8.   Národní obrození   8.1.   Česká literatura   8.1.1.   Obecná charakteristika počátků národního obrození  
                  8.1.2.   Obranná fáze národního obrození  
                  8.1.3.   Ofenzivní fáze národního obrození  
                  8.1.4.   Fáze vyvrcholení národního obrození  
          8.2.   Slovenská literatura   8.2.1.   Obecná charakteristika  
                  8.2.2.   Poezie  
                  8.2.3.   Próza  

 

 

8. NÁRODNÍ OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1. ČESKÁ LITERATURA

Klikni zde :-)

 

8.1.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POČÁTKŮ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.2. OBRANNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.3. OFENZIVNÍ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.4. FÁZE VYVRCHOLENÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

 

odrážka

3. fáze NO

odrážka

doba mezi dvěma revolucemi: 1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu), nebo také období od konce 30. let do poloviny 50. let 19. stol.

odrážka

vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismus (F. Palacký)

odrážka

období střetu radikálů (K. Sabina, J. V. Frič) a liberálů (F. Palacký, K. Havlíček)

odrážka

v literatuře:

odrážka

a) spjatost s národním obrozením (J. K. Tyl, K. J. Erben, K. Sabina, J. V. Frič)

odrážka

b) počátky realismu (K. H. Borovský, B. Němcová)

odrážka

c) romantismus (K. H. Mácha)

odrážka

d) rozkvět divadla, publicistiky, poezie, satiry, venkovské prózy

 

Kulturněhistorické východisko

Utlačování národních práva občanských svobod v Rakousku vzbuzovalo ve čtyřicátých letech stále větší protitlak, a to jak ze strany mladého, rozvíjejícího se měšťanstva, tak ze strany rodících se revolučních uskupení - radikálních demokratů. Bylo to zřejmé zvláště v českých zemích, kde obrozenské úsilí minulých desítiletí připravilo půdu pro zápas s vídeňským absolutismem o národní, demokratická a sociální práva.

 

Nástup měšťanstva do vedoucích pozic v naší národní společnosti byl provázen zárodky názorových diferenciací, které rychle narůstaly a ostře se projevily už ve čtyřicátých letech. Uvnitř buržoazie nebylo jednoty ve vztahu k rakouské vládě:

odrážka

konzervativní část - národně víceméně lhostejná

odrážka

liberální část - získávala si stále větší autoritu v národě, neboť v jeho středu stáli František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček, František Ladislav Rieger a řada dalších uznávaných českých představitelů
odrážka

program liberálů odpovídal touze převážné většiny českého měšťanstva o vyřešení sporných otázek mezi Čechy a Vídní smírnou cestou - myšlenka federalizace Rakouska - austroslavismus
odrážka

prosazoval ji Palacký - předpokládala spravedlivé a nenásilné uspořádání rakouské říše jako spolku rovnoprávných národů, jímž by současně byly slovanské národy v Rakousku do budoucna uchráněny před hrozbou germanizace i před mocenským vlivem carského Ruska

Myšlenka federalizace ovšem narážela na odpor v kruzích českých radikálních demokratů

odrážka

většinou šlo rovněž příslušnici měšťanstva, často studenti, a to z vrstev více či méně zámožných

odrážka

spolu s německými radikálními demokraty se sdružovali v tajném revolučním spolku Repeal (nazvaném podle irského hnuti za nezávislost)
odrážka

od jara r. 1848 se pak stala jejich organizací nově založená Lípa sIovanská, jejímž cílem byla obrana ústavních práv

odrážka

mezi čelné osobnosti českých radikálů patří:
odrážka

Karel Sabina, Josef Václav Frič

odrážka

žurnalisté Emanuel Arnold (1800 -1869), Vincenc Vávra (1824 -1877) a Jan Knedlhans-Liblínský,

odrážka

filozof hegelovského směru Augustin Smetana (1814 - 1851)

odrážka

spojovalo je přesvědčení o:
odrážka

nutnosti zápasu s rakouským režimem všemi prostředky - včetně otevřeného odboje

odrážka

možnosti úplného odpoutáni české politiky od Vidně (až do státního osamostatnění)

odrážka

nezbytnosti řešení sociální problematiky v českých zemích

 

 

Spor mezi liberály a radikály o vztahu k rakouské moci vyvrcholil během roku 1848 - především na schůzi ve Svatováclavských lázních (11. 3. 1848). Do připravované petice rakouskému císaři (Ferdinand V. / I.) se radikálové marně snažili vtělit požadavek práva na práci. Liberálové tento požadavek odmítli a naopak prosadili již zmíněnou austroslavistickou koncepci. K další, daleko vážnější, roztržce došlo během svatodušních bouří v červnu 1848 (12. 6. 1848 se konala na Koňském trhu svatodušní mše). Radikálové začali ihned organizovat ozbrojený odpor proti Windischgrätzovu vojsku rozmístěnému v Praze, kdežto liberálové se snažili výbuch utlumit, trvali na své loajální politice a od radikálů se jasně distancovali. K definitivnímu rozkolu mezi oběma stranami došlo roku 1849 (10. 5. 1849), kdy po prozrazení tzv. májového spiknutí (protistátního povstání, chystaného radikály) došlo k žalářování a deportacím jeho účastníků - zájmena K. Sabiny, J. V. Friče, K. Sladkovského, V. Vávry, Em. Arnolda a J. Knedlhans-Liblínského. Bylo vydáno 25 rozsudků smrti. Nakonec byli zatčení amnestováni, a tudíž k vykonání rozsudků smrti nedošlo. Po této události se stáhli z veřejného života i liberálové. Jedinou výjimkou byl K. Havlíček, který se svými postoji k rakouské monarchii a i svým životním osudem přibližoval k někdejším radikálním odpůrcům. Rozdíl mezi liberály a radikály se projevil i v otázce  česko-slovenských vztahů. Liberálové na rozdíl od radikálů hleděli na jazykové a literární obrození na Slovensku spíše s despektem. Radikálové jej vyzdvihovali, protože plně zapadalo do jejich koncepce plné svobody všech národů v rakouské monarchii.

 

 

Z hlediska literárního bylo revoluční období 1848 - 49, až na čestné výjimky (J. K. Tyl, K. Havlíček) spíše obdobím literární stagnace. Patrný vývoj bylo možné sledovat v oblasti české publicistiky, který však byl výrazně omezen cenzorskými zásahy a zákazem činnosti pro některé novináře i redakce ze strany Vídně.

odrážka

Vydávaná periodika
odrážka

K. Havlíček
odrážka

Pražské noviny (1846 -1848, s přílohou Česká včela)

odrážka

Národní noviny (1848 - 1850)

odrážka

Slovan (1850 - 1851)

odrážka

satirický Šotek (1849)

odrážka

J. K. Tyl
odrážka

Pražský posel (1846 - 1849)

odrážka

Sedlské noviny (1849)

odrážka

orgány radikálů
odrážka

Občanské noviny Emanuela Arnolda (1848 - 1849)

odrážka

Pražský večerní list (1848 -1849), založený a redigovaný Knedlhansem-Liblínským

odrážka

Lípa slovanská (1848 -1849) a Noviny Lípy slovanské (1849), řízené Karlem Sabinou a Vincencem Vávrou (pseudonym J. Slavomil Haštalský, 1824 -1877)

odrážka

moravské tiskoviny
odrážka

v Brně redigovali František Matouš Klácel (1808 -1882) a Jan Ohéral (1810 až 1868) nově založené Moravské noviny (později Moravské národní noviny, 1848 -1852) a Týdeník (1848 -1849), list zaměřený v duchu liberálním k podpoře dobového národního úsilí a k šíření vzdělanosti v lidových vrstvách

odrážka

lékař Jan Helcelet (1812 -1876), přítel Boženy Němcové, profesor přírodopisu na univerzitě v Olomouci, později profesor brněnské techniky, řídil v Olomouci Selské noviny (1848) a Prostonárodní holomoucké noviny (1848 -1849, s I. J. Hanušem)

Po revolučním období okamžitě dochází k rychlé likvidací Vídni "nepohodlné" publicistiky. K. Havlíček musel skončit v Pražských novinách a byl nahrazen provládně orientovaným a prosazovaným loajálním žurnalistou Václavem Jaromírem Pickem (1812 - 1869). Ve Vídni vycházel vládou podporovaný Vídeňský deník (1850 -1852) - měl být protiváhou Havlíčkovu Slovanu. Celá 50. léta 19. stol. byla publicistická tvorba omezena na nemalý počet časopisů. Některé časopisy byly povoleny jen díky svému nepolitickému zaměření. Jedním z nich byl i Časopis Českého muzea (vychází dodnes jako Časopis Národního muzea), řízený od r. 1850 básníkem V. B. Nebeským (1818 - 1872). Byl řízen velmi konzervativně - revoluční literaturu hodnotí velmi negativně (autorem negativních textů byl kritik Jakub Malý (1811 - 1885), odpůrce K. Havlíčka a májovců).

odrážka

Lumír

odrážka

jediný literární časopis, který si po celou dobu své existence dokázal udržet vysokou úroveň

odrážka

byl založený a redigovaný (1851-1862) dramatikem Františkem Břetislavem Mikovcem (1826 - 1862)

odrážka

jeho zásluhou v něm byly uveřejňovány překlady z cizích lieratur

odrážka

umožňoval začínajícím autorům vydat své první verše - např.: Hálek, Neruda

odrážka

Obzor
odrážka

populárně naučný a vzdělávací časopis

odrážka

byl řízen Václavem Zeleným (1825 -1875), autorem Života J. Jungmanna (1873)

odrážka

k jeho spolupracovníkům patřil mj. i K. J. Erben

odrážka

je považován za konzervativní časopis, protože nedopřával sluchu revolučním textům

 
odrážka

Almanachy

Velmi malé publikační možnosti donutily autory, ať už s revolučním smýšlením nebo bez něj, přispívat do různých almanachů - prorevolučně, konzervativně nebo neutrálně laděných

odrážka

Perla česká

odrážka

1855 - redakce Antonín Jaroslav Vrťátko

odrážka

Antonín Jaroslav Vrťátko (někdy podle svého rodiště Benátský, * 29. 5. 1815 - 19. 12. 1892) byl český spisovatel. Narodil se v Benátkách nad Jizerou, v Mladé Boleslavi vystudoval gymnázium a v Praze filosofickou a právnickou fakultu. Byl vychovatelem v různých českých šlechtických rodinách, od roku 1851 žil výhradně v Praze a věnoval se pouze literatuře. Byl členem komise pro ustanovení vědeckého názovsloví, v roce 1854 redigoval almanach Perly České, od roku 1861 redigoval Muzejník. Stal se knihovníkem Národního muzea a věnoval se literární historii. Od roku 1835 publikoval časopisecky literárně historické články a kritiky, cestopisné črty a drobné básně, pokoušel se také o romanitcké historické povídky po vzoru Waltera Scotta, které měly sice relativně velký čtenářský úspěch, ale pro svůj sentimentální charakter nepříliš velkou literární ani historickou úroveň. Někdy se ve svých fikcích dopouštěl velmi odvážných konstrukcí, např. v povídce Jan Šťastný se pokoušel dokázat, že Johannes Gutenberg byl ve skutečnosti Čech. Překládal také prózu, a to z němčiny a italštiny. V pozdějším věku zanechal literárních pokusů a psal spíše články literárně vědecké, populárně historické a pedagogické. Napsal mnoho historických črt, některé byly ve své době použity v čítankách. Psal i drobné didaktické dětské verše, dokonce i veršovaný vodopis českých zemí, a rozsáhlejší novely s historickou tématikou, nejčastěji biblickou (např. Život Josefa, 1862). Ve své funkci knihovníka Národního muzea byl nástupcem Václava Hanky a i proto se angažoval ve sporu o RKZ, pořídil dokonce fotografické vydání těchto textů s podrobnou analýzou, která byla sice zamýšlená jako obhajoba pravosti RKZ, stala se ale jedním z hlavních pramenů odpůrců. Vydal také korespondenci mezi Václavem Hankou a Josefem Dobrovským. (dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki)

odrážka

K. J. Erben zde vydal svou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký a B. Němcová zde vydala svou povídku Karla

odrážka

Rachejtle

odrážka

1855 - redakce Václav Čeněk Bendl (1832 -1870)

odrážka

jako první u nás přeložil Puškinova Evžena Oněgina

odrážka

Rachejtle vydává pod pseudonymem Fabián Čočka

odrážka

humoristicko-satirické črty

odrážka

autorsky neoznačená povídka Kávová společnost je připisována B. Němcové

odrážka

Lada-Niola

odrážka

1855 - redakce Josef Václav Frič

odrážka

Josef Václav Frič (* 5. 9. 1829, Praha - † 14. 10. 1890, Praha) byl synem českého vlastence a advokáta Josefa Františka Friče a už během studia na Akademickém gymnáziu se rozhodl, že bude básníkem. V revolučním roce 1848 byl mluvčím radikálního studentského spolku „Slávie“ a spolu s Josefem Rittigem vedl pražské studenty na barikády. Po potlačení pražského povstání odjel na Slovensko, kde se podílel na organizaci protimaďarského povstání. Po návratu do Prahy založil v roce 1849 s přáteli spolek „Českomoravské bratrstvo“, ale brzy nato byl zatčen za spoluúčast na přípravě májového spiknutí a roku 1851 odsouzen pro velezradu k 18 letům vězení. Trest si odpykával v Komárně a roku 1854 byl omilostněn.V roce 1858 byl opět zatčen a o rok později (1859) propuštěn pod podmínkou emigrace. Odešel do Londýna, odkud se ještě téhož roku (1859) přestěhoval do Paříže a potom do Berlína, odkud stále vedl svůj boj proti Rakousku. V 70. letech žil v Budapešti a v Záhřebu, pozvolna však nahlížel, že jeho boj nemá vyhlídky na úspěch a po návratu do Čech roku 1880 se z politického života úplně stáhl a věnoval se pouze literatuře. Podílel se také na vydání almanachu Máj. (dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki)

odrážka

název almanachu je odvozen od litevské bohyně (měla národnostně i politicky probudit Slovanstvo)

odrážka

mezi přispěvovatele patří Božena Němcová

odrážka

novela Život sváteční je důležitá tím, že v ní Frič vytyčuje požadavky:

odrážka

demokratizace české literatury

odrážka

přimknutí k ústní slovesnosti

odrážka

odklon od romantismu

odrážka

těmito požadavky se Lada-Niola v podstatě stala předchůdkyní pozdějšího vystoupení májovců (1858)

 

Na konci 40. a počátkem 50. let doznívá v naší literatuře vlna romantismu a je vystřídána realismem. V zásadě tak dochází ke splnění základních požadavků Fričova almanachu Lada-Niola a literatura se čím dál tím více přibližuje realitě života. Romantismus se v podstatě sám literárně vyžil. Jeho dřívější emocionální náboj podporující národní a společenské sebeuvědomění se postupně měnil v sentimentální, který již nevyhovoval požadavkům nové nastupující literární generace. Klasicisticko-romantická generace (J. Kollár, F. L. Čelakovský) sice byla stále čtena a těšila se velké autoritě, nicméně již ve svém vývoji stagnovala. Proto klasicisticko-romantická tradice přežívá jen v dílech autorů menšího významu, až zanikne úplně. Hlavními postavami nově nastupující generace ve 40. a 50. letech 19. stol. byli K. J. Erben, J. K. Tyl, B. Němcová a K. Havlíček. Jmenovaní autoři se snaží o realistické zobrazení skutečnosti, u Erbena je důležitá jeho snaha o nový přístup k lidové poezii, kterou nepojímal jako nedotknutelný zdroj lidové slovesnosti, ale snažil se ji umělecky přetvořit do novější literárně modernější podoby.

 

a) spjatost s národním obrozením

 

Josef Kajetán Tyl (* 4. 2. 1808 Kutná Hora - † 11. 7. 1856 Plzeň, tvůrce českého realistického dramatu, hlavní představitel sentimentálně vlasteneckého romantismu)

 

Josef Kajetán Tyl

 

 

J. K. Tyl patří k nejvýraznějším postavám české literatury a celého našeho kulturního života třicátých a čtyřicátých let.

Narodil se r. 1808 v Kutné Hoře, kde jeho otec, původně vojenský hudebník, provozoval krejčovskou živnost. V letech 1822 - 1827 studoval Tyl na pražském akademickém gymnáziu, nato odešel dokončit studia do Hradce Králové, aby mohl být nablízku Václavu Klimentu Klicperovi, který působil jako profesor na tamním gymnáziu. Tehdy už Tyla trvale zaujalo divadlo. Proto také odchází r. 1829 ke kočující divadelní společnosti jako herec. Roku 1831 se vrací do Prahy, zastává podřadné místo ve vojenské účtárně, současně však nadále věnuje hlavní svoje síly divadelní činnosti. Jako herec, překladatel (mj. Schillera a Shakespeara) a jako původní autor se podílel na českých hrách ve Stavovském divadle.

Od r. 1834 do r. 1837 vedl Tyl ochotnickou divadelní společnost, mezi jejímiž členy byli i K. H. Mácha, K. Sabina, J. J. Kolár a Jan Kaška a jejíž působiště - tzv. Kajetánské divadlo na Malé Straně - se stalo střediskem národního života té doby. Současně Tyl redigoval od r. 1834 do r. 1845 časopis Květy, vydávaný J. H. Pospíšilem, a od r. 1840 do r. 1842 časopis Vlastimil.

Roku 1846 se Tyl stal dramaturgem českých představení Stavovského divadla, v téže době začal vydávat časopis Pražský posel a r. 1849 Sedlské noviny. Jako přívrženec liberálního směru české politiky se v letech 1848 a 1849 aktivně účastnil veřejného života: mimo členství v řadě národních organizací stal se r. 1848 i poslancem říšského sněmu.

Poměry po obnově absolutismu v Rakousku dolehly na Tyla zvlášť těžce. Bylo mu nejen znemožněno vydávat časopisy, ale byl zbaven i místa dramaturga ve Stavovském divadle, kde české hry byly počátkem padesátých let zastaveny. Jako politicky nespolehlivý nesměl dostat divadelní koncesi, musel si ji proto jen potají pronajmout, aby mohl vést kočující divadelní společnost. Jeho hmotnou situaci ztěžovala nutnost starat se o početnou rodinu: měl sedm dětí, jejichž matkou byla herečka Anna Forchheimová (divadelním jménem Rajská), sestra jeho legitimní ženy Magdalény Forchheimové. Tyl zemřel na své divadelní pouti v Plzni r. 1856 ve věku 48 let.

 

 

dramatická tvorba:

 

odrážka

z mnohostranné umělecké činnosti Tylovy má základní a trvalý význam jeho tvorba dramatická

odrážka

zahájil ji už počátkem třicátých let

odrážka

ve Stavovském divadle byla provozována r. 1832 jeho hra Vyhoň Dub (o vypuzení Poláků z Čech r. 1004, s námětem podle Rukopisu královédvorského); text hry neznáme, protože Tyl jej zničil

odrážka

první dochovaná Tylova hra je Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834)

odrážka

lokální pražská fraška, odehrávající se během oblíbené velikonoční pouti a slavnosti pražských ševců

odrážka

fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená Praha (vdova Mastílková)

odrážka

ke hře, proložené zpěvy, složil hudbu František Škroup

odrážka

jedna z jeho písní, Kde domov můj, nabyla od počátku široké popularity, zlidověla a stala se posléze státní hymnou

odrážka

obliby trvající podnes dosáhla Tylova hra Paní Marjánka, matka pluku (1845)

odrážka

Tyl se pokusil o realistické zobrazení předbřeznové venkovské společnosti a vyjádřil svoje demokratické názory

odrážka

náměty ze současného života zpracoval také ve hrách:

odrážka

Pražský flamendr (1846)

odrážka

Paličova dcera (1847)

odrážka

Bankrotáři (1848)

odrážka

Chudý kejklíři (1848)

odrážka

z nich nejzdařilejší a podnes nejčastěji provozovaná je Paličova dcera

odrážka

založená na konfliktu mravně čisté a povahově pevné dívky s maloměšťáckým prostředím

odrážka

v postavách Rozárky, jejího otce Valenty a vdovy Šestákové prokázal Tyl svoje vynikající charakterizační umění a schopnost vytvořit realistické dramatické postavy

 

odrážka

vlastním jádrem Tylova dramatického odkazu jsou však hry s náměty báchorkovými a historickými

odrážka

báchorkové hry:

odrážka

Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847)

odrážka

Tvrdohlavá žena (1849)

odrážka

Jiříkovo vidění (1849)

odrážka

vlastním smyslem je ne tak mravní naučení, které vyplývá z báchorky o napravení líného čeledína, jako odsouzení porevolučních poměrů, v nichž se rozvíraly nové společenské rozpory a znovu se začalo dařit lži a příživnictví.

odrážka

Lesní panna aneb Cesta do Ameriky (1850)

odrážka

poslední z Tylových báchorek (jíž předcházela nezdařená hra na námět pohádky B. Němcové Čert na zemi, 1850) má ústřední myšlenku blízkou Strakonickému dudákovi

odrážka

Tyl polemizuje s dobovými tendencemi opouštět domov a hledat štěstí a existenci za mořem; jedině práce pro vlast a národ může podle jeho přesvědčení přispět ke změně neutěšených porevolučních poměrů

odrážka

Tyl v Lesní panně prosazuje v podstatě návrat k předbřeznovému národně buditelskému programu; to byl mimo jiné důvod, proč dobová kritika přijala hru jako výraz překonaného už stadia českého národního vývoje a českého divadelnictví

 

odrážka

z nich největší popularitu na českém jevišti si získal Strakonický dudák aneb Hody divých žen

odrážka

a to pro umělecky výraznou, realistickou charakteristiku typických postav českých venkovanů

odrážka

pro svůj půvab básnické alegorie

odrážka

a v neposlední řadě pro emocionální působivost svého základního milostného a současně vlasteneckého motivu

odrážka

dějové schéma

odrážka

láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat

odrážka

české lidové postavy

odrážka

Kalafuna - český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově

odrážka

Kordula - starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná

odrážka

Dorotka - dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná

odrážka

cizí svět

odrážka

Vocilka - typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička

odrážka

pohádkové postavy - strnulost, nepřirozenost, marnivost (× české prostředí)

odrážka

princezna Zulika

odrážka

král Alenoros

odrážka

princ Alamír

odrážka

svět víl

odrážka

neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)

odrážka

ústřední postava

odrážka

Švanda - vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost)

odrážka

jazyk postav (charakterizační prvek)

odrážka

český, lidový (Kalafuna, Švanda)

odrážka

světácký (Vocilka - cizí slova, zkomoleniny)

odrážka

neživotný a strojený (Zulika)

odrážka

poetický (víly - mluví ve verších)

odrážka

záměr

odrážka

oslava českého lidu - síly, lásky, obětavosti, vlastenectví

odrážka

varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích

 

 

Jednoduchá dějová osnova hry má pohádkový ráz: Švandova matka, lesní víla Rosava, vyprosí pro svého syna, aby jeho dudy dostaly kouzelnou moc. Švanda, putující jako proslulý hudebník světem, podlehne jeho svodům a zapře svou lásku k Dorotce. Sebeobětování matčino a oddanost Dorotčina jej nakonec vymaní ze zlé moci divých žen a vrátí jej na pravou cestu.

V dudákovi Švandovi, který se z touhy po zbohatnutí a zároveň z protestu proti domácímu zápecnictví vydal do ciziny, zobrazil Tyl typ českého člověka, který svou milou a svůj domov sice miluje, ale jehož city jsou nestálé a teprve v cizině se pročistí a upevní. Základní idea věrnosti rodné zemi je ve hře ustavičně konfrontována s postoji protichůdnými, určovanými především touhou po penězích. Ztělesněním takových postojů je jednak chlubivý voják Šavlička, jednak protřelý světoběžník Vocilka. Tyl ve Strakonickém dudákovi prokázal v nejvyšší míře svoje umění charakteristiky lidových postav. Nepoužívá dialektu, ale jazykových prostředků celonárodní povahy, a dovede jich dokonale funkčně využít k odlišení jednotlivých povahových typů (z nich nejzdařilejší jsou vedle Švandy Vocilka a šumař Kalafuna).

 
odrážka

historické hry

odrážka

byly psány v druhé polovině let čtyřicátých - vznikly kolem r. 1848

odrážka

v té době nebyly dosud soustavně prozkoumány a odborně zpracovány české dějiny (dílo Palackého teprve vznikalo)

odrážka

jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847 - 48;

odrážka

Tyl proto neměl dostatečnou oporu ve vědecké literatuře

odrážka

přesto však nelze tvrdit - jak někdy čteme -, že se v české historii nedovedl dostatečně orientovat a že mu dějinné události sloužily jen jako kulisa pro jevištní příběhy ryze aktuálního smyslu a záměru

odrážka

do okruhu historických her patří:

odrážka

Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (1848)

odrážka

první hra s historickým námětem je založena na historických skutečnostech, které Tyl znal jak z dobových pramenů (například z Pamětí Mikuláše Dačického z Heslová), tak pravděpodobně i z ústního podání, které se v jeho rodném městě tradovalo

odrážka

přitom dokázal způsobem zcela nenásilným, a přece myšlenkově i dramaticky svrchovaně účinným odhalit divákovi základní souvislosti mezi tragédií vykořisťovaných horníků za krále Vladislava Jagellonského (koncem 15. století) a mezi osudem českého dělnictva ve čtyřicátých letech 19. století, kdy nesnesitelné sociální podmínky nutily český proletariát k hladovým bouřím, stávkám a útokům na továrny

odrážka

ačkoli východiskem Tylovým je liberálně demokratická idea smírného vyrovnání národních i sociálních rozporů, přece objektivní vyznění Kutnohorských havířů je sociálně revoluční

odrážka

proto také bylo provozování hry - hotové už na jaře r. 1847 - rakouskou cenzurou zakázáno, a mohla být provedena až o rok později za přechodně uvolněných poměrů revolučního období

odrážka

Kutnohorští havíři jsou jedním z mála zdařilých českých pokusů doby obrozenské (i pozdější) o historickou tragédii

odrážka

kompoziční vyváženost hry, dramatická funkčnost její klasické pětiaktové výstavby i realistická koncepce a povahokresba většiny postav činí z Kutnohorských havířů dílo základního významu ve vývoji našeho dramatu 19. století

odrážka

historicky - bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol.

odrážka

podnět - stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol.

odrážka

svět havířů - Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější, bojovnější

odrážka

panský svět - Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat

odrážka

Jan Hus (1848)

odrážka

uměleckým ohlasem revolučního období roku 1848

odrážka

Jan Hus je historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti

odrážka

Husovi přátelé: Jeroným, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu  x nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli

odrážka

je to veršované pětiaktové drama, líčící události vrcholné fáze Husova působení až do Husovy smrti

odrážka

základním smyslem hry bylo upoutat pozornost soudobých diváků na živý odkaz Husův, po staletí u nás potlačovaný a katolickou propagandou zlovolně špiněný

odrážka

Husův ideový program tlumočil Tyl ve svém dramatu v duchu svobodomyslného zápasu českého z druhé poloviny roku 1848

odrážka

Husův boj proti církvi je pojat jako moderní zápas o svobodu lidské osobnosti, ostře je zdůrazněn i moment národnostní

odrážka

Premiéra hry - konaná 26. 12. 1848 - se stala dosud v Praze nevídanou politickou manifestací

odrážka

Tylův životopisec J. L. Turnovský o tom píše: „Bouřlivá pochvala rozléhala se nejen v divadle, nýbrž i na ulici, kde zástupové lidu, kteří do divadla se dostati nemohli, dávali se po každém aktu o průběhu děje zpravovati... Policie ještě mezi představením dávala pilné zprávy o výjevech na jevišti i mimo jeviště.“

odrážka

Krvavé krtiny čili Drahomíra a její synové (1849)

odrážka

jako v dřívějších Tylových dramatech odráží se i v této hře problematika doby jejího vzniku: byla to éra nástupu obnovené reakce v našich zemích, kdy nejkonzervativnější reprezentanti měšťácké společnosti znovu usilovali o čelné pozice a domáhali se jich nadbíháním vládě i církvi

odrážka

proti těmto oportunistickým tendencím vystupuje Tyl svým velkým vlasteneckým dramatem o Drahomíře, jestliže tato kněžna bývala tradičně chápána - ve smyslu církevního pojetí českých dějin - jako postava negativní, Tyl ji vykládá jako tragickou hrdinku, která se na rozdíl od Ludmily i slabošského Václava dokáže vzepřít německému a církevnímu nátlaku, zachovává si vědomí národní cti a usiluje o spojení všech slovanských kmenů

odrážka

její záměry i osobní povahové rysy sdílí mladší syn Boleslav, kdežto Václav je vylíčen jako ztělesnění křesťanské pasivity a poddajnosti

proto také je v Tylově dramatu motivováno jeho zavraždění ne osobní touhou Boleslavovou po knížecím stolci, ale jeho protichůdnou koncepcí politickou

odrážka

drama Krvavé křtiny se z Tylových her poměrně nejvíce blíží typu velkých tragédií shakespearovských; ani tato hra však nemá ráz epigonský, nýbrž nese specifické tvůrčí rysy autorské

odrážka

její pojetí obecně známého příběhu (třebaže vyplývalo z dobové situace naší národní společnosti koncem čtyřicátých let minulého století) ukázalo se i v pozdější době myšlenkově podnětné; proto také zůstala trvalou součástí repertoáru českých divadel

odrážka

Žižka z Trocnova (1849)

odrážka

Měšťané a študenti (1850)

odrážka

Staré Město a Malá Strana (1851)

odrážka

Tyl na příběhu z doby vlády Jindřicha Korutanského (v prvních letech 14. století) odhaluje počátky lidového protipanského odporu v Čechách a povzbuzuje tak sebedůvěru lidových vrstev národa v období nástupu bachovské reakce

prozaická tvorba:

 

odrážka

u soudobých čtenářů získal si Tyl značnou oblibu také jako autor povídek, které otiskoval v časopisech a z nichž r. 1844 pořídil i výbor s názvem Kusy mého srdce (sem pojal prózy s tematikou ze současnosti)
odrážka

vesměs se snažil podávat v povídkách příklady vlasteneckého jednání, k jehož napodobení chtěl vést svoje současníky; cestou k tomu bylo mu především citové působení na čtenáře
odrážka

šlo tedy o prózy v podstatě vlastenecky agitační a tendenční, blízké typu tzv. sentimentální povídky, známé z dobové literatury německé
odrážka

jejími autory byli např. August Lafontaine, Clauren - vl. jm. Karl Heun

odrážka

charakteristické Tylovy prózy tohoto okruhu jsou zejména Hudební dobrodruzi (1833), Láska básníkova (1840), Rozervanec (1840; kritika a karikatura romantického typu máchovského), Vlast a matka (1844) a rozsáhlejší povídka Poslední Čech (1844)
odrážka

tato poslední práce se stala r. 1845 předmětem proslulé kritiky Karla Havlíčka Borovského, který odmítl její sentimentálně vlastenecký tón a přesvědčivě ukázal na uměleckou a ideovou neproduktivnost celého tohoto žánru sentimentálně vlastenecké povídky u nás

odrážka

v některých svých prózách reagoval Tyl citlivě i na sociální problematiku své doby; odhaloval bídu městského i venkovského dělnictva - Ze života chudých (1845), Chudí lidé (1849) a snažil se vzbuzovat soucit s ním
odrážka

o skutečné sociální próze zde ještě mluvit nelze; Tyl však aspoň patřil k jejím předchůdcům u nás

odrážka

vedle próz ze současnosti napsal Tyl i několik povídek s náměty historickými
odrážka

vzorem mu byl přitom jednak V. K. Klicpera (zvláště jeho povídka Točník), jednak velký romantický prozaik anglický Walter Scott (1771 - 1832)

odrážka

ani v této oblasti své prozaické tvorby však Tyl nedosáhl umělecky závažných výsledků
odrážka

historické pozadí jeho povídek je načrtnuto zběžně, bez výraznější snahy o postižení charakteristických rysů doby a prostředí; myšlenkové vyznění příběhů je zpravidla průhledně aktuální. Tak je tomu například v povídce Dekret kutnohorský (1841), v níž Tyl obhajuje demokratická a národní práva česká, kdežto v povídce Braniboři v Čechách (1847) ukazuje sociální útisk lidových vrstev své doby prostřednictvím beletristického obrazu ze 13. století

odrážka

národně výchovnou tendenci má i jeho povídka Rozina Ruthardova (1839), jejímž historickým rámcem jsou události z let vlády Václava II. a námětem kutnohorská pověst o krásné zrádkyni rodného města

odrážka

rozsáhlá byla Tylova činnost kritická, a to jak v oblasti literatury, tak divadla

odrážka

souvisela s ostatním Tylovým publicistickým působením a vyjadřovala jeho přesvědčení o nutnosti co nejaktivnější funkce umění ve společnosti

odrážka

žádal, aby zvláště divadlo zachovávalo úzké sepětí s životní realitou, aby z ní vycházelo a zase k ní směřovalo (výrok - „Divadlo je život a jde zase do života“)

odrážka

byl to požadavek, který Tyl nejen proklamoval jako kritik, ale naplňoval jej svou vlastní tvorbou

odrážka

právě proto se tak výrazným způsobem zasloužil o vývoj našeho dramatu 19. století směrem k realismu

 

Tylovi současníci

 

odrážka

současně s Tylem působili v oblasti dramatické tvorby dva jeho mladší vrstevníci a programoví odpůrci, J. J. Kolár a F. B. Mikovec

odrážka

proti Tylovu úsilí o demokratizaci divadla, o jeho společenskou funkčnost a realistickou tendenci stavěli program velkého, většinou historického dramatu, v němž by byly vyjádřeny city a ideje výjimečných osobností

odrážka

hlavními vzory Mikovcovými i Kolárovými byli Shakespeare a Schiller, jichž oba byli dokonalými znalci

odrážka

Jak Kolár, tak Mikovec vycházeli tedy z přesvědčení o nutnosti rozšířit vývojové možnosti českého divadla za hranice národně obranného zápasu a začlenit naše drama a naše divadlo do širšího evropského kontextu

ale sami k dosažení těchto cílů nedovedli svým dramatickým dílem podstatnější měrou přispět

jejich hry na našich jevištích už nežijí; je v nich příliš málo umělecké původnosti a osobitosti - ač oba autoři v jiných oblastech své činnosti se projevili jako vyhraněné individuality

   

    Josef Jiří Kolár (* 9. 2. 1812 Praha - † 31. 1. 1896 Praha, vl. jm. Josef Jiří Kolář, český herec, režisér a dramaturg, novinář, prozaik, dramatik a překladatel)

odrážka

byl vynikajícím hercem a režisérem Prozatímního divadla a získal si mj. zásluhy o uvádění Shakespeara na české jeviště nejen jako interpret, ale i jako překladatel jeho dramat (zvl. Hamleta, Macbetha, Kupce benátského)

odrážka

vedle toho přeložil hlavní hry Schillerovy, Goethova Egmonta a první díl Fausta

odrážka

napsal řadu dramat, z největší části křiklavě romantických historických tragédií, které se však skoro vesměs opírají o cizí vzory, a to v takové míře, že to ostře vytýkali už současníci (Hálek)

odrážka

hlavní hry Kolárovy jsou Monika (1846), Žižkova smrt (1850), Magelóna (1852) a Pražský žid (1871)

odrážka

toto poslední drama se udrželo na programu našich divadel nejdéle, jednak pro zdařilou charakteristiku ústřední postavy, českého vlasteneckého žida, jednak pro barvité, až senzační podání výjevů z dob pobělohorské perzekuce

odrážka

Kolár Josef Jiří, * 9. 2. 1812, † 31. 1. 1896, český herec, režisér a dramaturg, novinář, prozaik, dramatik a překladatel. V roce 1842 byl angažován do Stavovského divadla, od 1859 hlavní režisér činoherního souboru. Od 1866 režisér a umělecký ředitel Prozatímního divadla, 1881 dramaturg Národního divadla v Praze. Významný představitel romantického herectví, vynikl v rolích individualistů a despotických tyranů. Z rolí: Karel Moor (F. Schiller Loupežníci), Shylock (W. Shakespeare Kupec benátský), Mefisto (J. W. Goethe Faust), Hamlet (W. Shakespeare). Psal romantické fantaskní novely (Pekla zplozenci, Malíř Rainer, Pražská čarodějnice) a dramata (Magelóna, Pražský žid, Monika, Ďáblova legenda). Odmítal úzce nacionální tendence v české kultuře a snažil se o její začlenění do evropského kontextu. Jako překladatel a režisér se zabýval zejména dílem W. Shakespeara, F. Schillera a J. W. Goetha. Manžel A. Kolárové-Manetínské. Encyklopedie Diderot

 

    Ferdinand Břetislav Mikovec (* 14. 12. 1826 Sloup v Čechách - † 22. 9. 1862 Praha, vl. jm. Ferdinand Mikovec, žurnalista, divadelní kritik a teoretik širokého rozhledu a hlubokých znalostí)

odrážka

snažil se o to, aby pozvedl repertoár českého divadla, a to především propagací díla Shakespearova

odrážka

sám byl tímto dílem plně ovlivněn jako autor: svědčí o tom dvě jeho dramata Záhuba rodu Přemyslovců (1848) a Dimitr Ivanovič (1855, s částečným použitím zlomku Schillerova)

odrážka

obě hry měly u soudobého obecenstva úspěch především pro svoji vlastenecky aktualizační tendenci i pro poměrně zdařilou výstavbu postav a scén

odrážka

vcelku však dramatičnost obou těchto prací je jen vnějšková, převládají v nich romantické konvence, a tak ukazují - proti lepšímu autorskému záměru - spíše k překonanému než k novému stadiu ve vývoji českého dramatu čtyřicátých a padesátých let

odrážka

Mikovec Ferdinand Břetislav, * 14. 12. 1826, † 22. 9. 1862, český dramatik. Autor dramat, historických próz (Záhuba rodu přemyslovského), divadelní kritik a teoretik, kulturní historik (Starožitnosti a památky Země české); zakladatel a 1851 - 62 redaktor časopisu Lumír. Usiloval o zvýšení úrovně českého divadla a o vytvoření původního českého dramatu vysokého stylu. Encyklopedie Diderot

 

Karel Jaromír Erben (* 7. 11. 1811 Miletín v Podkrkonoší - † 21. 11. 1870 Praha, český básník a historik; první archivář města Prahy, hlavní představitel české romanticky orientované literatury, která vychází z folklóru, literárních památek a uchovaných národních tradic, novinář - Pražské noviny)

 

Karel Jaromír Erben

 

 

Největším básníkem v období mezi Máchou a májovci byl Karel Jaromír Erben. Narodil se r. 1811 v Miletíně v Podkrkonoší v nezámožné řemeslnické rodině. Absolvoval gymnázium v Hradci Králové, v Praze vystudoval filozofii a práva a působil tam pak jako soudní úředník; později se stal zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea, od r. 1851 byl archivářem města Prahy a nakonec (od r. 1864) ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve studijních letech se Erben stýkal s K. H. Máchou a seznámil se s Fr. Palackým, s nímž později spolupracoval a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn. Redigoval Pražské noviny (1848 - 1849) a Obzor (1855), byl členem Národního výboru, účastnil se pražského Slovanského sjezdu, roku 1867 byl členem delegace českých představitelů do Moskvy; jinak se však veřejného života účastnil jen velmi zřídka. Zemřel v Praze r. 1870.

Podobně jako Čelakovského, Hanku a řadu dalších současníků zaujalo i Erbena sběratelství lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů hledal v ústní slovesnosti odraz starých náboženských mýtů, jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často i zakryly, ale jež byly podle této romantické teorie původním obsahem lidové písně nebo pověsti. (Těmto problémům slovanského bájesloví věnoval Erben pozornost i jako vědec: roku 1847 vznikla například jeho studie Víly čili Sudice.) Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842 - 1845), k nimž připojil i řadu nápěvů a důležitou studii Slovo o písni národní. Přepracované a bohatě rozšířené vydání sbírky vyšlo r. 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla; obsahuje pres 2200 písní, rozčleněných tematicky a opatřených zevrubným komentárem, jenž srovnávacím způsobem odkazuje na příbuzné písně jiných slovanských národů.

 

 

odrážka

se sběratelskou činností Erbenovou úzce souvisela jeho vlastní tvorba literární, a to jak veršová, tak prozaická

odrážka

jediná básnická kniha Erbenova vyšla poprvé r. 1853 s názvem Kytice z pověstí národních, podruhé r. 1861 v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných Písní) pod titulem Kytice z básní K. J. Erbena
odrážka

jádrem sbírky je dvanáct básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice

odrážka

skoro vesměs jde o skladby baladického rázu, založené na různých pověstech národů slovanských i jiných

odrážka

sbírka vznikala od druhé poloviny let třicátých až do začátku let padesátých, přesto je však umělecky i myšlenkově jednolitá

odrážka

první báseň sbírky - Záhořovo lože - začal Erben tvořit r. 1836
odrážka

kromě lidové poezie slovanské působila na něho v té době i celá řada vlivů umělé poezie domácí i cizí - od Čelakovského, Hanky a J. J. Langra po Mickiewicze, Goetha a Burgera

odrážka

v Záhořově loži se však projevilo i působení K. H. Máchy; symbol poutníka, kráčejícího do neznáma, i sugestivní obraz noční krajiny připomínají souvislost - ne však epigonskou - s básníkem Máje

odrážka

ale Záhořovo lože přitom obsahovalo i skrytou ideovou polemiku s Máchou a s protispolečenskou revoltou hrdiny Máje: nikoli odpor proti vyšší vůli, ale pokora a pokání jsou pro Erbena cestou k spáse člověka

odrážka

toto přesvědčení pak proniká i v ostatních baladách

odrážka

každý z nás je podřízen vyššímu zákonu (jehož povaha je u Erbena někdy obecně mravní, jindy přírodní nebo křesťanská), a porušení tohoto zákona přináší vzápětí trest
odrážka

tak je tomu například v básni Poklad: matka, podlehnuvší svodu bohatství, dá mu na okamžik přednost před svým dítětem, a je potrestána dočasným odloučením od děcka

odrážka

ještě hůře platí v Polednici matka za to, že v prchlivém hněvu přivolá na své dítě mstu nadpřirozené bytosti

odrážka

dívka ve Svatebních košilích se proviní rouhavým vzýváním matky boží, a neušla by záhubě, kdyby si od ní nevyprosila odpuštění

odrážka

v jiných básních má vina povahu pouhého porušení hranice mezi poznatelným světem lidským a nepoznatelnou, člověku nepřístupnou oblastí tajemna
odrážka

ve Vrbě platí mladá žena životem za bezděčnou vinu svého manžela

odrážka

ve Štědrém dnu se jen uplatňuje předem daný osud, odhalený dvěma dívkami za štědrovečerní noci

odrážka

zákon mýtu porušuje žena ve Vodníkovi, když proti zákazu obejme svou matku; platí za to ztrátou dítěte

odrážka

jen v několika básních (Záhořovo lože, Holoubek, Zlatý kolovrat, Lilie) je trestána nebo aspoň odkrývána konkrétní a úmyslná vina

odrážka

v jediném případě (Dceřina kletba) má pak příběh odhalení zločinu ráz v podstatě reálný, demytizovaný

odrážka

kromě úvodní Kytice má nebaladický ráz jen závěrečná fragmentární Věštkyně, řada obrazů z české národní minulosti, vytvořených s aktualizačním, vlasteneckým záměrem
odrážka

básnická metoda Erbenova, jak ji nejlépe poznáváme v baladických skladbách, má zcela specifické rysy

odrážka

podobně jako Čelakovský vycházel i Erben ze studia lidové poezie a přijímal některé postupy lidové epiky

odrážka

svůj básnický výraz opíral o lidový jazyk, který dokonale znal a jehož lexika i významových kvalit dovedl svrchovaně funkčním způsobem básnicky využít

odrážka

avšak ohlasovou metodu na rozdíl od Čelakovského Erben odmítal

odrážka

Spolu s původní podobou pověstí hledal jejich obecný smysl, a proto je zbavoval místního a časového určení a současně oslaboval nebo zcela rušil individuální povahové rysy jednotlivých postav ve prospěch jejich obecnější typizace.

odrážka

maximálně stručná popisnost, dokonalá přesnost výrazu, rozhodující funkce dialogů a prudký dějový spád dávají Erbenovým baladám dramatický ráz

odrážka

všechny tyto znaky nese například Zlatý kolovrat, v němž vystupuje zvlášť zřetelně funkce dialogu a Erbenovo umění dramatické zkratky

odrážka

inspirace - pro malíře (Aleš, Mánes), pro hudební skladatele (Dvořák, Fibich)

odrážka

pokračovatelé - Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker

 

odrážka

vedle básnické tvorby a sběratelství písňového slovanského folklóru věnoval Erben dlouholetý a soustavný zájem také studiu lidových pohádek, zvláště slovanských
odrážka

dokladem toho je jeho edice Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865), známá také pod titulem Čítanka slovanská; v českém překladu a užším výběru vyšla sbírka znovu r. 1869 s názvem Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

odrážka

největší úsilí věnoval však Erben přípravě vydání pohádek českých
odrážka

jednotlivě je publikoval už od poloviny čtyřicátých let; jejich knižní vydání však už sám nemohl uskutečnit

odrážka

teprve roku 1905 vyšel svazek Erbenových Českých pohádek, jež edičně připravil Václav Tille
odrážka

Erben přistupoval k pohádce podobně jako k lidové veršované epice

odrážka

vycházel ze srovnávacího studia slovanského bájesloví a z teorie o mytickém základu lidové slovesnosti; snažil se proto svým ztvárněním lidového vyprávění odkrýt předpokládanou původní osnovu báchorkovitého příběhu, v němž často nacházel domnělý smysl alegorický
odrážka

tak v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký shledával obraz mýtu o osvobození bohyně léta ze zajetí zimy

odrážka

v pohádce Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda stopy mýtu slunečního

odrážka

i v ostatních pohádkách (např. Pták Ohnivák a Liška Ryška, Zlatovláska, Živá voda) převládají náměty kouzelné, které nejlépe vyhovovaly Erbenově snaze odkrývat pod alegoričností pohádky její mytický základ
odrážka

proto Erbenovy pohádky jsou skoro vesměs zbaveny (podobě jako jeho balady) místní a časové určenosti; tím se liší od pohádek B. Němcové, v nichž se naopak odráží konkrétní životní prostředí a situace.

odrážka

ve svém uměleckém ztvárnění pohádkové látky postupuje Erben podle dokonale promyšleného kompozičního záměru, jemuž podřizuje improvizační tendence lidového vyprávění
odrážka

jeho jazykový výraz je krajně úsporný a současně pregnantní, zbavený dialektismů (těch Erben užívá jen v některých svých lidových povídkách, pověstech a anekdotách, zvláště z Chodska)

odrážka

i když se také v Erbenově pohádce vyskytuje motiv osudovosti (např. v pohádce Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda), odvozený z dobového názoru o mytickém původu lidové slovesnosti, přece tyto pohádky nevyjadřují postoje životní rezignace; právě naopak
odrážka

jeví se v nich důvěra v kladné životní síly a hodnoty, ve vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad bezprávím

odrážka

v tomto základním smyslu jsou věrným výrazem ducha a myšlenkové intence české lidové pohádky; proto také právem platí - vedle báchorek B. Němcové - za klasickou hodnotu naší pohádkové literární tvorby

odrážka

 Prostonárodní české písně a říkadla

 

odrážka

bohatá a záslužná byla i Erbenova činnost ediční a překladatelská
odrážka

tak vydal zejména:

odrážka

Štítného Knížky šesterý (1852)

odrážka

české spisy Husovy (1865 - 1868, ve třech svazcích)

odrážka

druhý díl Výboru ze starší české literatury (1868)

odrážka

překlady Dvou zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština (1869)

odrážka

Zadonština, staroruská pověst ze 14. stol. o bitvě na Kulikově poli. Výrazně ovlivněna Slovem o pluku Igorově; orientována na jednotu ruského státu proti vnějšímu nepříteli. Vítězný, triumfující tón je protipólem tragického poraženeckého ladění Slova o pluku Igorově. Encyklopedie Diderot

odrážka

Nestorův Letopis ruský

odrážka

Nestor, * kolem 1056, † 1114, ruský kronikář; mnich. Autor Letopisu, v němž popsal významné historické události v chronologickém pořádku, mimo jiné založení Kyjeva, smrt knížete Olega a přijetí křesťanství na Rusi. Na kroniku, která končí rokem 1110, navázal později Kyjevský letopis a řada dalších. Autor hagiografické literatury, např. Život Borise a Gleba. Encyklopedie Diderot

 

Karel Sabina (29. 12. 1813 Praha - 9. 11. 1877 Praha, byl český spisovatel, básník, dramatik, filozof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik; používal pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass, konfident rakouské policie)

 

Karel Sabina

 

 

Narodil se v Praze jako nemanželské dítě, vychováván byl v rodině chudého dělníka, studoval práva, ale nedokončil je. Od mládí se stýkal s Máchou, psal lyrické básně a povídky a byl činný jako literární kritik. V revolučním období patřil k členům Repealu a k předním radikálům. Redigoval po Havlíčkovi Pražské noviny a Včelu, r. 1849 Noviny Lípy slovanské, spolupracoval s radikálně demokratickým Pražským večerním listem. Roku 1849 byl zatčen a odsouzen k smrti pro účast na přípravě protistátního spiknutí, trest mu byl však změněn na 18 let vězení; r. 1857 byl amnestován. Účastnil se vystoupení májovců, patřil k nejaktivnějším členům Umělecké besedy, pracoval v dělnickém hnutí i v mladočeské straně. Roku 1872 mu bylo prokázáno, že je konfidentem rakouské policie. Veřejně se hájil, ale marně; zemřel v bídě a zapomenut. Po r. 1918, kdy byly zpřístupněny archívy rakouské policie, se obvinění proti Sabinovi potvrdilo.

 

 

odrážka

Sabina psal verše, prózu a divadelní hry, avšak jen v próze vytvořil některé pozoruhodné práce

odrážka

patří k nim romantická novela Hrobník (1837), prozrazující vliv Máchův, a povídky Obrazy ze 14. a 15. věku (1844), v nichž se snažil o sepětí historické tematiky se současnými myšlenkami společenskými

odrážka

v povídce Vesničané (1847) podal obraz českého venkova, zbavený idealizovaných rysů a zaměřený k aktuální problematice venkovské společnosti

odrážka

román Na poušti (1863) měl být obrazem české společnosti, připravující se před rokem 1848 k revolučnímu vystoupení

odrážka

ráz práce je zčásti autobiografický

odrážka

kompoziční roztříštěnost a povahokresebná povrchnost snižují hodnotu tohoto románu, v němž je na několika místech zajímavě zachycena atmosféra čtyřicátých let

odrážka

totéž platí o Sabinově německy psaném románu (vydaném pod pseudonymem Leo Blass) Sturmvögel der Revolution in Österreich vor dem März 1848 (1879, česky teprve r. 1927 s názvem Předbřeznoví revoluční bouřliváci v Rakousku)

odrážka

nejzdařilejším beletristickým dílem Sabinovým je povídka Oživené hroby (1870)

odrážka

založená na vlastních zkušenostech autorových z doby jeho žalářování

odrážka

v olomoucké věznici se setkávají revolucionáři různých národností

odrážka

jejich rozmluvy a úvahy, odrážející stav tehdejšího politického myšlení, jsou významovým těžiskem díla

odrážka

zdařilá je i charakteristika postav a líčení vězeňského prostředí

 

odrážka

Sabina byl i plodný autor divadelních her

odrážka

z nichž popularity dosáhla veselohra Inzerát (1866)

odrážka

Sabinovy hry se dnes už neuvádějí, přesto se však jejich autor zapsal trvale do dějin českého divadelnictví, a to jako autor libret k Smetanovým Bramborům v Čechách (1862) a k Prodané nevěstě (1863), dále k opeře Viléma Blodka V studni (1867)

 

odrážka

Sabina zanechal i množství prací z literární a divadelní historie

odrážka

je to chvatně psaný, a proto povrchní Dějepis literatury českoslovanské staré i střední doby (1860 - 1866)

odrážka

a německá práce (pod pseudonymem Leo Blass) Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfage des 19. Jahrhunderts (1877, v českém překladu Gusty Fučíkové pod názvem Počátky českého divadla, 1941)

 

odrážka

důležitější byly Sabinovy práce kritické a sociálně teoretické

odrážka

jako první u nás pochopil význam Máchova díla a chystal i započal jeho vydávání

odrážka

dvě Sabinovy studie mají podnes základní význam v máchovské literatuře: Úvod povahopisný (1845), který vznikl pro chystanou edici Máchova díla, a Upomínka na K. H. Máchu, uveřejněná v almanachu Máj 1858

odrážka

svoje pojetí literatury z hlediska radikálně demokratické ideologie vyložil Sabina ve stati Demokratická literatura (1848)

odrážka

zdůrazňoval společenskou funkčnost literatury a žádal, aby slovesná tvorba vyjadřovala zájmy lidových vrstev národa

odrážka

v podobném smyslu se angažoval koncem padesátých let v polemice májovců proti Jakubu Malému

odrážka

sblížení literatury s životem prosazoval v úvaze Slovo o románu vůbec a o českém zvláště (1858)

 

odrážka

z prací zabývajících se sociální tematikou má největší zajímavost studie Duchovný komunismus (1861)

odrážka

autor zde vyzdvihl základní úlohu proletariátu v moderní společnosti

odrážka

cestu k uplatnění sociálních práv pracujícího lidu vidí v demokratizaci vzdělání, v kulturní výchově dělnictva

 

odrážka

Sabinova osobnost a dílo vyvolaly mimořádně velký počet prací odborných a několik prací beletristických

odrážka

historie Sabinovy zrady sama podnítila řadu studií a protichůdných názorů

odrážka

studie Julia Fučíka O Sabinově zradě (1940, dnes v knize Tři studie)

odrážka

Sabinovy osudy se staly i námětem románu Vojtěcha Martínka Zrádce národa (1936); polobeletristickým způsobem je zachytil Eduard Bass v Čtení o roce osmačtyřicátém (1940)

odrážka

Miloslav Hýsek sebral a vydal r. 1937 Vzpomínky K. Sabiny

 

Josef Václav Frič (* 5. 9. 1829 Praha - † 14. 10. 1890 Královské Vinohrady, český básník, dramatik, prozaik a novinář, překladatel; radikálně demokratický politik)
 

Josef Václav Frič

 

 

Josef Václav Frič (1829 - 1890) se narodil v Praze jako syn advokáta dr. Josefa Friče, který patřil k předním reprezentantům liberálního vlasteneckého měšťanstva. V sedmnácti letech odešel J. V. Frič bez vědomí rodičů do ciziny, pobýval v Londýně a v Paříži, kde prošel vojenskou školou a stýkal se s polskou emigrací. Po návratu do Prahy se horlivě zapojil do příprav revolučního hnutí, byl členem Repealu, účastnil se bojů na barikádách, po nezdaru revoluce uprchl do Vídně, pobýval v Záhřebu, na Slovensku bojoval proti Maďarům, byl raněn a vrátil se do Prahy, kde byl zanedlouho zatčen pro účast v protistátním spiknutí r. 1849. Byl odsouzen k osmnáctiletému žaláři, po amnestii r. 1854 žil v Praze pod policejním dohledem. Připravil k vydání almanach Lada-Nióla (1855) a měl aktivní účast na almanachu Máj 1858. Po novém zatčení byl internován a roku 1859 vypovězen z Rakouska. Odešel do Londýna, kde se stýkal s ruským revolučním publicistou a spisovatelem A. I. Gercenem, žil v Paříži, Berlíně, Pešti. Záhřebu, Petrohradě a jinde. Všude vyvíjel horlivou politickou činnost ve smyslu svého přesvědčení o nutnosti rozbití Rakouska a osamostatnění českých zemí. Řídil a vydával celou řadu listů, například La voix libre de Bohême (v Ženevě 1861).

 

 

 

Český básník, dramatik, prozaik a novinář; radikálně demokratický politik. Otec Jana a Josefa Friče. Romantismus v jeho literární tvorbě je spojen s bojem proti rakouskému absolutismu za národní a sociální svobodu. Radikální vůdce pražských studentů v revoluci 1848, v roce 1849 zatčen za spoluúčast na přípravě tzv. májového spiknutí, inspirovaného M. A. Bakuninem. Šlo oneúspěšný pokus o povstání českých radikálních demokratů v květnu roku 1849. Spiknutí bylo připravováno na 12. 5. 1849 především členy spolku Lípa slovanská, ve spojení s M. A. Bakuninem. Většina účastníků (mj. i K. Sabina, K. Sladkovský aj.) byla zatčena v noci z 9. na 10. 5. 1849. Roku 1851 byl Frič odsouzen na 18 let vězení, 1854 amnestován. V roce 1855 vydal generační literární almanach Lada Nióla, spolupracoval na almanachu Máj. V roce 1858 znovu vězněn, 1859 mu byla povolena emigrace (Londýn, Paříž, Berlín, Budapešť, Záhřeb). Udržoval kontakty s předními evropskými revolucionáři, zejm. polskými, snažil se informovat zahraničí o českém národě. Živil se vydáváním novin, literární prací a dopisováním do českých redakcí. V roce 1880 mu byl povolen návrat do Čech. Jeho literární dílo je velmi rozsáhlé a mnohostranné, psal subjektivní i politickou lyriku, epiku, dramata, povídky i paměti; je i autorem překladů, zejm. francouzských komedií. Hlavní díla: básně Písně z bašty a čtyřdílné Paměti. Encyklopedie Diderot

 

 

odrážka

Fričova literární tvorba z největší míry vyjadřovala jeho politické názory a společenské postoje

odrážka

kromě toho ovšem svědčila o jeho obdivu k některým představitelům romantické poezie, především k Byronovi, ale i k Máchovi a Krasiňskému

odrážka

vliv Byronův je patrný ve Fričově mladistvé lyrice Rozpravy duše, zahrnuté později do svazku Výbor básní, vydaného r. 1861 v Ženevě

odrážka

ještě ve větší míře se působení Byronovy poezie projevilo ve Fričově romantické básni Upír (1849)

 

odrážka

důležitější než tato díla je politická poezie J. V. Friče

odrážka

psal ji v emigraci a shrnul ji do sbírky Písně z bašty, která byla sice dokončena už r. 1862, ale za autorova života vydána nebyla

odrážka

vůdčí myšlenkou těchto básní bylo posilovat protirakouský odboj

 

odrážka

málo úspěšný byl Frič jako autor řady dramat, pro něž volil většinou témata historická

odrážka

poměrně největšího ohlasu dosáhla hra Ivan Mazepa (1865)

 

odrážka

nejdůležitějším literárním dílem Fričovým jsou čtyřdílné Paměti (1884 - 1887)

odrážka

líčící podrobně zejména události z let 1848 a 1849, následující perzekuci i literární situaci padesátých let, zvláště nástup nerudovské generace

 

 

b) počátky českého realismu

 

b1) Satira – kritika soudobé společnosti

 

Karel Havlíček Borovský (* 31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi -  † 29. 7. 1856 Praha, básník a publicista, zakladatel české politické satiry)

 

Karel Havlíček Borovský

 

 

Karel Havlíček se narodil r. 1821 v Borové u Přibyslavi (odtud pseudonym Havel Borovský) jako syn kupecké rodiny. Navštěvoval gymnázium v Německém - dnes Havlíčkově - Brodě, v Praze vystudoval v letech 1838 - 1840 filozofii, nato se dal zapsat do kněžského semináře, neboť v kněžském povolání viděl nejlepší příležitost k bezprostřednímu styku s širokými lidovými vrstvami, na něž chtěl působit ve smyslu národním a slovanském. V semináři se však brzo přesvědčil o tom, že katolická církev je českému národnímu hnutí krajně nepřátelská a vychovává mladé teology výlučně ve smyslu naprosté loajality vůči vládnímu režimu. (Typickým reprezentantem protičeského a protislovanského postoje církve byl představený semináře Antonín Rošt, později známý čtenářům Havlíčkových epigramů jako „páter Rožeň“.) Ale i z hlediska názorového se Havlíček rozešel s církví už během prvního roku svého seminárního pobytu, neboť mu byl nepřijatelný dogmatismus katolické věrouky. Havlíček byl proto rozhodnut seminář opustit; ještě předtím - o prázdninách r. 1841 - byl však vyloučen.

Nato se věnoval soukromým studiím v Praze a připravoval se na literární dráhu. Pod vlivem Kollárovy ideje slovanské vzájemnosti se zabral do soustavného studia slovanských jazyků a literatur a umínil si poznat slovanské země a národy z vlastní zkušenosti. Příležitost k tomu mu poskytla nabídka, zprostředkovaná P. J. Šafaříkem, aby se ujal vychovatelského místa v Moskvě. Odjel tam v listopadu 1842, do ledna 1843 však musel čekat ve Lvově (jako host českého spisovatele K. V. Zapa) na vyřízení pasových záležitostí. Za tuto dobu poznal polské a ukrajinské prostředí a poprvé se přesvědčil o tom, že idea slovanské vzájemnosti je neuskutečnitelná ve světě sociálních protikladů a za útisku jednoho slovanského národa druhým (v tomto případě Ukrajinců Poláky).

V Moskvě pobýval Havlíček jako vychovatel v rodině profesora Ševyreva, který patřil k předním slavjanofilským kruhům. Jimi byl zpočátku jednostranně ovlivněn i Havlíček. Brzo však začal kriticky posuzovat jejich konzervatismus, loajalitu vůči feudálnímu vládnímu režimu a jejich snahu podřídit osvobozovací hnutí potlačených slovanských národů zájmům carského samoděržaví. Revolučně demokratické hnutí v Rusku a jeho výrazné literární představitele (například kritika Bělinského) Havlíček pravděpodobně nepoznal. Zato však věnoval horlivou pozornost ruské ústní slovesnosti a literárnímu dílu N. V. Gogola. Do doby ruského pobytu spadá i Havlíčkovo studium filozofie Hegelovy, které mělo nemalý vliv na jeho další názorový vývoj.

 

 

 

Český básník a publicista, zakladatel české politické satiry. Po vyloučení z pražského arcibiskupského semináře odcestoval do Ruska, kde byl vychovatelem (1843 – 44). Za pobytu v Rusku začal tvořit epigramy, jejich soubor z roku 1845 za autorova života nevyšel. Byly určeny a rozčleněny na oddíly Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu. Po návratu z Ruska vydal soubor próz Obrazy z Rus, v nichž kriticky hodnotil ruské společenské poměry. Redigoval Pražské noviny s přílohou Česká včela. 1848 začal vydávat vlastní Národní noviny, výbor článků vyšel pod názvem Duch Národních novin. V Kutné Hoře vydával časopis Slovan (1850 – 51) články zde otištěné vyšly jako Epištoly kutnohorské. Kritizoval neplodné a sebeuspokojující vlastenčení. Za svou novinářskou činnost byl internován v Brixenu (1851). Zde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. Básně kolovaly v opisech a vyšly až v 60. a 70. letech (Král Lávra, 1870; Tyrolské elegie, 1861; Křest sv. Vladimíra, 1876). Encyklopedie Diderot

 

 

odrážka

z Ruska se Havlíček vrátil do Čech uprostřed roku 1844

odrážka

brzo nato vystoupil na veřejnosti jako literární kritik (odmítavým posudkem Tylova Posledního Čecha)

odrážka

od začátku r. 1846 působil na doporučení Františka Palackého jako redaktor Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela

odrážka

na jaře 1848 založil politický deník Národní noviny a řídil jej až do jeho úředního zastavení v lednu r. 1850

odrážka

během té doby Havlíček hájil politiku českých liberálů a austroslavistů (Palackého, Šafaříka), a to nejen jako publicista, ale i jako člen Národního výboru a poslanec říšského sněmu

odrážka

vývoj Rakouska k absolutismu však Havlíčka vedl rychle do otevřené protivládní opozice

odrážka

roku 1849 byl poprvé postaven před porotní soud pro napadení rakouské tzv. oktrojované (tj. vnucené) ústavy z března 1849; byl však osvobozen

odrážka

od května r. 1850 vydával Havlíček v Kutné Hoře (protože v Praze mu to bylo zakázáno) časopis Slovan, vycházející jednou až dvakrát týdně

odrážka

v něm vyjadřoval ostře a nekompromisně odpor proti absolutistické vládě a katolické hierarchii a stal se tak mluvčím širokých lidových vrstev českých

odrážka

proto vláda usilovala všemi prostředky o jeho umlčení

odrážka

Slovan byl zabavován, Havlíčkovi byl zapovězen pobyt v Praze, v srpnu 1851 pak musel vydávání Slovana ukončit

odrážka

v listopadu 1851 byl znovu postaven před porotní soud (tentokrát v Kutné Hoře), ale znovu byl osvobozen

odrážka

vláda proto sáhla k otevřenému násilí: v prosinci roku 1851 byl Havlíček policejně deportován do Brixenu v Tyrolích, kde byl internován až do roku 1855

odrážka

mezitím mu zemřela žena, on sám pak onemocněl na tuberkulózu a ve věku necelých 35 let zemřel v Praze 29. července 1856

odrážka

jeho pohřeb se stal velkou manifestací demokratických sil národa proti absolutismu a germanizačnímu útisku

 

odrážka

publicistická činnost

odrážka

jako novinář a veřejný reprezentant národního zápasu stál Havlíček, jak už bylo řečeno, od počátku na straně liberálů

odrážka

svědčí o tom také svazek Duch Národních novin (1851), knižní výbor Havlíčkových článků z Národních novin

odrážka

po pádu konstitučních nadějí bojoval však otevřeně proti rakouské vládě, a tak se značně přiblížil stanovisku svých někdejších oponentů, radikálních demokratů

odrážka

Havlíčkovy novinářské články vynikaly satirickou útočností, ostrou a odvážnou kritičností a současně jasným, přesným a vtipným výkladem a podáním

odrážka

velkou část své energie věnoval také zápasu proti hlavnímu spojenci a podporovateli vládního absolutismu, totiž proti církevní hierarchii a klerikalismu

odrážka

to dokládá zejména knížka Epištoly kutnohorské (1851), výbor Havlíčkových statí ze Slovana

odrážka

součástí Havlíčkovy publicistiky jsou i Obrazy z Rus, otiskované v letech 1843 - 1846 v Květech, České včele a v Časopise Českého muzea (knižně je vydal teprve r. 1904 Zd. Tobolka)

odrážka

jsou to vlastně reportáže z Havlíčkova ruského pobytu; jejich ráz je do značné míry národopisný a kulturně historický, vždy však proniká Havlíčkovo společenské a politické stanovisko, vyjadřující plné odpor vůči projevům absolutistické vládní moci

 

odrážka

básnická činnost

odrážka

básnicky začal tvořit už v Rusku

odrážka

důkladně studoval lidovou slovanskou slovesnost, věnoval se studiu některých cizích i českých autorů (zvláště Martiala, Lessinga, Puškina a Čelakovského)

odrážka

nejvlastnějším veršovaným útvarem se stal Havlíčkovi epigram

odrážka

v něm se mohl nejlépe uplatnit Havlíčkův sklon k racionalistické břitkosti, výrazové lapidárnosti a satirické kritičnosti

odrážka

svoje epigramy, jichž napsal okolo dvou set (část z nich jsou překlady), věnoval „církvi, králi, vlasti, múzám a světu

odrážka

takto vyjadřovaná společenská kritika útočila stejně ostře na rakouský absolutismus jako na představitele klerikálních sil

odrážka

epigramatická úsečnost byla příznačná i pro další Havlíčkovu veršovanou tvorbu, vesměs s vyhrocením satirickým a společenskokritickým

odrážka

právě pro tuto vlastnost nabývaly Havlíčkovy verše nejširšího ohlasu a některé z nich přímo zlidověly, např.:

odrážka

Nová píseň o německém parlamentě

odrážka

Bratře Čechu ...

odrážka

Tys bratr náš!

odrážka

svoje největší básnické skladby však Havlíček vytvořil (popřípadě dotvořil) až v době brixenské internace

odrážka

první z nich je Křest svátého Vladimíra (vydaný teprve posmrtně r. 1876), jehož počátky sahají do doby ruského pobytu Havlíčkova; podněty a některé motivy k básni vzal Havlíček z kroniky Nestorovy

odrážka

skladba sama - vznikající z hlavní části teprve v letech 1848 - 1854 - má ovšem nejužší souvislost se svou dobou

odrážka

je to satira na ruský a rakouský absolutismus a zároveň na katolickou církev, zvláště na jezuity

odrážka

lidový výraz, humor a zároveň útočná kritičnost básně ji řadí mezi vrcholné a současně nejpopulárnější projevy Havlíčkovy básnické satiry; báseň zůstala nedokončena

odrážka

inspirace Nestorovým Letopisem ruským

téma a záměr: kritika absolutismu jako způsobu vlády, katolické církve (Jezovitský marš), pokrytectví, zištnosti

forma vyjádření:groteskní děje se odehrávají zdánlivě v dávných dobách vznikajícího ruského státu za knížete Vladimíra (pro oklamání cenzury), ale aktualizace –

kritika rakouské vlády, výsměch, ironie

postavy: car Vladimír (zpupný, omezený násilník) × pohanský bůh Perun (ubohý sluha absolutistického vládce)

jazyk: lidovost, prostá písňová 4veršová sloka, jednoduchý verš, rytmus

odrážka

Humoristicko-satirický ráz má také druhá skladba Tyrolské elegie, napsaná r. 1852, uveřejněná však teprve r. 1861 v Obrazech života

odrážka

Havlíček v ní vylíčil svoje zatčení a cestu z Německého Brodu do Brixenu

odrážka

s vtipem, ironií i kritickou ostrostí ukázal tupou bezohlednost rakouské byrokracie. a s krajní zdrženlivostí dal čtenáři nahlédnout i do vlastní niterné oblasti citové

odrážka

podnět a inspirace: vlastní zážitek

téma: zatčení, cesta do Brixenu, život ve vyhnanství; obraz tragédie osobní i národní

záměr: boj proti reakci státu, kritika policejního systému, pokrytectví; opovržení rakouskou vládou

žánrově: netradiční elegie – satira (elegický tón + ironie, výsměch); situační a jazyková komika

autoportrét: (příslušnost k českému národu, muzikant – 2. zpěv), zatýkání jako ironický vtip (”přátelský čin Bachův”) × projev zvůle

odrážka

roku 1854 vznikla třetí z nejzávažnějších brixenských básnických prací Havlíčkových, Král Lávra (otištěna byla až r. 1870 ve vydání Havlíčkových spisů, připraveném Václavem Zeleným)

odrážka

za podklad posloužila Havlíčkovi irská pohádka o králi s oslíma ušima, kterou poznal v německém zpracování

odrážka

také této látky však Havlíček využil ke kritice absolutistické vlády a k výsměchu korunovaným hlavám; ironizuje „otcovský“ vztah absolutistické vlády k poddaným, hloupost a omezenost skrývající se pod důstojností panovnického majestátu

odrážka

i zde sáhl Havlíček k prostředkům lidové poezie a lidového jazyka a dosáhl maximálního uměleckého účinu přesností a současně úsporností básnického výrazu

odrážka

na rozdíl od Čelakovského nenavazuje Havlíček jen na lidovou píseň vesnickou, ale i na pouliční popěvek, tedy na městský folklór

odrážka

téma: parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu o králi s oslíma ušima

záměr: narážky na dobovou situaci, omezenost, tupost a zloba panovníka

forma: parodie historií o hodných panovnících (× brutální, nelítostné činy)

postavy: král, holič Kukulín, čeští muzikanti

 

odrážka

překladatelská a literárně kritická činnost

odrážka

překladatelská činnost vyplynula vesměs z jeho studijního zájmu o vynikající zjevy především slovanských literatur

odrážka

z polštiny přeložil epigramy A. Mickiewicze, z ruštiny zejména práce N. V. Gogola, a to jednak povídky (Starosvětská šlechta, Nos, Plášť aj.), jednak román Mrtvé duše (1849)

odrážka

třebaže prvním překladatelem Gogola do češtiny byl K. V. Zap (přeložil už r. 1839 Tarase Bulbu), dal Havlíček první vydatný impuls k proniknutí ruského realismu do naší literatury a tím ovlivnil celý její další vývoj

odrážka

jako kritik se střetl r. 1845 s J. K. Tylem, když odmítl jeho plytce romantickou povídku Poslední Čech

odrážka

požadavek realismu úzce souvisel s Havlíčkovou koncepcí společenské a národní funkce české literatury: nespokojoval se už s deklarativně projevovaným „vlastenectvím“ českého písemnictví, ale žádal po něm, aby vedlo k aktivizaci národních sil

odrážka

usiloval o nastolení kritiky vědecky objektivní

odrážka

to vyplývá například z Havlíčkovy zásadní stati Kapitola o kritice (1846)

odrážka

nemalou část své publicistické činnosti a kritické pozornosti věnoval Havlíček i českému divadlu

odrážka

jako jeden z prvních prosazoval vybudování Národního divadla dobrovolnými sbírkami a zdůrazňoval výchovnou funkci divadla

 

b2) Venkovská próza – realistický obraz venkovského života v pol. 19. stol.

 

Božena Němcová (1820 – 1862)
« Vídeň, mládí v Ratibořicích (Náchodsko); vliv babičky; provdána za úředníka finanční stráže Josefa Němce – pro vlastenectví často překládán
q   poznání různých míst (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná, Slovensko)

q   citlivost k sociálním otázkám: úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve společnosti

q   vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K. Havlíčka)

Dílo:

vstup do literatury – vlastenecké verše (např. Ženám českým)

pohádky:

      Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně), Slovenské pohádky a pověsti; nadaná vypravěčka

národopisné studie:

      Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu, kultura, zvyky, kroje ap.)

publicistická tvorba:

      např. stať Selská politika (z r. 1848 – skeptický postoj venkova ke konstituci)

povídky:

      např. Chudí lidé (Červený Kostelec), Pan učitel (Česká Skalice), Dobrý člověk, Chyže pod horami (Slovensko) aj.

      Divá Bára

      dcera pastýře Jakuba; nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost) × Eliška z fary; přerůstá konvenční představy o pasivní úloze ženy ve společnosti – je smělá, statečná, zdánlivě drsná, v jádru ušlechtilá, v zájmu přítelkyně se staví proti celé obci;

ve všech povídkách vystupuje postava všestranně dobrého člověka

 

tzv. obrazy venkovského života – vrchol tvorby:

 

Babička (1855)

vznik po smrti syna Hynka; hmotný nedostatek, vzpomínky  na dětství – doplněny a rozšířeny o poznání lidového života

cíl: ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka

postavy:

z venkovského prostředí:

    babička Magdalena Novotná, ústřední postava; vztah k práci, životu, přírodě, vlasti; moudrost a životní zkušenost, ušlechtilost

    Barunčini rodiče – Proškovi (Panklovi): zpanštělá matka × sdílný, srdečný otec

    děti: Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka

    lidové typy: mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova; příběh Viktorčin

panský svět:

      paní kněžna, komtesa Hortensie; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; autorčina idealizace skutečnosti

kompozice:

2 dějová pásma

q   příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté

q   od 8. kapitoly – rámec: Staré bělidlo v proměnách ročního období

prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení

epilog – poslední léta babiččina, pohřeb

 

V zámku a v podzámčí (1856)

dějiště: Nymbursko; příjezd Skočdopolových z Prahy na zámek – nová šlechta

dvojí svět:

q   zámek: Skočdopolovi, mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli

q    podzámčí:    vdova Karásková s dětmi (Vojtěch, Jozífek), krejčí Sýkora, podruzi (Dorota)

postava dobrého člověka – lékař (zná obě prostředí)

základní stavební princip = kontrast (už v titulu):

      sobectví, bezcitnost na zámku × obětavost, vzájemná pomoc v podzámčí, panský pes × utrpení dětí, přepych × chudoba, zápas s cholerou

realistický pohled na skutečnost (popisný, detailní realismus), ale v závěru idealizace (romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu)

 

Pohorská vesnice

Chodsko; ideální shoda vrchnosti s poddanými; nejvyšší míra idealizace

 

c) Český romantismus (Mácha) – viz další kapitola

 

8.2. SLOVENSKÁ LITERATURA

Klikni zde :-)

 

8.2.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA

Klikni zde :-)

 

8.2.2. POEZIE

Klikni zde :-)

 

8.2.3. PRÓZA

Klikni zde :-)