12. LITERATURA 1. POL. 20. STOL.

12.1. ZÁKLADNÍ INFORMACE

rozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku 1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

12.2. UMĚLECKÉ SMĚRY POČÁTKU 20. STOL.

vitalismus – z lat. vita = život

v      filozofie názor, podle něhož v živých organismech působí nehmotná nadpřirozená životní síla entelechie, kterou fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (H. Driesch, H. Bergson, F. Mareš) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnostech účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout

v      umění vývojová tendence v evropském umění a zejm. v literatuře, která vznikla jako reakce na prožité katastrofy 1. světové války. V české literatuře se vitalismus projevil v souvislosti s estetickým programem některých autorů předválečné generace (S. K. Neumann Kniha lesů, vod a strání, F. Šrámek Splav, Tělo), ale také generace poválečné (K. Čapek Loupežník, J. Wolker Host do domu). Autoři spjatí s vitalismem se v dílech vraceli k tematice radosti ze života, který je naplněn vřelými vztahy k lidem i věcem kolem nás. Svět přirozených lidských vztahů vitalisté stavěli proti násilí, válce, nesvobodě a smrti

civilismus

v      umělecký proud počátku 20. stol. zdůrazňující střízlivý vztah k životu a víru v pozitivní vliv moderní technické civilizace na člověka a společnost

v      obraz technických vymožeností, moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce; americký básník W. Whitman, belgický básník a dramatik É. Verhaeren, v české literatuře např. S. K. Neumann

expresionismus – z lat. expressio = výraz

v      literatura evropský umělecký směr vyvíjející se od 80. let 19. stol. do 30. let 20. stol. jako protiklad naturalismu a impresionismu. Většinou není přiřazovám k avantgardě. Je zaměřen na vyjádření individuálních prožitků, dostatečně silných, aby se mohly stát pravdivou realitou, emocionálně srozumitelnou. Velkým impulsem k rozvoji expresionismu byla deziluze 1. světové války a sociální konflikty, v nichž se bezprostředně reflektuje krize humanity. V literatuře se expresionismus nejvýrazněji projevil v Německu, kde byl podmíněn i společenskou situací poražené válečné velmoci. V české literatuře reprezentuje expresionismus brněnská Literární skupina s časopisem Host; hlavní představitelé: spisovatel L. Blatný a teoretik F. Götz

v      hudba směr z počátku 20. stol. (1910 – 25), rozvíjený zejm. německými a rakouskými skladateli (A. Schönberg, A. Berg, A. Webern, E. Křenek, P. Hindemith, dále A. N. Skrjabin, B. Bartók, v Československu A. Hába). Pro expresionismus je příznačný odpor vůči tradičním hudebním vyjadřovacím prostředkům, uplatňuje se atonalita, dodekafonie, čtvrttónová hudba, vzrušená melodika, disonantní harmonie

v      výtvarné umění umělecký směr či hnutí, které vzniklo kolem 1905 v Německu (z latinského expressio, výraz). Je charakteristické zaměřením na vnitřní psychické stavy, vyjadřuje se barevnou a tvarovou deformací. První vlna expresionismu koncem 19. stol. (E. Munch, J. Ensor). Vlastní směr spojen se skupinou Die Brücke. Představitelé expresionismu O. Müller a E. L. Kirchner navštívili 1911 Prahu (styk s W. Nowakem a B. Kubištou)

v      protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu; literární, výtvarný a divadelní směr (V. van Gogh, E. Munch, P. Gauguin); umění výrazu, vyjádření obavy o osud člověka; chápání reality zevnitř, nikoli zvenčí; vyjádření duševních pocitů – děsu, hrůzy z násilí; v české literatuře Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis aj.

futurismus

v      literární a výtvarný umělecký směr 1. čtvrtiny 20. stol.; jeden z hlavních avantgardních směrů (název z italského futuro, tj. budoucnost). Vznik futurismu je spojen s Futuristickým manifestem F. T. Marinettiho (vydán 1909 v Paříži). V roce 1910 publikovali G. Balla, U. Boccioni, C. Carra, Gino Severini (1883 – 1966) několik manifestů o malířství; 1912 a 1914 v Itálii vydány další manifesty o architektuře a sochařství. Futurismus programově neguje dosavadní estetické konvence a literární formy (zvláště v poezii), oslavuje dynamiku technického světa a industriální společnost a za projev této dynamiky považuje i sociální revoluci se všemi nezbytnými rysy militarismu. Nejvýrazněji se futurismus projevil v Itálii a v Rusku po 1. světové válce. Ovlivnil dadaismus a surrealismus. Samostatnou modifikací původních podnětů futurismu je kubofuturismus, soustředěný na princip „osvobozování skutečnosti“ prostřednictvím nové skladebnosti uměleckého díla.

v      do umění přítomnosti a budoucnosti (lat. futurum = budoucí) proniká moderní život; obraz světa v pohybu, který je zachycen rozložením do časově následných fází (italský básník Filippo Tommaso Marinetti); osvobození (izolace) slov a vět zdůrazňuje rychlost pohybu; výrazná grafická podoba básně (viz např. Majakovskij); odstraněna interpunkce

kubismus

v      výtvarné umění umělecký směr založený kolem roku 1910 v Paříži P. Picassem a G. Braquem. Charakteristické je opuštění perspektivního zobrazování prostoru a zdůraznění základních geometrických tvarů objektů. Období protokubismu (1907 – 09) pod vlivem černošské plastiky i Cézannova obratu k zobrazování trojrozměrnosti věcí v prostoru. Předměty redukovány na elementární geometrické tvary, omezen kolorit na několik odstínů hnědi a šedi. V analytickém kubismu (1910 – 12) došlo k rozbití předmětu na jeho části tím, že tyto části ve skutečnosti nazírané z různých úhlů jsou zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše obrazu. Zejm. u zátiší byl kolorit stále potlačen. V období syntetického kubismu (1912 – 14) předmět znovu vystaven z jednoduchých výtvarných prvků (linií, ploch a barev). Umělci nenapodobovali viděné, vytvářeli věci podle vlastních zákonů obrazové skladby; malířské prvky získaly nezávislost na vnějším světě. Po 1923 další vývojové etapy (lyrický kubismus, ovlivněný mimo jiné lidovým ornamentem, imaginativní kubismus, ovlivněný surrealismem). Kubismus pod vlivem P. Picassa a G. Braqua rozvíjen i skupinou Section d’Or a v českých zemích Skupinou výtvarných umělců (malíři B. Kubišta, E. Filla, sochař O. Gutfreund, architekti P. Janák, J. Gočár, J. Chochol). Silně zapůsobil na výtvarnou avantgardu před 1. světovou válkou i po ní, ovlivnil futurismus aj. Místy (zejména v Čechách) nabyl charakteru uměleckého slohu (malířství, sochařství, architektura, umělecké řemeslo); pronikl též do literatury

v      literatura specifická obdoba malířského kubistického hnutí ve francouzské poezii na začátku 20. stol. Jeho představitelé (M. Jacob, G. Apollinaire, P. Reverdy, J. Cocteau) chápali básnické umění jako poetickou hru, v níž mohou uplatnit verbální svobodu a metaforickou invenci. Neobvyklým spojováním různorodých detailů reality odhalovali novou skutečnost. Volnou asociací představ směřovali k postižení „nadskutečna“. Důraz kladli také na typografickou úpravu básní (G. Apollinaire Kaligramy)

v      v malířství (Pablo Picasso); úsilí postihnout podstatu věcí ? rozklad skutečnosti na jednotlivé prvky, geometrické tvary (kubus = krychle); mnohopohledovost (z více stran), tlumené barvy

kubofuturismus

v      větev ruského futurismu v období 1910 – 30. Vyzýval k reformě básnického jazyka a poezie vůbec, odmítal literární autority, tradice a konvence. Někteří básníci (A. Kručonych, V. Chlebnikov) vytvářeli tzv. zaum, jazyk mimo rozum, který měl pouze zvukovou stránkou, bez pomoci pojmového chápání, vyvolávat bezprostřední básnický prožitek

v      v literatuře (Guillaume Apollinaire) – spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti; zachycení složité skutečnosti z mnoha úhlů pohledu; polytematičnost (uvolnění dějových souvislostí, spontánní proud představ), prolínání časových rovin; zdůraznění grafické podoby básně ? obrazové básně (kaligramy)

dadaismus

v      umělecké literární a výtvarné hnutí založené v roce 1916 T. Tzarou, J. Arpem aj. v Curychu, paralelně se rozvíjelo v USA a v Německu, od roku 1920 centrem Paříž. Podstatou dadaismu je negace konvenčního umění i života, a to formou nesmyslného, provokativního počínání; ve výtvarném umění zejména použití ready-mades (nalezené objekty) M. Duchampa. V roce 1917 otevřena Galerie Dada (kde vystavovali J. Arp, G. de Chirico, M. Ernst, L. Feininger, V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, F. Marc, T. F. Marinetti, A. Modigliani, P. Picasso aj.) a založen časopis Dada. V New Yorku soustřeďoval skupinu dadaistů M. Duchamp (F. Picabia, M. Ray aj.), v Paříži lze k hnutí přiřadit A. Bretona, L. Aragona a P. Eluarda, v Berlíně R. Hülsenbecka, v Hannoveru K. Schwitterse. Od pol. 20. let dadaismus plynule přecházel v surrealismus

v      vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života; zdůrazňuje uměleckou absurditu, primitivitu (dada v dětské řeči = hračka); princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů; zakladatel – francouzský básník rumunského původu Tristan Tzara; úsilí šokovat, burcovat, provokovat

poetismus  

v      literatura básnický směr v české moderní literatuře 20. let 20. stol.; vznikl v prostředí avantgardního hnutí Devětsilu. Jeho zakladateli a teoretickými mluvčími byli V. Nezval a K. Teige, nejvýraznějšími básnickými osobnostmi kromě V. Nezvala také K. Biebl a J. Seifert. Poetisté radikálně odmítli podřízenost umění dosavadní politice a ideologii; poetismus měl naopak vštěpovat životní optimismus, zábavné veselí, radost ze hry. Stal se poezií okamžiku, soustředil se na smyslové okouzlení, citové prožívání, imaginaci, rozvíjení fantazie. Poetismus měl být podle V. Nezvala „metodou, jak nazírati na svět, aby byl básní“. Poetismus výrazně ovlivnil nejen vývoj meziválečné poezie (J. Hora), ale i poezii poválečného období. Poetismis se uplatnil i v próze (Vladislav Vančura)

v      výtvarné umění malířský protějšek literárního poetismu, zejména osobitý styl J. Štyrského a Toyen. Viz též artificialismus. Poetizace námětu i formy příznačná i pro další autory a směry (např. lyrický kubismus F. Muziky)

v      výlučně český avantgardní směr (od pol. 20. let 20. stol.); Karel Teige  – autor Manifestů poetismu; měsíčník ReD (Revue Devětsilu); skupina Devětsil (založena 1920) – literáti, kritici, výtvarníci, hudebníci, dramatici;

v      využití obraznosti, fantazie; princip lyrismu, kompoziční metoda volné asociace (řetězení) představ, narušena logická stavba básně, odstraněna interpukce, inspirační zdroj – lidová zábava (cirkus, kino, varieté); odmítnutí původního tendenčního umění: místo obrazů dělnického boje a práce obraz dělníka uprostřed zábavy; úsilí poznat krásy světa – ”umění žít” (Teige), ”aby svět byl básní” (Nezval); obohacení výrazové stránky poezie (experimenty se slovy);

v      programová díla poetismu: V. Nezval, Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Papoušek na motocyklu; potom i K. Biebl, J. Seifert, V. Vančura aj.

surrealismus

v      mezinárodní literární a umělecké hnutí 1923 – 39, v širších souvislostech i po 2. světové válce. Vznikl v Paříži jako opozice vůči umění podřízenému tradici a společenským konvencím. Jeho představitelé chtěli svým dílem co nejvíce vyjít vstříc přirozenému smyslu člověka pro obrazotvornost a fantazii. Čerpali z psychoanalytického učení S. Freuda a snažili se najít nejpůvodnější zdroj umělecké tvorby v lidském podvědomí, kde podle S. Freuda převládá sexuální pud. Název převzat z podtitulu Apollinairovy divadelní hry Prsy Tiresiovy – Surrealistické drama. Teoreticky byl surrealismus poprvé definován A. Bretonem v Manifestu surrealismu

v      film ve filmu byla používána především symbolika věcí a scén k vyjádření světa snů a podvědomých duševních procesů (L. Bunuel, J. Cocteau, C. Saura)

v      literatura pro surrealistickou poezii je typická absence pravidelného rytmu, rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše. Básníci se pokoušeli zaznamenat proud nahodilých pocitů, představ, snů a halucinací bez kontroly rozumové logiky; pro prózu je charakteristická dualita automatických textů, záznamů snů a deníkových zápisů na jedné straně a esejistické interpretace na straně druhé. Pro veškeré druhy surrealistické aktivity v literatuře a umění je typická snaha o co nejbohatší obraznost, záliba v bizarnosti, hrůze a šílenství. K významným představitelům surrealismu v literatuře patřili zejm. A. Breton, P. Soupault, L. Aragon, P. Eluard, R. Desnos, T. Tzara, v české literatuře V. Nezval, K. Biebl, K. Teige. Pokračovatelem K. Teigeho a vykladačem surrealismu po 2. světové válce byl V. Effenberger;

v      výtvarné umění typické odpoutání od zobrazení vnější skutečnosti; vnější model nahrazen vnitřním modelem, malba má být optickým vyjádřením umělcových představ, pramenících v hlubinách lidské psychiky (nevědomí, podvědomí, sen). Fantazijní básnické výtvarné prvky jsou uskutečňované metodou výtvarného automatismu (J. Miró, H. Arp), někdy na pomezí abstrakce, a metodou magického realismu, zobrazujícího s iluzívní věrností vnitřní vize a fantaskní představy (tzv. paranoicko-kritická metoda S. Dalího, paradoxní iluzionismus R. Magritta). Formálně je tedy surrealismus blízký jak abstraktnímu nefigurativnímu výtvarnému projevu, tak popisnému realismu, aniž s nimi splývá. Uplatněny běžné techniky i techniky koláže, fotomontáže a dekalku. Další představitelé: Y. Tanguy, A. Giacometti, M. Ray, J. Šíma, J. Štýrský, Toyen. Po 2. světové válce pokračuje český surrealismus mimo oficiální umění, jeho představitelé jsou často pronásledováni. Hlavními pokračovateli jsou M. Medek, E. Medková, V. Tikal, J. Istler, Eva a Jan Švankmajerovi aj

v      z fr. surréalisme = nadrealismus; zakladatel André Breton; využití obraznosti, fantazie; psychický automatismus (volný tok obrazů bez rozumové kontroly a zábran); vliv Freudovy psychoanalýzy; vyjádření bezprostředních subjektivních dojmů, fantazie a snu; obohacení citové stránky poezie (o způsobu tvorby surrealisty – viz povídka K. Čapka Básník); u nás vznikla surrealistická skupina v r. 1934 (v čele Nezval), rozpuštěna 1938

existencialismus

v      filozofie existence – filozofický směr vzniklý po 1. světové válce v Německu a rozšířený (zejména francouzskými představiteli) po 2. světové válce ve všech západních zemích. Navazuje např. na F. Nietzscheho (neuchopitelnost posledních základů života), S. Kierkegaarda (vymezení existence jako vztahu k sobě, analýza úzkosti), E. Husserla (fenomenologická metoda) a M. Heideggera (existenciální analýza lidského pobytu; Heidegger sám se nepokládal za existencialistu). Významně ovlivněn i literaturou (F. M. Dostojevskij, F. Kafka aj.). Různé formy existencialismu mají vesměs společné:

O       existence je přiznávána pouze člověku;

O       existence je vždy pouze individuální existencí, která je vlastní jednotlivci a kterou nelze odvozovat z ničeho vyššího;

O       na rozdíl od věci, chápané jako substance s pevně stanovenou podstatou, se člověk teprve musí učinit tím, čím je. Člověk je sám sobě projektem, nelze jej uchopit a interpretovat věcnými kategoriemi. Zdůrazněna je jeho aktivita a bytostná svoboda a s ní spojená absolutní odpovědnost za rozhodování a konání;

O       existence je spjata s časovostí, je bytím v čase; analýza času je pro existencialismus velmi důležitá;

O       i když se existencialismus zaměřuje na jednotlivce, neizoluje jej od druhých; lidské bytí ve světě je vždy bytím s jinými. Důraz též kladen na zkoumání lidské svobody v dějinách;

O       důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejvíce uvědomuje sám sebe: úzkost, vztah ke smrti, nesnesitelnost svobody u J.-P. Sartra, nezbytnost rozhodovat se v dvojznačných situacích u M. Merleau-Pontyho, absurdita a problém sebevraždy u A. Camuse, poslední nemožnost završení jakéhokoli projektu u K. Jasperse. – Existencialismus zprostředkoval filozofii nové způsoby vyjadřování (mnozí představitelé psali romány, divadelní hry či eseje, např. J.-P. Sarte, A. Camus, S. de Beauvoirová), zproblematizoval objektivismus tradiční antropologie a provokativním způsobem reagoval i na konkrétní společenskou situaci (zvláště J.-P. Sartre). V 50. a 60. letech módní filozofie, odpovídající životnímu pocitu generací prošlých válkou; její zpopularizování často vedlo k zploštění a zjednodušení

v      z fr. existence = bytí, jsoucno; vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince; obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami; v mezních situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství, pocit hnusu ? snaha osvobodit se; život chápán jako směřování k smrti; J. P. Sartre, A. Camus, (předchůdce F. Kafka), v čes. literatuře J. Orten

proletářská literatura a socialistický realismus

v      proletářská literatura, směr v české literatuře, zejména poezii, na začátku 20. let 20. stol.; proletářská literatura navazovala na tradici české sociálně orientované tvorby generace 90. let 19. stol. a tzv. předválečné generace (A. Sova, K. Hlaváček, P. Bezruč, F. Gellner, S. K. Neumann aj.) a ovlivnila ji též tvorba ruských básníků, mj. V. V. Majakovského. Proletářská literatura zdůrazňovala úlohu proletariátu, volila témata soudobého sociálního zápasu; měla být optimistická a přístupná lidovému čtenáři. K představitelům proletářské literatury patřili mj. S. K. Neumann, J. Wolker, J. Hořejší; mnozí autoři jí byli ovlivněni, např. J. Seifert (Město v slzách), I. Olbracht (Anna proletářka)

v      socialistický realismus, umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu. Služebná metoda vládnoucích komunistických stran ve východní a střední Evropě zejména v 50. – 70. letech 20. stol., též v Číně a Severní Koreji; jeho funkcí je politická, morální a estetická výchova, která má u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění. Byl pod permanentním dohledem státních a komunistických orgánů, znemožňoval tvůrčí svobodu. Navázal na realismus 19. stol., kterému však dal komunistický ideologický obsah; jeho hrdiny jsou vůdčí osobnosti komunistického hnutí, pracovníci (zejm. manuální), tzv. hrdinové socialistické práce. Ve výtvarném umění bylo časté používání symbolů a klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku, esteticky většinou popisné. Povrchově realistické umění, často s nízkou uměleckou hodnotou. V architektuře (u nás byl užíván posměšný název sorela) byl kladen důraz na monumentalitu a odvozování od historizujících slohů v jednotlivostech a dekoru; prosazovala se monumentální urbanistická řešení

v      marxistické směry; Neumannův časopis Červen, Kmen, Proletkult, Nejedlého  Var (Wolkrova stať Proletářské umění – 1922; = program: umění třídní, revoluční, stranické, tendenční, optimistické); vliv Maxima Gorkého; obraz společenských rozporů, sny o spravedlivější společnosti, patos, hrdinství, kolektivismus; první sbírky proletářské poezie: Neumannovy Rudé zpěvy, Wolkrova Těžká hodina

12.3. MODERNÍ SVĚTOVÁ LITERATURA (MSL) 1. POL. 20. STOL. 

12.3.1. MSL VE FRANCII 

poezie: 

 Guillaume Apollinaire  [apolinér]  vl. jm. Wilhelm Apollinaris de Kostrowicki, * 26. 8. 1880, † 9. 11. 1918

• francouzský básník a dramatik polského původu; jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, kritik a propagátor avantgardního výtvarného umění (především kubismu)

• jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vycházelo z nové skutečnosti a z nových životních pocitů na přelomu 19. a 20. stol.

• ve svých básních spojil tradici francouzských šansonů, německých romantických písní a okultní inspirace

• pojem krásy rozšířil i na moderní techniku, vrátil poezii její smysl pro tajemno, obohatil verše kultem každodenní krásy a estetického dynamismu

• na základě volné asociace představ, otevírající cestu surrealismu, vytvořil novou skutečnost, kde se hroutí dosavadní hranice světa možností a prolínají se jednotlivé druhy umění, přítomnost a minulost, sen a realita

• pomocí nového lyrismu své poezie usiloval zejména o zlidštění světa a jeho osvobození z konvencí

• jeho verše se staly strhující oslavou života a velikosti člověka

• Apollinaire měl určující vliv na evropskou avantgardní poezii; v českém kontextu jeden z nejpřekládanějších francouzských básníků 20. stol.; česky vyšly např. výbory Alkoholy života, Apollinaire zámý a neznámý, prózy Kacíř a spol., dramata Tiresiovy prsy , Casanova, Barva doby

• vliv na moderní světovou poezii, básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu; rysy poezie:

• q vliv války
  q obdiv k moderní technice, civilizaci, městu
  q krása je v nejvšednějším životě
  q    obraznost, fantazie, volná asociace představ, polytematičnost

• b. Pásmo (sbírka Alkoholy) = polytematická báseň – spontánní proud představ, obrazů, skutečnost zachycena z mnoha pohledů, prolínání časových rovin (tempo moderního světa), narušena logická souvislost veršů, bez interpunkce; stírají se rozdíly mezi lyrikou a epikou; verše o Praze (okouzlení Prahou)

• sbírka Kaligramy = básně obrazy; text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek – vizuální lyrismus (působivost)

André Breton  * 19. 12. 1896, † 28. 9. 1966

• francouzský básník, prozaik, esejista; zakladatel surrealismu, jeho autoritářský teoretik a ortodoxní zastánce; důraz na svobodu osobnosti, její cit; využití psychického automatismu

• své teorie důsledně dodržoval v básnických sbírkách, např. Magnetická pole (s Ph. Soupaultem), Neposkvrněné početí (s P. Eluardem), Spojité nádoby, Vzduch vody, Šílená láska

• z esteticko-teoretických esejů, vedle Manifestů surrealismu (první vyšel 1924), měly největší ohlas Ztracené kroky a studie o surrealistických malířích Surrealismus a malířství

• autor poetické prózy Nadja – lásku-ženu ztotožnil s poezií, láska i poezie jsou zrozeny z touhy a směřují k tomu, aby neustále živily touhu

• pro Bretona je poezie substancí schopnou měnit realitu

• surrealistickému hnutí zůstal věrný po celý život

Paul Éluard  [eliár] vl. jm. Eugène Emile-Paul Grindel, * 14. 12. 1895, † 18. 11. 1952

• francouzský básník; po surrealistických sbírkách se v básních, prodchnutých láskou k životu, obrátil ke konkrétnímu světu reality; pozdější básně, opěvující bohatým a čistým jazykem zázraky každodenního života, útočí zvláště na úzkost a nenávist, jež svazují člověka a vzdalují ho od skutečného života

• autor protiválečných básní, pak stoupenec surrealismu

• česky vyšlo např. Veřejná růže, Zbraně bolesti, Básně pro všechny, Nepřerušená poezie a výbor dramatických textů Stezky a cesty poesie

próza: 

Marcel Proust  [prust]  * 10. 7. 1871, † 18. 11. 1922

• francouzský prozaik; spolu s J. Joycem pokládán za „otce“ moderního románu (především psychologického, zejm. subjektivním pojímáním času)

• nejvýznamnějším dílem (i přínosem vývoje prózy 20. stol.) je román Hledání ztraceného času; rozdělený do 7 dílů: Swann, Ve stínu kvetoucích dívek, Ke Guermantům, Sodoma a Gomora, Uvězněná, Zmizelá Albertina, Čas nalezený

• Proustův román krystalizoval v době, kdy velký vliv získávala zejména freudovská psychologie

• Proust jí nebyl zásadně ovlivněn, avšak její ohlas je patrný i u něho

• dovedl do důsledku některé postupy klasického psychologického románu, na druhé straně otevřel próze nové oblasti myšlenkové i výrazové; důsledně používanou techniku introspekce jako první spojil s epičností

• protože si uvědomil pomíjivost všeho, co tvořilo náplň jeho života, chtěl okamžiky, pocity, zážitky, které nenávratně odnesl čas, znovu obnovit v proudu vzpomínek, znovu „vědomě“ prožít a zakotvit v uměleckém díle, a tak znovu nalézt „ztracený čas“

• v evokaci vzpomínek se zároveň objevuje i kritický obraz soudobé aristokratické společnosti, v které Proust žil a kterou dokonale poznal

• napsal též sbírku krátkých próz Napodobeniny a rozmanitosti

• eseje Kroniky a Vybrané texty

• několikrát vyšla i jeho korespondence

Romain Rolland  [rolán] * 29. 1. 1866, † 30. 12. 1944

• francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik, literární kritik; profesor dějin hudby na Sorbonně; autor životopisů významných osobností např. Život Beethovenův, Život Michelangelův, Život Tolstého a zejména humanistických románových cyklů, tzv. románů-řek, které jsou koncipovány jako symfonie - představitel humanistické tradice

• v románu Jan Kryštof – 10 dílný cyklus; životní osudy geniálního německého hudebníka;

• inspirovaném L. van Beethovenem, vyjádřil poselství o nutnosti znovunalezení lidské lásky, moudrosti, životní síly a smyslu pro mravní velikost a ušlechtilost; dílo vzniklo jako reakce na morální krizi francouzské společnosti podléhající dekadentní prázdnotě a bezduchému měšťáctví; kritizuje i německý militarismus

• román Okouzlená duše zachycuje autorův poválečný myšlenkový vývoj, v němž dospěl od touhy po vytvoření jednotné evropské kultury k utopickému humanismu a socialismu

• též autor divadelních her Vlci, Danton, Čtrnáctý červenec, které měly být součástí dramatické dekalogie o Velké francouzské revoluci, tzv. Íliady francouzského národa; dramata jsou určena pro lidové divadlo (teoretické dílo Divadlo lidu)

• česky vyšlo např. Historie svobodného svědka za války, Nad vřavou válečnou, Petr a Lucie, Dobrý člověk ještě žije, Paměti a vzpomínky

• v roce 1915 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

• protiválečné zaměření: novela Petr a Lucie – založena na kontrastu: hrůzy války × vysněný svět dvojice milenců, problémy války × rozvíjející se cit lásky; lyrické, poetické ladění příběhu, shakespearovský motiv; dějiště – válečná Paříž, od ledna do března 1918; tragický konec: společná smrt v kostele při náletu - obžaloba nesmyslnosti války

• tentýž protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše a Dobrý člověk ještě žije

Henri Barbusse  [barbis]  * 17. 5. 1875, † 30. 8. 1935

• francouzský prozaik a žurnalista; zprvu lyrický básník, později autor naturalistických románů

• v protiválečném románu deníkové formy Oheň, usilujícím o co nejbezprostřednější zachycení absurdity války, vyslovil obžalobu podle něho kruté a bezcitné společnosti; otřesný deník vojenské čety (pohled ”zdola”), vlastní zážitky z fronty; netradiční román – pásmo scén, úvah, příběhů bez ústředního hrdiny

• román Jasno dal název mezinárodnímu hnutí sdružujícímu představitele humanistické inteligence

Antoine de Saint-Exupéry  [sentegziperi]  * 29. 6. 1900, † 31. 7. 1944

• francouzský prozaik; vojenský a poštovní pilot, průkopník letecké pošty a dopravy v Africe a v Jižní Americe; během 2. světové války jako major letectva Svobodných Francouzů bojoval na Sardinii a Korsice; nevrátil se z průzkumného letu nad okupovanou Francií; pravděpodobně byl sestřelen německými stíhači; autor humanistických a morálně alegorických příběhů, které jsou prostoupeny filozofickými úvahami hledajícími morální a duchovní smysl lidského života v nadosobním cíli člověka, který překonává sebe sama; jeho tvorba, ve které se odrážejí zkušenosti z létání, je poselstvím o nutnosti stálého hledání lásky, přátelství a moudrosti

• česky vyšlo např. Noční let, Země lidí, Válečný pilot, Citadela - tzv. letecké romány

• autor pohádkové prózy Malý princ – setkání letce s malým princem z neznámé planety; proklamace nutnosti přátelství a odpovědnosti; projev víry v člověka a jeho velikost; rozdílnost pohledu na svět: dítě × dospělý člověk

12.3.2. MSL V ANGLII

James Joyce  [džojs] (Augustine Aloysius), * 2. 2. 1882, † 13. 1. 1941 Z

• irský spisovatel píšící anglicky; jeho experimentální prozaické dílo otevřelo nové možnosti rozvoje literárním průnikem do lidského podvědomí a nevědomí (technika proudu vědomí), uchopením „poetické logiky“ mýtu jako síly narušující racionalitu dějin i příčinnou výstavbu románového děje a rozehráním tvůrčích možností jazyka

• po studiích na jezuitských školách a na dublinské katolické univerzitě učil na jazykové škole v Pule (na poloostrově Istrie), později přednášel na univerzitě v Terstu (o W. Shakespearovi a Hamletovi)

• publikoval sbírku lyrických básní Chamber Music (Komorní hudba), těžící z renesanční a barokní symboliky, ale zároveň exponující v jednoduchém milostném příběhu lyrického hrdiny budoucí témata zrady, žárlivosti a masochismu

• v souboru povídek Dubliňané vytvořil z nahodile vybraných osudů obyvatel irské metropole univerzální podobenství lidského a společenského života, zároveň však ukázal na hlubokou krizi irského národního vědomí a na nemožnost vybudovat kontinuitu mezi tradicí a přítomností, jednotlivcem a společností, národem a světem

• v autobiografickém románu Portrét umělce v jinošských letech J. vysvětluje mj. svůj experimentální přístup k jazyku i pojetí básnické vize (epifanie)

• za 1. světové války žil Joyce v Curychu, kde napsal své jediné drama Vyhnanci a pracoval na svém největším románu Odysseus, spojujícím antický příběh a vylíčení jednoho dne (16. 6. 1904) v Dublinu; děj je rozčleněn do 18 částí, z nichž každá souvisí s jednou epizodou Odysseova putování a vyznačuje se složitou symbolikou motivů, barev i specifickým stylem; vyprávění nesměřuje k uchopení smyslu postav a jejich světa, nýbrž k osvobození jazyka

• protože se J. parodie a jazyková hra nevyhýbá tématům posvátným a tabuizovaným, náboženským a sexuálním, nemohla být kniha publikována v Anglii (poprvé vyšla 1922 v Paříži) a v USA byla soudně zakázána do 1933

• v další próze Finnegans Wake (Plačky za Finneganem), založené na lidové baladě, připomínají hlavní postavy (dublinský hospodský Humphrey Chimpden Earwicker, jinak též HCE, jeho žena Anna Livia Plurabella a synové Shem a Shaun) archetypy; jsou součástmi univerzálního mýtu, který díky jazykové hře zahrnuje v kruhovém pohybu vývoj všech jazyků a kultur

John Galsworthy  [gólsvérzi]  * 14. 8. 1867, † 31. 1. 1933

• anglický prozaik a dramatik; vrchol tradice anglického kritického realismu;

• v románech Ostrov pokrytců, Venkovské sídlo, Patricij a zejména v trilogiích Sága rodu Forsytů a Moderní komedie zobrazil život vyšší anglické společnosti, jejíž majetnické pudy kritizoval a snažil se hledat nové etické vztahy

• v roce 1932 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

Georg Bernard Shaw  [šó]  * 26. 7. 1856, † 2. 11. 1950

• anglický dramatik a esejista irského původu; zakladatel moderního anglického dramatu, propagátor reformního (tzv. fabiánského) socialismu; vzdělání získal jako samouk hlavně četbou v knihovně Britského muzea (mj. K. Marxe a partitur R. Wagnera)

• 1879 – 83 začal psát romány se satirickými rysy Nezralost, Nerozvážný sňatek, Povolání Cashela Byrona, které byly vydány později

• uspěl jako hudební a divadelní kritik v časopisech Star a Saturday Review

• v roce 1892 vznikla jeho první sociálně diskusní komedie Vdovcovy domy (též Domy pana Sartoria, Domácí pán), založená na dramatické debatě osvětlující v překvapivých zvratech hlavní myšlenku hry

• zájem o dílo H. Ibsena se projevil nejen v Shawově dramatu, ale i v jeho kritických esejích (Podstata ibsenismu)

• ostrou kritiku viktoriánské morálky (otevřený přístup k problematice sexu) a zbídačování člověka obsahují obšírné předmluvy k tzv. Neutěšeným hrám, k nimž patří ještě Záletník a Živnost paní Warrenové (zakázána cenzurou, uvedena až v roce 1925, v Čechách již 1907)

• další série, tzv. Utěšené hry, se zabývá více pošetilostmi morálky než společenskými zločiny a kritizuje romantické pojetí hlavních společenských hodnot:

• hrdinství Čokoládový hrdina

• lásky Candida, Člověk nikdy neví

• moci Muž budoucnosti

• ve Třech hrách pro puritány se prohloubila kritika racionalismu 19. stol. (vliv H. Bergsona a F. Nietzsche), a to v jeho etické podobě, reprezentované americkým puritánstvím Pekelník, též pod názvem Čertovo kvítko, v jeho zdůraznění významu dějin a světodějinných osobností – vládců i umělců Caesar a Kleopatra, parodující Shakespearovy hry, v jeho filozofii revolucí, proti níž staví filozofii životní síly Člověk a nadčlověk

• vrcholem tvorby je komedie Pygmalion sázka profesora fonetiky Higginse, že v krátké době vychová a uvede do vznešené společnosti nevzdělanou květinářku Lízu; satira na viktoriánské představy společenských tříd, filantropie, romantické lásky i vědeckého pokroku; předloha amerického muzikálu My Fair Lady

• z pozdějších her je důležitá filozofická utopie Zpět k Metuzalému, vytvářející mýtus dějin jako působení životní síly, a historická hra Svatá Jana (1924), jejíž hrdinka, Johanka z Arku, je představitelkou zdravého rozumu rebelujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství; osvobozující smysl jejího činu nemůže změnit ani církevní moc

• v dramatech kritika hlouposti, pokrytectví, falešné morálky

• v roce 1925 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

12.3.3. MSL V NĚMECKU 

Thomas Mann  * 6. 6. 1875, † 12. 8. 1955

• německých prozaik a publicista; bratr H. Manna, otec K. Manna; žil v Mnichově, pracoval v redakci satirického časopisu Simplicissimus, 1933 emigroval, 1936 přijal československé občanství, 1938 odjel do USA, 1944 se stal občanem USA; po válce žil ve Španělsku

• v prvním románu Buddenbrookovi zachytil osudy čtyř generací obchodnického rodu

• v době 1. světové války se v eseji Betrachtungen eines Unpolitischen (Úvahy nepolitického člověka) dostal do zásadních rozporů s bratrem Heinrichem, když válku neodmítl; později poznal své mylné stanovisko

• myšlenkově velmi bohatý a společensky závažný román Kouzelný vrch se odehrává ve švýcarském plicním sanatoriu

• před fašismem varuje novela Mario a kouzelník

• biblická tetralogie Josef a bratří jeho reflektuje na historickém pozadí soudobé politické problémy – převyprávění biblické legendy, obecně o mezilidských vztazích

• román Lotta ve Výmaru je protikladem goetheovských ideálů a současného Německa

• Doktor Faustus vypovídá o osudu Německa ve 20. stol

• román Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, patrně inspirovaný J. J. Davidem, je humornou parodií

• Mannova díla byla často zfilmována (např. Smrt v Benátkách, Krev Wälsungů, Buddenbrookovi) a překládána do mnoha jazyků;

• v roce 1929 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

Heinrich Mann  * 27. 3. 1871, † 12. 3. 1950

• německý prozaik a publicista; bratr Thomase Manna. Studoval v Berlíně a v Mnichově; v roce 1915 vyšel v časopise Die weißen Blätter jeho esej Zola, kterým ostře odsoudil válku a proklamoval demokracii (J’accuse proti imperialistické válce)

• 1933 vyloučen z Pruské akademie umění a jeho knihy byly fašisty páleny

• v roce 1933 emigroval do Francie, 1935 získal československé státní občanství

• účastnil se protifašistických akcí, kongresů a konferencí; od roku 1940 žil v USA; 1950 zvolen prezidentem Akademie umění Německé demokratické republiky, před návratem do Evropy zemřel

• jeho ostatky jako československého občana převezeny z USA do Prahy, odtud po 10 letech do NDR

• literární vývoj Manna směřoval od naturalismu přes expresionismus ke kritickému realismu

• román V zemi hojnosti je protestem proti vztahu společnosti k umění

• úspěšný román Profesor Neřád byl zfilmovan pod názvem Modrý anděl (v hlavní roli s M. Dietrichovou)

• v románu Poddaný ostře zesměšnil maloměšťáctví jako předfašistického podhoubí

• dvousvazkový román Mládí krále Jindřicha IV. a Zrání krále Jindřicha IV. vznikl v emigraci a formou historických alegorií odsoudil současnou situaci v Německu

• román Lidice byl bezprostředním, leč nezdařeným protestem proti fašistickému barbarství (napsán bez znalosti reality, česká emigrace ho přijala nepříznivě)

• kniha vzpomínek Ein Zeitalter wird besichtigt (Pohled na epochu) zachycuje autorovy životní osudy na pozadí dějinných událostí

Erich Maria Remarque  vl. jm. Erich Paul Remark, * 22. 6. 1898, † 25. 9. 1970

• německý spisovatel

• proslavil se románem Na západní frontě klid, v němž depatetizoval 1. světovou válku - (ironický název) – o osudech studentů (hlavní postava Pavel Bäumer), kteří prožili válku na záp. frontě; ztrácejí všechny životní iluze, protestují, snaží se přežít; drsné obrazy z bojiště, vzpomínky hlavního hrdiny i svérázný lidový humor; tragický konec nenaplněného života

• bolným pokračováním je román Cesta zpátky - osudy lidí zničeny válkou; návrat domů a konec frontových přátelství; zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě a vykořeněnosti; totéž román Tři kamarádi

• období inflace v poválečném Německu působivě zachytil román Černý obelisk

• čtenářsky velmi úspěšné jsou další romány, např. Brána vítězství, Tři kamarádi, Miluj bližního svého, Noc v Lisabonu, Nebe nezná vyvolených

• romány Jiskra života, Čas žít, čas umírat aj. se vztahují k 2. světové válce

Lion Feuchtwanger  [fojchtvangr]  * 7. 7. 1884, † 21. 12. 1958

• německý židovský spisovatel; v roce 1933 emigroval do Francie, 1940 do USA

• proslavil se románem Ošklivá vévodkyně

• román Žid Süss, naplněný všelidským humanismem, byl později zneužit fašisty při zfilmování

• románová trilogie Čekárna (Úspěch, Oppermannovi, Exil) zachycuje atmosféru meziválečného Německa a exilu

• historické romány Nepravý Nero a trilogie Válka židovská odpovídají na soudobé otázky

• volná historická trilogie Lišky na vinici, Bláznova moudrost a Goya i román Židovka z Toleda jsou podloženy znalostí doby s využitím básnické fantazie a invence

• eseje vyšly pod titulem Desdemonin dům

• autor historických románů se současným podtextem; zvl. z židovských dějin, např. Židovka z Toleda, trilogie Židovská válka; z francouzské historie – Lišky na vinici, biografický román Bláznova moudrost (o J. J. Rousseauovi); biografický román o španělském malíři Goya; trilogie Čekárna – obraz soudobého Německa, vlastní zkušenost vyhnance (útěk před Hitlerem do Ameriky)

Bertolt Brecht  * 10. 2. 1898, † 14. 8. 1956

• německý dramatik, divadelní teoretik, režisér, lyrik a prozaik; od roku 1924 dočasně dramaturg u Maxe Reinhardta v Berlíně, od 1928 soustavně studoval marxismus, 1933 emigroval přes Prahu do Dánska, 1941 přes Moskvu do USA

• v roce 1949 založil se svou ženou Helenou Weigelovou v Berlíně (bývalá NDR) divadlo Berliner Ensemble

• jeho první díla vznikala pod vlivem expresionismu např. drama Baal a nové věcnosti Muž jako muž

• stal se představitelem angažované literatury ve smyslu komunistické propagandy a společenské kritiky; jeho tzv. epické divadlo mělo místo iluzívního předstírání děj hry vyprávět, z diváka učinit aktivního pozorovatele, místo sugesce a vciťování aktivizovat rozum, nabízet argumenty a podněcovat rozhodnutí; hybnou silou epického divadla je tak zv. zcizovací efekt

• děj je komentován, hudba, songy, výtvarné prostředky (masky a mimika herců) i film vytvářejí věcnou, střízlivou atmosféru apelující na rozum a podporující poučení

• groteskní žert a sociální obžaloba, sentimentalita a sarkasmus, obratné použití jazyka s epigramatickými pointami a paradoxy charakterizují Brechtovy hry

• přechodné období didaktických her, tak zv. Lehrstücke, předznamenalo hlavní období socialistického realismu

• k nejznámějším hrám patří Třígrošová opera, dále Svatá Johanka z jatek, Matka (podle M. Gorkého), Kulatolebí a špičatolebí, Matka Kuráž a její děti, Pušky paní Carrarové, Strach a bída Třetí říše, Život Galileiho, Zadržitelný vzestup Artura Uie,

• jako básník vynikl ve sbírce básní Domácí postila

• jako prozaik ve sbírkách povídek Kalendářové historky a Historky o panu Keunerovi

• česky vyšel též osmisvazkový výbor Brechtova díla

12.3.4. PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA

Franz Kafka  * 3. 7. 1883, † 3. 6. 1924 Z Z

• německý spisovatel židovského původu; narodil se a žil v Praze, kde vystudoval práva na německé univerzitě, po studiích byl zaměstnán v Dělnické úrazové pojišťovně; zemřel předčasně na tuberkulózu; jeho dílo, za života téměř neznámé, ho proslavilo až po smrti; v závěti žádal, aby byla zničena veškerá neuveřejněná díla (tj. vše kromě několika povídek), ale jeho přítel M. Brod dílo vydal (nedokončené romány); autor povídek, aforismů, deníkových záznamů (fragmenty), vliv existenciální filozofie

• Kafkovy knihy odrážejí rozpory doby, hlavně však zrcadlí jeho osobní duševní rozpolcenost, reflektují na hradbu sociální, národnostní i rasové odlišnosti, kterou trpěl, ale kterou nedovedl řešit

• pocit nesounáležitosti, vyřazenosti a izolovanosti jsou základními motivy jeho života i tvorby

• ovlivněn svou rodinou (napjatý vztah s otcem) a nevydařenými zasnoubeními (s Felicií Bauerovou, Julií Vohryzkovou) trpěl pocity vnitřního sváru, touhy po něčem, čeho není schopen dosáhnout

• jeho dílo předkládá čtenáři obraz epochy konce, rozpadu a ztroskotání, zachycuje krizi společnosti, která znamená současně i krizi jedince a umění; je zoufalým výkřikem člověka nenacházejícího nikde oporu

• stávající život byl pro Kafku nesnesitelný, jiný způsob života nedosažitelný

• v díle se projevuje odcizení člověka, které je pojato nadčasově a mimo určitý prostor, takže je lze aplikovat na nejrůznější společenské systémy

• Kafka vydal pouze několik povídek:

• Rozjímání, Ortel, Proměna, Venkovský lékař, V kárném táboře a Umělec v hladovění  

• z románů:

• Nezvěstný (známý i pod názvem Amerika) vydal jen první kapitolu nazvanou Topič

• Proces předjímá události pozdějšího fašistického a komunistického teroru; hrdina, Josef K., je souzen za zločin, který nespáchal, přijímá však svou metafyzickou vinu

• Zámek zachycuje Kafka pokus vyděděnce začlenit se do společnosti; tato cesta vede pouze přes zámek, ale zámeckou byrokracii nelze překonat; významný dokument Kafkova života i jeho doby představují dopisy (Mileně, Felicii, Ottle a rodině) a Deníky

Franz Werfel  [verfl]  * 10. 9. 1890, † 26. 8. 1945

• německý básník, prozaik, dramatik a publicista původně z Prahy. Byl přítelem M. Broda, F. Kafky, E. E. Kische, M. Bubera, R. Musila aj; od roku 1917 žil ve Vídni; v roce 1938 emigroval před fašismem do Francie, v roce 1940 (spolu s H. Mannem) přešel pěšky z Lourd přes Pyreneje do Španělska a odtud do USA

• je považován za zakladatele rakouského expresionismu, zejména básnickými sbírkami Přítel světa, novelami např. Ne vrah, zavražděný je vinen a dramatem Spiegelmensch (Zrcadlový člověk)

• za tragédii Kozlí zpěv a za celoživotní dílo byl vyznamenán v roce 1927 československou státní cenou

• román Čtyřicet dnů zobrazuje historicky doloženou událost z doby 1. světové války (genocida Arménů Turky)

• v novele Sjezd abiturientů vzájemně konfrontuje různé lidské charaktery v extrémních situacích

• autobiografické prvky jsou obsaženy v románu Barbara neboli Zbožnost, kde jsou proti sobě postaveny naivní, čistý svět české služky a svět zkažený peněžními vztahy

• román Píseň o Bernadettě vznikl jako výraz autorova díku za záchranu před fašismem při útěku z Lurd; líčí lurdský zázrak spolu s autentickými průvodními i následnými jevy

• je autorem románů Verdi, Jeremiáš, Sourozenci neapolští, novel Smrt maloměšťáka, Dům smutku, Bledě modré ženské písmo a odvážné předmluvy k německému překladu Bezručových Slezských písní v době 1. světové války

Egon Erwin Kisch  [kiš] * 29. 4. 1885, † 31. 3. 1948

• německý židovský spisovatel žijící v Praze; zakladatel reportáže jako literární formy společenskokritického a sociálního boje; redaktor deníku Prager Tagblatt, Bohemie; v roce 1912 vojenský zpravodaj v balkánské válce, 1918 velitel vídeňské Červené gardy; v letech 1920 – 21 žil v Praze. Od sociálněkritické reportáže z prostředí lumpenproletariátu (výbor Temnou Prahou, Pražská dobrodružství) dospěl k levicové ideologii (Klasický žurnalismus, Zuřivý reportér)

• v roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa

• cestoval po Rusku  Caři, popi, bolševici; 1926 – 28 žil v Africe a v USA Americký ráj

• 1931 odcestoval do Sovětského svazu a Číny Asie od základu změněná, Tajná Čína

• od 1932 v Berlíně, 1933 zatčen Zajatec Hitlerův, První dny třetí říše, po propuštění odjel do Paříže

• jako aktivní člen Světového svazu proti válce a fašismu se 1934 zúčastnil kongresu v Austrálii Přistání v Austrálii

• 1939 emigroval do USA Tržiště senzací, Objevy v Mexiku

• jediný román Pasák je věnován pražskému podsvětí

• kriminalistická studie Pražský pitaval, autobiografie Tržiště senzací – lehkost stylu, nadhled, bezprostřednost zážitku 

12.3.5. MSL V RAKOUSKU 

Arnold Zweig [cvajg]  * 10. 11. 1887, † 26. 11. 1968

• německý prozaik, dramatik a esejista;

• prožitek z 1. světové války ztvárnil v románovém cyklu Velká válka bílých mužů, z něhož nejpůsobivější jsou romány

• Výchova před Verdunem

• a Spor o seržanta Gríšu, ukazující nesmyslnost vojenské mašinérie i zvrhlý způsob vojenského drilu a bezmocnost, na kterou hrdinové narážejí při prosazování spravedlnosti

12.3.6. MSL V RUSKU 

Vladimir Majakovskij Vladimir Vladimirovič, * 19. 7. 1893, † 14. 4. 1930

• uský prozaik, básník a dramatik; jeden ze zakladatelů ruského literárního futurismu, průkopník ruské avantgardní kinematografie

• autor experimentální poezie, v níž využíval zejm. hyperboly a aktuální personifikace i prozaizaci básnického slovníku Flétna-páteř, Vojna a svět, Oblak v kalhotách

• dále lyrických tragédií Vladimir Majakovskij,

• kolektivistických poem dramatická experimentální skladba Mystérie-buffa, epická báseň 150 000 000

• exaltované milostné poezie O tom,

• avantgardních satirických dramat Horká lázeň, Štěnice

• satirických plakátů a comicsů: cyklus Okna ROSTA – Okna Rostu

• víra v revoluci: poema Správná věc

Sergej Alexandrovič Jesenin  * 3. 10. 1895, † 28. 12. 1925

• ruský spisovatel; manžel I. Duncanové; autor melodické lyrické poezie, ovlivněné lidovou slovesností a náboženskou lexikou; stal se hlavním reprezentantem ruského imažinismu, souputníkem hnutí „selských básníků“

• autobiografické bohémské motivy vytvářejí v jeho poezii přirozený protějšek malebného světa přírody a inspirují lyrickoepické romantické milostné náměty, v nichž dominuje nostalgická atmosféra a pesimistická vize národní katastrofy Anna Sněginová, Perské lásky, Černý muž

• česky vyšly výbory Modravá Rus, Oheň jeřabin, Slaměný měsíc

• autor expresionistického dramatického pásma Pugačov

• Píseň o velikém pochodu (téma občanské války), sbírka Zpověď chuligána (bohémství)

Ivan Bunin  Ivan Alexejevič, * 22. 10. 1870, † 8. 11. 1953

• ruský prozaik a básník; autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky (česky vyšel výbor Hořký dým paměti)

• později vynikl jako povídkář a novelista: česky vyšly výbory Antonovská jablka, Pozdní hodina, Temné aleje lásky, Povídky, Novely

• nostalgicky a retrospektivně zachytil filozofii a psychologii života zejména v ruské provincii na přelomu 19. a 20. stol., společenskou a sociální problematiku  Vesnice  

• portréty vesnické šlechty Suchodol i lyrické, impresivní črty

• v milostných povídkách obohatil klasickou vypravěčskou tradici 19. stol. o modernistické a raně existencialistické motivy  Lehký dech, Úžeh, Proces korneta Jelagina, Míťova láska

• pozdní cyklus tragických erotických retro-příběhů Temné aleje

• ve vrcholném díle, lyrickém autobiografickém románu Život Alexeje Arseněva, vyslovil epitaf klasické ruské kultury a monarchistického zřízení

• ve filozofických alegoriích uplatňoval svůj zájem o buddhismus a taoismus a nastínil apokalyptické nebezpečí, které hrozí morálně labilní civilizaci Bratři, Pán ze San Franciska autor deníků o krveprolití občanské války Okajannyje dni, Prokleté dny a literárně historických monografií Osvoboždenije Tolstogo, Osvobození Tolstého

• od roku 1920 žil ve Francii; v roce 1933 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

Maxim Gorkij  vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, * 28. 3. 1868, † 18. 6. 1936

• ruský spisovatel, dramatik, publicista a politický činitel; tvoří tzv. ”most” mezi ruskou a sovětskou literaturou; povídky a romány psychologické, socialistickorealistické, generační

• autor tzv. bosáckých povídek, v novoromantickém duchu popisujících svobodomyslné hrdiny z provinčního prostředí (české výbory Jednou na podzim, Drsné lásky, O neobyčejných věcech, Hořké povídky)

• po alegorické ódě na svobodu v Písni o Bouřňákovi použil analogické realistické podobenství o zbytečné vzpouře jedince v románu Foma Gordějev

• v kritice ruské provincie pokračoval jak v groteskních satirách Městečko Okurov a Život Matveje Kožemjakina

• v raných dramatech, v nichž ztvárnil život ruského lumpenproletariátu a měšťanských vrstev Měšťáci, Na dně

• politicko-didaktický román Matka zrcadlí zrození dělnického vůdce v předvečer ruské revoluce v roce 1905; jeho filozofickým protějškem je novela Zpověď, odmítající v duchu bohostrůjcovství a tolstojovského moralismu násilnou proměnu společnosti

• vrcholným dílem je životopisný románový triptych  Dětství, Do světa, Moje univerzity

• po jehož dokončení se Gorkij pokusil o panoramatický obraz cesty Ruska k proletářské revoluci v generační kronice Podnik Artamonových

• v románové tetralogii Život Klima Samgina (zůstala nedokončená) konfrontoval psychologii ruského intelektuála s dynamickými společenskými událostmi

• charakter expresionistického historického dramatu mají hry Jegor Bulyčov a ti druzí a Vassa Železnovová

• praxi revolučního násilí kategoricky odmítl v publicistické knížce Nečasové úvahy

Isaak Babel Isaak Emmanuilovič, * 13. 7. 1894, † 17. 3. 1941

• ruský prozaik a dramatik; v dramatických dílech  Západ, Marie vylíčil patriarchální psychologii oděských židovských rodin a peripetie občanské války

• vynikl zejm. jako mistr krátké novely; většina z nich tvoří součást dvou sbírek: Rudá jízda a Oděské povídky - vlastní zkušenosti, tažení s kozáky r. 1920, obraz drsného života, složitých konfliktů, dramatičnost

• svůj umělecký a zejména jazykový cit pro naturalistickou drobnokresbu a psychologickou, romantizující atmosféru promítl do beletristických dokumentů z frontových operací, vyznívajících jako polemika s konvenční válečnou prózou, přičemž konfrontoval romantické utopické touhy svých vrstevníků a současníků s brutálním kultem násilí a prosazujícími se principy totalitní společnosti

• popraven na základě vykonstruovaných nařčení

Jevgenij Zamjatin Jevgenij Ivanovič, * 1. 2. 1884, † 10. 3. 1937

• ruský prozaik; od roku 1932 žil v emigraci (několik let v Anglii)

• ve sbírce povídek Ostrované groteskně a satiricky zobrazil anglické měšťanstvo

• autor románu Zapadákov (o ponižování lidské důstojnosti v armádě) a lyrické novely Sever

• jeho nejslavnějším románem se stalo utopické podobenství My, ve kterém popsal dokonale totalitní, odlidštěný stát – úvahovost, ironie, výsměch sovětské moci

• je také autorem pohádek

Michail Šolochov  Michail Alexandrovič, * 24. 5. 1905, † 21. 2. 1984

• ruský prozaik; jeho prvními literárními pracemi jsou expresionistické a naturalistické příběhy, jejichž námětem je občanská válka v Rusku a které se odehrávají v jižních oblastech obývaných kozáky  Azurová step, souhrnně Donské povídky

• ze zkušenosti občanské války čerpal v čtyřdílné románové epopeji Tichý Don, (o životě kozáků v 1. světové válce a po ní) dokončené v předvečer 2. světové války; z kronikářského pohledu zobrazuje osudy kozáckého donského společenství až po jeho naprosté vyvrácení; tento tragický námět je ztělesněn v galerii plastických postav a v sugestivním vylíčení jejich lidské podstaty

• podobný charakter „optimistické tragédie“ má dvoudílný agitační román z období násilné kolektivizace zemědělství Rozrušená země

• psychologické aspekty válečné doby ztvárnil v novele Osud člověka i v dokumentární próze Bránili svou zem

• v roce 1965 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

12.3.7. MSL V USA

Ernest Hemingway  [hemingvej] Ernest, * 21. 7. 1899, † 2. 7. 1961

• americký spisovatel; postavy jeho románů a povídek jsou převážně muži vedoucí nebezpečný způsob života (vojáci, rybáři, lovci, toreadoři); díla jsou oslavou jejich odvahy, ale také sondou do jejich psychologie a do pozadí jejich skutků. Pod vlivem modernistických autorů (E. Pound, G. Steinová) a požadavků objektivního žurnalismu si Hemingway vypracoval charakteristicky úsporný, citově nezaujatý styl, často založený na pouhém záznamu dialogu (tzv. objektivní vypravěčství)

• většina jeho děl byla inspirována bohatými osobními zážitky

• dětské zkušenosti z Michiganu, kontakt s přírodou a motivy války se objevují už v jeho prvních povídkách

• románem Fiesta se Hemingway stal mluvčím ztracené generace, válkou poznamenaných, rozčarovaných Američanů, hledajících útočiště zejména v Paříži

• válečné téma je zobrazeno v románu Sbohem, armádo; Hemingway, jenž sám sloužil v 1. světové válce, zde vyšel z pacifistických pozic; vlastní zážitky a vzpomínky z fronty; ideová dezorientace hrdinů ð upínají se proto k základním hodnotám individuálního lidského života (láska, přátelství, odvaha, čest); hlavní hrdina opouští frontu (do neutrálního Švýcarska)

• ve 20. letech pracoval jako žurnalista a stále více se věnoval svým zálibám, cestování, vášni pro býčí zápasy a lovu; o těchto nebezpečných sportech vypovídají nebeletristické knihy Smrt odpoledne a Zelené pahorky africké

• román Mít a nemít proti sobě staví protichůdné charaktery

• ze svého působení jako zahraniční korespondent ve španělské občanské válce vytěžil dvě díla – angažovanou hru Pátá kolona a román Komu zvoní hrana, oslavu prostého hrdinství, podpořeného vědomím bratrství a nadějí do budoucna – reakce na španělskou občanskou válku; boj proti fašismu; hlavní postava – americký dobrovolník Robert Jordan, těžce raněn, čeká na smrt a teprve nalézá skutečný smysl života (láska k španělské dívce)

• román Přes řeku do stínu stromů vypovídá v postavě hlavního hrdiny o Hemingwayově vlastní krizi

• naopak novela Stařec a moře je umělecky koncizní práce, vzdávající hold lidské statečnosti v boji s přírodou – obraz zápasu s přírodou a zlem do posledních chvil života; vzdát se = ztratit lidskou důstojnost; kubánský stařec Santiago, chudý rybář, vedl statečný, ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek; smysl novely: oslava lidské aktivity a nezdolnosti

• život umělecké bohémy v Paříži ve 20. letech líčí vzpomínkový Pohyblivý svátek

• v roce 1954 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

• představitel prózy tzv. ”ztracené generace” = američtí spisovatelé, kteří odešli do války jako studenti – dobrovolníci s představou boje za svobodu a demokracii; brzy pochopili svůj omyl, ”vystřízlivěli”; válka jako první velký životní zážitek je natrvalo poznamenala - pocit vykořeněnosti

• novátorský Hemingwayův styl: skrytá dramatičnost zdánlivě střízlivých popisů; v podtextu zachycena atmosféra situace i charaktery hrdinů; hutnost a strohost výpovědí (záměrně jednoduché, většinou souřadně připojené věty); hrdinové prokazují morálně lidské kvalit

William Faulkner [fókner] William (Harrison) * 25. 9. 1897, † 6. 7. 1962

• americký prozaik; zakladatel jižanské literatury 20. stol.; většinu života strávil v Oxfordu ve státě Mississippi; zpočátku psal pod vlivem válečných zážitků a tvorby S. Andersona

• románem Sartoris zahájil volný cyklus příběhů ze smyšleného yoknapatawphského okresu, který je literárním obrazem jeho rodného kraje; hlavním tématem je úpadek starých plantážnických rodin (Sartorisové, Compsonové), generační konflikt, vztah k černochům, společenské násilí a vzestup nových společenských vrstev (rodina Snopesů) po porážce Jižanů v občanské válce

• v prvních románech Hluk a vřava a Když jsem umírala byl ovlivněn modernistickými postupy (proud vědomí aj.)

• později se zaměřil na jižanský mýtus, spojující téma osudové viny (prvotní hřích) s rasovou a sexuální problematikou a generačním konfliktem  romány Svatyně; Srpnové světlo; Absolone, Absolone!

• historickou perspektivu (vývoj Jihu před občanskou válkou) přináší román Nepřemožení, sledující osud rodiny Sartorisů

• ve věčné, mytické perspektivě a zároveň v současnosti se odehrává symbolický děj románu Divoké palmy - obraz amerického Jihu, sociální a rasové problémy

• vzestup rodiny Snopesů sleduje trilogie Město, Vesnice a Panské sídlo

• z krátkých próz je vedle povídek (česky vyšel výbor Růže pro Emílii) nejvýznamnější filozofická novela Medvěd

• alegorický román Báje, vracející se do 1. světové války, směřuje ke kořenům společenské disciplíny, násilí a oběti

• v roce 1949 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

John Steinbeck  [stajnbek] John, * 27. 2. 1902, † 20. 12. 1968

• americký prozaik; v románech a novelách zobrazoval prosté lidi, s nimiž soucítil; postavy jsou často těsně spjaty s přírodou, většinou jsou to zemědělci Nebeské pastviny, Neznámému bohu

• v románech Pláň Tortilla a Na plechárně jsou hlavními hrdiny veselí mexičtí povaleči z kalifornského pobřeží

• sociální problematiku zachycují romány Bitva o stávce námezdních dělníků a zejména Hrozny hněvu – venkov jako útočiště před civilizací; mýtizace přírody a půdy; vypravěčské umění otřesná výpověď o podmínkách sezonních dělníků přicházejících za prací do Kalifornie

• novela O myších a lidech je dojemným příběhem o přátelství a lidských nadějích

• tragika románu Na východ od ráje čerpá z mýtu o Kainu a Ábelovi

• z nebeletristických prací vyniká humorný cestopis Toulky s Charleym

• v roce 1962 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

 12.3.8. MSL VE ŠPANĚLSKU

Frederico García Lorca [garsija lorka] Federico, * 5. 6. 1898, † 19. 8. 1936

• španělský básník a dramatik; zastřelen frankisty v Granadě

• v poezii sbírka Cikánské romance vycházel z andaluského folklóru, ale působil na něj i surrealismus

• jeho vysoce básnické dílo představuje svérázný moderní typ divadla citově zjitřeného

• nejznámější hry: Krvavá svatba, Pláňka, Dům Bernardy Alby, vesměs z vesnického prostředí

• česky též vyšla básnická sbírka Básník v Novém Yorku

• výbory z poezie Zelený vítr, Uzavřený ráj a dramatických děl Hry a hříčky