|
|
|
|
|
|
| 18. | Česká literatura 70. a 80. let | 18.1. | Základní informace | |||||||||
| 18.2. | Poezie v 70. a 80. letech | |||||||||||
| 18.3. | Próza v 70. a 80. letech | |||||||||||
| 18.4. | Drama v 70. a 80. letech |
18. ČESKÁ LITERATURA 70. A 80. LET
18.1. ZÁKLADNÍ INFORMACE
Druhy tvorby:
 |
oficiální
|
|
|
samizdatová, undergroundová
|
|
|
exilová
|
Pražské jaro
Ustálené označení pro vzestupnou fázi demokratizačního procesu v Československu na jaře a v létě 1968. Od začátku 60. let sílila kritika komunistického režimu. Po studentských demonstracích v říjnu 1967 byl v lednu 1968 v čele KSČ A. Novotný nahrazen A. Dubčekem, který podporoval stále aktivněji reformní kurs. 5. 4. 1968 přijat Akční program KSČ. Ze strany socialistických zemí však sílil tlak proti pražskému jaru, který vedl v noci z 20. na 21. 8. 1968 k vojenské okupaci země armádami Varšavské smlouvy. Původní plán okupantů vytvořit tzv. dělnicko-rolnickou vládu nevyšel, moskevskými protokoly však s jejich řešením v podstatě souhlasila i Dubčekova garnitura (tajnou smlouvu v Moskvě nepodepsal jen F. Kriegel); ta sice v následném období byla ochotna odvolat svůj původní program, byla však postupně odstraněna. Nástupem nového Husákova vedení KSČ v dubnu roku 1969 byl proces pražského jara definitivně ukončen.
Samizdat
Normallizace
|
|
období zmrazení demokratizačního procesu v Československu a postupné likvidace většiny jeho výsledků |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
proces obnovy prosovětského režimu od srpna 1968 do května 1971, kdy proběhl XIV. sjezd KSČ (oficiální slovník užíval od jara 1969 termín konsolidace) |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
pojmem normalizace bývá rovněž označováno období od srpna 1968, respektive od dubna 1969 do listopadu 1989, kdy šlo o:
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
současně to bylo období neutěšeného ekonomického vývoje, devastace životního prostředí, úpadku pracovní morálky, respektive morálky vůbec |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
v literární a umělecké činnosti byl praktikován tzv. "kurz Brežněvovy administrativy"
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
oficiálně byla povolena pouze jediná organizace sdružující literární autory - jaro 1972 Svaz českých spisovatelů (SČS)
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
knižní produkce se tak rozdělila na:
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
významným mezníkem pro neoficiální tvorbu byl vznik Charty 77
|
Vznik samizdatu
Důvodem vzniku samizdatu bylo:
|
|
likvidace literárních časopisů (viz výše) |
||
|
|
zákaz činnosti "nepovoleným" autorům
|
Chronologie vzniku:
|
|
na popud Ivana Klímy vznikají poloveřejná bytová setkání zakázaných autorů, kde dochází k předčítání jejich děl
|
||||
|
|
Ludvík Vaculík a další se rozhodují (na přelomu roku 1972/73) vydávat svá díla samostatně
|
Samizdatová nakladatelství:
V roce 1975 vznikla další dvě samizdatová nakladatelství:
 |
Edice Expedice - vznik inicioval Václav Havel |
|
|
Kvart - vedený Janem Vladislavem, orientovaný na nonkonformní původní a překladovou literární kritiku a esejistickou tvorbu |
Na konci 70. let vznikala další strojopisná samizdatová nakladatelství (vznikala pod vlivem Charty 77):
|
|
Krameriova expedice - založil Vladimír Pistorius (1978) |
|
|
Kde domov můj - založil Antonín Petruželka (1978) - katolicky orientované |
|
|
Popelnice - vedl Jiří Gruntorád (1978) - zaměřený na šíření tvorby českého literárního undergroundu, převážně spisů Egona Bondyho. |
|
|
Česká expedice - redigoval básník Jaromír Hořec |
Součástí samizdatové tvorby byla i snaha o prosazení tzv. "druhé kultury" v hudební oblasti. Jednalo se o zájmovou organizaci Jazzová sekce
 |
zpočátku by legální součástí Svazu hudebníků, později balancovala na hranici legálnosti, zakázání |
|
|
snažila o sepětí ediční činnosti (v letech 1979 -1985 především v knižní edici Jazzpetit), koncertů alternativní hudby, jazzu, rocku, plakátové tvorby, publikací o tvorbě nezávislých výtvarných umělců a improvizovaných setkání |
|
|
její členové pak byli v roce 1986 pozatýkáni a skončili ve vězení |
Jiné důležité samizdatové edice vznikly nebo si získaly významné postavení v alternativní kultuře až v 80. letech (kupříkladu knižní edice undegroundového časopisu Vokno)
Samizdatová periodika:
Začala vznikat po roce 1969 V 1. pol. 70. let se spíše zaměřovala na příležitostné politické nebo publicistické texty. Ve 2. pol. 70. let dochází ke zpravidelnění jejich vydávání. vycházela tak periodika s tématikou:
 |
politologickou |
|
|
náboženskou |
|
|
filozofickou |
|
|
ekonomickou |
|
|
literární atp. |
Většinou vycházela v Praze, ale i od poč. 70. let se objevují i v Brně, Olomouci nebo Ostravě. Měly charakter almanachů a sborníků.
Nejstarším pravidelným periodikem se stal Doutník (1974)
Zaměřoval se na:
|
|
českou poezii a prózu |
|
|
překlady |
|
|
literární polemiky |
Vznikl roztržkou mezi literárními disidenty, kdy tento časopis založili členové Surrealistické skupiny - „surralističtí disidenti". Patřili mezi ně Karel Šebek, Pavel Řezníček, Jan Gabriel.
Dalším nejstarším samizdatovým periodikem se stal „časopis pro literaturu a alternativní formy života" Lázeňský host (1977). Autoři se orientovali na netradiční formy životního stylu (svátky, hry, happeningy, pikniky aj.)
Podobný ráz mělo periodikum „časopis pro literaturu a kulturu" Spektrum - vyšel v letech 1977-79 třikrát. Mimo velká města byl distribuován evangelickými faráři bez tzv. státního souhlasu. Je považován za „chartistický" časopis, protože vznikal v době největších represí proti Chartě 77. Jako první zformulovalo program vydávání nezávislé literatury.
Po zániku Spektra (1979) navázal na jeho činnost s undergroundovým programem „časopis pro druhou i jinou kulturu" Vokno - přispívali do něj především František Stárka a Ivana Martin Jirouse - Magor. Zaměřoval se na:
|
|
literární texty |
|
|
akční umění |
|
|
divadlo |
Jeho vydáváni bylo v prosinci 1981 přerušen, znovu začal vycházet až od roku 1985, a redaktoři byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody.
Písníčkáři
Většina starších a mladých autorů, kteří nesouhlasili s režimní kulturou, se ocitla na "indexu" zakázaných autorů. Zároveň byly zakázány i překlady z cizích literatur - např. moderní severoamerická a evropská poezie. Přesto styk s mladým publikem a tvůrci neoficiální kultury nebyl přerušen. Na scéně se tak v 70. letech objevují písníčkáři. Provozují tzv. zpívanou poezii a protestsongy (většinou se orientovaly na severoamerickou alternativní píseň)
Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto období patří:
|
|
Karel Kryl (1944 -1994) - emigroval r. 1969 do SRN
|
||||||
|
|
v domácím prostředí to byli:
|
Významnou je i tvorba tehdejších písničkářů folku a country.
Underground
Literární underground se v Československu objevuje po r. 1968. Stává se největším a nejviditelnějším protestem proti režimu. Za ideového zakladatele undergroundu je považován přítel B. Hrabala spisovatel a filozof Egon Bondy (1930). Na něj navazuje nejznámější osobnost českého undergroundu básník a výtvarný kritik Ivan Martin Jirous - Magor (1944). Programově navázal na:
 |
totální realismus E. Bondyho |
|
|
náboženské cítění B. Reynka |
Stal se uměleckým vedoucím rockové kapely The Plastic People of the Universe (v čele s Milanem „Mejlou" Hlavsou). Ta se především proslavila:
|
|
naprostým estetickým a společenským nepřizpůsobením se - šlo o způsob uměleckého projevu, provokující texty atp. |
|
|
v 70. letech se stala hudební opozicí oficiálně protěžovanému střednímu proudu - označována za tzv. druhou neboli alternativní kulturu v Čechách |
|
|
odmítala jakékoli kompromisy s režimem |
|
|
I. M. Jirous označil jejich činnost za „české hudební obrození" |
|
|
se členy této kapely byly vedeny exemplární soudní procesy a vyneseny nad nimi vysoké tresty odnětí svobody |
Literární podzemí
Vedle I. M. Jirouse součástí literárního undergroundu byli:
|
|
Andrej Stankovič - sbírka Osvobozený Babylon. Slovenský raj (smz. 1979) |
|
|
Milan Koch - v tvorbě ovlivněn dílem beatnika A. Ginsberga |
|
|
Vratislav Brabenec - člen kapely „Plastiků", básnický cyklus Sebedudy (smz. 1981) |
|
|
Svatopluk Karásek - evangelický farář, nucen vystěhovat se do Švýcarska |
|
|
Zbyněk Benýšek - nucen vystěhovat se do Rakouska, vydavatel exilového periodika Paternoster |
|
|
Pavel Zajíček - vedoucí rockové skupiny DG 307, prosazoval totální popírání konzumní kultury |
|
|
František Pánek - |
|
|
Eugen Brikcius - organizátor uměleckých happeningů a pisatel neolatinské poezie |
|
|
Albert Kaufmann - „buřičská" sbírka Indiferentní krajina (smz. 1981) |
Egon Bondy
Někdejší mladý surrealistický básník a poté hlasatel ineditní literatury tzv. totálního realismu Egon Bondy, spoluzakladatel první vlny českého literárního undergroundu, umělec, jehož rozsáhlé beletristické ani filozofické dílo nebylo až do listopadu 1989 knižně vydáno a nebylo tudíž přístupné veřejnosti, se v 70. letech stal výraznou postavou posrpnového českého undergroundu; právě jeho básnické texty programově zhudebňovala a interpretovala kapela Plastic People ofthe Universe. Jestliže však v prvních desetiletích autorovy literární činnosti v ní naprosto převládala básnická tvorba (včetně koncepce tzv. trapné poezie, tíhnoucí k groteskním, někdy téměř dadaistickým záznamům sociální nebo psychologické reality, jíž autor zůstával zčásti věrný i v 70. letech), po roce 1968 se Bondy stále intenzivněji věnuje prozaické tvorbě, v níž zřejmě spočívá jeho umělecký význam.
Programovým dílem literárního undergroundu se stala zejména svého času v nonkonformních kruzích „kultovní" autorova politická alegorie Invalidní sourozenci (smz. 1974). V této žánrové mozaice, obsahující motivy sci-fi nebo fantaskního vyprávění a společenské satiry, Bondy vylíčil v souladu s vizemi severoamerické hippie kultury svět undergroundového společenství jako příklad alternativního umění a psychologie. Podobně alegorický charakter mají též další práce, představující podoby současné situace v Československu, zejména však kriticky (nejednou v duchu radikálního marxismu nebo maoismu) reagující na aktuální traumata a dilemata posrpnových intelektuálů, třebaže jsou tyto příběhy časově umístěny do vzdálené minulosti, ať do období středověku (Mníšek, smz. 1975), do doby kamenné (Šaman, smz. 1976) nebo později do časů pozdní antiky (Severin, 1996).
Hledání potenciální duchovní alternativy poválečného světového společenství nebo historické situace českých zemí se stalo osou autorových knih, v nichž bezprostředně zachycuje momentální civilizační rozpory. Buď se v nich rozhoduje pro metodu specifického filozoficko-beletristického eseje, anebo se přiklání k žánru zpovědního či meditativního deníku, kupříkladu v knihách Sklepní práce (smz. 1973) a Leden na vsi (smz. 1977). Jindy se Bondy ve svých prózách nezastřeně vyslovuje ke konkrétní problematice poválečného života v českých zemích (mj. v románu Cesta Českem našich otců, smz. 1982), přičemž rovněž v této tematické linii jeho estetickému naturelu nejvíc odpovídá rovina aktuální politické groteskní satiry (mj. Afghánistán, smz. 1980).
Principy literárního undergroundu, jež Bondy rozvíjel i ve své předsrpnové tvorbě, mu zejména v 70. a 80. letech umožnily v maximální míře klást důraz na nekonečný svár člověka a světa, ustavičně v rámci literárního díla zaujímat stanovisko k palčivým reáliím či perspektivám současnosti. Jeho texty jsou permanentním svědectvím o krizi individua i společnosti. Obzvláště ve své nejnovější tvorbě (která nicméně není v rozporu se skepticismem a civilismem autorových raných prací) nejednou předkládá katastrofický pohled na soudobou světovou společnost, vyrovnávající se na předělu tisíciletí s hrozbou zániku nebo ztráty své filozofické identity. Významná část zejména umělcova prozaického díla doposud nebyla zveřejněna knižně ani časopisecky, zčásti i nadále pouze v rukopisné podobě existují jeho dvanáctidílné Poznámky k dějinám filozofie, na nichž spisovatel pracoval od druhé poloviny 70. let.
Exil
Exilová nakladatelství
První exilová nakladatelství vznikala už na začátku 70. let. Jejich činost byla využívána chartisty jako zdroj informací a možnost publikování.
1971
CCC (tj. Czechoslovak Cultural Commitee) Books
|
|
založil novinář Richard Belcredi a publicista Jaroslav Kučera několik let vedl - Mnichov a posléze Eggenfelden
|
Index
|
|
založili politolog Adolf Miiller a překladatel Bedřich Utitz - Kolín nad Rýnem
|
Sixty-Eight Publishers (Nakladatelství Šedesát osm) - Toronto
|
|
založili manželé Zdena Salivarová a Josef Škvorecký
|
pol. 70. let
Konfrontace - Curych (1973)
Poezie mimo Domov - Mnichov (1977)
|
|
založil básník Daniel Strož
|
Arkýř
|
|
založil Karel Jadrný (1980) |
Opus bonům - Frankfurt nad Mohanem (1974)
|
|
vzniklo z iniciativy katolického kněze a básníka Anastáze Opaska (1913-2000) |
Křesťanská akademie - Řím (1951)
|
|
vydáváni autoři křesťanské orientace - v Literární edici Vigilie a Edici Studium
|
Cena Egona Hostovského
|
|
Od 70. let začali v zahraničí psát doposud neznámí mladí čeští autoři (Sylvie Richterová - žijící v Itálii, Libuše Moníková - žijící v Německu). Vznikala tak nová centra nezávislé české kultury. Na to reagoval Josef Škvorecký založením literární ceny Cena Egona Hostovského - stalo prvním oceněním pro literáty - exilové knižní kultury.
|
Exilové časopisy
Gradualistická koncepce
|
|
po roce 1968 začal vycházet "čtvrtletník pro politiku a kulturu" Svědectví |
||||||||||
|
|
nejdříve vydávaný v New Yorku |
||||||||||
|
|
od roku 1970 v Paříži, vedl ho Pavel Tigrid |
||||||||||
|
|
v období 70. - 80. let se tento časopis zabýval spíše tvorbou v Československu - pražského disentu, než tvorbou exilovou |
||||||||||
|
|
P. Tigrid v časopise prosazoval a definoval tzv. gradualistickou koncepci
|
Kulturní subvence
|
|
listopad 1975 - vzniká v Londýně tisková a literární agentura Palach Press
|
||||||
|
|
prosinec 1978 - vzniká ve Stockholmu exilová Nadace Charty 77 - vedl ji František Janouch
|
Československá společnost pro vědu a umění
|
|
po roce 1969 - získává na významu čtvrtletník Proměny (zal. již v r. 1964) pod vedením Jiřího Škvora |
|
|
jde o orgán Československé společnosti pro vědy a umění |
|
|
členy byli exiloví badatelé českého původu z celého Západu |
Československá socialistická opozice
|
|
publicista Jiří Pelikán zakládá v Římě dvouměsíčník Listy - "časopis československé socialistické opozice" |
||||
|
|
byl pokračováním stejnojmenného zakázaného týdeníku v Československu |
||||
|
|
v rámci Listů byla vydávána třistastránková antologie - sborník nejnovější české literatury
|
Karel Kryl
Do kontextu české literatury vstoupil Karel Kryl, syn věhlasného novojičínského knihtiskaře z časů první republiky, zejména svými vystoupeními v letech 1968 -1969 jako zřejmě vůbec první „protestní zpěvák" či „protestní písničkář"; již tenkrát mu v českých zemích získala celonárodní proslulost LP deska Bratříčku, zavírej vrátka (1968), která se (zejména kvůli stejnojmenné titulní písni) nejen v autorově vlasti, ale dokonce i v zahraničí (kupříkladu v Polsku) stala symbolem protestu proti znovunastolení tragické nesvobody země. Následující Krylovy desky, vydané již v německém exilu (Rakovina, 1969; Maškary, 1970), se na jedné straně opírají o lyrizovanou tóninu, na straně druhé tlumočí umělcův jízlivý vztah k dějinám, jakož i přetrvávající tísnivou atmosféru rozčarování a zklamání. Své rané texty Kryl souhrnně uveřejnil v souboru Kníška Karla Kryla (1972), na jejichž poetiku autor (coby dlouholetý spolupracovník mnichovského Rádia Svobodná Evropa, ve kterém po roce 1983 vystupoval nejen jako hudební publicista, ale pod pseudonymem i jako sportovní redaktor a komentátor) navazoval rovněž ve své zralé exilové literární tvorbě. Tu již Kryl programově komponoval právě jako rozhlasové pásmo, zpravidla sestávající z volného sledu nostalgických a melancholických písniček, působících jako předstupeň k úderným a vitálním promluvám k posluchačům.
Počátky Krylovy písňové tvorby byly zřetelně ovlivněny repertoárem domácích tzv. malých divadelních a hudebních scén, zejména Semaforem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, zároveň však tvůrce spontánně navázal na celosvětovou folkovou vlnu, jejíž vrcholní interpreti na nejvyšší umělecké úrovni ztělesňovali utopický požadavek „masové poezie". Záliba v melancholických a tragických polohách se u něho stále výrazněji kloubí s pojmenováváním příkladů občanské statečnosti, jakož i stinných stránek dějinné reality (kupříkladu v LP desce Karavana mraků a později Tekuté písky). Svou celoživotní touhu nebýt pouze autorem písňových textů, ale v prvé řadě velkým lyrikem Kryl promítl zejména do básnických sbírek Slovíčka (1980) a později Zbraně pro Erató (1987), v nichž se vyzpovídal ze svých milostných a životních krizí a posléze se též vyznal z lásky k „prokletému básníku" A. Rimbaudovi. Ve stínu jímavé, teskné i sardonické (= zatrpklé) autorovy lyriky a protestsongů neprávem zůstávají jeho texty hravé a dravé, ve kterých se pohybuje v humoristických, až dadaistických tóninách, operuje s aforismy, využívá svého tíhnutí ke karikatuře a burlesknímu vidění světa. Jeho dílo ztělesňuje v moderní české poezii optimální symbiózu básníka a zpěváka, v níž neustálé přirozené připomínání morálních postulátů, spojené s Krylovou obdivuhodnou schopností nadindividuálního osobního gesta, přispělo k charismatu jeho osobnosti. Tato tvůrčí a lidská výjimečnost stála též u zrodu krylovské legendy, tristně korunované umělcovou předčasnou smrtí v březnu 1994.
18.2. POEZIE V 70. A 80. LETECH
oficiální – vedle režimu uznávaných básníků
funkcionářů (Ivan Skála, Jan Pilař
aj.) stojí (sice na okraji) nejlepší čeští básníci: J.
Seifert , O. Mikulášek, V. Holan,
V. Závada
Jaroslav
Seifert
* 23.
9. 1901, † 10. 1. 1986
v
český
básník; ve 20. letech člen Devětsilu; redaktor komunistického tisku a
avantgardních časopisů (Rudé právo, Právo lidu, Nová
scéna, Kytice)
v
v 70.
letech publikoval v samizdatu; jeho básnické dílo směřovalo od
proletářské bojovnosti Město v slzách, Samá
láska
v
přes
poetistické okouzlení moderní civilizací Na vlnách TSF
v
až k
písňovému oproštění tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k
domovu a k národní kultuře Poštovní holub, Jablko z
klína, Ruce Venušiny, Vějíř Boženy
Němcové, Světlem oděná, Kamenný
most
v
po
roce 1945 vydal sbírku Přilba hlíny a (inspirován obrázky M.
Alše a J. Lady); sbírky Šel malíř chudě do světa a Chlapec
a hvězdy, poté Píseň o Viktorce a
Maminka
v
od 60.
let se jeho poezie změnila; zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl,
přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv
smrti, vzpomínky na dětství, na mladé lásky, na zemřelé přátele a na
dramatické události života Koncert na ostrově, Odlévání
zvonů, Halleyova kometa, Deštník z
Piccadilly, Morový sloup, Býti
básníkem
v
v
letech 1969 – 70 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů
v
autor
vzpomínkové knihy Všecky krásy světa
v
v roce
1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu
Vladimír Holan
* 16.
9. 1905, † 31. 3. 1980
v
český
básník a překladatel
v
v
začátcích literární tvorby ovlivněn poetismem Blouznivy
vějíř
v
ve 30.
letech hledal novou poetiku k vyslovení rozporuplnosti a složitosti světa
vnějšího i vlastní skutečnosti vnitřní
v
nejvlastnějším
se mu stalo meditativní pojetí, odrážející básníkův metafyzický dualismus,
střetávání dobra a zla, bytí a nicoty, plynutí času a věčnosti
Vanutí, Oblouk, Kameni,
přicházíš
v
v
básnických skladbách konce 30. let reagoval na společensko-politickou realitu
doby Září 1938, Odpověď Francii,
První testament aj.
v
v
poválečných knihách Panychida, Tobě,
Rudoarmejci aj. oslavil osvobození ČSR sovětskou armádou a
prosté lidské hrdinství
v
dominantním
žánrem Holanovy poezie se staly „básně-příběhy“ Terezka
Planetová, Cesta mraku zachycující lidské tragédie
v
epické
příběhy a lidské osudy získávají nadosobní a nadčasovou platnost a stávají se
symbolem obecného údělu člověka sbírka Příběhy, básnická skladba
Noc s Hamletem jsou výrazem básníkových názorů na svět, na umění
a bytí vůbec
v
v
lyrické tvorbě 60. a 70. let až v 60. letech vyšly sbírky, které Holan napsal
v době nuceného patnáctiletého odmlčení, kdy jeho básně nebyly vydávány se
zamýšlí nad nedokonalostí lidského bytí a základními existenciálními otázkami
Mozartiana, Bez názvu, Strach,
Bolest, Na sotnách, Asklépiovi
kohouta, Propast propasti aj.
v
autor
prozaických textů Torzo, Lemuria, Hadry,
kosti, kůže
v
překládal
poezii mj. R. M. Rilkeho, Ch. Baudelaira, L. de Góngory y Argote, Ch.
Vildraka, N. Lenaua, J. Słowackého, M. J. Lermontova, Nizámího
Vilém Závada
* 22.
5. 1905, † 30. 11. 1982
v
český
básník
v
tragický
životní pocit vyjádřený chmurnou obrazností Panychida,
Siréna překonal po roce 1945 vírou v lepší svět Město
světla, Jeden život
v
v
pozdějších sbírkách se neubránil novým pocitům životní tíhy Na
prahu
mladá
generace
Jiří Žáček * 6.
11. 1945
v
český
básník
v
v
prvních básnických knihách se vyznává ze svého obdivu k poezii, zároveň
pochybuje o jejích možnostech, vzpírá se její institucializované podobě
Ráno modřejší večera, 1970, Napjatá struna,
1973, Anonymní múza, 1976
v
vnímání
poezie jako ženského živlu dominuje ve sbírkách milostné poezie Mezi
řečí, 1978
v
uplatňuje
v nich svěží obraznost, vtip, hravost, improvizaci, napodobuje cizí literární
styly
v
důležitou
součástí jeho tvorby se stává poezie pro děti Aprílová škola,
1978, Ahoj, moře, 1980 a další
v
vydal
množství drobných publikací pro děti (leporela, omalovánky)
v
známé
jsou humoristické a satirické cykly směřující k aforismu, epigramu a
lyrizované anekdotě Okurková sezóna, 1981, Rýmy pro
kočku a pod psa, 1987 a další
v
věnuje
se písňovým textům Text-appeal, 1986
v
po
roce 1990 se jeho poezie politizuje mj. Hurá zpátky do
Evropy, 1994
v
v
novinách publikuje drobnou prózu, sloupky; je autorem divadelní parafráze
Aristofanových Ptáků - Ptákoviny podle Aristofana
(1991, prem 1989)
Lenka Chytilová * 11.
5. 1952
v
česká
básnířka; královéhradecká básnířka,
představitelka generace ”osamělých běžců”; ve
sbírkách analyzuje lidskou psychologii a inklinuje k básnické vizi harmonické
přeměny individuálního života a traumatického lidského společenství
Průsvitný Sisyfos - objevování základních životních
hodnot (láska, čistota, něha) i obraz rozporů ve světě, úvahy,
Nebe nadoraz
v
sbírky
Dopisy, Třetí planeta, Proč racek
přemýšlí
Markéta Procházková (1963)
v
autorka jemné
dívčí lyrické poezie Sny bez přístřeší, Vítání
světla, Na prahu lásky
v
pohled
dospívající dívky na svět
Samizdatová a exilová
autoři zbavení možnosti publikovat poslední sbírky Seifertovy, Skácelovy, Mikuláškovy, Šiktancovy aj.
písničkáři protestní písně (obžaloba a výsměch
brutální totalitní moci omezující člověka)
Karel
Kryl
(1944–1994)
před emigrací knížka Hraje a
zpívá Karel Kryl; deska Bratříčku, zavírej vrátka;
v cizině – Kníška Karla Kryla,
Slovíčka aj.
Jaroslav Hutka
* 21.
4. 1947
v
český
folkový zpěvák; iniciátor folkového sdružení Šafrán; autor:
o
adaptací
moravských lidových písní (asi 200)
o
původní
písňové tvorby Náměšť, Prázdná kapsa
v
v
letech 1978 – 89 žil v emigraci v Nizozemsku
v
z alb:
Stůj břízo zelená, Vyjdi, slunko …
v
verše
Klíč pluhu, fejetony Požár v bazaru
básníci
Ivan Wernisch * 18. 6. 1942
v
český
básník
v
sbírky
Zimohrádek, Druhý břeh, Loutky, v
Londýně Zasuté zahrady; vysněné krajiny – okouzlení a útěcha,
touha po jejich uskutečnění; stylizovaný naivismus i ve slovní výstavbě
(zkomolená, vymyšlená, archaická slova); absurdita, bezútěšnost
v
Včerejší
den,
Ó kdežpak
Ivan Diviš
* 18.
9. 1924, † 7. 4. 1999
v
český
básník a esejista
v
od
roku 1969 v Německu; pracovník rozhlasové stanice Svobodná Evropa
v
autor
citově vypjatých veršů tlumočících obavu ze ztráty identity v každodennosti
moderního světa
v
holanovský
styl, originalita, existenciální motivy cizoty, úzkosti, hnusu v krutém světě;
obraz rozkladu, devastace země
v
např.
Uzlové písmo, Umbriana, Morality, v
exilu např. sbírky Křížatky, Průvan, Odchod
z Čech, Žalmy,
Rozpleť
si vlasy,
Noe vypouští krkavce
aj. - apokalyptické úzkostné
vidiny, zoufalství
surrealistická
skupina
Vratislav Effenberger, Jan
Švankmajer aj.
skupina
undergroundu
v
antipoetičnost,
syrová obraznost, drsnost výrazu, vulgarismy
v
3
zdroje:
Ø
tzv. totální
realismus (co
nejpřesnější záznam nejbanálnější reality) – Egon Bondy,
Ø
tzv. trapná
poezie (poetizace
trapného, vliv dadaismu, surrealismu, L. Klímy) – Ivo Vodseďálek
Ø
paranoicko-kritická
metoda Salvadora
Dalího (”odkrýt podlost stalinského mýtu”)
starší generace
Egon Bondy, Ivan Jirous – Magor,
Andrej Stankovič aj., mladší generace – Jáchym Topol aj.
Egon Bondy vl. jm.
Zbyněk Fišer, * 20. 1. 1930
v
český
filozof, spisovatel, básník, překladatel
v
v 60.
letech se aktivně podílel na činnosti Nové levice, inklinoval ke trockismu a
maoismu
v
ve
filozofii usiluje o nesubstanční ontologii a „reflektovaný ateismus“ (hmota i
bůh jsou jen pojmy vzniklé na určitém vývojovém stadiu lidského poznání)
v
v
poezii vystoupil na začátku 50. let s programem totálního realismu; ovlivněn
surrealismem, poetikou B. Hrabala aj
v
jeho
básně byly zhudebněny rockovou skupinou The Plastic People of the
Universe
v
v
současnosti žije na Slovensku v Bratislavě
v
z
díla:
Ø
filozofické
práce Otázky bytí a existence, Buddha,
Útěcha
z ontologie,
Poznámky k dějinám filosofie, Gottschalk, Kratés, Jao
Li, Filosofické eseje aj.
Ø
román
Invalidní sourozenci - oslava radostného života na okraji
zdegenerované militarizované technické společnosti;
Nepovídka
Ø
obsáhlé
básnické dílo, např. sbírky Trapná poezie - depoetizace,
potlačení metafory, říkankovitost, citace frází a banalit;
Básnické
dílo Egona Bondyho
Ø
Velká
kniha -
ironie, odpověď na tzv. frézistickou poezii o budování socialismu
aj.
Andrej
Stankovič
(1940)
–
sbírky Osvobozený
Babylon, Kecybely aj.
Ivan Martin Jirous –
Magor
* 23.
9. 1944
v
český
básník, výtvarný kritik a teoretik, publicista; jeden z významných
představitelů hudebního a uměleckého undergroundu (od roku 1969 vedoucí
rockové skupiny The Plastic People of the Universe)
v
v
letech 1973 – 90 několikrát vězněn za nonkonformní postoje a kritiku
vládnoucího režimu
v
autor
básnických sbírek villonovsky buřičské noty a nevšední religiozity,
inspirovaných mj. i autentickými zážitky z vězení Magorovy labutí
písně a pohádek
v
ironická,
sarkastická, ale i expresivní poezie, např. sbírka Magorův ranní
zpěv, Mládí nevykouřené
18.3. PRÓZA V 70. A 80. LETECH
oficiální – historická, venkovská,
vědeckofantastická i ze současnosti, literatura faktu; nezřetelné generační
členění, ”vpád techniků” – autorů z praktických povolání (chemici V. Páral, J.
Švejda, důlní technik J. Freis, ale i lékaři (Ota Dub) aj. – témata z různých
prostředí, z každodenní praxe
Bohumil Hrabal
(1914–1997)
–
vynikající vypravěč, prozaik světové
úrovně; vstup do literatury v 50. letech, publikoval částečně oficiálně,
částečně v samizdatu nebo v cizině; právník, ale různá zaměstnání (dělník,
výpravčí, balič starého papíru, kulisák); navázal na vypravěčské umění Haškovo –
hospodské povídačky; vliv surrealistických postupů; zážitky z dětství, okupace,
život v Praze a Polabí; znalost prostých lidí, záliba v groteskních situacích,
povahách, šokujících nápadech; prvotina Perlička na dně (soubor
povídek);
–
povídky Pábitelé – o
lidech zvláštním způsobem milujících život (vnitřně čistí, opravdoví, navenek
obhroublí); pábení = zvláštní způsob rozprávky s prvky poetismu, surrealismu,
naturalismu
–
novela Taneční hodiny pro
starší a pokročilé – tvarové experimentování, dějová složka na okraji
zájmu
–
próza Ostře sledované
vlaky – naopak pevná dějová linie, okupační tematika; po r. 1968 dočasně
zákaz publikovat – v zahraničí otiskl knihu Městečko, ve kterém se
zastavil čas (nymburský pivovar, hl. postavy – autorův otec, správce
pivovaru, a jeho bratr Francin; podobná tematika v trilogii Městečko u
vody (Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony)
–
román Postřižiny –
spojení groteskní hyperboly a jemné kritiky maloměstského způsobu
života
–
postavy – krásná a romantická
Hrabalova maminka a fanfaronský strýc Pepin – nekonvenční vitalita obou, obdiv k
novému, radost ze života bez předsudků; hovorové a slangové výrazy, Pepinovo
slovácké nářečí
–
Kluby poezie (původně Příliš hlučná samota a
Něžný barbar – upravená verze), tzv. ”libeňské texty”, jednak tragickobohémský
příběh autorova přítele Vladimíra ð periferní balada, jednak citlivý,
poetický text o životní aktivitě člověka; Slavnosti sněženek –
povídky, vyznání lásky k životu, přírodě, lidem;
Vladimír Páral * 10.
8. 1932
v
český
prozaik, inženýr
chemik, prozaik novátor a autor sci-fi
v
vytvořil
osobitý typ umělecké výpovědi a svědectví o degradaci společenského i
soukromého života v totalitní konzumní společnosti (Soukromá vichřice,
1966, Katapult, 1967, Milenci a vrazi, 1969, Profesionální
žena, 1971)
v
po
neúspěšných pokusech vyrovnat se s tlakem normalizačních konvencí (Mladý
muž a bílá velryba, 1973) se obrátil zejm. k vědeckofantastickým prózám
(Válka s mnohozvířetem, 1983, Země žen, 1987)
v
témata
různých podob lásky zpracoval v próze Dekameron 2000 aneb Láska v
Praze, 1990
v
autor
románů Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992 a Playgirls,
1994
v
jeho
prózy se staly předlohou pro 7 celovečerních hraných filmů
1)
pětidílný cyklus (3
novely a 2 romány)
tzv. černá
pentalogie = kritika zmechanizovaného moderního života v konzumní
společnosti; satirický nadhled autora, kritika promarněného života (honba za
majetkem, kariérou a mocí)
Veletrh splněných
přání – o
vedoucím chemické laboratoře (Milan Renč) – vrostl do stereotypního života,
vyhovuje mu (hlášení, zbytečné porady, neúčelná činnost, mechanické plnění úkolů
bez iniciativy, hazardování s časem a energií); nový styl: opakování slov, vět,
odstavců = opakování životních úkonů; zhušťování výrazu (heslovitost,
náznakovost), substantivní vyjadřování – prvek odborného stylu
Soukromá
vichřice –
pohled na skupinu 8 pracovníků chemického závodu – měšťáctví, zautomatizovaný
život, láska degradována na sex
Katapult – vzpoura proti nudě manželského
života ð 7 milostných vztahů, ale nespokojenost
Milenci a
vrazi – život
jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc
Profesionální
žena – parodie
na seriály o nezdolných ženách, maloměšťácky konzumní život
2)
tzv. ”bílá
pentalogie” (vyšly zatím 4 svazky)
Mladý muž a bílá
velryba –
odsouzení životní lhostejnosti, kalkulování, vypočítavosti a prospěchářství
(Edita), neschopnost plně žít (Viktor), ale i touha něco dokázat (ulovit ”bílou
velrybu”) umocnit život láskou a prací (Břéťa) – životní oběť
Radost až do
rána –
spokojenost s průměrností, prospěchářství, tzv. socialistický životní
ideál
Generální
zázrak – sice
”román naděje”, ale marnost vymknout se stereotypu v životě a
prospěchářství
Muka
obraznosti –
autobiografické prvky; ironie místo kritiky; inženýr chemik ztroskotává na
pracovišti, touží stát se spisovatelem
3)
žánrová oblast
sci-fi
varovný román
Pokušení A-ZZ – lidstvo v 21. století, luxusní život za cenu zrady
nabízený mimozemskou civilizací; Romeo a Julie 2300, Válka s
mnoho–zvířetem, Země žen – politickoideologická alegorie o
násilí totalitní společnosti
4)
romány Playgirls
I, II – erotická tematika, otevřenost výpovědi, degradace
lásky
Ota
Pavel
(1930–1973)
autobiografické prózy, přírodní a sportovní (novinář, sportovní reportér) – Dukla mezi mrakodrapy
povídkové soubory Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby – vzpomínky na otce a členy rodiny, přátele; přírodní obrazy – les, ryby, řeka
vynikající vypravěč, citlivý a
laskavý pohled na člověka
Václav Dušek * 2.
9. 1944
v
český
prozaik a dramatik; autor povídek a románů z periferie společnosti,
scénárista – prózy z
prostředí mladých lidí na okraji společnosti
v Tuláci, Panna nebo orel, Druhý dech, Dny pro kočku, Skleněný Golem, Poslední kovboj, Lovec štěstí – život narušené mládeže, recidivisté
Josef
Nesvadba
* 19.
6. 1926
v
český
prozaik; původním povoláním psychiatr; od roku 1989 je místopředsedou
československého PEN-klubu; autor vědeckofantastických próz; v povídkách a
románech uplatnil kombinační schopnost a fantazijní vynalézavost při zkoumání
problémů současného člověka a možnost zneužití vědy a intelektu
Tarzanova smrt, Případ zlatého Buddhy, Einsteinův
mozek, Dialog s doktorem Dongem, Hledám za manžela
muže;
v
držitel
Ceny Mlok
v
filozoficko-politický
román Tajná zpráva z Prahy zachycuje tíživé problémy doby od
konce druhé světové války do současnosti
v
autor
filmových scénářů Zabil jsem Einsteina, pánové (spolu s M.
Macourkem), Slečna Golem, Zítra vstanu a opařím se
čajem, Upír z Ferratu
Radek John * 6.
12. 1954
v
český
novinář, spisovatel a scenárista; manžel Z. Adamovské; zaměřen zejména na
generační problematiku (Džínový svět), život velkoměstských toxikomanů
(Memento) a veksláků Bony a klid, zfilmováno; autor
televizního publicistického pořadu Na vlastní oči
v
zpracovává
společensky ožehavá témata, chorobné projevy soudobého života (alkoholismus,
brutalita, drogy) sociologickodokumentárním způsobem
v
prvotina
Džínový svět – obraz mentality mladých lidí 70. a 80. let
v varovný román Memento – zachycuje 10 let života Michala Otavy, bývalého studenta gymnázia, a jeho marné úsilí zbavit se drogové závislosti; proces rozkladu osobnosti, prostředí narkomanů; líčení subjektivních pocitů hlavního hrdiny (vnitřní výpověď) se střídá s odbornými výklady lékařů – informativnost, dokumentárnost
samizdatová a exilová – próza intelektuální,
psychologická (Škvorecký, Salivarová, M. Kundera,
Vaculík, I. Klíma, Kohout), o
odcizení člověka (Sidon, Pecka, Kliment), o lidech na okraji společnosti
(Kriseová, Trefulka, Kantůrková,
Putík)
Milan Kundera * 1.
4. 1929
v
český
básník, prozaik, dramatik, esejista, překladatel; od 1975 v emigraci ve
Francii; v roce 1979 zbavem československého státního občanství; po
básnických začátcích (Člověk zahrada širá, Poslední máj,
Monology) psal filozoficky založené povídky a romány modelující lidské
osudy na pozadí krize dějinného vědomí (Směšné lásky, Žert –
zfilmováno, Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha
smíchu a zapomnění); vrcholem jeho tvorby v emigraci jsou romány
Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost, v nichž se
zamýšlí nad problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti; autor
divadelních her (Majitelé klíčů, Ptákovina, Jakub a jeho
pán) a esejů (Umění románu); syn klavíristy L. Kundery, bratranec
básníka a překladatele L. Kundery
v
přední
evropský spisovatel; vstup do literatury v 50. letech
v
poezie sbírka
Monology
v
drama
Majitelé klíčů
v
povídky
Směšné lásky – 3 sešity, o různých podobách lásky
v
román
Žert – obraz tragických deziluzí ve světě, kde nevina je
trestána jako vina; svět komunistických fanatiků a udavačů, série žertů,
týkajících se hlavní postavy: nevinný žertík provokace vysokoškoláka – brán
smrtelně vážně – vyloučení ze strany, fakulty; na vojně prožívá hlavní hrdina
”směšnou lásku”, pak návrat k vědecké práci a touha pomstít se viníku –
kamarádovi – největší žert života, protože se mine cílem
v
tvorba v
emigraci – román
Život je jinde – o básníkovi, jeho vývoji k revolucionářství v
roce 1948, k udavačství a spolupráci s StB = román o deformaci člověka
zdeformovaným revolučním ideálem; ironie, konec lyrického vidění světa;
kompozice – jako 7 dílná sonátová skladba
v
román
Valčík na rozloučenou – tzv. ”lázeňský román” o životě plném
intrik a neuvěřitelných náhod; komplikovaná zápletka slouží k vyjádření úvah o
ušlechtilosti a vandalství, o povrchnosti v mezilidských vztazích,
vypočítavosti, sobectví
v
román
Kniha smíchu a zapomnění – několik variací příběhů o mravní
devastaci českých lidí doma i v cizině; spojeny osobou Taminy; nový tvůrčí
postup, tzv. románová polyfonie s filozofickými úvahami, ironií a
kritikou
v
román
Nesnesitelná lehkost bytí – mnohovýznamová filozofická próza o
problémech vnitřní a vnější svobody, odpovědnosti za sebe i za druhé,
možnostech seberealizace; příběh dvou dvojic – lékaře Tomáše a servírky
Terezy, Sabiny a France; mozaika osudů bez chronologické posloupnosti,
prolínání a doplňování dějových linií, vkládání snů – snaha uniknout z tíživé
reality (tíha emigrace)
Josef
Škvorecký
(1924)
v
prozaik,
nakladatel; od r. 1969 univerzitním profesorem v Torontu; tam v r. 1971
založil nakladatelství českých knih Sixty – Eight Publishers (s manželkou,
spisovatelkou Zdenou Salivarovou)
v
generační
román Zbabělci – o posledních dnech války v Náchodě
(Kostelec); vypravěč Danny Smiřický a jeho přátelé z džezové kapely – jejich
statečné chování × předstírané vlastenectví místní honorace s touhou po moci;
autobiografické prvky, subjektivizovaná ich-forma; monologická výpověď místy
střídána s úsečnými civilními dialogy (vliv Hemingwaye); strohost výpovědi
souvisí s úsilím depatetizace a demýtizace skutečnosti
v
postava
Dannyho je v
dalších pozdějších prózách: novela Konec nylonového věku (období
po únoru 1948 – Danny zastoupen v postavě profesora angličtiny i jako Sam
obdivovaný Irenou), román Tankový prapor (o vojenské službě v
50. letech – omezenost důstojníků, ale jejich absolutní moc × prostí vojáci) –
žánr groteskního satirického románu;
v
soubor příběhů
Prima sezóna (z období války; septimán Danny a jeho lásky);
”politický román” Mirákl (události 50. let – číhošťský zázrak –
a 60. let – Pražské jaro a srpnová okupace 1968 – Danny jako účastník
událostí); Příběh inženýra lidských duší (Danny jako profesor na
torontské univerzitě = svět posrpnové emigrace a Dannyho vzpomínky na léta
okupace doma) = volná pentalogie
v
prózy s
židovskou problematikou – povídkový soubor Sedmiramenný svícen a
Babylonský příběh a jiné povídky – z 60. let; detektivní
prózy – kriminální román Lvíče, cyklus Smutek poručíka
Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat poručíka
Borůvky aj.; román Scherzo capriccioso (o A. Dvořákovi,
Čechách a Spojených státech)
Pavel
Kohout
(1928)
v
básník,
dramatik, prozaik; politická činnost v 50. letech, od r. 1968 zákaz
publikovat, od r. 1978 v emigraci
v
básnická
sbírka Čas lásky a boje – dobový optimismus a budovatelské
nadšení ; dramatická tvorba – Zářijové noci (o povrchnosti politické
práce v armádě), Taková láska (o vztahu společnosti a jedince;
forma inscenovaného sousedního procesu; o sebevraždě studentky); August,
August, August (z cirkusového prostředí)
v
v
emigraci – prózy
Z deníku kontrarevolucionáře (konfrontace ruských osvoboditelů v
r. 1945 a okupantů v r. 1968); román Katyně (o absolventce
odborné školy pro katy – satira na mocenské praktiky StB, odhaluje mechanismy
moci); román Kde je zakopán pes (atmosféra 70. let, události
kolem Charty 77), román Hodina tance a lásky (z terezínské Malé
pevnosti – konfrontace nacistické a stalinské totality), román
Sněžím (obraz polistopadových poměrů v Čechách); dramata, např.
Marast, Atest, Safari – prvky a
postupy absurdního dramatu
Alexandr Kliment vl. jm.
Alexandr Klimentiev, * 31. 1. 1929
v
český
prozaik, dramatik a publicista
v
v
prózách Setkání před odjezdem, Hodinky s vodotryskem,
Bezúhonní, Nuda v Čechách v zahraničí – rozhodování architekta mezi konformním způsobem
života nebo emigrací a možností seberealizace,
Basic love, Šťastný život
v
i v
divadelních hrách V rodinném kruhu, Synové admirála,
Červotoči se kriticky zamýšlí nad citovými a mravními problémy
svých současníků
v
autor
scénáře televizní inscenace Barometr
v
v 70. a
80. letech, kdy nesměl publikovat (signatář Charty 77), vycházely jeho knihy v
ineditní edici nebo v zahraničí
v
autor
psychologické prózy; prvotina Marie (sonda do rodinného
prostředí, metoda psychologické analýzy pocitů postav)
Karel Pecka * 6.
12. 1928, † 13. 3. 1997
v
český
prozaik; do literatury vstoupil romány s náměty ze života v komunistických
koncentračních táborech Horečka, Veliký slunovrat, Motáky
nezvěstnému
v
psal
též experimentální prózy s alegorizujícími rysy Štěpení, Pasáž
v
odlehčenou
aktualizaci klasické knihy J. Nerudy podal v
Malostranských
humoreskách
v
publikoval
v samizdatu a v exilových nakladatelstvích
v
od 90.
let je jeho dílo vydáváno opět v českých nakladatelstvích – povídkový soubor Dlouhý
koktejl
Ludvík Vaculík * 23.
7. 1926
v
český
prozaik a fejetonista; redaktor Literárních novin, Literárních
listů a Listů
v
1968 –
69 angažován v reformním proudu, autor manifestu 2 000 slov; v 70. –
80. letech byl jako představitel kulturní a politické opozice (signatář Charty
77) perzekvován; publikoval v samizdatu nebo v zahraničí; založil a
redigoval edici ineditní literatury Petlice
v
pro
jeho prózy je charakteristický neostrý předěl mezi fikcí a osobním zážitkem
v
v
kompozičně složitém románu Sekyra (1966) zachytil spor generací
o pojetí socialismu; protiklad oficiálních tezí o idyle
na soudobé vesnici; téma návštěvy pražského intelektuála u příbuzných v rodném
kraji – ironický, kritický pohled, originalita; prolínání prvků valašského
nářečí a spisovného základu, osobitá syntax
v
v
románu Morčata (1971), blížícím se experimentální próze,
odhaluje na základě vypjatého jinotaje agresivní síly ovládající náš život;
v samizdatu a
exilu po 70. roce
– kritika současnosti, modelový román o absurditě a odcizení; realizuje
postmoderní princip dvouúrovňového vnímání díla: jednoduchý příběh, ale
otevřený smysl díla – touha po přirozeném životě
v
deníkový
román Český snář, 1981 je směsicí záznamů, fejetonistických a
úvahových postupů, typizuje situaci intelektuála vystaveného tlaku totalitního
systému; otevřená
dokumentární výpověď o životě hlavních představitelů neoficiální kultury 70.
let; forma deníkových záznamů, různá žánrová hlediska (román milostný,
fejeton, glosa, aforismy, kritické úvahy – politický román, reportáž, lyrická
próza, cestopisná črta, citace z deníků a dopisů, verše, záznamy snů); postoj
skeptický a pochybovačný, ale ne resignace;
v
autobiografický
zdroj je patrný i v deníkovém románu Jak se dělá chlapec,
1993
v
v roce
1995 vyšel objemný soubor deníkových záznamů a dopisů Milí
spolužáci (1995)
v
autor
fejetonů, z nichž bylo vydáno několik výborů Jaro je tady, 1990,
Srpnový rok, 1990, Stará dáma se baví, 1991,
Nad jezerem škaredě hrát, 1996
Další autoři, např. Eva
Kantůrková (Přítelkyně z domu
smutku), Vladimír Škutina
(Prezidentův vězeň), Ivan Klíma (Milostné léto, Má veselá jitra, Láska a
smetí), Eda Kriseová
(Křížová cesta kočárového kočího), Lenka Procházková (Oční kapky, Smolná kniha), Jan
Trefulka (O bláznech jen dobré,
Svedený a opuštěný), Zdena Salivarová (Honzlová; Nebe, peklo, ráj), Jiří
Gruša (Mimner aneb Hra o
smrďocha), Věra Linhartová
(zakladatelka české experimentální prózy, např. Meziprůzkum nejblíž
uplynulého)
18.4. DRAMA V 70. A 80. LETECH
Příkrá ideologická cenzura a vyobcování mnoha významných dramatiků z literárního a divadelního života způsobily po roce 1969 českému dramatu velké ztráty. Obecně vzato většina tzv. kamenných divadel ve velkých městech značně ztratila na svém postavení (mj. kvůli bolestnému omezení reportoáru), o to víc zase narostla popularita malých studiových scén, většinou spjatých již se 60. léty. Takřečené centrum divadelního dění se kvůli tlakům ideologické estetiky přeneslo na „periferii", zvláště když vzniku nových dramatických textů nepřál faktický zákaz dramat se současnou tematikou a problematikou; nikoli náhodou se proto šířila díla využívající parabolického vidění světa a uchylující se k historické tematice anebo do jazykové komiky. K novým fenoménům tohoto období patří i existence tzv. bytových divadel a vůbec představení pro specifické publikum. V dramatu se zapovídala dramatičnost, divadlo si nalézalo nejvíc uměleckého prostoru v ideji nedivadla.
Tzv. velké činoherní drama v 70. letech seriózně reprezentovala nová díla Oldřicha Daňka, který navázal na své historické romány řadou historizujících alegorií psaných pro divadelní scény, například ve hrách Dva na koni, jeden na oslu (1972) či Vévodkyně valdštejnských vojsk (1980), polemizujících s účelovým a jednostrunným pojetím dějin, ale i v dramatu Válka vypukne po přestávce (1976), nastolujícím v protektorátní látce morální a citová dilemata spjatá s uměleckou tvorbou. Na konci desetiletí se k dramatické tvorbě vrátil také Jiří Šotola, pouze ve variaci orfeovského mýtu Pěší ptáci (1981) a předtím v nostalgické humoresce Cesta Karla IV. do Francie a zpět (1979) se však nepřímo vyslovil k společenským problémům. V téže době se však, nikoli náhodou s „neškodnými" náměty, již přihlásila nová generace dramatiků: nejprve filmová scenáristka Daniela Fischerova (1948) hrou o životě Françoise Villona Hodina mezi psem a vlkem (1979), o rok později Karel Steigerwald (1945) aktuální historickou parabolou Dobové tance (1980), vyzdvihující rysy morální frašky a burlesky v příběhu dávné selské vzpoury.
Vyvrcholením českého autorského dramatu, určeného pro studiové scény, se tehdy stala tvorba Ivana Vyskočila (1929). Svou někdejší poetiku text-appealů umělec transformoval v koncepci tzv. nedivadla, experimentálního představení, při kterém vlastní znění dramatu teprve vzniká; v tomto duchu psal nebo upravoval své dramatické texty, mj. divadelní verzi své prózy Malý Alenáš (1970), později Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (1980), posléze modelovou alegorii Cesta do Ubic (1985). Po úmrtí Jiřího Šlitra hledal Jiří Suchý (1931) novou tvář Semaforu v nových modifikacích kabaretu či muzikálu; repertoárovou stálicí se stala především parafráze klasických Erbenových balad Kytice (1972). Do Prahy z Liberce postupně přesídlilo Studio Y, tzv. Ypsilonka, které zaujalo dramatickými pásmy Jana Schmida (1936), mj. Třináct vůní (z deníku žákyně) (1975), aktualizovaně kritickými úvahami o českém národním charakteru. Jiná studiová divadla se zaměřila především na dramatizace výrazných literárních látek, např. pražské Divadlo na okraji.
Inscenacemi tohoto typu proslulo i brněnské Divadlo Husa na provázku, záhy přejmenované na Divadlo na provázku, pro které Milan Uhde (1936) pod skrytými jmény připravoval své dramatizace, mj. Páralovy Profesionální ženy (1974) nebo Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka (pod názvem Balada pro banditu, 1975). Na této scéně se začal uplatňovat jako i dramatik Boleslav Polívka (1949), z jehož textů spočívajících na spojení filozofování a klaunství vynikl nejprve Trosečník (1977), později Poslední leč (1981) a zejména Šašek a královna (1983). Od sezóny 1974-75 působilo v Prostějově Hanácké divadlo (HaDivadlo), jehož slavná éra započala až roku 1980 po přesídlení do Brna a inscenováním textů Arnošta Goldflama a Přemysla Rúta. Specifický typ dramatické tvorby představoval repertoár Divadla Járy Cimrmana, scény spjaté s autorskou dvojicí Ladislava Smoljaka (1931) a Zdeňka Svěráka (1936), tvůrců využívajících osoby fiktivního génia Járy Cimrmana k psaní svérázných dramatických parodií (mj. Hospoda na mýtince, 1969; Dlouhý, Široký a Krátkozraký, 1974).
České drama 70. let však bývá zpravidla ztotožňováno s tvorbou Václava Havla (1976), i když se jeho texty dostávaly k publiku netradičními formami komunikace, například inscenací jeho Žebrácké opery (1975) v péči amatérského divadla Na tahu pouze pro zvané diváky a bez vědomí úřadů. Díky auditivním (^sluchově vnímaným) médiím si přesto tehdy získaly velkou popularitu jeho společenské satiry s autobiografickým hrdinou, aktovky Audience a Vernisáž (obojí smz. 1975), polemika s kultem konvenčního a konformního života té doby. Pokusem o symbiózu absurdního dramatu a „vážné" čechovovské tragikomedie se stal inspirativní Horský hotel (exil 1977), typický příklad „knižního dramatu". Analogický úděl potkal většinu dramatických textů z pera zapovězených autorů. Určitou výjimkou se stala alespoň díla inscenovaná v rámci bytového divadla (zejména Bytového divadla Vlasty Chramostové), například Play Macbeth Pavla Kohouta (1978) nebo monodrama Dávno, dávno již tomu. Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979) Františka Pavlíčka (1923), aktualizované podobenství na motivy ze života Boženy Němcové. Pro představení tohoto typu napsal Milan Uhde jiné monodrama Modrý anděl (smz. 1979), jež mělo původně podobu rozhlasové hry, pro rozhlas zprvu vzniklo i stěžejní autorovo dramatické dílo té doby - Velice tiché Ave z roku 1981 (smz. 1986). V šuplíku zůstalo i drama Josefa Topola (1936) Sbohem, Sokrate! (smz. 1977), parodická výpověď o marnosti lidského pitvoření, jakož i tehdejší hry Ivana Klímy a Karola Sidona nebo grotesky Pavla Landovského (1936), mj. Sanitární noc (smz. 1977).
oficiální – poznamenáno ”normalizací”
hodnotnější hry – Oldřich Daněk (1927) – např. Válka vypukne po přestávce (ústřední postava herce, otázka umělcovy morálky), Vévodkyně valdštejnských vojsk (drama o postojích lidí k válce, retrospektiva Valdštejnova osudu), Zpráva o chirurgii města n. (o etice lékařovy práce)
Karel
Steigerwald
(1945), např. Neapolská
choroba (hra s prvky grotesky a absurdního divadla, tragikomedie o nebezpečí
totality)
Jiří Hubač * 27. 8. 1929
v
český
spisovatel a dramatik; 1961 – 74 dramaturg Československé televize, od roku
1974 ve svobodném povolání; autor divadelních a televizních her
v
z
díla:
Ø
televizní
hry Zítra a pozítří, Raport, Lístek do památníku, Ikarův pád, Nezralé
maliny, Tažní ptáci, Hřbitov pro cizince
Ø
televizní
dramatizace Královská hra, Vyhnanství
Ø
televizní
seriály Útěk ze zlaté země, Dobrá voda, Sanitka
Ø
divadlení
hry Král Krysa (podle J. Clavella), Komu zvoní
hrana (podle E. Hemingwaye), Stará dobrá kapela, Generálka,
Modrý pavilón
v
Stará
dobrá kapela
(televizní inscenace Nezralé maliny – o setkání dávných
kamarádů, hledání cesty k sobě, zklamání z nesplněných ideálů), Ikarův
pád aj.
Daniela Fischerová * 13.
2. 1948
v
česká
dramatička, prozaička a básnířka; po studiích dramaturgie a scenáristiky na
FAMU krátce působila ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov, v
letech 1973 – 74 byla redaktorkou nakladatelství Orbis
v
její
první hra Hodina mezi psem a vlkem (premiéra 1979) rozvíjí téma
fiktivního procesu s F. Villonem
v
poté
následoval zákaz uvádění jejích her, až 1986 měl premiéru pohádkový příběh
Princezna T. a 1987 krysařovská legenda Báj
v
od
pol. 70. let se věnovala básnické a prozaické tvorbě pro děti a mládež, např.
Kouzelník Žito (1973), O rezaté veverce
(1982), Hvězdy a osudy (1993), Lenka a Nelka neboli
AHA (1994)
v
připravila
spolu s dalšími autory učebnici Občanská výchova pro 6. – 9.
ročník základních škol 1, 2 (1993, 1994), uspořádala a vydala spolu s dalšími
sborník ke kongresu PEN–klubu Čeští spisovatelé o toleranci (1994)
v
uplatnila
se jako autorka scénářů krátkých, animovaných a především celovečerních filmů
Neúplné zatmění, 1982; Vlčí bouda, 1986 a
rozhlasových her Čeho se bojí mistr, 1978, nastudováno 1990;
Velká vteřina, 1992; Andělský smích,
1994
vliv Československé televize
v oblasti dramatické tvorby – množství seriálů – nejúspěšnější tvůrce
Jaroslav Dietl
* 22.
5. 1929, † 29. 6. 1985
v
český
scenárista a dramatik Nepokojné hody svaté Kateřiny, Senohrabské
grácie, Nehoda
v
autor
scénářů k filmům Nejlepší ženská mého života, Ženu ani květinou
neuhodíš, Ďábelské líbánky, Causa králík,
Tchán
v
a
televizních seriálů Tři chlapi v chalupě, Eliška a její rod,
Píseň pro Rudolfa III., Dispečer a kapela, Nejmladší z rodu
Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Nemocnice na kraji
města, Inženýrská odysea, Okres na severu, Synové a dcery
Jakuba skláře, Malý pitaval z velkého města
nová divadla malých forem, neprofesionální divadla, např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep; dřívější Semafor, Činoherní klub, Reduta
autorské osobnosti: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Miroslav Šimek, Jiří Krampol, Ivan Vyskočil aj.
samizdatové – většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí; domácí divadlo Vlasty Chramostové, soukromé inscenace na Havlově Hrádečku;
autoři: Pavel Kohout, Václav Havel, Josef
Topol, Ivan Klíma, Milan Uhde, Karol Sidon, Pavel Landovský, Milan Kundera
|
