště v Praze - celou řadu spisovatelů. Z básníků mu byl blízký zejména Antonín Marek a Matěj Milota Zdirad Polák, z vědců Jan Evangelista Purkyně a Jan Svatopluk Presl.

 

 

Antonín Marek (* 5. 9. 1785 Turnov - † 15. 2. 1877 Praha-Smíchov, český katolický kněz a spisovatel; národní buditel, stoupenec osvícenství, předchůdce Kollárovy ideje slovanské vzájemnosti)

    Používal pseudonym Bolemír Izborský. Většinu života strávil v Libuni na Jičínsku. Jeho Logika nebo Umnice, zpracovaná na podnět J. Jungmanna, je prvním česky psaným filozofickým a logickým spisem z doby národního obrození; spoluzakladatel české filozofické terminologie. V roce 1844 spojil Logiku s výkladem metafyziky v knize Základové filosofie. Překládal Ovidia, W. Shakespeara a F. Schillera.

odrážka

spřátelil se s Jungmannem v Litoměřicích za bohosloveckých studií

odrážka

jako básník příliš netvořil, ale jeho dvě Poslání ( = básnické listy) Jungmannovi mají význam jako vášnivý projev rusofilství a předstupeň Kollárovy Slávy dcery

odrážka

spolupracoval s Jungmannem na Slovníku a zasloužil se o novočeské filozofické názvosloví (1820 zpracoval podle německých pramenů Logiku nebo Umnici)

 

Matěj Milota Zdirad Polák (* 14. 2. 1788 Zásmuky u Kolína - † 31. 3. 1856 Vídeňské Nové Město, český básník; sběratel lit. starožitností)

    Preromantickou reflexívní básnickou skladbou Vznešenost přírody vnesl do vlastenecké poezie nové téma a básnický jazyk. Novátorské byly i jeho pokusy ohlasové poezie (Oklamaný miláček). Účastnil se tažení do neapolského království, kde se podílel na vykopávkách v Pompejích; první tažení vylíčil v cestopise Cesta do Itálie (1820 - 1822, v časopise Dobroslav; cestopis vyniká svěžestí podání a je proložen básnickými pasážemi). Vstoupil za napoleonských válek do vojska a dosáhl až hodnosti generála; jak však postupoval v hodnostech, odcizoval se českému prostředí.

odrážka

ve své době proslul básnickou skladbou Vznešenost přirozenosti, otiskovanou r. 1813 v Hromádkových Prvotinách

odrážka

r. 1819 vyšla v přepracované podobě a v Jungmannově revizi knižně jako Vznešenost přírody

odrážka

jde o příklad tzv. popisného básnictví, jaké bylo v tehdejší době v evropských literaturách velmi oblíbené

odrážka

dnes je to již skladba zapadlá, ale některá místa stále prozrazují opravdového básníka, např. začátek časoměrného prologu:

     
 

Mhou klenutý strope, odvážným ve blankytu rozpjat

obloukem! Tobě pozdravení a radosti přináším

usmání. Žízním: zdrojové jen rozkoše plodní

zohnivělému mohou prochlad prsu dáti sílící.

Ze hlubokých by jezer, duchové kdež nektaru slastí

číše plní, bylo prahnoucím jen krůpějí ústům

dáti, cit okřáním pěkný by se lehce vyvíjel.

 
     
odrážka

z drobných Polákových básní žije znárodnělá píseň Sil jsem proso na souvrati

 

Jan Evangelista Purkyně (* 17. 12. 1787 Libochovice - † 28. 7. 1869 Praha, český lékař, přírodovědec a filozof)

    Dosáhl světového významu jako fyziolog. Profesor na univerzitě ve Vratislavi (kde založil první fyziologický ústav v Evropě) a na univerzitě v Praze. Organizátor vědeckého a kulturního života, národní buditel. Původně studoval bohosloví, později vystoupil z piaristického řádu. Věnoval se fyziologii, v roce 1825 objevil buněčné jádro v ptačím vejci a objasnil význam buňky jako základní strukturní a funkční jednotky rostlinných a živočišných organismů. Řada buněčných struktur, které objevil, nese jeho jméno (např. Purkyňovy buňky v mozečku, obraz cév v oku zvaný Purkyňova blesková figura, Purkyňova vlákna v srdci aj.). Zabýval se optikou. Spoluzakladatel Spolku českých lékařů a Časopisu lékařů českých, od roku 1853 vydával český přírodovědecký časopis Živa, usiloval o založení české akademie věd. Pod vlivem klasické německé filozofie vytvořil panteistický názor s dynamickým pojetím světa, který vyložil v díle Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce.

odrážka

pro českou kulturu je důležitý svou účastí na založení časopisu Krok, do něhož též přispíval, a jako překladatel básní Schillerových

 

Jan Svatopluk Presl (* 4. 9. 1791 Praha - † 6. 4. 1849 Praha, český přírodovědec, polyhistor; bratr Karla Bořivoje Presla)

    Profesor na Lékařské fakultě univerzity v Praze. Aktivní v politickém dění (Slovanský sjezd, říšský poslanec). Jeden ze zakladatelů Národního muzea v Praze a Matice české. Věnoval se botanice, zoologii, mineralogii a dějinám vědy. Vydával první vědecký časopis Krok.  Autor prvních česky psaných knih o chemii a nového českého chemického názvosloví, tj. názvů chemických prvků včetně koncovek oxidů, které umožňují rozlišit mocenství. Hlavní díla: Všeobecný rostlinopis, Ssavectvo, Rostlinář, Nerostopis čili Mineralogie (s vlastními ilustracemi). Spolu s bratrem vytvořil českou botanickou terminologii a vydal dílo Flora Čechica – Květena česká.

odrážka

proslul jako botanik (Flora Čechica - Květena česká, 1819)

odrážka

usiloval o české přírodovědné názvosloví a přičiňoval se o vzdělání řemeslnictva

odrážka

vytvořil (spolu s J. Jungmannem) základy české přírodovědecké terminologie

 

 

František Palacký (* 14. 6. 1798 Hodslavice na Moravě - † 26. 5. 1876 Praha, český historik a politik; zakladatel novodobého českého dějepisectví, jeden z nejvýznamnějších politických představitelů 19. stol.)

    Narodil se r. 1798 v Hodslavicích na Moravě jako syn učitele na evangelické škole. Myšlenkově vyzrál na studiích v Trenčíně a zejména na vynikajícím lyceu v Bratislavě. Pak byl několik let šlechtickým vychovatelem a zabýval se poezií. Roku 1823 odešel do Prahy, kde se za vedení Dobrovského věnoval historii, které pak zůstal věrný až do smrti. Zabezpečil se sňatkem a rychle se stal jedním z předních organizátorů kulturního života. Zemřel jako obecně uznávaný a ctěný "otec národa" r. 1876. Jestliže Jungmann obrátil ve své Historii literatury české pozornost k naší minulosti kulturní, minulost politickou vylíčil František Palacký.

 

 

První redaktor Časopisu společnosti vlasteneckého musea v Čechách. Stál u zrodu Matice české a Svatoboru (1862), spolku českých spisovatelů. Vytvořil projekt české encyklopedie, který uskutečnil jeho zeť F. L. Rieger jako Riegrův slovník naučný. V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze. Jako politik odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši, prosazoval austroslavistický program požadující přeměnu mnohonárodnostní rakouské monarchie na federativní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil k hlavním stoupencům národní jednoty Čechů a Slováků. V roce 1863 jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem založeným na přirozených historických právech národní samostatnosti, v němž nově formuloval české politické požadavky z roku 1848 (Idea státu rakouského). V monumentálních pětisvazkových Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě navázal na Dobrovského kritickou metodu studia historických pramenů, dílo psal a vydával postupně (1836 – 1876). První díl byl psán německy, ostatní česky. Toto dílo koncipoval jako výklad filozofie českých dějin, jejichž smyslem byla svoboda a demokracie; vrchol spatřoval v husitství, které jako první v Evropě vyslovilo požadavek svobody svědomí opírající se o prvotní křesťanské ideály. V duchu obrozenského preromantismu odvozoval národní svobodymilovnost a smysl pro demokratičnost již z prehistorie, která pro něj byla v zásadě pouze slovanská. Tento slovanský rys se v dějinách neustále potýká s germánským principem vůle k moci. Duch českých dějin byl osudově porušen bratrovražednou bitvou u Lipan a oživen až v osvícenství; novým smyslem ho začalo naplňovat národní obrození, jehož dovršení Palacký považoval za svůj celoživotní úkol. Vydání Dějin doprovázela řada studií, např. Popis království českého, Předchůdcové husitství, Dokumenty osvětlující život, učení a při M. Jana Husa. Dále vydal soubor středověkých kronik Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Ve 20. letech 19. stol. zasáhl do sporů o českou prozódii spisem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (s P. J. Šafaříkem, vydáno anonymně), věnoval se uměleckému překladu (Ossian, F. G. Klopstock), zabýval se literární teorií a estetikou (Přehled dějin krásovědy a její literatury vyšel v časopise Krok). Vlastní teorii filozofické estetiky vysvětlil ve spise Krásověda čili O kráse a umění; své estetické, filozofické a literárně teoretické stati shrnul v trojdílném souboru Radhost. (Encyklopedie Diderot)

 

 

odrážka

do obrozeneckého hnutí Palacký zasáhl (vedle Počátků českého básnictví) jako historik edicí Staří letopisové čeští (1829, soubor kronik vypisujících události 14. - 16. století, zejména husitské doby) a kritickým spisem Würdigung der alten bömischen Geschichtsschreiber (Ocenění starých českých dějepisců, 1830)

odrážka

tím si připravil půdu k svému životnímu dílu - Dějinám českého národu

odrážka

Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě

odrážka

5 dílné, začal je vydávat německy r. 1836, česky vycházely až od r. 1848

odrážka

základní historické dílo do r. 1526

odrážka

výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického; vyzdvihuje dobu husitskou

odrážka

vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry)

odrážka

inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.

 

odrážka

organizační činnost

odrážka

zasloužil o rozvoj národního života i organizačně

odrážka

využíval svých styků se šlechtou

odrážka

zasadil se o zřízení Časopisu vlasteneckého muzea

odrážka

s jeho jménem je spjato založení Matice české a později podpůrného spolku Svatobor i Národního divadla

odrážka

tajemník Učené společnosti a Muzea

 

Pavel Josef Šafařík (* 13. 5. 1795 Kobeliarovo na Slovensku - † 26. 6. 1861 Praha, slovenský a český historik, jazykovědec a literární vědec; významný slavista působící převážně v Praze)

    Narodil se r. 1795 v Kobeliarově jako syn evangelického kazatele. Nejdůležitější pro jeho další vývoj byla univerzitní studia v Jeně. Původně se chtěl věnovat teologii, ale pak se obrátil k filologii, historii a filozofii. Po skončení studií byl krátce vychovatelem a od r. 1819 působil patnáct let jako gymnaziální profesor na srbském gymnáziu v Novém Sadě. Od r. 1833, kdy byl již mezinárodně uznávaným slavistou, žil v Praze jako soukromý učenec, redaktor, cenzor a konečně jako úředník a ředitel univerzitní knihovny. Význam Palackého je plně soustředěn na domácí pole. Naproti tomu jeho přítel Pavel Josef Šafařík se zaměřil na historii celého Slovanstva a stal se následovníkem slávy Dobrovského. Šafařík patří stejně literatuře české jako slovenské. Psal sice česky a působil dlouhá léta v Praze, ale vždycky se hlásil k Slovensku, odkud pocházel.

 

 

Slovenský a český historik, jazykovědec a literární vědec; významný slavista působící převážně v Praze. Byl redaktorem Světozoru a Časopisu Českého muzea. Vstoupil do literatury básnickou sbírkou Tatranská múza s lyrou slovanskou (1814), s F. Palackým se podílel na vydání spisu Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie, kde vystoupili na obranu časomíry, a přispěli tak k překonání puchmajerovské básnické praxe. Podal obraz raného vývoje všech slovanských národů, jejich duchovní i materiální kultury. Založil slavistiku, vědní obor pěstovaný dnes v celém světě. Z díla: Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí (německy); Dějiny jihoslovanských literatur; Slovanské starožitnosti; Slovanský národopis. Byl vydavatelem lidových písní (Písně světské lidu slovanského v Uhřích). Otec V. Šafaříka. (Encyklopedie Diderot)

 

 

odrážka

odborná činnost - vědecká tvorba

odrážka

Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten 1826)

odrážka

psány německy

odrážka

reprezentativním dílo naší obrozenské vědy

odrážka

Slovanstvo pokládá Šafařík - jako i jiní obrozenci jeho doby - za jeden národ a jednotlivé slovanské jazyky za jeho nářečí

odrážka

proto vylíčil dějiny české literatury v kontextu literární tvorby všeho Slovanstva, aniž by však nějak stíral její specifičnost

odrážka

Česká literatura se tak stala součástí velikého celku, a to velmi přispělo k zvyšování národního sebevědomí. Češi přestali být pociťováni jako malý národ, ale stali se součástí mohutného "národa Slovanského", o který se mohli ve svých snahách opírat.

 

odrážka

Slovanské starožitnosti (1836 - 1837)

odrážka

Šafaříkovo životní dílo psané česky

odrážka

zabývají se dějinami Slovanů od nejstarších dob až do konce 10. století (kdy převládlo u Slovanů křesťanství)

odrážka

ideovým těžištěm spisu je důkaz, že Slované jsou stejnými praobyvateli Evropy jako Řekové, Římané a Germáni, a že tedy není správné dívat se na ně jako na méněcenné

odrážka

tím bylo čeleno podceňování slovanské a české kultury.

 

odrážka

básnická tvorba

odrážka

Tatranská múza s lýrou slovanskou (1814)

 

odrážka

Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818)

odrážka

anonymním spisek, složil jej společně s Palackým

odrážka

jde vlastně o literární manifest mladší vrstvy obrozenců, kteří se nechtěli už spokojit s poezií, jak ji vytvářela Puchmajerova družina

odrážka

význam Počátků spočíval hlavně v programovém vyjádření snah o zvýšení úrovně česky psané poezie

odrážka

Autoři spisku, složeného ve formě šesti dopisů, vyžadovali tvorbu umělecky náročnou a cestu k jejímu vytvoření viděli v pěstování časoměrné prozódie proti Dobrovského prozódii přízvučné. Časomíra však nebyla zamýšlena jako jediná přípustná forma, ale jako prozódie pro náročnou tvorbu, která by se tím ostře odlišila od přízvučným veršem skládané literatury určené širokým vrstvám. Tím přispěla knížka k rozrůznění básnické tvorby. I když však spisek vzbudil veliký ohlas (a došlo k diskusím), v básnické praxi se jeho požadavky téměř neprojevily. Časomíra zvítězila sice v teorii (podporoval ji i Jungmann), ale v básnické praxi bylo časoměrně napsáno jen málo hodnotných skladeb, např. prolog k Polákově Vznešenosti přírody, prolog ke Kollárově Slávy dceři, některé epigramy Čelakovského a (opožděně) Jungmannův překlad Heřmana a Doroty.

 

Rukopisy

 

    Přibližně ve stejné době jako Šafaříkovi Počátkové ... byly publikovány Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Byly to padělky, které měly dokázat, že před českou středověkou "umělou" poezií podle západních vzorů existovala u nás domácí básnická tvorba slovanských kořenů. Básnicky byly obě tyto památky velmi cenné a úplně zapadaly do soudobého estetického kánonu libujícího si v líčení dávnověku, divoké přírody a krvavých bojů.

    Protože byly oba padělky básnicky velmi cenné, inspirovaly hluboko do 19. století literaturu (např. ještě Zeyera), malířství (Mánesa) i hudbu (Smetanu). Jejich padělanost byla definitivně prokázána v osmdesátých letech, i když se pochybnosti o jejich pravosti objevovaly již dříve (Dobrovský věřil v pravost Královédvorského rukopisu, ale Zelenohorský rukopis prohlásil za falzum hned, jak se objevil.) Významně poznamenaly padělky i naši historickou vědu, protože vytvořily mýty, které se dlouho udržovaly (Šafaříkův i Palackého obraz našich nejstarších dějin). Nesporně však velmi pozvedly na počátku obrození národní sebevědomí.

    Padělané rukopisy naplnily dobovou touhu po veliké národní poezii na způsob básní Homérových, ruských bylin a německé Písně o Nibelunzích a zdánlivě uskutečnily vytoužené představy o české historii. Svým slovanstvím předjaly poezii Kollárovu a důrazem na lidové kořeny básnické tvořivosti ohlasové básně Čelakovského.

 

 

Rukopisy královédvorský a zelenohorský, RKZ - podvrhy staročeských literárních památek. Rukopis královédvorský objevil 16. 9. 1817 V. Hanka v kostele ve Dvoře Králové, 1819 jej vydal tiskem. Obsahuje milostné, lyrickoepické a epické básně s náměty pohanskými a raně křesťanskými; měl vzbudit přesvědčení, že jde o fragment rozsáhlého starobylého sborníku lidové poezie, z něhož byl pořízen opis na konci 13. stol. Rukopis zelenohorský byl v listopadu roku 1818 anonymně zaslán Národnímu muzeu, dodatečně zjištěno naleziště v klášteře Zelená Hora u Nepomuku. Jeho hlavní částí je pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Písmem a jazykem odpovídal rukopis památce z 9. - 10. stol. RKZ měly dokumentovat existenci původní vyspělé kultury Čechů před přijetím křesťanství. S výjimkou J. Dobrovského přijaty za pravé. V národním povědomí se staly symbolem národní velikosti a starobylosti. Přesto vznikly pochybnosti o jejich pravosti. Na kritické studie A. Vaška a A. V. Šembery z konce 70. let 19. stol. navázaly „boje o rukopisy“, vyvolané článkem J. Gebauera Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Filologickými a historickými rozbory označen za falzifikátora V. Hanka. Česká vědecká i laická veřejnost se diferencovala na zastánce a odpůrce pravosti RKZ. Platformou odpůrců Athenaeum (realisté, T. G. Masaryk, J. Gebauer, J. Goll, J. Král, J. Vančura, J. Polívka, J. Vlček), platformou zastánců Národní listy, Osvěta (V. V. Tomek, J. Kalousek, J. Emler, M. Hattala, F. L. Rieger, A. P. Trojan, J. Grégr aj.). Zásadní spory o principy kriticko-vědecké práce přerostly do osobních politických bojů. RKZ se staly zdrojem inspirace pro výtvarná i literární díla 19. století. (Encyklopedie Diderot)

 

 

odrážka

Královédvorský rukopis

odrážka

přinesl řadu básní epických, lyrických i skladby lyrickoepické, které se vesměs hlásily dobou vzniku do 13. století

odrážka

tvarem verše i nedostatkem rýmu vzbuzují básně představu genetické příbuznosti s ruským a jihoslovanským folklórem

odrážka

některé se poutaly k historickým událostem (Oldřich a Boleslav - vyhnání Poláků z Prahy 1004, Beneš Hermanóv - o vítězství nad Sasy asi 1203, O velikých bojech křesťan s Tatary - o vítězství nad Tatary u Olomouce 1241)

odrážka

jiné sahaly do dávnověku (O vícestvie nad Vlaslavem - vítězství Neklanová vojevůdce nad luckým Vlaslavem, O velikém pobití - o bojích prvního zakladatele slovanského státu Sáma)

odrážka

s nálezem rukopisu (ve Dvoře Králové) vystoupil r. 1817 Václav Hanka

odrážka

tiskem vyšel rukopis (prezentovaný jako zlomek třetí knihy rozsáhlého sborníku) r. 1819 a byl vřele přijat vlastenci jako doklad vysoké úrovně staré české kultury nezasažené ještě německými vzory

 

odrážka

Rukopis zelenohorský

odrážka

byl anonymně zaslán Národnímu muzeu ještě před publikací Královédvorského rukopisu (nalezený údajně na Zelené Hoře u Nepomuku)

odrážka

jeho hlavní částí byla pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem

odrážka

Zelenohorský rukopis měl představovat památku z 10. století, tedy z doby daleko starší, než ze které jsou nejstarší písemné památky nejen české, ale i německé

odrážka

přitom měl dokázat vysokou úroveň našich zemí v této době (existence psaných zákonů)

odrážka

soudobé vlastence zaujal hlavně proklamovaným hrdým vlastenectvím

 

 

Královédvorský rukopis

 
  úryvek z básně Oldřich a Boleslav; líčí, jak za úsvitu vytrhli z Prahy čeští bojovníci na Poláky   úryvek z básně Zbyhoň; podoba s Ohlasem písní ruských Čelakovského   příklad lidové písně  
 

Na vrchu, kde stáli po kraj lesa,

aj vše Praha mlčí v jitřním spaní,

Vltava se kouří v raní páře,

za Prahou se promodrují vrchy,

za vrchy vzchod šedý projasňuje.

„S hory dolů!" Ticho, všetichounko,

v tiché Praze chytře pokryli se,

zbraně všechny krzny zahalili.

I jde pastucha po šerém jitře,

hlásá bránu otevřití vzhůru;

slyší stráž volání pastuchovo,

otevře mu bránu přes Vltavu.

 

Poletoval holub se dřeva na dřevo,

žalostivě vrkal hoře všemu lesu:

Aj ty lese šírý! v tobě jsem létával -

s holubicí drahou, s milou, roztomilou.

Ach, a zlostný Zbyhoň schvátil holubici,

i odnesl na hrad, ach, a na hrad tvrdý.

Aj, obcházel jinoch kolem tvrdá hradu,

žalostivě vzdychal po své drahé milé;

od hradu na skálu, na skále si sedl,

žalostivě seděl, s němým lesem mlčel.

 

Ach, vy lesi, tmaví lesi,

lesi miletinští,

čemu vy se zelenáte

v zimě v letě stejně?

Ráda bych já neplakala,

nermoutila srdce,

a řekněte, dobří lidé,

kdo by neplakal zde.

Kde můj otec, otec milý,

zahrabán v hrobečku.

Kde má máti, dobrá máti,

trávka na ní roste.

Nemám bratra, nemám sestry,

jinocha mi vzali!

 
  novočeský Hankův překlad          
             
  Rukopis zelenohorský  
  vlastenectví Libušina soudu  
 

Nechvalno nám v Němcích hledat právo,

u nás právo po zákonu svatu,

kteréž přinesli otcové naši

 
             

Za původce padělků, i když nemáme přímé důkazy, se obvykle pokládají Václav Hanka a Josef Linda.

odrážka

Václav Hanka (* 10. 6. 1791 Hoříněves - † 12. 1. 1861 Praha, český básník, literární historik, filolog, překladatel, editor a bibliograf staré české literární a lidové slovesnosti)

odrážka

byl knihovníkem a archivářem Národního muzea a velmi se zasloužil o obohacení jeho fondů

odrážka

zabýval se filologií (napsal několik mluvnic, též polskou a ruskou, a vydával staročeské památky), ale pokoušel se i v básnictví

odrážka

patřil k prvním básníkům, kteří u nás propagovali lidovou píseň a napodoboval ji i ve vlastní tvorbě

odrážka

horlivě pěstoval styky s cizími slavisty, zejména ruskými, a těšil se veliké vážnosti v slovanském světě

odrážka

Autor písňových skladeb, z nichž mnohé zlidověly (Moravo, Moravo). Překládal jihoslovanskou poezii (Prostonárodní srbská múza do Čech převedená). V roce 1817 údajně objevil tzv. Rukopis královédvorský; považován za jeho falzifikátora. Prosadil tzv. analogickou reformu českého pravopisu (Pravopis český podle základu gramatiky Josefa Dobrovského). (Encyklopedie Diderot)

 

odrážka

Josef Linda ( * asi říjen 1789 nebo 1792 Nové Mitrovice na Blovicku - † 10. 2. 1834 Praha, český novinář a spisovatel)

odrážka

usiloval o vytvoření umělecky náročného románu (Záře nad pohanstvem - o počátcích křesťanství v Čechách) a dramatu (Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům)

odrážka

Redigoval Vlastenského zvěstovatele a Pražské noviny s beletristickou přílohou Rozličnosti, v níž otiskoval prózy naučného a zábavného charakteru. Jeho básnická próza Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav je vrcholným dílem obrozenského preromantismu. Historické náměty ztvárnil i v romanci Jiří Poděbrad a v dramatu Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům. Obdiv k nedostižné a ideální národní minulosti ho přivedl i k práci na falzifikátech, které měly dokázat existenci vyspělých českých uměleckých děl mezi nejstaršími literárními památkami; je pravděpodobně autorem epických básní Rukopisů královédvorského a zelenohorského. (Encyklopedie Diderot)

 

Jan Kollár (* 29. 7. 1793 Mošovce - † 24. 1. 1852 Vídeň, český básník, jazykovědec a historik slovenského původu; evangelický kněz, profesor slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni)

    Patří - podobně jako Šafařík - stejně do dějin české literatury jako literatury slovenské. Narodil se r. 1793 v Mošovcích na středním Slovensku; jeho otec byl zámožnějším rolníkem. Pro Kollárovo životní dílo měl rozhodující důležitost pobyt v Jeně (1817 - 1819), kde studoval protestantskou teologii. Tento pobyt na něj působil jednak po stránce národní a myšlenkové, jednak po stránce ryze osobní. Především jej strhl politický a kulturní ruch vysokoškolské mládeže podporované pokrokovými profesory, a to ho vedlo k odsouzení nesvobody a útlaku doma. Současně si uvědomoval se stále větší naléhavostí rozdíl mezi slavnou minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva; po té stránce byla významná právě Jena, ležící na území kdysi slovanském, o jehož slovanské minulosti promlouvaly ještě ke Kollárově době místní názvy slovanského původu v jenském okolí. Kromě toho nachází v obyvatelích typické antropologické znaky původních Slovanů, jak to vyjádřil veršem "zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí". Za potomkyni někdejších Slovanů pokládal i dceru protestantského faráře Frideriku Wilhelminu Schmidtovou, do které se zamiloval a která vešla do jeho básní jako Mína.

    Po šestnácti letech si odvedl Kollár Mínu jako manželku, ale do smrti ji nenaučil česky. Kollár miluje více svou vlastní představu než realitu, miluje víc Mínu pomyslnou než skutečnou a odívá ji nereálnými atributy. A podobně žije i v myšlenkách na budoucí Slovanstvo. Tam, kde Dobrovský chladně a logicky uvažoval, Kollár je nesen citem; po stránce vlastenecké ho to sbližuje s Jungmannem a celou jeho školou. Je ovšem snění únikové a snění plodné. Z toho hlediska sny Jungmannovy generace byly progresivní a předjímaly správně budoucnost.

    Z uvedených jenských zážitků vyplynulo na jedné straně Kollárovo rozhodnutí, že věnuje celý svůj další život práci pro povznesení Slovanstva, a na druhé straně ztotožnění Míny s ideálem slovanské dívky. Po ukončení jenských studií se vrátil Kollár přes Prahu (kde se sblížil s Jungmannem) na Slovensko a pak se stal po vysvěcení na kněze kazatelem v Pešti. Tam prožil téměř celý další život. Teprve ke konci života se stal profesorem slovanských starožitností (archeologie) na vídeňské univerzitě. Zemřel ve Vídni r. 1852.

    Kollár jako básník je vlastně autorem jediného díla, Slávy dcery.

 

 

Český básník, jazykovědec a historik slovenského původu; evangelický kněz, profesor slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni. Básnickou sbírkou trochejských sonetů a časoměrných elegií Slávy dcera (1824, vznikla ze sbírky Básně z roku 1821 a obsahovala 151 sonetů, vydání 1832 rozšířeno na 615, vydání 1852 na 645 sonetů) se stal prvním velkým zjevem novodobé české poezie. Ve svých verších spojil obdiv k slavným a tragickým dějinám Slovanů s osobní milostnou lyrikou a vírou v uskutečnění vlasteneckých humanistických ideálů. Vědecky se snažil dokázat slovanský původ starověkých obyvatel Itálie (Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko, Staroitalia slavjanská). Tuto slovanskou koncepci doplnil sbírkami dobových písní Národnie spievanky, Písně světské lidu slovenského v Uhřích (s P. J. Šafaříkem a J. Benediktim). (Encyklopedie Diderot)

 

 

odrážka

Slávy dcera (1824, 1832)

odrážka

zárodkem byla sbírka Básně Jana Kollára (1821) hlavní část tvořilo 86 znělek opěvujících Mínu; dále zde byly elegie, ódy a epigramy

odrážka

Slávy dceru vydal Kollár poprvé r. 1824 - první vydání

odrážka

do této skladby pojal znělky ze své prvotiny a rozšířil jejich počet na 150

odrážka

původní erotika se přetavila do vlastenecké poezie

odrážka

Mína splývá s dcerou slovanské bohyně Slávy, kterou stvořil Mílek, aby nahradila křivdy spáchané v minulosti na Slovanstvu - Mína je nyní symbolem budoucího Slovanstva

odrážka

jednotícím motivem je putování po zemích významných pro dějiny Slovanstva - na této pouti doprovází autora Mína a Mílek (poslovanštělý Amor)

odrážka

skladba se člení na tři oddíly po 50 sonetech nazvané podle řek tekoucích krajinami, které byly kdysi slovanské, ale v Kollárově době již byly poněmčené (Sála, Labe, Dunaj)

odrážka

před těmito oddíly je Předzpěv

odrážka

jde o elegii stavějící proti sobě někdejší slovanský pravěk a soudobou porobu Slovanstva

odrážka

záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem

odrážka

slovanská vzájemnost

odrážka

odsouzení germanizace

odrážka

víra v slavnou budoucnost Slovanstva

         
 

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,

někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,

k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,

neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,

jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

 

Ně z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne,

tak jen může i zlé stati se ještě dobrým.

Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,

a zmatenost jedněch často celosti hoví.

Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,

co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.

 
 

Těmito verši se Kollár přihlásil i k jedinému tehdy svobodnému slovanskému národu, v jehož pomoc obrozenští pracovníci doufali, k Rusku (symbolizovanému dubem).

 

Zde rozvíjí antiteticky obrazy slovanského pravěku a soudobých ruin Slovanstva, nepropadá však malomyslnosti a končí výzvou k činu a nadějí v budoucnost.

 
         
odrážka

r. 1832 - druhé vydání Kollár rozmnožil počet znělek a přidal ještě dva zpěvy, Lethe a Acheron (slovanské nebe a slovanské peklo)

odrážka

znělky oslavují slavné Slovany a příznivce Slovanstva a proklínající nepřátele a škůdce Slovanů

odrážka

pro četné historické narážky a alegoričnost byly by některé znělky nesrozumitelné, a proto od druhého vydání přidával Kollár k Slávy dceři komentář (Výklad čili Přímětky a vysvětlivky)

odrážka

za svého života připravil Kollár ještě dvě další vydání, pokaždé rozšířené o další znělky - v poslední verzi je jich už 645

odrážka

na kompozici zřejmě působila Dantova Božská komedie (představou pekla a nebe) a v Kollárově době slavná Byronova Childe-Haroldova pouť (motiv putování)

 

  pojetí erotiky          
 

Co jest láska? Bída nevyhnutná,

protimluv je a host nezhostný,

chladný oheň, smutek radostný,

sladká hořkost jest a radost smutná;

 

Večer bylo, já jdu do zahrady

přes onuno úzkou lavičku,

a hle, Ona ven šla právě tady;

byli by jsme jistě popadali

oba ve studenou vodičku,

kdybychom se byli neobjali.

 

Lásko, lásko! Ó ty sladký klame,

ó ty číše slasti nejvyšší,

kde se duše s duší pomíší,

v citu jednom zem i nebe máme.

 
             
  pojetí apelace   pojetí chápání vlasti   pojetí slovanské otázky  
 

Pracuj každý s chutí usilovnou

na národu roli dědičné,

cesty mohou býti rozličné,

jenom vůli všickni mějme rovnou

 

Nepřipisuj svaté jméno vlasti

kraji tomu, v kterém bydlíme,

pravou vlast jen v srdci nosíme,

tuto nelze biti ani krásti;

 

ale meze vlasti nerozborné,

jichž se bojí tknouti potupa,

jsou jen mravy, řeč a mysli svorné.

 

Stokráte jsem mluvil, teď už křičím

k vám, ó rozkydaní Slávové!

buďme celek a ne drobtové,

buďme aneb všecko aneb ničím.

 

Co z nás Slávu bude o sto roků?

Cože bude z celé Evropy?

Slávský život na vzor potopy

rozšíří svých všudy meze kroků.

 
             
odrážka

O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými (1836)

odrážka

v konečné úpravě vyšlo pojednání po roce německy (Über die literarische Wechselseitigkeit)

odrážka

Kollár píše tuto rozpravu v přesvědčení, že nadchází dějinná chvíle Slovanstva, a v touze přispět k jeho kulturnímu rozvoji. Slovanský "národ" má podle Kollára čtyři hlavní nářečí: ruské, polské, československé a srbocharvátské a příslušníci těchto "nářečí" se mají navzájem sbližovat kulturní výměnou, jejíž podrobný a velmi konkrétní program Kollár navrhuje. V jeho době nebylo ovšem ještě možno formulovat program politický, a proto se Kollárova vzájemnost mohla projevit jen na poli kulturním. Ale i tak měla nesmírný význam pro naše obrození.

 

František Ladislav Čelakovský (* 7. 3. 1799 Strakonice - † 5. 8. 1852 Praha)

    Pocházel ze Strakonic, jeho otec byl tesař. Po nedokončených studiích (v Českých Budějovicích byl vyloučen ze studia pro nedovolenou četbu Husovy Postily, pak přešel do Lince a do Prahy) se živil několik let jako vychovatel v Praze a studoval přitom slavistiku a lidovou poezii. Později se stal redaktorem, redaktorského místa byl však zbaven pro kritickou zmínku o ruském carovi jako utlačovateli Poláků. Konečně byl r. 1841 povolán za profesora slavistiky do Vratislavi (tehdy pruské); r. 1848 přešel na univerzitu do Prahy, kde zemřel.

    Jako básník projevil Čelakovský především nadání pro poezii ohlasovou, tj. pro tvorbu připínající se k nějakému vzoru, jehož ideový i tvarový základ si dovedl podivuhodně osvojit a na nějž dovedl tvůrčím způsobem navázat, takže „v duchu" cizího díla vytvářel vlastní samostatné básně. To byl do jisté míry postup příznačný pro evropský klasicismus, Čelakovský se však nesoustředil ve svém zralém díle na antiku, nýbrž na lidovou píseň. Naznačují to již některá čísla jeho prvotiny Smíšené básně (1822), námětově i tvarově různotvárné a obsahující čísla složená prozódií přízvučnou i časoměrnou.

odrážka

Český básník a překladatel (J. G. Herder Listové dávnověkosti, J. W. Goethe Marinka, W. Scott Panna jezerní); profesor na univerzitě ve Vratislavi a v Praze. Vědecké studium slovanské lidové slovesnosti (Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, Česká pořekadla) ho podnítilo k vlastní básnické tvorbě (Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých, Růže stolistá). (Encyklopedie Diderot)

 

odrážka

Lidová slovesnost

odrážka

lidovými písněmi se soustředěně zabývá již od středoškolských studií, kdy je sbíral po českém venkově

odrážka

výsledkem tohoto hlubokého zájmu o hodnoty lidové poezie byl:

odrážka

trojdílný soubor Slovanské národní písně (1822 - 1827)

odrážka

písně české a slovenské byly otištěny v původní jazykové podobě, písně jiných slovanských národů v překladech

odrážka

a po létech sbírka přísloví Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852)

 

odrážka

Ohlasová poezie

odrážka

studium lidové písně (které mělo obdobu v době Čelakovského i u jiných národů, mj. u Rusů) přesvědčilo Čelakovského o jejích vysokých ideových i tvárných hodnotách a přivedlo jej k myšlence vytvářet její „ohlasy"

odrážka

to našlo pochopitelně velikou odezvu v tehdejším českém vlasteneckém prostředí, které vidělo ve venkovském lidu spojence svých snah

odrážka

první ohlasovou sbírkou byl Ohlas písní ruských (1829)

odrážka

inspirovanán ruskou lidovou poezií, především bylinami - bohatýrská minulost (b. Ilja Volžanín, Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič)

odrážka

kniha vznikla pod bezprostředním dojmem vítězství ruských vojsk nad Turky (b. Rusové na Dunaji r. 1829) a nad Napoleonem (b. Velká panychida)

 

 

V jaké náladě Čelakovský básně psal, je vidět z jeho korespondence. Tak když zaslal rukopis básně Velká panychida (o požáru Moskvy za napoleonských válek) příteli Plánkoví, píše mimo jiné: "Každá zpráva o vítězství jejich (= Rusů) v novinách tak mi pohybuje srdcem, jako bych byl jeden z počtu jejich. A jest to národ, který jak v síle, tak v umění den ke dni prospívá, až radost! Jen ti jsou a budou mstitelé naši a snad i podporou". Taková nálada panovala mezi našimi vlastenci na konci dvacátých let obecně, a proto měla sbírka veliký buditelský i politický dosah, neboť oslavovala národ, v němž naši obrozenci viděli záštitu svých vlastních snah.  
odrážka

převažuje epika

odrážka

hrdiny jsou především lidoví bohatýři bojující s nepřáteli vlasti (Bohatýr Muromec), jsou zde však i ohlasy nedávných událostí (Velká panychida, Smrt Alexandra), humorně laděná zvířecí epika (Veliký ptačí trh) a písně lyrické

odrážka

oblíbeným prostředkem Čelakovského je paralelismus a vykreslení sociální kritiky

paralelismus     sociální kritika

když líčí smrt kozáka v azovském vězení, končí báseň tímto obrazem:

 

 

citát z básně Výslechy, v němž promlouvá k carovi souzený loupežník (předjímá „strašného lesů pána" z Máchova Máje):

Pohasly hvězdy na nočním nebi,

měsíc do hustých ukryl se mraků,

a mrakové se v déšť rozpustili,

pláčem svým syrou zemi porosili.

   

„Ach, bídu nebylo přelomiti!

Já vozy v doubravě zastupoval,

já bohaté kupce zaskakoval,

bral zlato, stříbro, všecko zboží,

a živé jsem hlavy nikomu nebral.

Ty rozsuď, má naděje, velký care,

a ne po hněvu - po milosti;

já, kde ty zrozen, byl bych dobrým carem,

ty, kde já zrozen, rozbojníkem."

odrážka

po stránce jazykové napodobuje Čelakovský v epických básních nerýmovaný verš ruských bylin s rozvinutými přirovnáními i typickými epitety

odrážka

kolorit zvyšují i některé rusismy (např. "a" místo "ale").

odrážka

druhou ohlasovou sbírkou byl Ohlas písní českých (1839, ukázky byly však uveřejněny časopisecky již 1830)

odrážka

v básních naprosto převažuje lyrika - hlavně milostná, často žertovná a satirická

odrážka

témata:

odrážka

obraz českého lidu – humor, satira (b. Český sedlák)

odrážka

nenávist k útisku (b. Vrchní z Kozlova)

odrážka

oslava husitského vojevůdce (b. Prokop Holý)

odrážka

balada v lidovém tónu (b. Toman a lesní panna)

odrážka

z epických skladeb vynikají především balada Toman a lesní panna a historická skladba Prokop Holý

odrážka

některé básně z jeho Ohlasu písní českých znárodněly

odrážka

např. báseň Pocestný (začínající slovy "Je to chůze po tom světě - kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné"); v písni závěr naznačuje rovnost všech lidí, kteří se všichni nakonec sejdou na hřbitově

odrážka

nebo Cikánova píšťalka - její závěrečná sloka o cikánovi, který vyvolával píšťaličkou z domácností šváby, byla správně chápána jako narážka na Němce

Pocestný

 

Cikánova píšťalka

A krom toho - až své pouti přejedem a přejdem,

v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.

 

Kdybys nám byl píšťaličku aspoň odkázal!

Máme teď nouzi třít, mohli jsme se dobře mít,

v Čechách, také na Moravě pansky žít.

odrážka

rozdílný ráz obou Ohlasů byl podložen Čelakovského studiem české a ruské lidové poezie

odrážka

Čelakovský se domníval, že: "...zpěv ruský a český téměř za dvě stěžejní strany neb protivy národní poezie slovanské vůbec považovati se může, což hlavně v tom svůj základ má, že onen jest nejvíc epické, náš ale lyrické povahy"

odrážka

za typický znak české lidové písně pokládá prchavost a hravost

 

Význam Čelakovského Ohlasů je nutno vidět i v nové veršové formě. Básním skládaným důsledně podle pravidel Dobrovského hrozila totiž monotónnost, pochopitelná při neměnném, mechanickém střídání přízvučných a nepřízvučných slabik; na to naráželi již autoři Počátků českého básnictví a nebezpečí této prozódie odhalil bezděky Kollár ve svých znělkách. Průlomem měla být časomíra, ale ta se prakticky téměř neujala; řešení podaly však básně Rukopisů a zejména Čelakovského Ohlasy. Verš zde vybočuje z rámce mechanicky chápané přízvučné prozódie, rozložení slovních přízvuků není již jednotvárné a ani počet slabik není vždy stabilní. Bylo to umožněno tím, že se Rukopisy opřely o autoritu domněle starého slovanského písemnictví a Čelakovský se opřel o autoritu lidové písně, proti autoritě Dobrovského tedy byla postavena autorita živé tvorby. Na další vývoj prozódie mohl pochopitelně působit spíš Čelakovský než domněle staročeské Rukopisy. Zde ovšem sehrálo úlohu i jeho básnické nadání: jestliže Čelakovský překonal jednotvárnost puchmajerovské poetiky, neztratil proto jeho verš melodičnost. Čelakovský svou praxí ukázal, že lidová tvorba je zdravým zdrojem i pro naši prozódii.

 

odrážka

znárodnění písní Čelakovského bylo podporováno i tím, že tvořily součást společenského zpěvu, který pěstovala vlastenecká společnost na svých zábavních schůzkách (tzv. dýcháncích).

 

O rozvoj tohoto druhu zábavy se zasloužil především Čelakovského spolužák z Českých Budějovic Josef Krasoslav Chmelenský (1800 až 1839), literární a hudební kritik a autor našich prvních operních libret (Dráteník, 1826) s hudbou Fr. J. Škroupa. Za této situace našla ohlasová poezie Čelakovského mnoho napodobitelů, takže vznikla celá skupina jeho epigonů. Jejich písně se těšily ve své době veliké oblibě (asi jako dnešní pop-music), ale brzo zapadly. Vadilo zejména to, že mechanické napodobování lyrické písně venkovského lidu v městském prostředí přinášelo motivy a situace městskému člověku cizí a stávalo se proto v rukou epigonů čistým formalismem, obměňujícím do nekonečna několik málo témat. Proto se také některým epigonům vysmíval později Havlíček, kterému se podařilo ve vlastní tvorbě najít nový typ aktuálního politického projevu opírajícího se o lidový popěvek. V náročné tvorbě se ukázalo jako plodnější než mechanické rozmělňování odkazu Čelakovského budování na lidové epice. To uskutečnil v pozdější době K. J. Erben, který domyslil a rozvinul podněty Čelakovského na nové základně. Mezičlánek mezi Erbenem a Čelakovským tvoří Josef Jaroslav Langer.

 

 

odrážka

Další Čelakovského tvorba

odrážka

Růže stolistá (1840)

odrážka

dvojdílný cyklus shrnující 100 básní stejné formy (tři čtyřverší)

odrážka

zárodkem sbírky byl cyklus milostných básní Pomněnky vatavské (nářečně podle řeky Otavy), věnovaný r. 1831 pozdější Čelakovského choti

odrážka

ve sbírce však převažuje didaxe

odrážka

Kvítí

odrážka

epigramy

odrážka

Literatura krkonošská (1824) a Patrní dopisové nepatrných osob (1830)

odrážka

próza - literární satira

 

Předromantická tvorba

 

Josef Jaroslav Langer (* 12. 11. 1806, Lázně Bohdaneč - 28. 4. 1846, Lázně Bohdaneč, český novinář a básník)

Langer byl životní ztroskotanec. Pocházel z Bohdanče a za studií v polovině dvacátých let byl velmi kulturně činný v Praze, zanechal však studií a r. 1833 musel (z nejasných důvodů, zřejmě nejen osobních, ale i politických) opustit Prahu a strávil zbytek krátkého života v rodišti oddán alkoholu.

odrážka

navázal plodně na Čelakovského tím, že usiloval o tvůrčí navazování na lidovou epiku

odrážka

důležitější je však z hlediska literárního vývoje to, že vyjádřil mezi prvními u nás vášeň i rozervanost lásky, a tím patří k prvním představitelům našeho romantismu

odrážka

byl znám svými idylami (Selanky) i jako satirik (parodie na Rukopisy - Bohdanecký rukopis) a redaktor Čechoslava

odrážka

nejlepší Langrovo dílo jsou České krakováčky, odrážející mj. jeho milostné ztroskotání (1835)
odrážka

Český básník a prozaik. Od obrozenského preromantického vztahu k národní literatuře a folkloru přešel k nekonvenčnímu satirickému pohledu na vlasteneckou společnost (Selanky, Kopřivy, Bohdanecký rukopis, Den v Kocourkově). Jeho dílo vyjadřuje vědomí nezbytnosti politického práva národů na sebeurčení (zejm. báseň České lesy). (Encyklopedie Diderot)

 

Boleslav Jablonský (vl. jménem Karel Tupý, * 14. 1. 1813, Kardašova Řečice - 27. 2.  1881, Zwierzyńc u Krakova, tam pohřben, později byly jeho ostatky převezeny na Vyšehradský hřbitov do Prahy,   byl český obrozenecký básník, katolický kněz a národní buditel)

odrážka

proslul hluboce procítěnými milostnými a vlasteneckými básněmi a jeho dílo patří k počátkům romantismu v české literatuře

odrážka

podobný tragický zážitek marné lásky jako u Langera vyjádřil Boleslav Jablonský v cyklu Písně milosti
odrážka

vznikly v klášterní klauzuře z bolestných vzpomínek na milostný vztah k dívce označované v cyklu jako "Angelina Marie"

odrážka

ve své době byl však Jablonský ceněn především jako didaktický básník (cyklus Moudrost otcovská)
odrážka

Český básník; katolický kněz. Autor sentimentálních milostných veršů (jež se s oblibou opisovaly do památníků), vlastenecké a didaktické poezie. Svou literární tvorbu shrnul do knihy Básně. Sentimentální vize nedostižného slovanského dávnověku je obsahem epického cyklu Tři zlaté vlasy. V lyrice rozvinul tradiční menší formy (óda, znělka, píseň); v lyrice ze 30. let (cyklus Písně milosti) vyjádřil s romantickým patosem rozpor mezi milostnou touhou a ztrátou milované. V pozdější tvorbě se přiklonil k didaktické poezii (Salomon neboli Moudrost otcovská), v níž má láska obecnější význam: uspokojuje člověka jen tehdy, když se opírá o křesťanské a vlastenecké ideály. K velké dobové popularitě Jablonského přispěla i modlitební kniha Růže sionská. (Encyklopedie Diderot)

 

Divadlo

 

Situace ve Stavovském divadle

Od počátku 19. století byly - po rozkvětu v osmdesátých letech předcházejícího věku - české divadelní hry zanedbávány, až r. 1809 ve Stavovském divadle na čas úplně zanikly. O jejich opětovné obnovení se zasloužil Jan Nepomuk Štěpánek v r. 1812. V tomto roce se stal vůdčí osobností ochotnického spolku "milovníků českého divadla", který dostal opětovné povolení hrát česky k dobročinným účelům v tzv. "noremních" dnech (tj. ve dnech velkých státních a církevních svátků, kdy se nesmělo provozovat výdělečné divadlo. Nicméně r. 1820 byla tato představení opět zakázána a česky se hrálo jen ojediněle. R. 1823 Štěpánek kolem sebe soustředil operní zpěváky ze Stavovského divadla českého původu a uvedl v něm s nimi první česká operní představení s mimořádným úspěchem. Divadelní hry kromě Štěpánka psal pro Stavovské divadlo i Václav Kliment Klicpera, nejvýznamnější dramatický autor té doby. Štěpánek mu jako ředitel uvedl jeho deset divadelních her.
 

Jan Nepomuk Štěpánek (* 19. 5. 1783 v Chrudimi - 12. 2. 1844 v Praze, významný český divadelník, herec, režisér, dramatik, dramaturg, překladatel, spisovatel, redaktor, publicista a divadelní ředitel, vůdčí osobnost českého divadla první třetiny 19. století)

odrážka

r. 1824 (až do r. 1834) se stal spoluředitelem Stavovského divadla - české divadlo se začalo opět profesionalizovat

odrážka

psal vlastenecké kusy

odrážka

z jeho her se udržela fraška Čech a Němec (1816)

odrážka

Český dramatik, herec a režisér; v letech 1824 – 34 byl ředitelem Stavovského divadla v Praze. Je autorem vlasteneckých historických her (Obležení Prahy od Švejdů) a veseloher (Čech a Němec, Pivovar v Sojkově). (Encyklopedie Diderot)

odrážka

nejznámější hru jsou: Břetislav První, český Achilles, aneb Vítězství u Domažlic (1812), Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká (1812), Vlastenci aneb Zpráva o vítězství (1813), Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách (1814), Čech a Němec (1816), Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice (1816), Berounské koláče (1819), Loupežníci na Chlumu (1820), Pivovár v Sojkově (1825), Alína aneb Praha v jiném dílu světa (1825)

 

Václav Kliment Klicpera (* 23. 11. 1792 Chlumec nad Cidlinou - 15. 9. 1859 Praha, český spisovatel a dramatik)

Pocházel z Chlumce nad Cidlinou, v létech 1819 - 1846 působil jako profesor v Hradci Králové, později se stal profesorem a ředitelem akademického gymnázia v Praze. Skládal hry rytířské, historické, báchorky i činohry ze současnosti. Klicpera byl nejnadanější dramatik před Tylem, ale jeho možnosti byly omezeny tím, že psal jen pro ochotníky. Dobře dovedl vykreslit soudobý život a charakterizovat postavy. Celkem napsal 57 divadelních her. Jeho vliv byl patrný na pozdější tvorbu dalších dramatiků - hlavně na J. K. Tyla.

 

 

Český dramatik, prozaik a básník. Zasloužil se o proměnu rytířských her v historická dramata s vlasteneckým obsahem (Blaník, Soběslav, selský kníže, Jan za chrta dán), které se staly základem novodobé české dramatické tvorby; trvalou hodnotu mají především jeho frašky, navazující na tradici plautovské komedie (Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast). Autor romantických historických povídek (Příchod Karla IV. do Čech, Točník) a vlasteneckých Deklamovánek. Rozvoj českého divadelnictví podporoval vydáváním her (edice Divadlo Klicperovo a Almanach dramatických her). (Encyklopedie Diderot)

 

 

odrážka

Klicpera začínal jako autor rytířských her - např. Blaník (1813, provoz. 1816) a Loketský zvon (1822)

odrážka

za nejlepší tragédii své doby byla pokládána jeho hra Soběslav, selské kníže (1824)

odrážka

uváděnější než rytířské hry jsou jeho veselohry, z nichž se některé dávají dodnes: Divotvorný klobouk (1817), Hadrián z Římsů (1821), Rohovín Čtverrohý (1821), Veselohra na mostě (1826; dnes známá jako opera s hudbou B. Martinů).

odrážka

pokusil se o historickou prózu podle vzoru W. Scotta

odrážka

jde o povídku Točník (1828) - vylíčení části života Václava IV.

odrážka

k historické próze se pak vrátil ještě ke konci života v padesátých letech (Příchod Karla IV. do Čech, Král Jan Slepý)

odrážka

pokus o náročné drama - Soběslav, selský kníže

odrážka

ve veselohrách využíval tzv. metodu kuklení - tzn. někdo se vydává za něco, co není, nebo za někoho, kým není - divák pak sám pro sebe postupně odhaloval pravou podstatu postav na jevišti

 

 

Tragédie

 

Komedie a frašky

 

Historické

 

Loupežnické

 

Romány a povídky

   

Pohádky

 

Soběslav

Libušin soud

Svatislav, poslední Svatoplukovec

 

Bělouši

Divotvorný klobouk

Hadrián z Římsů

Každý něco pro vlast

Potopa světa

Rohovín Čtverrohý

Veselohra na mostě

Zlý jelen

Žižkův meč

Dobré jitro!

Ptáčník

Ženský boj

 

Uhlířka

Nizozemčanné v Praze

Eliška Přemyslovna

Fridrich Bojovný

Jan Hus - tuto hru spálil

 

Loupežníci v táborském lese

Valdek

Loketský zvon

Loupež

 

Pindar a Korina

První mlýn v Praze

Točník

Příchod Karla IV. do Čech

Král Jan Slepý

Svatý Ivan

 

   

Blaník

Jan za chrta dán

Česká meluzina

 

Další dramatikové vedle V. K. Klicpery

 

František Turínský  (* 2. 1. 1797 Poděbrady - † 4. 9. 1852 Praha, český básník a dramatik)

odrážka

autor sentimentálních básní - Elegie polabské

odrážka

usiloval o formálně i obsahově náročné vlastenecké drama - Angelína (1821, v duchu německé "osudové hry"), Pražané roku 1648

 

Karel Simeon Macháček (* 10. 12. 1799 Praha - † 2. 10. 1846 Praha, český dramatik, básník a překladatel)

odrážka

připravil antologii českých básní Krasořečník (1823) - pro potřebu vlastenecké společnosti, libující si v recitaci (která byla jakousi obdobou společenského zpěvu)

odrážka

psal:

odrážka

veselohry - Ženichové (1824) - parodující konvenční rytířskou dramatiku

odrážka

historická dramata - Záviš (1846)

odrážka

překládal:

odrážka

operní libreta: W. A. Mozart - Don Juan / Giovanni (1825), G. Rossini - Lazebník sevillský (1825)

odrážka

německé dramatiky: J. W. von Goethe - lfigenia v Taurii (1822), J. Ch F. von Schiller - Panna Orleánská, (1838)

 

Jan Hýbl (* 3. 9. 1786 Česká Třebová - † 14. 5. 1834 Praha, český prozaik, novinář a překladatel)

odrážka

redigoval časopisy (Rozmanitosti, Národní kalendář, Hyllos, Jindy a nyní), v nichž otiskoval vlastní prózy (humoresky) a zábavné i poučné čtení pro lidové vrstvy - Poučné a kratochvilné historie o strašidlech

odrážka

autor Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816)

odrážka

prováděl jazykové úpravy divadelních her, zvláště Štěpánkových, zúčastňoval se  divadelního života

odrážka

jeho vlastní význam je však v humoresce Justýnčin mistrovský kus

 

Ve třicátých letech také vznikla a byla provozována Tylova hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834), v níž zazněla poprvé naše národní hymna. (viz J. K. Tyl, 3. fáze NO).

Od poloviny třicátých let se hrálo hlavně zásluhou J. K. Tyla ochotnicky v Kajetánském domě na Malé Straně; tam působil i Mácha (viz K. H. Mácha, 3. fáze NO).

 

8.1.4. FÁZE VYVRCHOLENÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.2. SLOVENSKÁ LITERATURA

Klikni zde :-)

 

8.2.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA

Klikni zde :-)

 

8.2.2. POEZIE

Klikni zde :-)

 

8.2.3. PRÓZA

Klikni zde :-)