16.   Literatura 2. poloviny 20. století   16.1.   Základní informace          
          16.2.   Světová literatura 2. poloviny 20. století   16.2.1.   Obraz války v literatuře  
                  16.2.2.   Existencionalismus  
                  16.2.3.   Neorealismus  
                  16.2.4.   Beatníci  
                  16.2.5.   Rozhněvaní mladí muži  
                  16.2.6.   Nový román  
                  16.2.7.   Absurdní literatura, drama  
                  16.2.8.   Magický realismus  
                  16.2.9.   Literatura s prvky sci-fi  
                  16.2.10.   Postmodernismus  
                  16.2.11.   Další významní světoví spisovatelé  

16. literatura 2. pol. 20. stol.

16.1. ZÁKLADNÍ INFORMACE 

vliv zážitků z 2. světové války; použití atomových zbraní v Japonsku, poválečný neklid, napětí mezi Západem a Východem, poznávání vesmíru, globální problémy lidstva (nemoci, drogy, nezdravé životní prostředí, národnostní a rasové boje, hlad, zločinnost); v 80. letech rozpad socialistického bloku 

16.2. SVĚTOVÁ LITERATURA 2. PLO. 20. STOL. 

znaky 

q   odraz války

      –   protest proti její krutosti

      –    patetická oslava hrdinství, statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní literatura, zvl. ruská)

      –    nepatetický pohled (zdola), rozbor lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní literatura)

      –    satirický nebo humoristický pohled

q    angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky doby, krize mezilidských vztahů   pocity ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza, italský neorealismus; v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus – optimistický pohled)

q   snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti, kariérismu – americká beatnická generace, angličtí ”rozhněvaní mladí muži”

q    experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura, drama, francouzský ”nový román”

q   magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská literatura)

q    vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické vize, fikce

q    postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná kompozice, prolínání dějových a časových rovin aj.

q   rozmach tzv. populární (komerční) literatury – řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově nehluboké, esteticky díla hodnotná i bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři

16.2.1. Obraz války v literatuře: 

Ruské 

Jurij Bondarev 

Hořící sníh (patetický obraz hrdinství, panoramatická próza) 

Viktor Někrasov * 17. 6. 1911, † 3. 9. 1987

- ruský prozaik ukrajinského původu
- žil v exilu ve Francii
- autor válečného románu V stalingradských zákopech,
- psychologie próz se současnou tematikou (V rodném městě, Kira Georgijevna)
- a nostalgických i sarkastických exilových vzpomínkových próz 

Michail Šolochov * 24. 5. 1905, † 21. 2. 1984

- ruský prozaik
- jeho prvními literárními pracemi jsou expresionistické a naturalistické příběhy, jejichž námětem je občanská válka v Rusku a které se odehrávají v jižních oblastech obývaných kozáky (Azurová step, souhrnně Donské povídky)
- ze zkušenosti občanské války čerpal v čtyřdílné románové epopeji Tichý Don, dokončené v předvečer 2. světové války
- z kronikářského pohledu zobrazuje osudy kozáckého donského společenství až po jeho naprosté vyvrácení
- tento tragický námět je ztělesněn v galerii plastických postav a v sugestivním vylíčení jejich lidské podstaty
- podobný charakter „optimistické tragédie“ má dvoudílný agitační román z období násilné kolektivizace zemědělství Rozrušená země;
- psychologické aspekty válečné doby ztvárnil v novele Osud člověka
- i v dokumentární próze Bránili svou zem
- v roce 1965 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu 

Německé 

Anna Sehgersová - vl. jm. Netty Radvanyiová, * 19. 11. 1900, † 1. 6. 1983

- německá prozaička
- od roku 1933 žila v emigraci ve Francii a v Mexiku, v roce 1947 se vrátila do bývalé Německé demokratické republiky (NDR)
- 1952 – 78 předsedkyně Svazu spisovatelů NDR
- spojovala realistickou tradici s moderními vypravěčskými postupy
- náměty svých děl čerpala z boje dělnické třídy
- zaměřena na psychologii revolucionářů, vyjadřovala svůj antifašistický postoj
- umělecky nejhodnotnější byla její tvorba v exilu (romány Sedmý kříž, Transit, povídka Výlet mrtvých dívek)
- pozdější romány silně ovlivněny komunistickou ideologií (např. Rozhodnutí)
- vypravěčské mistrovství je patrné v pozdních, často esteticky polemických povídkách (Neobvyklá setkání); psala též eseje 

Harry Thürk

Hodina mrtvých očí 

Karlludvig Opitz * 19. 2. 1914

německý prozaik
autor satirických próz s protiválečnou tematikou, např. Můj generál, V tornistře maršálskou hůl, Plechový cirkus, Muzikanti Třetí říše 

Americké 

Norman Mailer * 31. 1. 1923

- americký prozaik
- jeho romány a reportáže kriticky zobrazují základní problémy současné Ameriky
- za 2. světové války sloužil v Tichomoří a z této zkušenosti vznikl román Nazí a mrtví, jedno z velkých protiválečných děl
- osud vojáků na tichomořském ostrově je rovněž obecným podobenstvím společenských vztahů
- román Americký sen vypovídá o násilí, k němuž vede krize osobnosti v poválečné Americe
- konkrétními událostmi a jevy současného života se Mailer zabýval v reportážích The White Negro (Bílý černoch), Armády noci, Oheň na Měsíci aj., jimiž se zařadil k tak zv. novému žurnalismu
- z pozdějších děl je pozoruhodný polodokumentární román Katova píseň o soudním procesu s vrahem 

William Saroyan [serojen] * 31. 8. 1908, † 18. 5. 1981

americký prozaik, básník a dramatik; Syn arménských přistěhovalců; mládí prožil uprostřed přistěhovalecké chudiny v Kalifornii a tyto zkušenosti formovaly jeho sociální cítění. Jeho dílo je prodchnuto optimistickým vypravěčstvím, laskavou naivitou a soucitem s člověkem. Prosadil se především jako povídkář souborem Odvážný mladý muž na létající hrazdě, po němž následovala řada dalších, např. Jmenuji se Aram, Tracyho tygr, Tati, tobě přeskočilo. Psal i romány (Lidská komedie, Dobrodružství Wesleyho Jacksona), autobiografie (O neumírání) a dramata (Minuty na hodinách). Česky vyšly též výbory povídek Pět zralých hrušek, Léto na krásném bílém koni 

William Styron  [stajrn] * 11. 6. 1925

americký prozaik; představitel jižanské prózy. V románu Ulehni v temnotách ukazuje rozkladný vliv přežívajícího puritánství na současnou americkou rodinu; složitou vypravěčskou technikou se propracovává ke kořenům rodinné tragédie. Motiv vzpoury se objevuje v novele Dlouhý pochod z prostředí vojenského cvičení a dále je rozvinut v románech Zapal tento dům, příběhu umělce marně se snažícího uniknout korumpující moci peněz, a Doznání Nata Turnera, výpovědi vůdce černošského povstání proti otrokářům. Nejvýznamnějším dílem je Sophiina volba, složitě komponovaný psychologický román, který na pozadí hrdinčiny zkušenosti z nacistického koncentračního tábora zkoumá otázky rasismu, sexu a viny. Viditelná temnota je autorova osobní zpověď z prožité psychické deprese

Joseph Heller * 1. 5. 1923, † 13. 12. 1999 Z

americký spisovatel. Ve 2. světové válce sloužil u letectva. Proslavil se svým prvním románem Hlava XXII, v němž se svérázným černým humorem zobrazil absurditu válečné mašinérie. Téma války se objevuje též ve hře Bombardovali jsme New Haven. Román Něco se stalo je dušezpytným monologem průměrného Američana 60. let, který není schopen uniknout prázdnotě života. Gold za všechny peníze je románová satira na pošetilé úsilí hlavního hrdiny uniknout rodině do sféry politického života. Starozákonní látkou byl inspirován román Bůh ví. Experimentální historický román Picture This (Představte si) je podobenstvím o úpadku umění. Volné pokračování Hlavy XXII vyšlo česky pod názvem Zavíráme 

Anglické  

Patrick Ryan

Jak jsem vyhrál válku (humorná forma)

James Clavell [klevl] * 1924, † 1994

Francouzské  

Robert Merle [merl] * 29. 8. 1908

francouzský romanopisec, dramatik, literární historik a překladatel. Psal filozofické a satiricko-realistické romány a reportáže, ve kterých se zabývá otázkou lidské zneužitelnosti, zla, fanatismu, společenského útlaku a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společenských podmínkách Smrt je mým řemeslem Autor rozsáhlého cyklu historických románů, odehrávajících se v renesanční Francii. Česky vyšlo např. Za sklem, Až delfín promluví, Malevil, reportáž Útok na kasárna. Autor rozsáhlého cyklu historických románů, odehrávajících se v renesanční Francii   

16.2.2.  Existencialismus:

návaznost na existenciální literaturu meziválečnou 

Jean-Paul Sartre  [sártr]  * 21. 6. 1905, † 15. 4. 1980

francouzský filozof, spisovatel a dramatik; významný představitel filozofie existence. Podněty ze studia fenomenologie (E. Husserl, M. Scheler, K. Jaspers a M. Heidegger) využil v práci o transcendenci lidského ega a v teorii emocí. Předznamenáním jeho existencialismu byl román Nevolnost, v němž uměleckou formou zobrazil propastnost lidské svobody v konfrontaci se skutečností věcného bytí. Za 2. světové války vězněn, poté se účastnil protifašistického odboje. Od roku 1945 svobodný spisovatel mimo univerzitní prostředí. Svůj existencialismus vyložil v díle L’Etre et le néant (Bytí a nicota); navazoval v něm na fenomenologii, a zvláště Heideggerovu fundamentální analýzu lidského bytí na světě, třebaže způsobem, který M. Heidegger sám odmítl. Jeho filozofický koncept je dualistický: na jedné straně je vědomí, které ví o sobě, vztahuje se ke svému bytí a tímto vztahem překračuje svou danost; vůči svému bytí je svobodné, je bytím pro sebe (odtud Sartrova teze o tom, že v případě člověka existence předchází esenci; člověk žije tím, čím ještě není, a je sám sobě neustálým projektem) a je s to klást otázku po bytí. Proti vědomí stojí věcné bytí, které Sartre charakterizuje jako bytí v sobě: je pouze tím, čím jest. Jednání člověka není předem determinováno, je pouze vázáno na jeho situaci, kterou však svým jednáním mění; člověk je tím, čím ještě není, je existencí v možnostech, svobodou, jejíž tíži musí nést, je ke své svobodě „odsouzen“. Inspirován Heideggerovými analýzami lidského způsobu bytí podal řadu originálních a působivých popisů lidského vztahování k sobě (např. neupřímnost) i k druhým a analýzu lidské tělesnosti. Podal i verzi existencialistické psychoanalýzy. Některé rysy své filozofie využíval ve svých románech (Cesty svobody) a dramatech (například Mouchy, Počestná děvka, S vyloučením veřejnosti). Literaturou se zabýval i teoreticky; podal program angažované literatury, napsal studii o Ch. Baudelairovi. Později se sblížil s marxismem, byť kritizoval některé jeho jednostrannosti (např. v pojetí dialektiky), a snažil se s ním spojit existencialismus. Výsledkem je Critique de la raison dialectique (Kritika dialektického rozumu): ústředním tématem je znovu konkrétní člověk a rozbor konkrétní individuace všeobecného. Koncem 60. let se ještě jednou vrátil k problému umění a vzdálil se svému pojetí existencialistického marxismu (na konci života byl blízký maoismu a radikální levici). Česky též vyšlo Marxismus a existencialismus, Slova, 5 her, Dramata. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu; povídky Zeď, román Hnus.

Albert Camus [kami] Albert, * 7. 11. 1913, † 4. 1. 1960

francouzský spisovatel, publicista a filozof; názorově spojen s existencialismem. Reagoval na ztrátu víry v tradiční hodnoty, na zážitek absurdity světa a nesmyslnosti života. V jeho díle se často objevovalo téma strachu osamoceného člověka vrženého do světa. Za 2. světové války účastník hnutí odporu, publikoval ilegálně v časopise Combat. Úspěchu dosáhl románem Cizinec, který bývá interpretován jako pokus překonat absurditu lidského postavení lhostejností. Děj se odehrává v Alžírsku, vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti k světu a životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí k čemukoli). Obdobného ladění jsou i dramata Kaligula a Nedorozumění. Filozofický esej Mýtus o Sisyfovi naznačuje možnost překonat lidskou absurditu sebepotvrzujícím zápasem za morální normy. Ve vrcholném románu Mor, ovlivněn zkušeností lidské solidarity v odboji, zvýraznil princip aktivního humanismu a boje proti vševládné smrti a konkrétním projevům zla v denním životě. V esejích Člověk revoltující odmítl kolektivní revoluci (příčina roztržky s J.-P. Sartrem), ale uznával revoltujícího člověka, který se nespokojuje s konstatováním absurdity; vzpoura se má stát bojem proti utrpení a zlu, v revoltě člověk sám sebe přesahuje a utvrzuje svou existenci. V románu Pád a ve sbírce novel Exil a království řešil problém absurdity a ideu osamělého jedince odcizeného lidskému společenství. Drama Posedlí bylo ovlivněno Dostojevského Běsy. Česky vyšel též např. román První člověk, Zápisníky I–III. V roce 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. 

16.2.3.  Neorealismus:

v italské próze 40.–50. let; návrat k realismu (dokumentárnost, hodnověrnost), v popředí zájem o běžný život obyčejných lidí 

Alberto Moravia [morávja] * 28. 11. 1907, † 26. 9. 1990

italský prozaik, novinář, literární kritik. Vynikl již v roce 1929 románem Lhostejní, kritickým obrazem úpadku italské měšťanské rodiny, s typickými motivy odcizení a neschopnosti „autentických“ lidských vztahů. Toto téma obměňoval v řadě dalších děl, např. Agostino, Neposlušnost, Pohrdání, Nuda, Pozornost. Protifašistická a odbojová tematika se objevila v románech Konformista, Římanka a Horalka,  svět římské chudiny žijící na okraji společnosti zobrazil v Římských povídkách. V poslední fázi své tvorby se soustředil na líčení sexu, který považoval za základní moment lidského života. Řada jeho románů a povídek byla zfilmována. V jeho dílech se objevuje obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti, sociální a milostná tematika, drsnost charakterů, vyjádření smyslových pocitů; využití prvků filmové řeči (panoramatické pohledy, detail, polodetail), lidový jazyk. 

16.2.4. Beatnici: (ang. beat generation)

hnutí amerických básníků a prozaiků 50. - 60. let

beat = jednak ”zbitý” (unavený životem), jednak ”blažený” (=únik); projev negativismu, revolty, výsměch tradičním hodnotám (bohatství, kariéra, rodina), oficiální morálce, prosperující konzumní společnosti; příklon k orientálním filozofiím (zenbuddhismus), hledání vnitřní svobody (buď výstřednost v módě nebo naopak vzhled zanedbanosti), touha po rozkoši (vliv alkoholu, drog, tuláctví, džezové hudby; sexuální nevázanost), dobrovolná chudoba

v literatuře : bezprostřední odvážná výpověď, erotická otevřenost, vulgarismy a slang ð snaha šokovat, provokovat 

Allen Ginsberg [ginzberg] * 3. 6. 1926, † 5. 4. 1997

americký básník; jedna z vůdčích osobností generace beatníků. Manifestem hnutí, které začalo na básnických a hudebních seancích (jam sessions) ve sklepě sanfranciského knihkupectví City Light Books, je poéma Kvílení rozvíjející bohatou obraznost v litanickém verši - naturalistické obrazy, vize a sny, autentický prožitek, extáze, revolta. Sbírka Kadiš obsahuje lyrický nářek nad matčinou smrtí. Báseň Král majálesu (Ginsberg ji napsal v letadle, když byl v roce 1965 vyhoštěn z Československa) je výrazem odporu k totalitnímu komunistickému režimu a sympatií s českými studenty. I v pozdějších letech vedl Ginsberg kampaně proti zneužívání moci v mezinárodní politice a publikoval řadu dalších sbírek básní, z nichž mnohé zhudebnil. Česky vyšel výbor jeho básní Vylízanej mozek.

Jack Kerouac  [kerúek] * 12. 3. 1922, † 21. 10. 1969

americký spisovatel; přední představitel beatniků. Manifestem beatniků se stal jeho román Na cestě, zachycující toulky začínajícího spisovatele Sala s energickým přítelem Deanem napříč USA za vzrušujícími, extatickými zážitky, v nichž hledá podstatu života - básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad a myšlenek, řada postav, zvl. tuláků, putování za pocitem svobody; tzv. spontánní próza – metoda záznamu bez zásahů a úprav. Metoda spontánního psaní je prohloubena v novele Podzemníci o autorově milostném vztahu s černoškou. Obrazem tak zv. ruksakové revoluce je román Dharmoví tuláci. Další varianty beatnického hrdiny se objevují v prózách Visions of Cody (Codyho vidění), Big Sur a Satori v Paříži. 

Lawrence Ferlinghetti  [ferlingety] vl. jm. Lawrence Monsanto Ferling, * 24. 3. 1919

americký básník. V 50. letech založil v San Francisku nakladatelství a knihkupectví City Light Books, publikující knihy beatniků. Jeho poezie, psaná hovorovým jazykem a blízká výtvarnému vidění, se od beatnické tvorby odlišila rostoucí angažovaností v politických otázkách. Česky vyšly výbory poezie Lunapark v hlavě, Startuji ze San Franciska, Čtu báseň, která nekončí, próza Láska ve dnech vášní, dramata Nefér argumenty života, Ruiny aj. 

Charles Bukowski  [bukóvski]  * 16. 8. 1920, † 9. 3. 1994

americký básník a prozaik. Navazuje na způsob života a tvorbu generace beatníků. Námětem jeho děl, jež směšují autobiografii a fikci, je alkohol, sex a násilí. Česky vyšel výbor Básně, romány Poštovní úřad, Ženy, Hollywood a sbírky povídek Těžký časy, Všechny řitě světa i ta má a jiné. Autobiografický román Hollywood – odvážná, otevřená výpověď, cynismus 

16.2.5. Rozhněvaní mladí muži

ang. spisovatelé 50. let – proti anglickému konzervatismu, konvencím; nepřizpůsobivost zavedenému pořádku, proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví; sociální kritika, humor, hovorový jazyk 

John Braine [brejn] * 13. 4. 1922, † 28. 10. 1986

anglický spisovatel. Románem Místo nahoře, zobrazujícím dravý společenský vzestup mladého hrdiny, se zařadil mezi rozhněvané mladé muže. Pronikavá analýza sociální struktury anglické společnosti se v pozdějších pracích (Život nahoře, The Two of Us – My dva) otupila; hrdinové jsou konzervativnější. 

Kingsley Amis  [ejmis] * 16. 4. 1922, † 22. 10. 1995

anglický prozaik a básník; otec M. Amise. V 50. letech spojován s generací rozhněvaných mladých mužů, v poezii se přikláněl k proudu Hnutí (The Movement), usilujícímu o střízlivý, neromantický, intelektuální výraz. Románem Šťastný Jim o mladém vysokoškolském učiteli, komicky revoltujícím proti konzervativnímu akademickému establishmentu, založil tradici tzv. univerzitního románu. Komičnost Amisových postav plyne z jejich sexuálních selhání (Jakeův problém), neschopnosti vyrovnat se s všeobjímajícím středostavovským pojetím života a splynout s ním (Tlustý Angličan, Chci to hned, Egyptologové, Staří parťáci, Šťastná Anna). Pod pseudonymem Robert Markham si vyzkoušel různé populární žánry, např. špionážní román (Plukovník Slunce), duchařský příběh alkoholika, sexuálního devianta (U zeleného muže), sci-fi i fantasy.

16.2.6. Nový román

typ francouzského románu 50. let (antiromán, objektivní román); oslabení příběhu, tradičních postav i vypravěče (tj. znaků tradič. románu); text = úvahy, reflexe, popis jevů a věcí bez příčinných a časových souvislostí; několik úhlů pohledu, postavy nezřetelné, většinou bezejmenné (on, ona), téma bloudění; opakování a variace sekvencí; experimenty s jazykem (např. střídání slovesných členů a způsobů)

Alain Robbe – Grillet  [rob grije] * 18. 8. 1922

francouzský prozaik, scenárista, literární teoretik, kritik a filmový režisér; hlavní představitel a teoretik nového románu (Za nový román). Ve své tvorbě odmítal metafyziku a potlačoval časovou chronologii a logiku příběhů. Objektivním pohledem kamery, umístěné jakoby v hlavě postavy-vypravěče, zachycoval fenomenologický svět samostatně a nezávisle na existujících věcech. Prostředkem přiblížení k neproniknutelné skutečnosti se staly věcné a detailní záznamy. Časté opakování podrobných, až geometrických popisů, vzpomínek či halucinačních představ vytváří tematickou kontinuitu díla (násilí, erotika, osamocení) a evokuje dvojznačnou a fantastickou atmosféru. Obdobnými rysy se vyznačují jeho eroticky provokativní filmy (Nesmrtelná, Trans-Europ-Express, Muž, který lže, Eden a potom, Postupné propadávání rozkoši, Hra s ohněm). Česky vyšlo např. Gumy, Žárlivost – román Gumy, román Žárlivost (série setkání A..., ženy plantážníka, s přítelem; čtenář sleduje příběh očima klamaného manžela (v románě nevystupuje, není jmenován); různé možnosti výkladu situací. 

16.2.7. Absurdní literatura, drama

od 50. let – člověk zachycen v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s lidmi, postrádá smysl života; bez souvislého děje a logického dialogu; téma – nemožnost dorozumění (degradace jazyka), nesmyslnost lidského jednání, bezmocnost, stereotyp 

Sammuel Beckett  [bekit] * 13. 4. 1906, † 22. 12. 1989

irský dramatik a prozaik píšící anglicky a francouzsky; jeden z tvůrců absurdního divadla. V roce 1928 se v Paříži seznámil s J. Joycem; vydal knihu esejů o jeho díle Finnegans Wake (Plačky za Finneganem) a kritickou esej o M. Proustovi. Oba autoři se Beckettovi stali vzory (technika tzv. proudu vědomí) pro první prozaické pokusy a román Murphy, jehož hrdina uniká z „kolosálního fiaska" světa, pracuje v blázinci a snaží se žít jen ve svém izolovaném vědomí. Tragičnost tohoto řešení je patrná z posledního díla v angličtině, románu Watt, napsaného v době duševní krize, když se Beckett, činný v protinacistickém odboji, skrýval na jihu Francie před gestapem. Přechod od prózy k absurdnímu divadlu je naznačen změnami tematiky a vypravěčské techniky ve francouzsky psané románové trilogii (Molloy, Malone umírá, Nepojmenovatelný). Nemožnost komunikace a konec víry v celkový nebo vyšší smysl lidské existence se staly námětem Beckettova vrcholného díla, absurdního dramatu Čekání na Godota - chaotický dialog dvou tuláků na opuštěném místě, marně čekají na toho, kdo by změnil jejich život; opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že pan Godot přijde další den; monotónnost, stereotyp, bezútěšnost, nekonečnost čekání, které však díky klaunství hlavních hrdinů nevyúsťuje do bezvýchodné situace jako mnohé další hry (např. Konec hry, Poslední páska, Šťastné dny). Od 60. let psal krátké a velmi krátké hry, tzv. dramátka nebo dramatikula (Katastrofa a jiná dramátka), experimentální prózu (Company – Společnost), rozhlasové hry (Všechny padající, Chladnoucí popel, Cascando) aj. V roce 1969 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Eugéne Ionesco  [jonesko]  * 26. 10. 1912, † 28. 3. 1994

francouzský dramatik, básník a esejista rumunského původu. Jeden z hlavních tvůrců absurdního dramatu. Zpočátku autor jarryovsko- dadaistických parodií plných ostrých výpadů proti logice světa a řeči. Pod vlivem utrpení, společenského a ideologického fanatismu a přítomnosti smrti je v díle stále přítomnější tragická a bezradná vize světa (svět se stává gigantickým strojem, který ničí člověka a z něhož je jediným východiskem smích, např. Nosorožec). Terčem výsměchu „antiher“ je absurdnost světa, pocit odcizení, hluboké osamění a bezmocnost člověka (Plešatá zpěvačka, Židle). Hry se později zabývají výhradně těmito metafyzickými problémy a nakonec vyúsťují až v absurdní nihilismus (Král umírá). Z dalších děl např. Jakub aneb Podrobení, Lekce, Improvizace Almy, autobiografické Střípky deníku.

16.2.8. Magický realismus

50. léta, v zemích silné tradice mytologie nebo ústní slovesnosti; prolínání skutečného a snového světa (nezřetelné hranice); napětí mezi reálnem a fantazií

Gabriel García Márquez  [garsija márkes] * 6. 3. 1928

kolumbijský spisovatel a novinář. Od roku 1961 žil v Barceloně a v Mexiku, kde psal i filmové scénáře. V prvním románu La hojarasca (Spadané listí) umístil do ospalé tropické vesnice parafrázi antické Antigony. Světové proslulosti dosáhl románem Sto roků samoty, v němž sága rodu Buendíů v městečku Macondo, vyprávěná s barevnou fantazií, zobrazuje osudy celé Latinské Ameriky - rodinná sága (symbol – osud země); život provinčního městečka od doby kolonismu v 19. stol. do pol. 20. stol., členové rozvětvené rodiny stárnou, umírají, ale jakoby žijí i po smrti (reálné a zázračné). Tento román shrnuje řadu motivů z předchozích povídek a novel (český výbor V tomhle městečku se nekrade). Styl plný nadsázek a fantastických motivů uprostřed všednosti je příznačný i pro pozdější romány Podzim patriarchův, Láska v době cholery. Odlišně je pojata novela Kronika ohlášené smrti. V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu

Čingiz Ajtmatov  * 12. 12. 1928

kyrgyzský prozaik a dramatik, píšící i rusky. V románech se zabývá vlivem politiky na soukromý život. Z jeho tvorby je nejznámější Džamila, Sbohem, živote, Stanice Bouřná, osudy železničáře v kazašské stepi – prolínání dějových pásem, současnosti, legend i fikce budoucnosti ð obraz světa před zánikem; stejně i román Popraviště. Česky vyšly výbory povídek Labutě nad Issyk-kulem, Velbloudí oko, Bílá loď

Michail Bulgakov  * 15. 5. 1891, † 10. 3. 1940

ruský spisovatel. Autor tzv. lékařských povídek (Zápisky mladého lékaře) a groteskních novel s fantaskními syžety, pranýřujícími brutalitu totalitního myšlení (Psí srdce, Diaboliáda, Osudná vejce), satirických her a dramat s historickými i současnými náměty (Útěk, Purpurový ostrov, Zojkina kvartira, Zojčin byt). Za jeho života vyšel pouze psychologický román o občanské válce Bílá garda (na jehož podkladě napsal později drama Dny Turbinových). Teprve v letech 1965 – 67 z pozůstalosti vydána vrcholná díla Divadelní román a Mistr a Markétka, filozofické románové podobenství o osudu umělce v dehumanizovaném společenském systému, paralelně rozvíjející parafrázi biblického příběhu a faustovského tématu a zkarikovaný, fantaskně groteskní obraz mravů meziválečné Moskvy - příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování Krista

16.2.9. Literatura s prvky sci-fi

(science fiction)

      a)  obraz fiktivní budoucnosti společnosti, člověka, vědy ð vědeckofantastická próza; osud člověka v nepříznivém prostředí; stinné stránky technického pokroku

      b)  tzv. fantasy literatura – s bájnou a pohádkovou atmosférou

      c)  otřesné vize totalitní společnosti 

Ray Bradbury  [bredberi]  * 22. 8. 1920

americký spisovatel. Světového úspěchu dosáhl jako autor vědeckofantastických románů Marťanská kronika a 451 stupňů Fahrenheita, varujících před totalitními tendencemi a sebezničením technologické civilizace. Soubory vědeckofantastických povídek (Ilustrovaná žena, Slunce a stín) doplnil o hrůzostrašné povídky poeovského stylu (The October Country – Říjnová země). Romány Dandelion Wine (Pampeliškové víno) a Something Wicked This Way Comes (Tudy přichází něco zlého) zpracovávají zážitky z dětství na Středozápadě. Píše také detektivní romány(Smrt je vždycky osamělá), filmové scénáře (Bílá velryba podle H. Melvilla) a vytváří animované filmy (Icarus Montgolfier Wright) 

Stanisław Lem  * 12. 9. 1921

polský prozaik a futurolog. Je autorem sci-fi a psychologických románů; ve své tvorbě směřoval od technické problematiky k základním otázkám lidské existence (Astronauti, K mrakům Magellanovým, Invaze z Aldebaranu, Solaris, Příběhy pilota Pirxe, Lov, Pánův hlas). Civilizačními problémy se zabýval i v teoretických pracích o futurologii a science fiction (Summa technologiae, Fantastyka i futurologia)

Arthur C. Clarke  [klárk]  * 16. 12. 1917

anglický spisovatel, žijící na Srí Lance; držitel Ceny Hugo a Nebula. Autor desítek sci-fi povídek a románů, např. 2001: Vesmírná Odysea (zfilmováno), 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea, Oceánem hvězd, Rajské fontány, sága o vesmírné lodi Ráma Setkání s Rámou, Návrat Rámy, Zahrada Rámova, Ráma tajemství zbavený, Poslové Rámových světů – od 2. dílu spoluautor Gentry Lee, Zpráva o třetí planetě aj.; hlavním tématem jsou meziplanetární lety a setkání s neznámými civilizacemi. Zabývá se i výzkumem záhadných jevů 

John Ronald Reuel Tolkien  [tolkín] * 3. 1. 1892, † 2. 8. 1973

anglický prozaik, filolog a kritik; profesor na univerzitě v Oxfordu. Literárního úspěchu dosáhl prostřednictvím fantasy příběhů (Hobit - zápas dobra a zla, fantastický svět starodávných, šťastných, mírumilovných lidí , trilogie Pán prstenů, Silmarillion), které těží ze znalostí germánských a keltských mýtů a přinášejí obecné poselství o smyslu života a dějin, o boji dobra a zla.  

Georg Orwell  [órvel], vl. jm. Eric Arthur Blair, * 25. 6. 1903, † 21. 1. 1950

anglický prozaik. 1922 – 27 příslušník policejního sboru v Barmě. Pocit viny na koloniálním útlaku, zobrazený v románu Barmské dny, se snažil kompenzovat životem mezi pařížskou a londýnskou chudinou (Na dně v Paříži a v Londýně). Ve 30. letech pracoval jako levicový novinář a zpravodaj, navštívil i Španělsko za občanské války (reportáže Hold Katalánsku). Jeho pronikavé sociální a politické cítění dosáhlo vrcholu ve 40. letech, kdy napsal svá nejslavnější díla, Farmu zvířat, satiricko-alegorický obraz stalinismu - obraz totalitní společnosti, despotismu a násilí (jeden druh zvířat tyranizuje jiné) a 1984, otřesnou antiutopickou vizi budoucího totalitního světa, který ovládá člověka včetně jeho myšlení - o zničení člověka (degradací na zvířecí bytost) – vliv zatajovaných krutostí v Rusku, varování

16.2.10.  Postmodernismus

od pol. 40. let, zvl. poč. 70. let

negativní postoj k dosavadním avantgardním tendencím, zvl. jen k formálnímu experimentování; prolínání tradice a experimentu, hledačství pravdy, pochopení chaotického světa; kniha má promlouvat k náročnému i méně náročnému čtenáři (dvojí úroveň estetického vnímání) 

Umberto Eco  [éko]  * 5. 1. 1932

italský sémiolog, estetik, filozof a romanopisec. Autor studií o středověké estetice a kultuře, dále vztazích mezi tradičními a moderními poetikami (J. Joyce). Přední představitel moderní nauky o znacích (sémiologie) a z ní vycházející filozofie jazyka (Semiotics and the Philosophy of Language – Sémiotika a filozofie jazyka). Významně přispěl i k teorii recepční estetiky, která se snaží zachytit funkci vnímatele uměleckého díla. Autor románů Jméno růže (zfilmováno) - vzorové ostmodernistické dílo: využívá postupů odborné, publicistické i krásné literatury, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou, hororem, historickým románem, filozofickým traktátem, studií o symbolech (titul), sociologickou sondou do problematiky tolerance; sklon k mystifikaci (příběh jako rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (citáty z krásné, filozofické, historické literatury a bible), ironický přístup k minulosti (zlehčuje výklad reformace církve); napínavý příběh – chlapec Adso (vypravěč) a františkán Vilém pátrají po záhadných vraždách mnichů a Foucaultovo kyvadlo. V esejích Skeptikové a těšitelé pojednává o masové kultuře 

Vladimir Nabokov  * 22. 4. 1899, † 2. 7. 1977

americký prozaik ruského původu. Po říjnové revoluci žil v emigraci v Berlíně, poté v Paříži, od roku 1940 v USA. Autor lyrické poezie a zejm. expresionistických prozaických analýz stavů odcizení a problematiky asimilace ruských politických a intelektuálních emigrantů. Své první romány a novely psal pod pseudonymem Sirin (jméno ruského bájného ptáka) až do druhé světové války v ruštině (Jaro ve Fialtě, Král, dáma, kluk, Mašeňka, Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Hrdinský čin, Dar, Talent, český výbor Návrat); přiblížil se v nich k absurdní, orwellovské vizi evropské civilizace mezi A. Hitlerem a J. V. Stalinem. Od roku 1940 psal anglicky (Smích ve tmě, Zoufalství); proslavil se zejm. románem Lolita, alegorickým vyprávěním o psychologii moderní Ameriky a psychologická studie muže a jeho sexuálního vztahu k 12leté dívce. Přes všechny tragické rysy je Nabokov také mistrem parodické komiky (vliv N. V. Gogola, o němž napsal monografii), např. v románech Pnin nebo Pale Fire (Bledý oheň). Autor knihy vzpomínek Promluv, paměti. Česky vyšel též výbor povídek Odlesky západu slunce a jiné povídky 

z českých autorů – Milan Kundera, Jiří Gruša – viz dále

16.2.11. Další významní světoví spisovatelé současnosti 

Jacques Prévert  [prevér]  * 4. 2. 1900, † 11. 4. 1977

francouzský básník, scenárista, režisér a výtvarník. Inspirován surrealismem (slovní hříčky, výstavba obrazu), hledá poezii ve všedním životě; milostná lyrika, šansony, scénky, tvorba pro děti. Ve filmu spolupracoval s M. Carném (Návštěva z temnot, Děti ráje, Brány noci). Psal nostalgické moderní romance o každodenní skutečnosti, o pařížské lásce a bídě, o revoltě a přátelství. Nevšední poezii představuje nejvýznamnější básnická sbírka Slova, obsahující záměrně hravé a vtipné verše, svým charakterem blízké francouzskému šansonu. Další sbírky jsou Déšť a pěkné počasí, Haraburdí, Slunce noci – lehkost, náznak, jednoduchá gradace, refrény (vliv lidové slovesnosti), asociace představ, okouzlení světem a poezií Česky vyšly např. výbory Jen tak, Není se čeho bát, Jsem, jaký jsem (s vlastními ilustracemi), Divadelní hříčky, Pohádky pro nehodné děti. Od pol. 30. let se scenáristicky podílel na vzniku filmů hraných (Směšné drama, Nábřeží mlh, Den začíná, Děti ráje, Brány noci, Milenci z Verony, Zvoník od Matky Boží), dokumentárních (Setkání Seiny s Paříží) a animovaných (Cínový vojáček, Pastýřka a kominík)

Vladimir Vysockij  * 25. 1. 1938, † 25. 7. 1980

ruský herec, básník a písničkář. 1960 – 64 člen Divadla A. S. Puškina v Moskvě, od roku 1964 Moskevského divadla dramatu a komedie Na Tagance. Výrazný herecký talent uplatnil v dramatických rolích, zejména jako Hamlet (W. Shakespeare), Pugačev (podle S. A. Jesenina), Galilei (B. Brecht Život Galileiho), jejichž konflikty se snažil interpretovat jako střety svobodného individua s omezující společností. Svou nepatetickou poezií, v níž se prolínala lyrika s ironií a sarkasmem (sbírky Nerv, Klíč, Básně a písně, Tři čtvrtiny cesty aj.), vyjádřil generační pocity sovětské mládeže 70. let. Obrovskou popularitu získal písněmi, které si sám zhudebnil a neopakovatelným způsobem interpretoval; po nástupu Brežněva k moci charakter svých písní změnil v básnivá politická podobenství. Česky vyšly výbory Koně k nezkrocení, Zaklínač hadů

Boris Pasternak  * 10. 2. 1890, † 30. 5. 1960

ruský básník a prozaik. Začínal jako futuristický lyrik, hlásící se ke kubofuturismu; spolu s V. V. Majakovským je považován za největšího ruského spisovatele v době mezi dvěma světovými válkami. V raných sbírkách (Sestra má život, česky vyšly výbory Lyrika, Modrý host, Světlohra, Hvězdný déšť) rozvíjel umění senzitivní reflexe světa a dějin prostřednictvím lyrických momentek i větších epických skladeb, jež vyvrcholilo v jeho pozdní lyrické tvorbě; ta již připomíná symbiózu hermetického uzavírání veškerých rovin reality do jednotlivých estetických fenoménů a zároveň demonstruje její rozrušování vlivem básnické osobnosti. Vynikl též jako prozaik (vzpomínková próza Glejt, senzitivní příběh dospívání Malá Luversová, výbor Vzdušné tratě). Vrcholem jeho prozaického díla se stal lyrizovaný román Doktor Živago, zobrazující na půdorysu milostného syžetu z občanské války v Rusku kontradikce lásky a násilí jako předobrazů příštích tragických společenských období - kritický obraz stalinismu, budování socialismu, pronásledování nepohodlných lidí. V roce 1958 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu 

Alexandr Isajevič Solženicyn  * 11. 12. 1918

ruský spisovatel, publicista a politický činitel. Určujícím impulsem pro jeho literární tvorbu se kromě válečných zážitků stal dlouholetý pobyt v sovětském koncentračním táboře a léta vyhnanství. Zkušenosti a studium materiálu shrnul v dokumentární politické obžalobě stalinismu (i leninismu) Souostroví Gulag; dílo metaforicky zobrazuje Sovětský svaz jako sféru nekonečných koncentračních táborů, jako společnost, v níž vězeňská atmosféra triumfuje. Z pohledu každodennosti a jejích specifických psychologických mechanismů vylíčil koncentrační tábory a vězení poprvé v novele Jeden den Ivana Děnisoviče, v románech Rakovina a V kruhu prvním. Syntetické shrnutí Solženicynova života v 60. letech, kdy spolupracoval zejména s A. T. Tvardovským v Novém miru, obsahují vzpomínky Bodalsja těljonok s dubom (Tele a dub). Některé další románové a dokumentární práce se staly součástí rozsáhlého románového cyklu pod souhrnným názvem Krasnoje koleso (Rudé kolo). Jde o retrospektivu společensko-historického vývoje Ruska od revoluce v roce 1905 přes 1. světovou válku až po bolševický převrat na přelomu let 1917 a 1918. Psal též politické traktáty a etické eseje (Nežít ve lži, Rozdělený svět), dramata a básně. Spolu s fyzikem A. D. Sacharovem patří k symbolům boje za lidská práva v SSSR a k hlavním reprezentantům kulturní opozice a disidentských kruhů. V 70. a 80. letech žil v exilu v USA. V roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu 

Miroslav Válek  * 17. 7. 1927, † 27. 1. 1991

slovenský básník a překladatel; 1969 – 88 ministr kultury Slovenské republiky. V básnické tvorbě navázal na poetismus a nadrealismus (Dotyky, Príťažlivosť, Nepokoj, Slovo, Milovanie v husej koži - – pocity ohroženého lidstva, skepse, varování, vzpoura proti konzumní společnosti; prostý výraz). Autor veršů pro děti (Do Tramtárie). Překládal světovou poezii (P. Verlaine, R. M. Rilke, A. A. Vozněsenskij 

Dominik Tatarka  * 14. 3. 1913, † 10. 5. 1989

slovenský prozaik, překladatel, esejista. V prvních prózách (V úzkosti hľadania, Panna zázračnica) vyjádřil existenciální pocity člověka, který žije v reálném světě válečných a společenských absurdit. V tomto duchu rozvinul i svůj nepatetický pohled na období 2. světové války v románu Farská republika. S historickou realitou válečného a poválečného období se snažil vyrovnat v románech z 50. let (Prvý a druhý úder, Radostník, Družné letá). Poté se věnoval prózám reflexívním (Rozhovory bez konce, Prútené kreslá) a cestopisným (Človek na cestách). Své úvahy o deformacích kultury a nesvobodě člověka v totalitním režimu shrnul v knihách Démon súhlasu, Navrávačky, Sám proti noci, novela Kohoutek v agónii – stálé hledání životních a lidských hodnot. Autor filmových scénářů (Priehrada, Panna zázračnica) a překladů z francouzské literatury 

Johannes Mario Simmel  [ziml]  * 7. 4. 1924

rakouský / německý prozaik. Autor románů (Láska je jen slovo, Všichni lidé bratry jsou, A s klauny přišly slzy aj.), v nichž spojuje senzacechtivost kolportáže s kritickým pohledem na soudobý život a protifašistickým postojem 

Arthur Hailey  [hejli]  * 5. 4. 1920

britsko-kanadský spisovatel. Autor populárních napínavých románů z nejrůznějších profesních oblastí (Hotel, Kola, Letiště, Penězoměnci, Konečná diagnóza). Jeho dílo vyniká přesnou znalostí rostředí, dovedným kombinováním zápletek a kritikou morálních nešvarů 

Mika Waltari  * 19. 9. 1908, † 27. 8. 1979

finský prozaik. Proslavil se především rozsáhlými romány s náměty ze světové historie (Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři, otvírači lebek), v nichž vyjádřil své humanistické myšlenky, víru v pozitivní lidské hodnoty, ale i určitou historickou skepsi (Egypťan Sinuhet byl napsán po porážce Finska bývalým Sovětským svazem a v době začínající politiky finlandizace. Další romány Tajemný Etrusk, Pád Cařihradu, Království jeho